Jaro

Deset večer, nad zahradou krouží netopýři, a já pořád sedím u Františky. Františka funí. Já funím. Chci tu velmi intenzivně nebejt, v těchhle situacích je Ondra daleko klidnější než já, ale vaří kafe, takže jsme na to sami. Františka a já. Jsem nervózní, ona vůbec, jen mě sleduje laskavým, zeleným pohledem. Františka není naše, ale nejspíš tu zůstane. Asi milionkrát jsme sousedovi říkali, ať ji sakra nechá kastrovat. Očividně to nestihl. Františka si olizuje srst, vrní a je jí to fuk. Už je profík.
"Jedenáct koček," spočítá ode dveří Ondra, "Není to málo?"
Miluju ho, ale občas bych ho praštil.