Moje články

Skutečně tam byli obři. Daniel viděl, že Nick je šťastný, když po mnoha letech zjistil, že to, co se mu tehdy stalo, nebyla jen jeho představa. Daniel byl také šťastný, do jeho života se přece vrátil dědeček. Vždyť se vlastně do svého života vrátil i on sám!
Jenže teď, když měl Nicka zpátky, se s ním musel opět rozloučit. Přes všechnu radost se do jeho srdce vkrádala bolest. Nevěděl, zda se ještě někdy uvidí.
***
Po deseti letech Daniel stál před roztáčející se bránou. Bude Nick pořád ještě naživu?
O chvíli později vstoupil do červí díry s nadějí – určitě se shledají.

Fandom: Stargate
Téma: Návod k použití
Poznámka: Čísla označující body v návodu nepočítám jako slova.
Před prvním použitím výrobku Multifunkční křeslo firmy ANTIKOS si prosím přečtěte tento návod k obsluze.
Na problémy vzniklé nedodržením těchto pokynů se nevztahuje záruka.
1. Ujistěte se, že se zdrojem energie nebylo manipulováno.
2. Ujistěte se, že jste držitelem správného genu. BEZ TOHOTO GENU NELZE PŘÍSTROJ OVLÁDAT!
3. Přístroj ovládejte v poloze vleže instinktivním pohybem prstů v určené hmotě na opěradle pro ruce.
4. Nestřílejte na spojence.
5. Vzlétnout můžete pouze se souhlasem velitele. K opuštění atmosféry je nutný souhlas Rady.
6. Křeslo není určeno k odpočinku.
7. O přechodu z módu Štít do módu Plášť a naopak rozhoduje velitel.
V případě potíží neváhejte kontaktovat firmu ANTIKOS.

Fandom: Stargate
hospodské hurá hodování hvězdných hráčů
mezi mraky mrkající milovaný místní Měsíc
koulení kulatých koulí ke kuželkám
opravdové okouzlení ochutnáním oblého ovoce
slyšte! sobotní srpnové setkání svatých spolubojovníků (see? sweet smile, Sam)
běda! bolestné bouchání blízkého balonu během bowlingu (because balls beat boys' boredom)
horečně hlasitá hudba hrajících hodin
magická moc mistrně míchaného mňam mňam mojita
kouzelná károvaná krabička kolem kulatého karátového klenotu
O'Neillova očekávaná otázka (odkládaný okamžik objetí)
sotva sekunda! – Samanthin samozřejmý souhlas (strach spálený solí slz) (skoulel snoubení!)
božská blízkost báječné budoucnosti bývalých (bodejť budoucích!) bojovníků
hrozně moc krásný obraz sochy Báje
blízkost snů! obětovaná krajina moře hvězd
haleluja!

Fandom: Stargate
„Chtěl jsi poznat nápoj, kterému se jaffové věnují místo alkoholu, O'Neille. Varoval jsem tě, ale tys mě neposlouchal. Pro toho, kdo jednou nastoupí cestu Shak'ran, aby se k nápoji dostal, již není návratu, dokud úkol neukončí.“
„Skvělé.“ Jack se zoufale rozhlédl kolem sebe. Kdyby raděj zůstal u Guinnesse a nesnažil se přijít na kloub tajemnému nápoji jaffů. Nebyl přece žádný botanik, aby znal každý plevel, a bez této znalosti ho bludiště odmítalo pustit dál, třebaže směr by našel.
Když se Jack nakonec s Teal'covou pomocí z bludiště dostal a konečně k ústům přiložil nádobu s nápojem, zjistil, že pije... čaj.

Téma: Naděje umírá poslední
Fandom: Stargate
Varování: Spoiler na Abyss (6x06)
Když ho zabil poprvé, nebyl překvapený. Podruhé už vůbec ne. Nečekal, že by jej snad šetřil. Vždyť to byl přece goa'uld. Ani jej ale nenapadlo, že by se odtamtud nedostal.
Když se objevil Daniel, věřil, že ho v tom nenechá. Že mu pomůže utéct, i když tvrdil, že nic takového nezmůže.
Když mu Daniel řekl, že se ho ostatní snaží zachránit, nebyl překvapený. Nečekal, že by jej snad opustili. Vždyť to byl přece jeho tým.
Jack v Baalově pevnosti zemřel mnohokrát. Nikdy jej ale ani nenapadlo, že by se odtamtud nedostal. Jeho naděje na rozdíl od něj nezemřela ani jednou.

Otče můj, jenž snad jsi v nebesích, znesvěcují jméno tvé. Vůle jejich, ne tvá, se děje na nebi, ale naštěstí doposud ne na Zemi. Nežádám o odpuštění mé viny, že já, pouhý archeolog, je zabíjím a bojuji s nimi, neboť ani já těmto viníkům neodpustím jejich největší hřích – že předstírají, že jsou ty, otče můj. Zde, v tvém chrámě, tě na kolenou prosím, neuveď mě v pokušení jim podlehnout a uvěřit. Prosím, zbav mě i ostatní od tohoto zla, které po tisíciletí na mnoha světech zastiňuje tebe sebou, falešnými bohy. Kéž jsou jim moc i sláva odebrány navěky, otče. Amen.

Fandom: Stargate
Poznámka: Inspirováno doručenou poštou v mém mailu...
Danieli,
nevím, co dělat, tak ti píšu. Jako téma projektu do dějepisu mám egyptské bohy, ale přesto se v tom ztrácím. Pomůžeš? Hrubý nárys v příloze, co dál?!
Díky!
***
Danieli,
vím, že máš moc práce s hrabáním se v těch svých šutrech, ale mohl bys mi prosím udělat korekturu eseje?
Děkuju!
***
Danieli,
potřeboval bych, jestli bys mi mohl přeložit text v příloze do francouzštiny, nějak ji nedávám...
Dík!
***
Danieli,
přijde mi hloupé psát Carterové. Mohl by ses jí zeptat, jak se vypočítají tyhle příklady (viz příloha)???
Díky!!!
***
„Ten plukovníkův klon je ale otravný,“ prohlásila Sam, když jí Daniel maily ukázal.

Téma: Stověžatý tatíček
Fandom: Stargate
Poznámka: Omlouvám se za používání anglické verze názvu v českém textu. Už to jinak neumím. Příběh se odehrává před několika tisíci lety.
Když jsme tě toho dne opouštěli, pociťovali jsme všichni nepředstavitelný, nepopsatelný smutek, i když nikdo z nás se neopovážil dát to najevo. Vždyť jsme opouštěli tebe, které jsi o nás otcovsky pečovalo, přestože jsme tě stvořili my. Odcházeli jsme ovšem vlastní vinou, vlastní hloupostí. Raději odejít a skrýt tě, než zůstat, zemřít a nechat nepřátele, aby tě zničili.
Drahé město, uděláme tě součástí mytologie planety, na niž jsme se nyní po mnoha letech vrátili. Snad tě někdo někdy pod hladinou oceánu najde a ty z hlubin opět vystoupíš na sluneční svit. My jsme svou šanci promarnili. Prozatím – spi sladce, Atlantis.

Fandom: Stargate
Poznámka/varování: Odehrává se mezi Threads (8x18) a začátkem 9. série
Poslední pokusy ukončeny, poslední krabice zabaleny, odznak týmu z uniformy odlepen. Už nikdy nebude součástí týmu, který cestuje z planety na planetu, potkává nové kultury a bojuje proti falešným bohům za svobodu téměř celé galaxie. Vzhledem k tomu, že válka byla už téměř dovedena do vítězného konce, neměla špatné svědomí, že tohle všechno nechává za sebou. Bylo na čase posunout se v životě dál. Poslechnout svého otce. Začít konečně žít.
Sam se naposledy rozhlédla po místnosti, kde strávila osm let. Vzápětí z laboratoře, která už nikdy nebude její, vyšla vstříc společnému životu s Jackem. Věděla, že tohle za to stojí.

Poznámka: Co udělat jiného než další experiment... BJB
„Nejdůležitější je předpovědět, jaké tady bude počasí!“ zakřičela Sam do vysílačky, aby ji bylo přes dutí větru slyšet a mačkala tlačítka na něčem, co držela v ruce. „Přístroj musí být natočen tak, aby na něj po celou dobu experimentu foukalo!“
Jack nebyl ani trochu nadšený, že zrovna jeho tým musel jít na tuhle úžasnou planetu zprovoznit přístroj, který... vlastně ani nevěděl, k čemu sloužil. Nenáviděl pouštní planety! Písek, písek a zase jen písek, kam až s dalekohledem dohlédl. Dokázal myslet jen na to, že chce co nejrychlej pryč.
Po několika minutách se Sam konečně ozvala.
„Vítr bude vát od severu!“

„To je docela... netradiční vůně,“ prohlásil Jack s úsměvem, když Sam vytáhla z trouby hotový dort, a potlačil touhu zacpat si nos. „Co to je, plukovníku?“
Sam se k němu otočila a zamračila se. „Zkouším nový recept, i když by se dalo říct, že je to spíš experiment, pane. Měla jsem hodně mandlí a nevěděla, co s nimi, tak jsem se rozhodla upéct mandlový dort. Ovšem výsledky experimentu neodpovídají ani jedné z mých hypotéz...“
„Vy si vytváříte hypotézy o dortech?“ zeptal se Jack překvapeně. „No... Tak jaké výsledky z toho tedy vyvodíte?“
„Experiment budu muset provést znovu s novými mandlemi.“

Sha're si vždycky myslela, že jako dcera muže, který vedl její lid, bude mít v životě štěstí. Když na Abydos přišel Daniel a zamilovali se do sebe, věděla, že toto štěstí nemůže už nikdy nic narušit. Až nyní si uvědomovala, jak moc se mýlila. Teď, když byla uvězněná ve vlastním těle, které ovládal někdo úplně jiný.
Od první chvíle se snažila bojovat, ovšem postupně začala ztrácet sílu. Chtěla křičet, ale nemohla hýbat rty. Chtěla utéct, ale vládu nad jejíma nohama měl někdo jiný. Chtěla pryč od Amonet. Kamkoli. Jakkoli.
Když ji zasáhla rána z Teal'covy zbraně, byla konečně zase šťastná.

Jack nenáviděl myšlenky, které ho napadaly pokaždé, když každý rok ve stejný den procházel hřbitovem k hrobu svého syna. Vždyť kdyby tehdy necítil takovou bolest ze ztráty chlapce, kterého na světě nejvíc miloval, všechno by bylo jiné. Možná to byl hřích, takto uvažovat, ale Jack už potkal tolik bohů, že v žádného nevěřil, takže na tom vlastně vůbec nezáleželo.
Kdyby Charlie žil, nikdy by Jacka nevybrali, aby vedl tým bránou. Šel by místo něj někdo jiný a osud celé galaxie (několika galaxií!) by se ubíral úplně jiným směrem. Abydosané by zemřeli, Ra by přežil. Abydoská brána by explozí zničena nebyla. (Jak naivní se dnes Jackovi zdála představa, že by snad bylo možné bránu zničit pouhou atomovou bombou!)
Ra nebo Apophis by zaútočili na Zemi. Kdo a jak by jim v tom zabránil? Kdo by vůbec zjistil, že přicházejí, kdyby si všichni mysleli, že brána vede jen na Abydos? Tam by přece bylo nebezpečí zažehnáno.
Vládcům soustavy by se nikdo nepostavil. Miliony lidí a jaffů by tak dál žily jako otroci.
Replikátoři by zamořili obě galaxie a jen bůh ví, kam by se posunuli dál.
Všechno by bylo špatně.
Jack položil květiny na Charlieho hrob. „Přesto bych chtěl, abys žil,“ zašeptal.

Daniel nejvíc plakal v šesti letech, když se v muzeu najednou ozvala velká rána a maminka s tatínkem se pod sutinami nehýbali.
Jackova vzpomínka na první tajné slzy nás přenáší do jednoho lednového dne roku padesát sedm. Kluk odvedle se nemohl smířit s tím, že prohrál zápas, a tak Jackovi rozbil hokejku od dědečka.
George se rozplakal v devíti letech, když rodiče oznámili, že se kvůli práci musí přestěhovat z Texasu až kamsi do Pennsylvánie. Tatínek to uviděl a křičel na něj jako nikdy předtím.
Charlie plakal, když mu táta zakázal kuličkovku. Pak se rozhodl, že si půjčí skutečnou zbraň.

Sam věděla, že by měla mít větší radost, že se vrátili z planety s tím nádherným světlem, na které by se dokázali dívat celou věčnost. Jenže při vzpomínce na tu nevhodnou myšlenku, která ji napadla, když si poprvé uvědomila, že na planetě budou muset zůstat navždy, si trochu přála, aby to tak skutečně dopadlo. Styděla se, že by snad byla ochotná tak jednoduše zahodit všechno, co měla, jen proto, že na planetě se světlem by pro ně po nějaké době určitě přestala platit pravidla...
Konečně se rozhodla tuto myšlenku definitivně odehnat. Jack pro ni bude vždy jen velitelem jejich týmu.

Poznámka: post-series, ovšem bez spoilerů, lehce AU
Danny was happy because this was his big day. Not only it was his birthday (he was five!) but he was also going to travel with his parents and meet the aliens they'd always talked about. The three of them were standing in front of their house waiting for the spectacular arrival of their “interstellar taxi” (as his Dad called it). Suddenly, Danny looked up and saw something unimaginable.
“Dad, we're gonna fly this cool thing?”
Jack and Sam looked at each other and just smiled before the whole family was beamed on board of the Asgard ship.

Varování: Odehrává se v sedmé sérii, tedy pro některé spoiler.
Přišel odnikud. Neočekávala ho ani ona ani Daniel ani vážně zraněný muž, kterému právě zachraňovala život. Přikradl se k ní tajně a zbaběle a ani jej pro velký hluk nebylo slyšet. Když na tu chvíli Daniel později vzpomínal, zatímco seděl v temném rohu místnosti, kde tolikrát udělala vše, co mohla, aby i jeho zachránila, měl přesto dojem, že jej mezi ostatními slyšel velmi jasně. Byl nejhorší, jaký Daniel kdy zažil. Byl to zloděj, který je okradl všechny. Krutý. Vypočítavý. Zcela bez slitování. Namířený na tu, která všechny životy bez rozdílu zachraňovala.
Takový byl poslední výstřel, který se Janet Fraiserové týkal.

Nikdy bych nahlas nepřiznala, že některé rozkazy nenávidím. Ani tyhle myšlenky bych si neměla připouštět, jenže přicházejí samy. Vím, nemám právo rozhodovat o tom, kam půjdu, sama jsem si tento úděl vybrala. Ale vždyť vesmír je nekonečný! Určitě dost na to, aby mě poslali jinam. Ano, měla by pro mě být pocta, že mě vybrali zprovoznit nějakou věc, kterou kdesi našli. Jenže ani neřekli, co to je! Ale ať už je to cokoli, k čemu ta věc bude, když mi nezaručí cestu do krásného, nekonečného vesmíru?
Jenže co nadělám. Washington čeká...
***
O tři roky později Samantha Carterová poprvé prošla bránou.

Sympatický mladík. Zaujal mě už když se tady objevil poprvé. Má takové zvláštní charisma... Čaj mu chutná, to je tedy v pořádku. Jediná chyba je, že má raději citron, ale časem zjistí, že není nad mléko. A jak se zajímá o historii! Věděla jsem, že bude nadšený, když mu ukážu svůj nevětší poklad, své největší tajemství. To uchvácení, které bylo cítit v každém výdechu, když jej spatřil... Rodina by mě o něj připravila, ale on to nikomu neřekne. Věřím mu. Moc hodný chlapec.
***
„Vítej, Tome! Vždycky tě ráda vidím, ale na čaj se chodí o páté, ne o půlnoci...“