Moje články

Cestopisná série vycházející ze skutečných zážitků na zimní West Highland Way. Psáno v druhé osobě.
Soukromá challenge: genderově neutrální

Odkaz na první drabble (dál provázáno odkazy)

Odkazy na bonusy mimo sérii:
Vánoční drabble - To není lenost
Proroctví - West Highland Way Tips & Tricks
Ponožka profesora Snapea aneb Cesta tam a zase zpátky - Čím blíže k domovu, tím dál
Klišé aneb Hoď si kostkou! (Byla tam jen jedna postel) - Objednávejte opatrně!

Další série ze světa Království Ostrovů.
Tři kamarádi se vyrovnávají s faktem, že jeden z nich může být v nebezpečí života. Intriky a atentátníci jsou v jejich koutku světa zcela neobvyklé. Naštěstí proti případnému nepříteli nestojí sami.
Jsou to ale ještě kluci, takže proč by si vlastně měli dělat starosti?

Navazuje přímo na loňský seriál. Který volně navazuje na předloňský seriál. Hlavním hrdinům je 17 let.
Časové zařazení v rámci fandomu - cca 200 let po Změně.

Jednotlivá drabblata by měla být schopná stát sama o sobě. Provázáno odkazy.

Odkaz na první drabble

Odkazy na letošní bonusy mimo sérii:
Vánoční drabble - Doma - Rezka
Proroctví - Jednou
Ponožka profesora Snapea aneb Cesta tam a zase zpátky - Určité hranice nepřekročí - Vran a Liška
Klišé aneb Hoď si kostkou! (Byla tam jen jedna postel) - Idiot? - Vran a Rezka

Je načase vrátit se domů.
Aspoň na chvíli.
Určitě jen na chvíli, utěšuju se.
Následuje okamžik, který na veškerém cestování nenávidím nejvíc. 
Hledání veškerých předmětů, nalézání nepřeberného množství lichých ponožek, z nichž některé vysoce pravděpodobně patří profesoru Snapeovi (neptejte se), suvenýrů nevimodkud a posmrkaných kapesníků. Rvaní téhož do příliš malého zavazadla. Do povícero příliš malých zavazadel.
Hrozně přitom nadávám.
Gwen ale ne. Zabalila si bez projevů nevole a teď vypadá nějak spokojeně.
Hrad zase poněkud prázdně.
„Máš tam všechno?“
„Jo,“ široký úsměv.
Jak ji tak znám, tak ukradla kouzelný kufr a doma vybalí kompletní Bradavice.
A to včetně profesora lektvarů.

Liška zadumaně upíjí teplé mléko. Vydra zatím dává s Rackem dohromady těch pár zlomků, které o tomhle démonovi zná. Dotyčný je bezpečně upoután.
Uplynul nějaký čas.
Královská rezidence se nezdála pozorována.
Pak se ozvaly bubny.
Vyrazila eskorta a zpátky přivedla krále.
A náklad.
Tuhle dívku Vran poznal.
„Tak to by bylo,“ povídá Liška. „To je ten druhý.“
Útok na podstatu moci. Destabilizace. Protože můžou.
Vybudování vlastní říše.
Plány přišly vniveč. Co s vězněm?
Pustit ho nemůžou.
Když ho nechají spoutaného, za pár měsíců umře sám.
Tak krutí ale nejsou.
Králi o tom neřeknou. A on se neptá.
To oni nikdy.
 

Vytvořili skupinku, dívka uprostřed. Malcolm se trošku opozdil, měl dojem, že něco uslyšel.
Před nimi vyrostlo rozcestí. Okolní orientační body nevidět... Malcolm vytáhl kompas.
Točil se jako šílený.
Démoni mění magnetické pole.
Neviděli jí do očí!
Démoni se téměř nedají zabít.
Stejně je jim k ničemu vědět, kdo je tu s nimi.
Nic neřeknu, umiňoval si, jestli... až  zaútočí, odstrčím Normana za sebe, ať uteče...
Démoni jsou silnější a rychlejší než lidi.
Louka, volný prostor.
Démonka se otáčí, neskutečně rychlý pohyb...
Záblesk zrzavé.
Zpřelámané tělo na zemi...
„Příště zkuste utéct,“ povídá udýchaně Zrzek, který se objevil odnikud.
Jsou v bezpečí.
 

I saw the light fade from the sky
On the wind I heard a sigh
As the snowflakes cover my fallen brothers
I will say this last goodbye

Zní ti v hlavě poslední dny.
A teď je to tady. Střechy Fort Williamu. Cílová linie. Proč to nemůže pokračovat navěky? Konec... 
Zážitky se skládají do úhledného balíčku.
Loučíš se v duchu se Sarah, Simonem i Francouzem.

And though where the road then takes me
I cannot tell

Za koncem ale tušíš nový začátek.

We came all this way
But now comes the day
To bid you farewell

Tak zase příště, Skotsko!
 

Poloviční bod je hrozně daleko. Poloviční bod je taky hrozně blízko. Následuje táhlý kopec. Náhle vepředu vykoukne Ben Nevis.
Tam už nepůjdeš. 
Je to zvláštní, po té dlouhé cestě, vědět, že nebudeš pokračovat.
Prudký kopec dolů, kratší nahoru. 
Široká lesní cesta na vrcholu stoupání, ale za lesíkem ještě odbočíš k tajnému bodu.
Dun Deardail.
Doufáš, že ho budeš mít jen pro sebe.
Ale je tam nějaká ženská. Místní, jen na denní výlet.
Poslední zajímavý člověk potkaný na Cestě.
Před sebou máš bezkonkurenčně nejlepší výhled na nejvyšší horu Británie. 
Povídáš: „Ne abys tohle dávala na Instagram.“
„Neboj,“ odpoví.
Tohle je tajemství.

„Je tam zima, vem si svetr.“
„Vypadá to, že bude pršet, máš pláštěnku?“
„Nepij ten čaj na noc, jinak neusneš.“
„Když uděláš tu práci dneska, tak budeš mít zítra volno. Jo?“
„Jo! Já vím, já vím!“ nevydržím a vybuchnu. „Jsou to úplně základní věci! A dýchat, dýchat můžu?“
„Funguje to,“ zazubí se Gwen. „Teď to můžem aplikovat na Pátou kolej.
„Ti mockrát děkuju, žes mě vybrala jako pokusný objekt,“ bručím. „Čím jsem si to zasloužila?“
„Eh... neproměníš mě v žábu? Ani na chvíli?“
„Jo, ještěžěs to nezkoušela na Snapevi, Gwen,“ usměje se San.
„Co ty víš... kvák...“
Už asi zkoušela.

Cesta se zdála nekonečná. Kolem pusto a prázdno.
To je dobře. Mají skvělý přehled o svém okolí.
Skvělý přehled o okolí ztratili, když se po nějaké době cesta ponořila do lesa. Přes stromy nebylo vidět nic. Ani kopce na severu.
Přiblížili se k sobě, připravení na případný útok...
„Jé, co tu děláte?“
„Co ty tu děláš?“
Holka? Tady je holka? Úplně sama? Oblečená do voskované bundy, klobouk stíní oči a chrání před deštěm.
„Máme farmu támhle kousek,“ mávne rukou. „Ale víte, jaký to je. Kopce volaj. Kdybych musela celej život sedět na zadku na dvoře... to bych ani nebyla já.“

Počítáš, po kolikáté už tenhle úsek jdeš. Kdy to bylo poprvé? Snad v roce 2012. 
Mění se.
Rozpadající se budova uprostřed ničeho, tenkrát jste seděli na hromadě haraburdí ve staré ovčí ohradě. Dnes je v ní lavička.
Mapa vám tvrdila, že dál bude les, těšili jste se na něj celý pustý úsek, abyste přišli k čerstvě poraženým stromům.
Poušť v kopcích. Dnes...
Copak se to děje?
Vykukují, naprosto podloudně. Skotské borovice.
Skotské borovice!
Musely se schovávat, dávné šišky, semínka. Nebo je sem přenesla nějaká zákeřná veverka. Nepravidelně vykukující stromečky, tohle asi nevysadila lidská ruka.
Tady už nikdy nebude průmyslový les.

Knihovny fakt stojí za to.
Magické knihovny ještě víc.
Jak dobře víme, jsou všechny knihovny navzájem propojené. 
Magické knihovny ještě víc.
To může být důvodem, proč s sebou Gwen neustále nosí banán a občas nenápadně zavolá: „Oook? Oook! Oook!“
A za živého boha si nenechá vysvětlit, že jsme ve špatném fandomu.
V knihovnách je fajn ještě jedna věc.
To místo na poličce, kde bydlíte.
Teda ten, váš svazek, bydlí.
I když si ho tady nikdo nepůjčuje (je v oddělení z omezeným přístupem a vůbec zakázanej).
Pravidelně ho chodím kontrolovat.
Je mi to jasný; jak se chvíli neukážu, tak určitě zmizí!
 

„Jenže my stejně máme krále,“ krčí Liška rameny. „To už tak chodí, víš? Je sice nešikovný, že nám umřel, ale už je tu nový. Takže se to snad nějak... utřepe.“
Věta končí polovičním otazníkem.
„Ten nepodarek mrňavej? Vsadím se, že za sebe teďka nastrkává někoho jinýho a sám peláší, až se mu za patama práší, někam se pěkně schovat. Pche, král. No, i s tím se počítalo..."

Nepodarek mrňavej sedí u ohně, který teď, ve dne, rozdělali a vytvrzuje si špičku hole do nepříjemného bodce. V očích se mu mihne odhodlání.
To by tak bylo, aby si někdo něco zkusil!
 

Poslední den, poslední velké stoupání.
Moc se o něm nemluví, ale je snad horší než proslulé Devil's Staircase.
Naštěstí je úplně na začátku dne.
Někteří vyjdou nahoru a pohlédnou na cestu vinoucí se dál, do vzdáleného údolí, načež ztratí odvahu, protože čtyřiadvacet kilometrů je čtyřiadvacet kilometrů a nedá se z toho utéct, vrátí se dolů a do Fort Williamu jedou autobusem.
Vyjdeš nahoru. Mrzne a svítí Slunce, kopec není tak strašný, jak ho pamatuješ. Další takový.
Cesta míří do údolí, na druhé straně zátoky ti kyne Pap of Glencoe, za tebou, hrozně hluboko, odpočívá Kinlochleven.
Autobusem?
Tak tu hru nehraješ.

„Co to je, toto?“ mává Gwen jakýmsi papírem.
„Když s tím máváš, tak to nepřečtu,“ povídám klidně. „Kdybys mi to půjčila...“
Mé oči skenují text. Jednou. Podruhé.
„Co to je, toto?“
„Dyť na to jsem se právě ptala!“
„Pozvánka na bál?“
„No!“
„A seznam zvaných?“
„No právě!“
„Voldemort?“
„Co budem dělat? Jako někdy se zdá, jako by byl upír, protože dokud ho nepozveš, tak sem nesmí, nebo tak nějak, ale vony ho pozvaly.“
„Na bál? On bude tančit?“
„Tess! Soustřeď se! Co budem dělat?“
„Nevím, jak ty,“ povídám, „ale já si najdu tu největší mařenu a schovám se za ni.“

Liška zvládá předstírat nechápavost dokonale.
„Smůla to byla,“ povídá. „Koně se občas splaší a lidi občas padají. I nešikovně.“
„Koně se plaší snadno. Zvlášť, když se jim pomůže.“
„Poslyš,“ zarazí se Liška, „to nebyla náhoda?“
„Byla to foukačka se šipkou, víš. A neboj, měli jsme to ještě pojištěné...“
Měli. My.
„Vás je víc? A nebude tvým kamarádům vadit, že mi o tom povídáš?“
„Ale ne, protože půjdeš s námi, viď?“
„Ale... asi bys mi o tom radši neměl povídat.“
„Měl, neměl, toho je víc...“
„A o čem bys mi ještě neměl povídat?“ nasadí Liška plachý úsměv.
Ostatní poslouchají za dveřmi.
 

Brutální klesání není tak brutální, jak ti utkvělo v paměti. I když poslední úsek po štěrkové cestě stojí za to.
Celou cestu máš před očima zasněžené hory, namodralé odrazem blankytného nebe.
Mrzne a je fajn.
Na protějším svahu se rýsuje pokračování Cesty. Je daleko, ale taky tam půjdeš až zítra.
Cítíš bodnutí smutku.
Chýlí se to ke konci.
Míjíš trubky vedoucí vodu k místní elektrárně, a jsi prakticky dole.
Na Messengeru cinkne zpráva. Simon právě skončil a dává ti vědět, že ti v hostelu v ledničce nechal mléko. Na Cestě má hodnotu zlata.
Nikomu o něm neřekneš. Bude jen tvé.
 

„Proč si to dělám?“ rozpřáhnu ruce.
„Protože seš masochista, Tess,“ jemně mě upozorní Gwen. „A nedokážeš zůstat stranou.“
„Má pravdu, víš,“ povída San.
Vím.
Poslouchám.
Jsem masochista.
Nedokážu zůstat stranou.
I když se někdy snažím.
Tahle mařenka, prosím, neustále mluví. Je to tok volného vědomí.
Co vidí, komentuje. Všechno.
Na co myslí, ihned sdílí. Všechno.
Odhadované myšlenkové pochody okolí? Uhodli jste.
Hlásá je nepřetržitě.
Někdy je mi za ní stydno, zvláště když San naopak poslouchá se zaujetím, to probereme po dvaadvacáté hodině, popojedem...
Zatím nepřišla na to, že by taky někdy mohla... nemluvit.
Kde je to zaklínadlo na zánět hlasivek?
 

Malcolm se zavrtěl a zamžoural do vycházejícího Slunce. Calum, který ho měl vzbudit na hlídku, spal, ale zdálo se, že je v noci nikdo nepřepadl a nepovraždil.
Ani se je nechystá přepadnout a povraždit, to by si sýkorky tak nepovídaly.
Zaclonil si oči a zadíval se na sever. Ještě dnes byla v úbočí znatelná stopa po dávné cestě. Podle map se časem napojí na hlavní, asfaltovou trasu.
Pokud nepůjdou na východ, měli by být v bezpečí.
Na vzdáleném úbočí se rýsovala Coire Dearg. Odedávna bývala varovným znamením.
Slunce se do ní opřelo a rozkvetla všemi barvami.
Nejvíc ale červenou.
Nebezpečí.

Vran se o postel dělí rád.
Tento způsob odpočinku (nebo akce) vysloveně oblibuje.
Čím víc lidí, tím větší teplo! (A kdyby jenom!)
V napůl potlačených vzpomínkách číhají noci na vlhké slámě, zamčení ve stodole, jejími stěnami protahuje vítr, pára stoupá od úst, tisknou se k sobě, aby se zahřáli, ale démoni přece zimu necítí, nejsou to lidi, ale zvířata.
Rozhodl se si takové věci nepamatovat.
Každá postel dobrá, i když je jen jedna.
I když jsou na misi a příjemnější zábava musí počkat.
Rezka strašně studí.
Přitáhne ji k sobě a pořádně je oba zachumlá do přikrývky.
Teplo se sdílí.

Ubytování na West Highland Way je chronický problém. Pokud vám nestačí přespat ve stanu. 
(Někdy i tak; ve Skotsku sice máte právo postavit stan, kde chcete, ale těch vhodných míst zase není tolik, víme?)
V hlavní sezóně může být na stezce i tisíc lidí na den, tak si to rozpočítejte, některé hotely mají jen sedm pokojů a mnoho-li je tam právě pro vás...
Ve dvou vás ubytování vyjde řádově levněji než v jednom.
Bohužel většina dvoulůžkových pokojů je typ „double“.
To je jedna postel.
Nevadí, říkáte si?
V Británii ale jedna postel znamená i jednu peřinu.
Jednu. Peřinu.
JEDNU! PEŘINU!

Vysvitlo Slunce!
Led skřípe pod botami. Pastýř ti kyne.
Asi kilometr za hotelem se konečně nadechneš.
Asi za čtyři tě čeká Devil’s Staircase.
Čím výš, tím lepší výhled. Občas zastávka, foto... a samozřejmě, do záběru ti vleze rodinka.
Děcko jde první a má zářivě korálovou bundu. Otec nese rodinný batoh.
Pustíš je před sebe, protože hodláš fotit za sebe.
O kus dál nazouváš nesmeky, tohle není kopec, ale ledopád. Lidé před tebou se beznesmekově smýkají.
Překonáš hřeben a začneš sestupovat... rodinka pokračuje dál na hřebenovku.
Bez vybavení.
Vede je korálové dítě.
Kdyby blbost kvetla, tak by tam pochodovala celá zahrádka.

To se stane, že Snape skončí na ošetřovně. (Neptejte se.)
A už to tam vypadá jako v květinářství. Kdejaké křoví tam nanesou; sedmikráska (která ve mně vyvolá Vzpomínku a následnou škytavku), růže, támhle šalvěj, tady mučenka nebo co, kde se tu vzal tchýnin jazyk? Pelyněk... na zažívání? Takže makovice na opium. Ty pampelišky vypadaj dost popravěně. A bodláčí je snad nějaký vzkaz v květomluvě.
Támhleta mu ještě nese nějaký akvárko nebo co...
„Nechci ti kazit radost,“ povídá jí Gwen, „ale ten korál je zviřátko.“
„Jak to? Vždyť právě kvete, hele.“
San jí to vysvětlí.
Vždycky byla na ty lechtivé scény.

„Poslyš, chápu, že sis to doma skvěle zařídil,“ vrká Liška. „Ale proč tam nejsi? Proč ses vydal sem, přes ty všelijaký kopce nebo rašeliniště, a tak, jak tam prší a je tam pořád zima a vítr a spaní na zemi a vůbec?“
„Protože jsem vám chtěl pomoct, kotě,“ široký úsměv.
„Fakt? To je skvělý. Si myslím,“ nahodí zadumaný výraz. „Já teď vůbec nevím, jak to s náma bude, umřel nám král, víš, zrovna,“
„Já vím,“ podmanivý pohled do jejích očí. „To bylo jednoduchý.“
Říká se, že na každou svini se vaří voda.
Tenhle exemplář si ale pod hrnečkem teprve přitápí.

Glen Coe si vaří vlastní počasí.
Zachmuřeně koukáš na Devil’s Staircase. Toužíš tam být.
Místo toho jsi tady, v nabubřelém Kingshouse hotelu, kde máš ubytování na dvě noci, kdyby se ti nepodařilo dát včerejší úsek vcelku, jenže podařilo. Sekundární plán, jít si zalyžovat do místního střediska, naráží na to, že nahoře sedí mlha a hrozba blizardu.
Nevydržíš vevnitř. Celé dopoledne koukat na absolutně prázdnou Cestu.
Jdeš se projít, aspoň kousek.
Je poledne a Simon už musí být v sedle.
Viděli jste se naposled.
Nohy máš unavené, ale lezeš na vyhlídkový bod.
Mlhu a déšť teď vážně potřebuješ.
Sem s nimi!

Ze sklepení se ozývají tlumené kletby.
„Ty, Gwen,“ podívám se na svou kamarádku, „netušíš, co mu je?“
„Nevim,“ povídá Gwen zklamaně. „Tentokrát.“
Nezbude nám než se vydat ke zdroji.
Vypadá to tu... podivně. Podlaha je pokrytá slizkým cosi, co by mohlo být rašelina, kdyby to nebylo bílé.
„Fůj, dál nejdu,“ zůstává San na schodech. S Gwen prohopkáme ke kabinetu lektvarů. Opatrně nahlédneme dovnitř.
Ze Snapeova nového kotlíku se kouří a ven buble Hmota. Přes veškerá zaklínadla a nadávky nezastavuje...
„Hrnečku, dost!“
Dobuble.
„Až zjistím, který hovado tohle nastrčilo, tak si ho podám,“ prohlásí Gwen temně.
Já taky.
Jídlem se neplýtvá!

Rozehrál tu dvě stě let starou hru. 
Proč děláš, co ti přikazují? Proč jim sloužíš? Jsi silnější, vytrvalejší, prakticky nesmrtelná. Necháš si rozkazovat?
Proč být otrokem, když můžeš být pánem?
Dívka se nejdřív tváří rozpačitě, ale po chvíli se začne usmívat. Očima visí na jeho rtech.
Tak je to kdysi učil Smrtonoš. V tvých slovech je moc. Ještě chvilku jí bude přesvědčovat... a ona mu uvolní pouta.
On neuteče, ještě ne.
Ubohý, nepochopený... počká si, dokud ji nepřetáhne na svou stranu úplně.
Bude jeho, se vším všudy.
Čerstvé maso.

Liška přikyvuje a myslí si něco o naivních a sebestředných idiotech.
 

V nohách máš přes dvacet kilometrů a kolem sebe naprostou samotu. Simon je daleko před tebou, poslední lidé osm kilometrů za tebou. Jsi přímo uprostřed Rannoch Moor.
Bolí tě nožičky. Fouká vítr. Lehce prší. Cesta, dlážděná oblými kameny, začíná stoupat. Bude hůř.
Hodíš do sebe elektrolytovou tabletu, dnes druhou. Slibuje snadný nástup energie, rychle. Moderní věda je přece jen něco...
Elektrolyty se navážou na vodu v tvém těle... pokusí se navázat... Temno před očima.
Málo piješ.
Dehydratace.
Černé vločky poletují dokola...
Vytrháváš půllitrovku, kterou ti věnovali v Inveroranu a naráz ji vypiješ.
Za deset minut je dobře.
Voda je život.

„Hň hň hň hň...“ dělá Gwen. 
A vedle zase San: „Hň hň hň hň...“
„Co se tady hňhňáte?“  divím se. „A k čemu máte ty upíří zuby?“
„Fkoufka na havouín,“ zašišlá Gwen, „máme fvý pvány.“
„Jako jaký?“
„Pfevečem fe va upííívy!“ nadšeně vyhrkne San. „Máme advefu Mavfoy Manov a...“
„A co, pokoušete Luciuse?“
„Hň hň hň...“
„Co blbnete, vždyť mu to dojde. Jsou to nasazovací zuby?“
„Ave nedojde... máme Pván!“
„No tak když v tom budete, tak proč taky nepokoušete Snapea?“
„Hň hň.. dobvej nápad!“
„A Voldemorta,“ rezignovaně povzdechnu.
„Jak zná náš pván?“ 
„Neopovažte se!“
Žádné okusování mocných čarodějů nebude!

Lesík prorostl dávnou budovou. Kromě masivního krbu z ní moc nezbylo.
Měli své zkušenosti. Mnohem bezpečněji (sušeji, tepleji) bude dál od ruin.
Nakonec našli prohlubeň u okraje lesa. Mezi dva stromy natáhli lanko, přes něj hodili celtu. Lesík je chránil před větrem a nikdo se jím nemohl přiblížit, aniž by slyšeli praskání podrostu.
Oheň ale radši nerozdělali.
Norman se otřásl.
„Myslel jsem, že teď už nás ten démon dohoní,“ prohlásil s lehkými obavami. „Co když se přece jen někdo pokusí...“
„Neboj, mám hůl,“ řekl Malcolm.
I jemu samému to znělo hloupě.
„Přitáhnout na sebe pozornost“ náhle nevypadalo jako dobrý plán.

Za mostem se pasou jeleni, jako by se nechumelilo. Když jim zpíváš, neutečou.
Cesta stoupá do kopce, není to tak zlé. Nahoře tě čeká vítr a výhled.
Vidíš:
Loch Tulla přímo pod sebou, ostrůvek se známými borovicemi, v dálce stuhu silnice a tušené odpočívadlo.
Za jezerem lesík, za ním se schovává Cesta. Když víš, kudy vede, dokážeš sledovat její stopu přes Rannoch Moor.
Až k tomu bodu na hřebenu.
Zdá se tak blízko a tak daleko; jen sestoupíš k hotelu, kousek asfaltky a pak už... stará známá Drovers‘ Road.
Ještě jednou se vpiješ pohledem do výhledu.
A on do tebe.

„Čteš učebnici lektvarů? Proč?“ ptám se zvědavě Gwen.
„Tssss,“ odpoví mi. „Tohle je doplněný vydání. S Jeho poznámkami. A nový postupy. Vážně nový.“
Nahlédnu jí přes rameno.
„Odpouzovač? Nebylo to v...“
„Ten bychom zvládly, hele, všechno ty máme... až na... kadeř vlasů Mary Sue.“
San se na mě zkoumavě zadívá, ale pak potřese hlavou.
„Máš je moc krátký.“
„Mě nikdo stříhat nebude,“ ohradím se. „Ale nemělo by být tak těžké nějakou získat.“
„Když chvíli neposedí,“ postěžuje si Gwen.
„Posedí.“
Dramatická silueta profesora lektvarů, či spíše jeho pláště. Měsíční světlo. Kroužek studentek Páté koleje tiše zírá, když...
Šmik!
Ten plášť vrátíme.

Hovor.
Šoupání židlí.
Kroky.
Ticho.
Opatrně na škvírku otevřel oči. Je sám aby mohl začít pracovat na poutech?
Nebyl.
Pohledná rusovláska se na něj usmála, tak hezky. Její žlutooranžové oči ji zařazovaly mezi démony, ale ten nevinný výraz v mladičké tváři, to, že ji tu nechali... bude Přeměněná teprve krátce.
Díťátko, pomyslel si z nadhledu dvou set let.
„Ahoj,“ řekla tiše.
„Ahoj,“ odpověděl.
Polekaně ucouvla.
„Mě se nemusíš bát...“
„Kdo jsi?“ zeptala se, nevinné oči široce otevřené.

Démoni mají různé talenty.
Racek je stratég. Vran je zbraň. Jezevec zásobovač.
Liška, jak jen může, se námaze vyhýbá.
Ale tohle je zábava.
 

Brzy zastavuješ a upravuješ si lepicí pásku na botě. Je vlhko, nedrží.
Vystoupáš kopánek, který zbytečně děsí mnoho chodců, sesuješ se po štěrku do podchodu pod železnici a už jsi na vozové cestě. Po té půjdeš dobrých osm kilometrů.
Je to jeden z nejnudnějších úseků. Kopce jsou vysoké a daleko, cesta zdánlivě neubývá. 
Jenže dneska jakoby to vůbec nevadilo.
Zase si připadáš jako Bilbo.
Bridge of Orchy je tu nějak brzo, je půl dvanácté. Dobrý čas.
Hotel otevírá pozítří, ale restaurace už třeba funguje?
Kdepak.
Pohlédneš dovnitř, tvé oči se střetnou s pohledem znuděné servírky.
Podpírá stůl.
Času má dost.

Je s podivem, jaké výmluvy si Pátá kolej dokáže vymyslet, aby obhájila nedodání domácích úkolů.
„Snědl mi ho pes“ to není.
„Nemůžu dělat domácí úkol, když mě bolí hlava.“
Víceméně pochopitelné. Kdyby ji kapky od madam Pomfreyové okamžitě nevyléčily.
„Nemůžu dělat domácí úkol, když prší.“
Proč?
„Protože jsem smutnááá!“
Smůla.
„Nemůžu dělat domácí úkol, když mě nemá rád.“
Domácí úkol nemá rád nikoho.
„Nemůžu dělat domácí úkol, protože se mi nechce.“
To se holt budeš muset přemoct.
„Když já jsem... línááá!“
Z toho vyrosteš.
„Ale mám výjimku!“
Ta tu neplatí.
„Nemůžu dělat domácí úkol, protože... protože jsem úplně blbá!“
...
Sebereflexe? 

Když nejhorší déšť přestal, vylezli provlhlí z kurníku. Do setmění zbývaly asi dvě hodiny, a tady, na severním okraji Rašeliniště, se nemusí hledat vhodné místo na přenocování snadno.
Zelená bažinatá stuha prozrazovala dávnou silnici. Musí někam vést protože u stanice končila.
Nejsnazší postup byl po zbytcích náspu, i když to znamenalo prodírat se vřesem. Pořád lepší, než čvachtat bažinou. Postupovali v klidu, déšť smyl jejich stopy.
Překonali stoupání a objevil se před nimi lesík a jezero. Vypadalo slibně. Naprasklá ovčí lebka na ně upírala pohled prázdných očních důlků. Něco ji do bíla obralo.
Tady jsou očividně v bezpečí.
Před Zónou.

A potom se zablesklo a začalo pršet. Temná noc se stala ještě temnější.
„Do čeho jsem to šláp?“ mumlal si pro sebe Vran. „Fuj, na co jsem to sáhl? Co mě to teď, sakra, praštilo přes ksicht?“
Poslední ze záhad byla brzy objasněna, když doklopýtal k přístřešku v němž hořel oheň a pořád svíral v ruce ponožku.
Liška míchala obsah kotlíku. Mušle voněly.
„Jen je potřebujeme scedit a můžem jíst. Našels něco?“
Vran beze slova pozvedl ruku s ponožkou.
Ta se zdánlivě zachvěla.
Liška se otřásla viditelně.
„Než tohle, to radši posmrkanej kapesník. Ale ne tvůj.“
Ponožka si mohla oddechnout.

Lepicí páska se nějak postará o rozpadající se boty. Okno ústí na rušnou silnici, ale to hlubokému spánku nezabrání.
Ráno se vydáš na snídani, brzy. Na příštím ubytování máš zaplacené dvě noci a v třetině dnešního úseku je autobusová zastávka; můžeš si rozdělit etapu na dvě. Dvaatřicet kilometrů je hodně.
Předpověď ale slibuje na další den blizard, takže je jasno. 
K snídani je uzený losos s avokádem, je ho dost i na oběd. 
Francouz to vzdává. Napořád. Bolí ho nožičky.
Simon vyráží, půl hodiny před tebou.
Sarah někam zmizela.
Na Cestě nikoho nepotkáš.
Když míjíš obchod, zapomeneš si koupit pití.

Víte, jaký je to pocit, když vámi prosliznou duchové? Nebo když se vzbudíte uprostřed noci a něco na vás kouká?
Teď je avšak den a my, pozorujíce nemrtvé osazenstvo hradu, se pokoušíme určovat, kdo je kdo.
„Tahle je která?“
„Ta sem nepatří,“ zhmotní se vedle nás Krvavý Baron, „postarejte se o ni.“
Nebo na vás budu ve dvě ráno koukat zůstane viset ve vzduchu.
Zmíněná vypadá jako postava z japonského hororu. Ze správného úhlu jí vidíte skrz hlavu.
Při tomto pohledu se ale začneme uchechtávat.
Nechutné zbytky mozku nevidět, postředkem hlavy se táhne provázek.
Když ho přestřihneš, upadnou jí uši!
 

A potom začne pršet. 
Ponožka visí na plotě.
Kolem West Highland Way se nacházejí někdy běžné, někdy záhadné věci.
Ztracené stanové tyče. Odložená hůlka. Zapomenutý stan v obalu, někomu vypadl při odpočinku.
Sluneční brýle, mnoha značek. Levé sluchátko airpodů.
Plyšáci; jeden doháněl svou majitelku díky facebookové komunitě, která zprostředkovala jeho předávání přes asi pět různých osob.
Platí pravidlo „Leave no trace“. Nálezy je záhodno sebrat a odnést na nejbližší vhodné místo; známý hotel, informační středisko nebo proslulé bistro. Oznámit místo uložení na facebooku.
Ponožka doputuje do Tyndrum Inn. Ubytují ji v sušárně.
Je tam fajn.
Potká tam další liché souputnice.