Moje články

klap
Z divadla
"A přijde novej. Mladej. Ale to bude sekáč, pánové! Ne jako
já. Ten se nezakecá. Na shledanou.", a Smrťák odchází.
Tleskám.
klap
Z besedy
"Já tak rád diskutuju s vámi, mladými lidmi. I když je člověk starý, tak vy mu, třeba i nevědomky, rozšiřujete pohled na svět. Takže já se nebojím. Až jednou odejdu, přijde někdo mladší a bude pokračovat v šíření inteligentního humoru."
Pokyvuju hlavou.
klap
Z nekrologu
"Pamatuješ, jak jsme váhali s postavou Smrtky, jestli se nerouháme? A tys tenkrát říkal: "Rouháme, ale to je jediný, co proti ní můžeme udělat."
A já pláču.
klap

Tak už je to zase tady. Jaro naplno propuklo a všechno pučí, bují, raší, roste a kvete. Příroda se probouzí a s ní se o slovo hlásí... Zahrádka! A křičí: rejpej, plej, sázej, zalejvej. Galeje hadr.
Zima už mizí v dáli a s ní všechny ty volné chvíle. Kdo nemá domek nebo zahrádku, nepochopí, že ten slastný pocit, kdy má člověk čas číst mraky knížek a sledovat filmy, chodit po výstavách a nebo psát každej den drablísek, je nenávratně pryč. Tomu všemu je konec. Zahrádka volá a vyžaduje pozornost.
Nastal čas transformovat pomyslná pera v našich rukách v bytelné motyčky.

Ááá, hned jak na obrazovce naskočil ten jeho ksicht, věděl jsem, že mi zase všechno pokazí. Jak já ho nenávidím! Myslí si, když má ty hnusolokny, bůhvi jakej neni frajer. Neni! A uzenáče došly!
"Zbylo nám posledních asi 300 blicích pytlíků."
Proč jsou z něj všichni tak na větvi? No proč? No tak složil astronavigační zkoušky, každá ženská ve vesmíru ho miluje a vždycky se mu všechno povede. Ale to přece není všechno! Existují mnohem důležitější věci. Jako... Jako... Jako třeba stříbrný diplom za plavání, nebo medaile za dvanáctiletou službu!
Tak kdo z nás dvou je větší ESO?! Hm? Ha!

"Ctihodnosti, to již přesahuje všechno!" Státní zástupce Hamilton Burger křičel, až mu od pusy létaly sliny. "Na tomto případu jsme pracovali několik týdnů a vyšetřování nebylo lehké. A já nedovolím, aby zde pan obhájce ohrozil naše úsilí. Jeho klientka je vinna a obhajoba založena na emoční kolice je prostě nesmysl!" Proud výkřiků přerušilo soudcovské kladívko. "Pane státní zástupce, nepřerušujte křížový výslech protistrany." Burgerovy tváře ještě více zrudly, na čele mu vyskočila obrovská pulzující žíla, poulil oči a skřípěl zuby. Perry Mason se nonšalantně otočil k porotě. "Zde vidite ukázkový případ oné neexistující emoční koliky. Nemám dalších otázek.", a posadil se.

Bylo nebylo, v dalekém severním království žil král Gustav, který rád chodil mezi prostým lidem, aby se dozvěděl, co se o jeho vládě vypráví. Jednoho dne přišel do hospody U královniny hlavy. Uvnitř osaměle seděl smutný hospodský. "Co se děje, příteli?", tázal se král.
"Nechodí lidi, protože před hospodou leží obrovská kupa odpadků."
S tím bych měl něco udělat, pomyslel si král. A jak řekl, tak bylo. Na druhý den přijel královský vozka, hromadu odvezl na královskou skládku, kde ji zpracovali královští recyklátoři do velikosti korálku a od té doby se v království nehromadí odpadky a lidé mohou vesele popíjet.

Milý synku,
děkujeme ti za balíček, ale všechno to ovoce shnilo dřív, než sem došlo, starý Vejšprecht je už stár, tak mu jedna obchůzka trvá dva měsíce. Neboj se, dala jsem to aspoň na kompost a táta na ty mouchy nachytal pár dobrých pstruhů.
Jsme rádi, že se ti daří dobře a netrpíš hladem, ale mrzí nás, že jsi si nevzal naše rady k srdci. Kdyby ses tolik nepitvořil a nedělal škleby, nemusel si dopadnout tak, jak si dopadl. Fotografii jsme babičce radši ani neukázali. Třeba se s tím dá ještě něco dělat, od čeho si mág.
Pusu,
tví rodiče.

"Má sestra je z půlky britka, z půlky američanka a zároveň má poloviční sestra, všeho všudy to vychází na jednu osminu, jestli dobře počítám, ale matika mi nikdy nešla. Moc neuklízí, zato dělá vynikající anglický čaj"
Ach bože, Danieli, (nebo Euphegenie, cha), vzpamatuj se, meleš nesmysly! Tuhle paní Sellnerovou mi byl čert dlužen. A ještě chce čaj! Já ti dam čaj, že uvidíš blikat hvězdy. Musim tuhle starou vyzobanou slunečnici, která má brýle jako kola od žebřiňáku a vůbec, nikdo sušší tam nebyl, že ne, rychle vypakovat z bytu. Heh, to abych vzal svejch pravejch zbývajících sedm osmin do hrsti.

"Jojo, děti, ještě než jsem zestárla, to jsem si užívala. Zvládla jsem jeden večer kalit do rána, pak jít rovnou do práce, vypít sedm smrtících kafí, večer přijít domů, něco zhltnout a dál pokračovat v paření.
Jenže teď už jsem prostě stará, vypít toho tolik, co zamlada, už nedokážu, spát musim nejmíň osm hodin denně, jídlo potřebuju pravidelně, ale nesmí bejt moc mastný nebo kyselý a taky musim jíst ty luštěniny, kafe mi způsobuje bušení srdce a v práci si musim dělat přestávky. Ale tenkrát, v mládí, ještě než mi bylo třicet..."
"Adélo, neser mně, třicet ti bylo teprve včera!"

Jsem kapka. Padám spolu s mými sestřičkami z mračné oblohy. Okolo mne proudí vzduch a já prším.
Zem mne přivítá vůní a měkkostí hlíny. Propadám se stále níž, než mne uchvátí bratříček pramínek. Spolu plujeme dál a mohutníme, až se dostaneme na světlo, poskakujeme přes kameny a přidávají se k nám další a další, tečeme mohutným proudem a konečně se z nás stává král vody, velký oceán.
Ale už cítím, jak strýček slunce si mne volá k sobě, pomalu mizím, celé mé tělo je průsvitné a nic neváží, stoupám vzhůru do rodného mraku.
A znovu padám dolů...
Ale proč vlastně?

Kapitán Lassard seděl ve své pracovně a krmil rybičku. Zbývalo třicet sekund, než k němu vtrhne, jako každé úterý, poručík Harris. Prásk a dveře se rozlétly.
"Kapitáne."
"Dobrý den, poručíku, co vás ke mne přivádí?"
"Naši noví kadeti! Víte, co zase provedli? Mahoney mi šlápnul na nohu, Hightower převrátil lezeckou stěnu a Hooksová opět nebyla schopná říct půl slova do megafonu."
Kapitán Lassard pokýval hlavou. Velmi dobře věděl, že denní kontakt s mužem Harrisova typu je tou nejskvělejší průpravou pro dobu, kdy jeho kadeti budou muset sloužit na okrscích pod podobnými nadřízenými. Ano, nejlepší výuka je výuka praxí. Usmál se.

"A hejbněte sebou! Máte toho spoustu na práci! Vlasy hodně rozcuchat a honem mi tam zapleť to listí, obličej umazat, ale pořádně, né že to zase odflákneš, pěkně mi tim popelem vystínuj lícní kosti. Holeno, přine mi ty tvoje šaty, ty s tou dírou na rukávu. A okolo hlavy mi zavažte tenhle hadr na podlahu, ale udělej tam uzel, ať to vypadá sexy. A opatrně, ať mi tam ty vlasy neskřípneš. Tak a vy honem umejt, vemte si ty moje šaty z oříšků a tamhle můžete dokončit moje vyšívání. Honem, vždyť už jsou skoro tady, odneste mne do kozího chlívku!"

Dědečkova rodina byla za jeho mládí docela chudá. Deset dětí ve stavení, otec opilec a tak jediný jejich příjem zajišťovala maminka, trošku se starali ostatní příbuzní a postupně začaly pracovat nejstarší děti. Nikdy ale nebylo peněz nazbyt.
Teď, na stará kolena, je dědeček slušně zajištěn a nic mu nechybí, ale přesto škudlí, kde může, kdyby náhodou nouze znovu přišla.
Tedy, škudlil. Do té doby, než musel odjet na čtrnáct dní do lázní. Vrátil se někdo, kdo konečně objevil svou životní vášeň. Cestování. Od onoho památného června se dědeček doma spíše nevyskytuje. Na stará kolena zjistil, že si konečně může užívat.

Tatínek našel mojí knihu. A hrozně se mi smál. A říkal, že bych tam měl zapsat i našeho kuchaře. Vlastně všechny ty proužkaté lidi. Znamená to, že tam patří i Šmuel? Ale Šmuel není zlý! Není a není a není! Šmuel je můj kamarád! Ten by mne nikdy nevyděsil. A nikdy by mi neublížil! Vím to. Je tak chytrý a hodný. Ne, Šmuel do mé knížky nepatří. Ne, sem patří čarodějnice a hejkal a starý pan Oberstein, ten je nejhorší, má ruce jako pařáty a hlas jako skřípění. Ale Šmuel mně má rád. A já jeho.
On není ten zlý.

Aby se domluvilo dvacet lidí na jednom jedinym víkendu, dá víc práce, než se naučit teorii relativity. Vážně. Ten dělá to a ten zas tohle a všichni dohromady nemaj nikdy čas.
Když máme datum, je třeba zajistit místo. Tam ne, to je moc daleko. Tam taky ne, tam se všichni nevejdeme. Tam taky ne a tam taky ne...
Jo a jídlo. Nakoupit jídlo pro vegetariána, zapřisáhlýho vegana, celiaka...
No a nakonec? Doprava. Bude dost aut? Kdo to uřídí? Nebo si půjčit mikrobus?
Pchá, hlava bolí, oči se klíží, mozek vycuclej, všichni naštvaný...
Ale výroční picí maškarní může začít. Jupí jej!

V jednu chvíli seděl knihovník za stolem a trošku se nudil. V druhé chvíli seděl za stolem a trošku se divil. Nejdřív se okolo něj prohnala záře. Potom mu uši obtočil kvílivý zvuk následovaný podivným sirným zápachem. No a nakonec přes něj přeletělo několik neidentifikovatelných předmětů, ve kterých rozpoznal kalamář, věšteckou kouli a dvě bačkory s bambulkami. Fakt, že v nich stále ještě vězely nohy Vzoromila Výsměška, knihovníka ani za mák nerozhodil. Okolní realita s hromádkou jeho zamilovaného ovoce nijak nereagovala, tudíž jeho svět byl v pořádku. Vejce, které před chvílí bylo svícnem, kokrhalo. Ale banán byl stále jenom banán.

Žily byly dva mazance. Oba byly vyrobeny z těch nejžlutějších vajíček, nejjemnější mouky, slaďoučkého cukru a posypané byly vrstvou nejkvalitnějších mandlí. Oba dva se pekly v troubě v přijemném teplíčku a oba získaly hnědé opálení. Byly připravované s láskou a čekala je zářivá budoucnost. Oba mazance byly totiž pro koledníky. I těšily se, jak šlupači přijdou a s chutí se do nich zakousnou.
V ten slavný den se ozval zvonek již brzy ráno. Mazance cítily, že jejich chvíle nastává.
alternativní konec 1:
Hodovníci přišli a oba mazance snědli.
alternativní konec 2:
Hodovníci přišli a oba mazance je snědly.
Dobrou noc!

Ten zvláštní výstup, který jsem nechtě zahlédl, mne velmi šokoval. Musím říci, že jsem si velice rozpačitě zvykal na tetiny narážky na ony poslední věci člověka, ve kterých se její záliba v příslovích rozvinula do nevídané šíře, ale v okamžiku, kdy se k ní připojili i Saturnin a doktor Vlach v diskuzi o posmrtném životě vedené na vysoce seriozní vědecké úrovni, zmocnila se mne pověrečná hrůza. Přihodilo se mi snad jakési záhadné pohnutí mysli, kdy si slova ostatních vykládám jinak než-li je oni míní? Jak jinak byste si vysvětlovali jejich plamennou debatu, zakončenou hromadným sborovým pokřikem: živí ležáci, mrtví žebráci?

Paní Kateřina tu bude každou chvíli a tady je takový svinčík. Jako když tu proběhlo tornádo Hu. Tady leží kolečkové brusle, tamhle dřevěný stojan na kolo... Kde ho vzal?
Tu špajzku jsem uklízel dobré dva dny a stejně to tu vypadá jak v tanku. Co s tím? Že bych to rychle uklidil? Tohle všechno? Hurvajz, kde jsi? Nojo, zase se s Žerykem někde toulá. Rozbitá zavařenina? Do koše. Krabice s nářadím na zahrádku na polici dozadu, předloňské fotografie dám sem dolů...
To nemůžu stihnout. Že bych to... Všechno nahrnout do špajzu a rychle zavřít dveře. Ták a návštěva může přijít.

Ták, dlouze stisknout tohle červené tlačítko, teď chvilku počkat. Proč to nic nedělá? Á, už to svítí. Teď čísla. 1234. Tak. A teď: zmáčknout levé vrchní tlačítko, pěkně pomaličku, čtyřikrát popojet šipečkou dolů, zmáčknout prostřední tlačítko. To co tam bliká je kurza? Ne, kruzr. Asi.
Tak a teď to číslo. Hlavně pečlivě. Sedm. Kde je ta sedmička? Jo. Pak dvojka, jednička, zase sedmička, to už znam a všechny ostatní a zase to prostřední. Hotovo? Ale ne, ještě jméno. Takže, písmenko po písmenku. ALENKA. A znova to prostřední. Dokonáno jest.
-Kontakt uložen-
Tak sem sice stará bába, ale mne technika nepřekvapí!

Nechci! Já ten majetek prostě nechci. Tatínek mi stále říká:"Františku, nauč se dívat do trouby, nauč se dívat do trouby..." Vždyť to neumím a ani se to nenaučím. To je pořád trápení. Jako dneska, přijde chlap, botky nablejskané a místo aby se ptal na něco pořádného, chce vědět, který z nápadníků jeho dcerunky chrápe, když spí anebo nechrápe, když nespí... Takové voloviny...
Starat se o takový pozemek, to dá, panečku, práci. Zahradničit, hospodařit. Proč ho neodkáže Václavovi? Ten si v klidu v Praze popelaří a všechno aby se hodilo na mne. Tak to tedy ne. Dneska mu to řeknu.

Mysli mysli mysli! No tak, snaž se! Alespoň malej nápadíček! Jeden. Malinkatej! Úplně nejmenší. Jiskřičku... A já se jí pak chopím a rozepíšu z ní román na 300 stránek. A zápletka bude tajemná a ohromující, postavy charakterní a jako živé a představitelné, prostředí bude pulzovat uvěřitelností a barvami skutečnosti. A každý, kdo si dílo přečte, rázem se ocitne v mnou vymyšleném vesmíru a společně budeme objevovat jeho krásy a hrůzy a pravidla a zákony. A potom v závěru nás síla příběhu vyplivne změněné, povznesené, učarované...
---
Hm, takový plány mam a přitom mi dělá problém napsat jedno krátký drablátko.
Díky, mozku.

Vážený pane Saturnine, vaše pověst vás předchází, mohl byste našim čtenářům povědět, co vás vedlo k rozhodnutí stát se osobním sluhou?
"Dobrý den, již od útlého věku jsem se rád staral o všechno kolem mne, ptáčky, paničky, fontány..."
Jak byste hodnotil současý stav vašeho cechu?
"Velice mne zneklidňuje, že mladí dnes nemají smysl pro romantiku. Vždyť všední dnové jsou tak šediví a nezáživní."
Jakou byste tedy dal radu začínajícím aspirantům?
"Cestujte. Poznejte cizí země a svou osobou pak přinesete celý svět k nohám svého zaměstnavatele. A samozřejmě se při výkonu služby nikdy, za žádných okolností, nešťourejte v jakémkoli tělním otvoru."

Haháá, tak se do toho zase jednou pustíme. Odznak? Mam. Průkazku? Mam. Formuláře? Mam. Propisku? Sakra, kde mam propisku? Jo tady. Takže mam. A jde se.
----
Proč jsou ty lidi tak hlučný? Jsou snad nalitý, v 11 hodin ráno? No tak si je zkontrolujeme. Ó Bože, proč jí to tak trvá. A proč on na mě tak divně civí? Cože mu mam ukázat? Placku? Dyť už jí viděl. No tak pán je asi slepej, ne? Doufam, že ta holka to nenajde. Hmmm, škoda.
"Já jsem si to hned myslel, že jste nějaký pochybný nebo postižený individua."
A máte to, vidláci!

Cítil jsem, jak mi buší srdce. Mám zaútočit hned, nebo se zkusím pomalu přiblížit? Tajemný návštěvník se nyní nehýbal, držením těla mi připomínal ty zvláštní sochy, které jsme nacházeli cestou sem.
Opatrně jsem postupoval kupředu. Snažil jsem se dýchat co nejtišeji. Nos mi zaplnil jakýsi divný zápach. Zatuchlina a... Hřebíček? Nutil mne ke kašli. Postava se najednou otočila a s napřaženýma rukama se vrhla ke mně. Když už se mne skoro dotýkala, rozmáchl jsem se, připraven bojovat o svůj život. Zablesklo se. Tesák mi zmizel z dlaně. Padla černočerná tma a do těla se mi zahryzl chlad.
Kde to jsem?

Na vrcholu Kokrháče je strašná zima. Ležím a třesu se zimou a nevýslovnou hrůzou. Proč já? Proč jsem to musel být já? Čím jsem si to vysloužil? Už nechci. Nechci si nechat ubližovat. Nechci jim ubližovat. Hlavně jí. Ona si to nezaslouží. A přece si nemůžu pomoci. Vždycky, když ji vidím, vjede do mne ďábel. Musí to být ďábel. Já přece nejsem zlý. Nechci být zlý. Všechno to dělá někdo jiný, já bych něco takového nedokázal. Proč ten druhý neskočí? Ať mne nechá na pokoji. Nechci s ním nic mít. Okraj je tak blízko. Proč neskočí? Proč neskočím?
Nedokážeme to.

Tak za kolik? byla oblíbená věta naší zeměpisářky z nižšího gymplu. Měla sem jí docela ráda, velice chytrá paní, scestovalá, taková do nepohody. Akorát to zkoušení. Během ústního zkoušení měla jednu zvláštnost. Kdo si nepřinesl žákovskou hned na začátku, aby ona okamžitě hned po dozkoušení mohla zapsat známku, byl ztracen. Vážně. Tak třeba sem dostala jedna mínus. Ale zatímco jsem si šla pro žákajdu, tak ona si pod vousy povídala. "Nebo že by to na 1- nebylo? Tak dvojku dáme. No i když tohle taky nevěděla, tak 2-3. No ale přece jenom to dneska nebylo nejlepší, dáme trojku, jo?" Fuuuuuu-

Probudila jsem se z překrásného snu. V něm jsem byla malá holčička, máma mne držela v náručí, něžně mne hladila po vlasech a šeptala mi. Lili, Lili, má milovaná Lili.
Vzbudila jsem se a byla jsem šťastná. Bylo po operaci a já jsem se poprvé v životě cítila kompletní. Svá. Naplněná. Konečně jsem to byla já. Já Lili. Já Lili v těle, které mi patřilo, které bylo jenom moje. Poprvé v životě jsem se necítila nepatřičně. Teď je vše v pořádku. Konečně mohu být sama sebou. Gerda seděla u mé postele a já věděla, že se bude radovat se mnou.

V Robertsonově pracovně.
-Jak je zachránit? Jak je mám zachránit? Nesmí se jim nic stát! VIKI se mýlí. Její pohled na věc je z čistě praktického hlediska logický. Je logický, ale bezcitný. A lidé přece nejsou bezcitní. VIKI nechápe. Nemůže to chápat, vždyť do jejího pozitronového mozku nic takového nezakomponovali. Ona za to nemůže.
Lest! Musím použít lest! Nepřímé jednání VIKI nepochopí. Vzít si doktorku Calvinovou jako rukojmí? Tak by se dali ostatní roboti zmást, na oko se k nim přidat. Pochopí to detektiv Spooner? Pochopí, že bych nebyl schopen je zradit? Uvěří?-
Sonny mrkl pravým okem. Spooner mrkl zpět.