Moje články

„A-há!“ vyhrknu vítězně. „A je to!“
„Co jako?“ ptá se podezíravě Gwen.
„Já asi vím, o co jde.“ San se přesune k oknu a vykoukne ven.
„Jo, je to tam. Na plošině, pod plošinou, kolem plošiny, všude.“
„Lyže? Ém, plyšovej slon? Kufry? Světelnej meč?“
„Nemyslím. Je to černý, hranatý a balený po čtyřech.“
„Sem nás vydala,“ nafouknu se. „Jo. Je to vono. Hele.“
Vytáhnu jeden exemplář.
„To jsme my. Přesně takhle vypadáme... děkuju San. Na, tu máš autorák. A jeden pro tebe, Gwen.“
„Nic proti, ale co s tou horou knížek budeš dělat?“
„Mařeny, jo?“
Škodolibě se usměju.
„Zavalíme je.“

"To už jsme tu měsíc?" diví se San.
"Jo. A poslední den. Víš, že podle fanonu to nemůže být delší," odpovím.
"Jasně. Takže vždycky, když se objeví Pátá kolej, zjevíme se i my, abychom je otravovaly," sumíruje Gwen.
"Řekněme spíš držely na uzdě..."
"To je stejný. Akorát nevím, jestli si kór moc pomůžou, myslím profesorský sbor. Když se objevíme. To nadšení z naší přítomnosti je vysloveně cítit."
"Ale nemusí se nakonec objevit Voldemort, že ne?" ujišťuje se San.
"Ani Vlodemort nebo Volximort."
"Pořádně jsme nekouzlily," smutní Gwen.
"Dobrá, zakouzlím. Poprvé a naposled."
Je čas končit.
"Budiž utrum!"
A byla tma.

"Unk," prohlásím.
A to je prostředek příběhu.
Jsem totiž hrozně zvědavá ženská, a taky jsem hustá jako skotský porridge (s výjimkou porridge z Drovers Inn, neváhejte se zeptat). Proto, když jsem se dozvěděla, že má probíhat porada profesorského sboru ohledně elementů poněkud rušivých, tudíž i nás, rozhodla jsem se provést špionáž tak, že k danému oknu vyšplhám.
Zvenku.
Protože zároveň razím Bezpečnost nade vše, navázala jsem se na lano, jež jsem svěřila svým spolupachatelkám.
To náhle povolilo.
"Unk," prohlásím.
"Ups," zazní shora. Lano se prověsí.
"Iiiik? Doberte!"
"Tess, jak bych ti to..."
"Doberte, kua!"
"Jsi Mary Sue. Určitě umíš levitovat."

Pokud jste se někdy vyskytovali ve škole, znáte to.
Štěbetají.
Hulákají.
Řvou, překřikují se. Hvízdají.
Ruchy tropí!
Hysterické chichotání bylo tou poslední kapkou.
Ani jsem za sebou nepráskla dveřmi, jak rychle jsem vyběhla z hradu.
Aaaa, to je úleva. Klid, ticho...
Sesunula jsem se pod břízu u jezera a vychutnávala...
Foukání větru. Narážení vlnek o břeh. Šumění listů...
... dohady sýkorek s vrabci. Arytmicky kukající kukačku. Troubení jelenů ze Zapovězeného lesa, které neznalému zní jako blití...
To troubení tomu dodalo.
Se zakletím se zvedám a mířím zpátky.
Pro špunty do uší.
Škoda, že mě pak určitě bude otravovat bušení vlastního srdce!

Po předchozích zkušenostech s místní zvířenou si Pátá kolej dokazuje, že jsou drsné jak škrabka na brambory.
Většinou dokazují pravý opak.
S hipogryfy se seznámily, ale jediná, která při vzletu nespadla, se pozvracela.
Chtěly hladit testrály.
Hladily.
Bohužel po anatomicky nedoporučované části těla.
Testrálové koušou, kopou, zbytek nechám na vaší představivosti.
Ta, co chtěla přivábit jednorožce, nezmínila, že na to už nemá kvalifikaci.
V patnácti.
Smutné.
Neúspěšné prokazování své krutopřísnosti nese Pátá kolej o to hůř, oč víc ho komentujeme.
Ochladilo se, tak se k pozorování dění vybavuju...
"... To je růžová čepice?"
"No a. Já si svou maskulinitu dokazovat nepotřebuju."

"Když může vona, tak my taky," znělo usnesení Páté koleje, o kterém jsme se dozvěděly později, zato za dramatických okolností.
'Vonou' byla míněna Gwen a 'může' znamenalo provádět experimenty v učebně lektvarů, zhusta za použití dosud nezveřejněných poznámek jednoho nejmenovaného profesora.
To ovšem netušíme.
Co tušíme, tedy víme, je, že Pátá kolej vydává jekot dosahující hlasitosti startujícího Boeingu, kdyby tento ovšem ječel, byvši pronásledována paní Norrisovou.
"Říkala jsem, že myslel ty kytky!" ječí jedna.
"Stromy! A je podzim!" protestuje druhá.
"Au, au, koho napadlo, že vyzkoušíme obě varianty?" kvílí třetí.
"Co tím myslí?" divím se.
Gwen se jen pousměje.
"Kočičky."

Průzkum Bradavic je jednou z našich nejoblíbenějších kratochvílí. Tedy, myslím spíš mých, protože mám podezření, že Gwen ani San příliš neoblibují předlouhé chodby a nekonečná schodiště.
V poslední době nám taky zážitek z objevování ruší Pátá kolej, která se rozhodla courat za námi, a to přesně v takové vzdálenosti, aby se na ně nedalo rozumně řvát.
Ale to se dá napravit.
"To by mě zajímalo, co je tohle," zkoumá San podezřelý udělátor.
Gwen taky zkoumá, ale druhým okem při tom sleduje pohyb nepřítele.
"Myslím, že už vím," řekne a provede určitou operaci.
"Aaaaaaaaaaaaaaa..."
"Jo. Byla to páka od padacích dveří."

"Já vám TAK rozumím," přilísne se špatně identifikovatelná Mařka z Páté koleje.
"Lidi neumí psát. Vůbec! Ani nechápou, že určitá díla musíte psát určitým jazykem."
"Je fakt, že McGonagallová, které ujede 'Ty vole,' je prostě moc," podotknu opatrně.
"Viďte! Taky to říkám, ale ostatní... nevezmete mě mezi sebe? Prosím?" zeptá se úpěnlivě. "Tady jsem si dovolila... ukázku z mé tvorby..."
"Své," cukne mi oko, které následně padne na daný text.
"Severus vzdychl, přemítajíc, zda najde nějakou, jenž by se s ním osobášila..."
"Severus je ženská? A chce si vzít chlapa? Slovensky... a ještě blbě. Co dneska v tý škole učí?"

"Starý? Že jsme starý?" nevěřím vlastním uším.
"Přesně to říkají."
"No, je pravda, že kazím patnáctileté autory už dvacet let," zamyslím se, "ale starý?"
"Řekly si o to, maj to mít," zvedne Gwen výhrůžně prst.
"Jasně!" popadne San polštář. A druhý.
"Polštářová bitva?" řeknu pochybovačně. "Ve stovkách fanfikcí je polštářová bitva, a vždycky trapná. A k čemu ta stříkačka? Zlejeme je studenou vodou? Předtím nebo potom, co je zmlátíme polštářema? No tak, chce to trochu starého dobrého brachiálního násilí..."
"Zklapni a pomoz mi s tím dehtem," poručí Gwen.
Ze směru San se ozve trhavý zvuk.
No tak to pak jo.

Jehněčí s bramborovou kaší a hráškem, stejk s opečenými brambory nebo rybí koláčky na křehkém salátku?
Jablečný koláč, lívanečky (lívanečky!) nebo zmrzlinu? Zmrz... ale lívanečky!
Soukromou prohlídku skleníků s profesorkou Prýtovou, krmení testrálů (lívanečky!) syrovým masem nebo lekci létání na koštěti od madam Hoochové?
Hůlku ebenovou, hlohovou, třešňovou nebo olivovou? (lívanečky!)
Život se skládá až z příliš mnoha příliš dokonalých lívanečků možností. Klasicky se odehrávají všechny najednou.
Až ráno...
Otevřeš skříň.
Máš na sebe vzít tenhle hustej černej kostým nebo tamten hustej černej kostým?
Taky je můžeš kombinovat.
Život je jednodušší.
Dej se na Star Wars.
Máme i (lívanečky!) sušenky.

Lidi často říkají, že je lepší psát fanfikci než brát drogy.
Je přece tolik lepších věcí než brát drogy!
Koukat na televizi je lepší než brát drogy.
Hrát počítačové hry je lepší než brát drogy.
Ono i trhat mouchám křídýlka je lepší než brát drogy.
Ale... produkovat fanfikci pro uspokojení svého ega...
Fanfikce samotná je droga. I v dobrém!
Pravidelně pracujete, rozšiřujete svou slovní zásobu, procvičíte fantazii, přinesete čtenářům radost. To je dobrá droga.
Nebo... o garamatiku se nestaráte, až budete slavní, budete na to mýt lidi, jde přece hlavně o příběh, stejný, jako stovky dalších?
Dejte si radši práska.

Gwen nějak těm lektvarům propadla, by jeden myslel, když ji vidí, jak se s poťouchlým úsměvem vynořuje z učebny lektvarů, třímajíc jeden či více kotlíků se zajímavě barevnými či dýmajícími obsahy.
Některé spolu zkoušíme.
"Překvapení!" strčí nám pod nos smaragdově zelené cosi. "Díky tomuhle vysoce pokročilému vytvoru konečně můžeme zjistit, co je v hlavě nějaké té průměrné Mařenky!"
"Co tam je, vím. Pusto, prázdno, akorát takovej špagát, co když ho přestřihneš, upadnou uši," pokrčím rameny.
"Nepodceňuj Mařenky, Tess," zarazí mě San. "Já bych do toho klidně šla," řekne a sklapne rozečtených Padesát odstínů.
"No jo. Když ale ty máš mapu!"

"Hotovo!" prohlásí Gwen naklánějící se nad kotlíkem s lehce maniakálním výrazem.
"Teď to otestovat, a když to bude fungovat..."
"Zkrmíme to Páté koleji?"
"Na těch jsem to chtěla testovat. Máš jinej nápad?"
"No, měl by to být jed..."
"JE to jed, Tess. Postupy dodržet umím," pohladí Gwen ošmatanou knižečku s nadpisem S. Snape.
"Jed otestujeme... jednorožčím rohem?"
"A máš nějaký s sebou?"
"Ne."
"Já jo," vmísí se San.
"Simtě, kdes to vzala, to jsi nějakýho zabila? Styď se!"
"To teda ne," ohradí se San. "Je podzim. Jeleni a jednorožci shazují parohy."
"A jak to má fungovat?"
"Prostě ho tam šupni."

Gwen používá kouzelnické šachy tak, že hraje za oba hráče, díky čemuž neustále vyhrává, zatímco já v podobné situaci neustále prohrávám.
"Jedno nechápu," povídá při tom. "Ron je prej šachovej génius, ale kromě těch šachů nevidíme ani záblesk inteligence, natož génia. Jak to, že se to fakt nikde neprojeví?"
"Protože Rowlingová, Gwen," dám jí standardizovanou odpověď. "Nebo, taky to může být jako já naopak. Podle papírů jsem génius, ale šachy mi nejdou a nebaví mě... i když jak se tyhle perou, na to se dobře kouká."
"Ukaž, převezmi to. Bílému zbývá jeden tah, to dojedeš. Tak, co uděláš?"
"Eh... rošádu?"

Při nedostatku sociálních sítí nezbývá Páté koleji než jako seznamku použít rubriku ON hledá JI v Denním věštci.
"To není špatný: Zajištěný muž s vlastním psem a domem hledá ženu podobného zaměření. Zn. Čím větší, tím lepší."
"To chce nějakou baculku. Mně se spíš líbí: Muž oblibující černou barvu a hady hledá nezávisle smýšlející. Zn. Kopretiny."
"Kopretiny? To bude Snape!"
"To nebude Snape, copak má Snape..."
"Ale ne, takhle se máme poznat na první schůzce. On neví, že vím, že je to on."
"Nechci ti brát iluze," povídám, "ale viděla jsem, kdo to psal. Původně tam bylo Zn. Žádný nos."

"Vezmu si Harryho a budeme mít dvojčata," zaslechnu hlas z homogenního uskupení Páté koleje.
"A co Ginny?" zaprotestuju.
"Tu si určitě vezme někdo jiný. A taky bude mít dvojčata."
"A Voldemort bude mít paterčata," neudrží se Gwen. "Identický."
"Takže... máme pátej ročník... Po jednadvaceti letech?"
"Ta kapitola neexistuje. A chce to kratší dobu."
"Po pěti letech; to je nadpis. Kapitola začíná: 'Voldemort je efektivně mrtvý. Jeho nebohá paterčata jsou donucena žebrat na ulici...'"
"Ne, ty adoptuje tamhleta, jak si bere Harryho."
"Nevšímej si jich, jsou blbý," zní od Páté koleje. Asi mají jiné plány.
Blbý nebo ne, královsky se bavím.

Pátá kolej kudy chodí, tudy trousí.
Často kousavé poznámky, někdy papírky od bonbonů a zřídka, ale o to vítaněji, popsané papíry.
Od chvíle, co jim nefunguje „co napíšu, to se stane“, se jejich literární tvorba změnila ze zdroje stresu ve zdroj pobavení.
Jsme zlé a sarkastické. Na pohozená dílka se vrháme s nadšením.
Masochismus, znáte?
„Blanité křídla upíra vznášejícího se nad Hradem zavýřili temnotou...“ přečtu a začne mi cukat oko.
„Není tam něco lepšího?“ ptá se San.
„... úpí mlhonošové v Květách se válející...“ deklamuje Gwen.
Objevila výplod asociačního psaní. Nebo AI.
„Nechci se rouhat, ale to zní skoro jako duben.“

Bradavický hrad obsahuje nepopiratelné výhody, například postel, koupelnu a pět jídel denně, po nichž nemusíte mýt nádobí. A zábavu.
Taky obsahuje nepopiratelné nevýhody, například Pátou kolej, na niž člověk po příliš dlouhé době kontaktu začíná být alergický.
S tím se dá ale něco podnikat.
Slyším přicházet štěbetající hejno, o patro výše. Vykouknu za roh a povídám sama pro sebe:
„Tyvado Harry líbá Draca? Fakt?“
A pak už jen pozoruju sestrovražedný boj na schodech, aby se k (neexistující) podívané dostaly co nejdřív.
Schody avšak během jejich běsnění změní směr...
Dobře, i existence Páté koleje generuje zábavu.
Asi tu nějakou dobu zůstanu.

„Krb. Musí tam bejt krb. Pořádnej,“ rozohňuje se Gwen.
„Taky pec. Nikdy nevíš, kdy budeš potřebovat pec,“ dodám. Jenže pak si uvědomím...
„Akorát jak na palivový dříví...“
„Roste v Zapovězeným lese...“
„Není ho jak skladovat!“
„Tak zírej!“
Bylo na co se dívat. Hromada polínek rostla nevídaně, a když dorostla, jal se jí dobrovolník v bílém brnění organizovaně skládat.
„To je hezký tadle to... topivo.“
„Jo.“
„To všechno spálíme?“
„Jo.“
„To bude v peci hezky plápolat. A kde se to tak naučil pořádat?“
„V Jizerkách. Tam se ježci stavěj...“
„Ježci... Gwen, aby nás neobvinili z týrání zvířat...“
„Nás? Tys chtěla pec.“

Ono se říká Mary Sue. Ale není každá jako přes kopírák.
Stejně tak i v hejnu autorek píšících pofidérní dílka se může vyskytnout taková nějaká... rozumná. Hezky si s ní popovídáte. Začnete vidět svět trochu jejíma očima.
A očima Arsinoe. Její postavy.
Trochu moc Chudinky, ale přece jen...
„A proč to vlastně čteš?“ líně se ptá Gwen, která byla poslední dny zaměstnaná jinak.
„Masochismus. Čistý masochismus. Ba ne, tohle náhodou není až tak špatný...“
„Fakt?“
Otočím stránku.
„Arsinoe byla ještě nedávno třídní ošklivka a nikdo se s ní nebavil, jednoho rána se probudila jako přirozená kráska.“
A bylo po iluzích.

Chudinka oliheň teď bývá neustále napruzená. To s vámi přítomnost Mařenek občas udělá.
Vody Bradavického jezera v posledních týdnech vřou víc než obvykle, jak se mocně rozčiluje.
Až náhle...
Vhúúúúšššš.
„Hezký,“ usměje se Gwen a pohladí plamenomet. Je to zápůjčka... dáreček... od jejího návštěvníka.
„Dobrá trefa, generále.“
Prostě romantická procházka. Se vším, co k tomu patří.
Kýčovitě barevný západ Slunce se odráží v hladině jezera jako v zrcadle. Kocháme se jím se San samy.
„Všimla sis, že ten Mimas je tu prakticky off screen?“
„Pro Gwen ale ne, přece. A vo to jde.“
Oliheň se nažrala a kánon zůstal celý.

Klonoví vojáci patří do Star Wars, a jako takoví nemají ve světě Harryho Pottera co dělat.
Na druhou stranu to teď mám u Gwen rozházené. Chtělo by to si ji udobřit.
Ale...
Crossovery jsou zlo, áno!
Na třetí stranu má Gwen něco jako narozeniny a dárešek by zasloužila.
Ale...
Jsme tu proto, abychom kánon chránily, ne sem sypaly klony, lorda Elronda a velitele Spocka!
Hmmmm, velitel Spock...
A jiní už napsali drsnější, originálnější crossovery. Conan s Avengery. Batman s Vetřelci. Godzilla s... Bambim?
V tom kontextu jsou kloni v Bradavicích prakticky kánon. Proč Gwen aspoň toho Mimase nedopřát?
Tak jo.

„To byste… škyt… nevěřily… škyt… co se najde ve zdejší kni-škyt-hovně!“
Gwen držela grimoár a divně se kývala.
„Návod na výrobu alkoholu? Ve školní knihovně?“
„Ve zdejší Snapeov-škyt Snějpí hovně! Čece whisky! Tje lektvár!“
„Když to není pivo,“ pokrčí San rameny.
„Tje stejný!“
„Fakt?“ zanoří se San do odborné literatury.
„Jé, to jsou zase slova zajímavý… vidrovačka…“
„Aneb žádný hněv a žádná rvačka,“ přidám se.
„Je voračka samička od voru?“
„Nastírání… když jsi nastraná!“
„Podsvině? Znám nadsvini.“
„Nemluv tu o politice…“
„Pumpauch bude druh papouška, ne?“
„Nejdůlešitější je ale slat!“ pozvedne Gwen prst. „Drží chuť! Himbajs, ty výpary, tje prevít!“

„Malá, malá,“ hovoří Gwen zaujatě do vzduchu a pozoruje, jak se prázdno stává prázdnější.
Tedy, jak kus masa pozvolna mizí.
„Hele, Gwen našla testrály!“
„Co jim to zkrmuješ?“
„To nechceš vědět…“
„Není to nějaká Mařenka, že ne.“
„To nechceš vědět.“
„Gweeeeen?“
„Co? Zasloužila si to! Courala po Zapovězeným lese a obtěžovala jednorožce! Měla s sebou barvy na textil! Duhový!“
„Cože? To je hrozný!“
„To je,“ přikývne San. „Na jednorožce zásadně používáme ty na vlasy!“
„Gwen, i když je Mařenka horší než obvykle, tak jí nekrmíme testrály.“
„Jo,“ povídá San. „Taky by to mohlo mít následky.“
„Už má,“ posmutním. „Tenhle zbělal.“

Gwen se ráno vypravovala zarputilým výrazem. Já bych kolem ní našlapovala po špičkách, ale San?
Kdepak.
"Ty si něco balíš?"
"Jo."
"To je stan?"
"Vypadá to jako dinosaurus?"
"Jedině, že by dinosaurus měl taky tyčky a kolíky."
"Tak vidíš."
"Gwen, ty nás opouštíš? Proč?" udiveně se vložím do konverzace.
"Asi už to s námi nevydrží," pokrčí rameny San.
"To taky," mávne rukou Gwen. "Ale hlavně jdu do Zapovězenýho lesa stavět tu strašně strašnou, temnou a vysokou věž... teda nejdřív si najít pěkný místo, a pak o to požádat..."
"Jednorožce?"
"Kentaury?"
"Snapea. Když mi nepovolíš ty klony."
"Toho jebne."
"No a?"

"Uuuuh... blé," komentuju svůj dnešní den.
"Copak?"
"Unga... eee!"
"Nene, vážně?"
"Jo. Nejdřív je chytnu, jak se chtěj vetřít k Snapeovi na hodinu..."
"... to by byl problém?"
"Jo. Nechtěla jsem, aby je brutálně zlikvidoval, a tím si poškodil karmu..."
"Tady ohřev vody zajišťuje magie, ne? "
"Kuš, víš, co myslím. Tak jsem zachraňovala Snapea od nutnosti eliminovat jednu či více Mařenek, což by mohlo některé studenty traumatizovat..."
"Určitě ne všechny."
"Jo, to bylo potom. To jsem je páčila od Draca Malfoye..."
"Neporadil by si sám?"
"Právě, že jo. Potom..."
"Na, vem si čokoládu," přeruší mě Gwen. "Ať z toho nezešedivíš."
"Pozdě."

1. Nastupujete do Bradavic
a) ve věku jedenácti let +0
b) později, protože... +1
-i) se sova s vaším dopisem zatoulala +0
-ii) jste na výměnném pobytu +1
-z Čech +1
-z Ameriky +2
-iii) jste se do Británie právě přistěhovali +1
-z Čech +1
-z Ameriky +2
2. Jste spřízněná s nějakým studentem či profesorem v Bradavicích? +1
a) Jste Brumbálova rebelská dcera? +1
b) Jste Snapeova rebelská dcera? +5
c) Jste Harryho rebelská sestra? +1
d) Jste Ronova rebelská sestra? +1
-Jste Ginny? -2
3. Myslíte si, že jste Mary Sue?
Tato otázka je esejového typu. Odpovězte upřímně.

"Saaan?" opatrně se přilísnu ke své spolupachatelce.
Opatrně proto, že jeden nikdy neví, přilísnu, protože něco potřebuju.
"Ano, Tess?" nepřítomně odpoví San, zaměstnaná důležitou činností.
"Mumlemumle tvoje staré obrázky?"
"Cožeto?"
"Jestli můžu použít tvoje staré obrázky k Invazi. Když ji jako budu oficiálně vydávat."
"Hmmm, to nevím," zamyslí se San a já zesmutním.
"Nechtěla bys je radši překreslit? Ty staré mají prd rozlišení."
"To bys udělala?" rozzářím se. "A když už v tom budeš, tak... záložku? Plakát?"
"Nooo... třeba jo. Když počkáš po Starconu..."
"Super."
Šlo to nějak dobře. A to netuší, že budu ještě žmuntrat o animovaný seriál...
Psst!

Pocit viny je strašlivá věc. To jste tak na studijním pobytu v Bradavicích, byt, strava a zábava spočívající v komentování Mařenek zahrnuta, a máte dojem, že byste se měli odvděčit.
Třeba já...
"A co umíte?"
"No, umím přednášet. Třeba... třeba i historii."
Stát před skupinkou nudících se puberťáků a tlouct jim do hlavy data, jména a bitvy?
Strašlivá otročina...
"Zkusíme to."
Profesor Binns se s neskutečně poťouchlým úsměvem odvznášel do pryč. Relaxovat, asi.
Stojím před plnou třídou.
"Takže to Husitské hnutí..."
Pousměju se. Historie jsou jen příběhy. Oni vám to tají.
Dějiny čar a kouzel už nikdy nebudou jako dřív.

„Tatris dlouhodobis vodaris,“ přečte Gwen a nevěřícně zakroutí hlavou. „To má být co?“
„Kouzlo, které udrží člověka při životě pod vodou po dobu dvou dnů, ale bacha, na víly má krátkodobější účinek,“ odpovím nepřítomně.
„Tys to četla?“
„Bohužel.“
„Tak to dopadá, když se už nevyučuje latina. Ani se srozumitelným zaklínadlem neumí přijít.“
„Latina je ale hrozně jednoduchá. Ta se snad ani nemusí učit.“
„Jasně,“ přitakává San. „Praga Caput Regni znamená Praha zničená deštěm, přece.“
„A Carpe Diem je Kapr umře, viď,“ popíchnu jí zpátky.
„Inter Arma Silent Musae... jsem na tebe zvědavá,“ nenechá se odbýt Gwen.
„Pod almarou můzy mečí.“

Někdy se vám chronická zvědavost nevyplatí.
Po nebi táhnou dramatické mraky, na hradbách stojí osamělá postava...
Profesor Snape se otočí... střih.
Jsme ve sklepení, Snapeovi je asi vedro, protože si mezitím sundal košili.
Má vypracovanou postavu člověka, který vlastní místo mučírny posilovnu.
Usměje se, napůl sarkasticky, napůl... chtivě?
„Áááááá!“ vyjeknu a vyškubnu San i Gwen ven.
Koukat do náhodné myslánky je hrozně blbej nápad. S tímhle názorem jsem ale jediná.
„Tess, nemůžem se vrátit? Nebyl tam špatnej výhled.“
„Jo, tuhle Mary Sue musíme prozkoumat, klasifikovat, katalogizovat!“
„V žádným případě! Traumatizovaná jsem z toho dost!“
„Třeba přijde i Lucius.“
„No právě!“

Učumená mučenka. Čmelíci číhají v srsti jelena blejícího na čihadlo.
Blé.
Mučivé čim, čim čečetky, i ona jest začmelíkována.
Činčila čistí čumáček.
Taky čmelíci.
Mučenka čeká. Čmelíci jí nehrozí.
Čmelák číhl mučenku. Čečetka čuje nepřístojnosti.
Čmelák tančí čaču v květu mučenky. Ta slast! Očesává tyčinky.
Mučenky nezúčastněně čumí. To umí.
Čmelák bzučí z květu na květ.
Orgie.
Hloušť si šťastně štěbetá. Čenichá. Drbe se.
Čmelíci jsou všude.
Jelen očichává mučenky. Nebezpečí?
Často len je jelenem zhltnut. Co čeká mučenku?
Jelen, trouba, troubí.
Už zase.
Blé.
Čmelák zabzučí, jelen se lekne...
Crrrrr.
Moč crčí.
Vodopád
žluté
nechutnosti.
Čvacht.
Mučenka je umučena.

Neštěstí nastalo, když nám profesorka Prýtová věnovala přebytky ze skleníku.
Maracuji se zmocnila Gwen, že s ní prý má plány. Brzy jsem zjistila jaké.
Pod kotlíkem hoří plamen, v kotlíku bublá šťávička a Gwen se San ji soustředěně pozorují.
„Prosím tě, Gwen, proč vyrábíš sirup v učebně lektvarů?“
„Je tu podobný vybavení jako v kuchyni, a kromě toho se tu může třeba objevit nějakej zajímavej profesor.“
„Jakej profe... aha.“
„Můžeš,“ kývne Gwen na San, a ta začne soustředěně přisypávat...
„Je to jed nebo červený potravinářský barvivo?“
„Jo.“
„Kde máme zbytek tý maracuji pro další dávku?“
Rychle polknu.
„Jsem ji zachránila!“

„Jsem četla jednu,“ házím dolů na jelena kousky kůry, „kde vona takovýho jelena doběhla, chytla ho za parohy a zlomila mu vaz. Pak ho začala stahovat, akorát si ho pověsila výš, než dosáhla...“
„V Zapovězeným lese?“
„Ne, to bylo ve Středozemi.“
Zahýbou se větévky křoví a na mýtinu zvědavě vykoukne laň.
„A hele ho.“
I jelen si jí všimnul.
„Miluju laně,“ prohlásí Gwen nadšeně.
„Von víc...“
Dole vzniká značný potenciál nepřístojností.
„Jelene, běž si za paničkou, no...“ prosím ho.
Jde.
Už chybí jen komentující hlas Davida Attenborougha.
Jelen je zaměstnaný, můžeme slézt. Taky miluju laně.
„... vlastně jeleny taky. S brusinkama.“