8. Ranní dýmka

Toho rána jsem opustila pohodlí prachových přikrývek o něco dříve než obvykle. Noc byla dlouhá a nepříjemná a já musela zapudit zlé duchy, které můj hněv mohl přilákat. Oblékla jsem se a vyšla na dvůr. Z bohatě vyšívaného pytlíku jsem vybalila dar od Mladé lišky, nacpala dýmku tabákem a s požitkem jsem si zapálila. Již od prvního nádechu jsem cítila, jak noční temnota odchází z mého těla a zpět se vrací jen jasná zářící obloha. Těšila jsem se na další den naplněný poznáváním nových věcí a na další den, o který mi Old Shatterhand bude blíže.
„Dobré ráno, Nšo-či,” zavolal na mne náhle přátelský hlas. Spatřila jsem Jirku a neznámého mladšího muže.
„Vítej, Jirko,” vztáhla jsem k ní ruce. „Co tě k nám přivádí?”
Odložila na zem objemný vak a potřásla hlavou, aby z úst vyhnala drzý pramen vlasů. Místo ní však odpověděl její doprovod.
„Tady paní šéfová zas rozdává,” zašklebil se. „Náprstek slíbil uspořádat nějaké zábavy či co pro děti a potřebuje k tomu spoustu drahých věciček pro případ, že se ti hadi malí poraní.”
„Tady Ladislav,” navázala na jeho řeč nevzrušeně Jirka, „se poněkud mýlí. Onu slavnost nepořádá pouze pan Náprstek, ale celý klub. Já bohužel nejsem zrovna obratnou vychovatelkou, ale mohu přispět alespoň obvazy a léky z naší lékárny.”
„Ukážu vám, kam s tím,” přikývla jsem, neboť jsem byla o plánech na uspořádání dětské slavnosti od Náprstka spravena a tušila jsem také, kam je třeba uložit veškeré pro ni určené propriety. Když jsem je vedla do hlubin domu, zaslechla jsem ještě jeden známý hlas. Marie Orlická si přišla vyzkoušet šicí stroj, který se chystala zakoupit pro onen sirotčinec, o kterém se již zmiňovala.
O hodinu později jsem jí do knihovny, kde byl stroj vystaven, donesla čaj. Prohodily jsme několik přátelských slov a já se, aniž bych to tušila, tím stala poslední osobou, která s ní na tomto světě hovořila.