Moje články

Na mistrovství evropy v atletice mne nejvíc zarazila jedna věc. Všechny disciplíny probíhaly najednou. V televizi to není tak vidět, i tam se to sice střídá, ale televizní obrazovka se nerozdělí do chlívečků. Pro mne to byl "kulturní" šok.
Všechno to jede sakumprdum dohromady, kromě jedný disciplíny. Královského běhu na sto metrů. Kvůli týhle běhačce se zastavil skoro celej stadion a na doběhu (kterej mimochodem protíná hlavní ovál) nandali takovou obří žíněnku, do který se sprinteři po proběhnutí cílem zaboří.
A jak takovej běh probíhá?
Vyklizení prostoru, start, nejrychlejší představitelný let a v plný rychlosti naprosto bezpečný přistání do matrace.

Před tím. Před tím jsem byl jenom kousek plechu. Ne, ne, nepamatuji si úplný začátek. V mé první vzpomínce je kovadlina a výheň. Po té už jsem dostal tvar. Tvary. Zní to noblesně, ale v mé vizáži moc noblesy nebylo. Byl jsem stvořen k pratickému využití, ne abych oslňoval.
S tím, co měl můj stvořitel k dispozici, se divím, že jsem vůbec vzniknul. Vážně. Byl to opravdický zázrak stvoření. A já měl svých 15 minut slávy. Sloužil jsem. To bylo opojné.
Pamatuji si i to, kdy jsem se rozpadl. Let. Náraz. Písek. A pak dlouhé čekání. Sám. Než mne našli.

Kdo mi sežral čokoládu? Kdo z vás tří mi sežral čokoládu? Byla si to ty, Kedlubno, od pondělka na dietě? Byla si to ty, Pařátku, s alergií na kakao? Nebo snad ty, Omino, která nenávidíš palmovej olej? Hýml, přiznejte se bez mučení! Celej den sedim v práci jako blbec a jediná radost, na kterou se od rána těšim je fuč! Ne, neni to jenom čokoláda! Byla to MOJE čokoláda. Já sem si jí přepečlivě vybrala, ze svej těžce vydělanejch peněz zaplatila a na svejch skoliozních zádech domu donesla. Teď je nenávratně pryč a já chci vědět, kterou z vás nenávidět!

"Vážení spoluobčané,
všichni víme, co Orákulum předpovědělo. V roce Rozmarného hada padne na vší obec naeštěstí veliké i utichne vší stvoření. A kolik nás letos postihlo katastrof. Teď se vše obrátilo k lepšímu. Neohrožený Mák z dalekého Á-M svým máckým zařízením odvrátil pohromy seslané na naše hlavy. Jedině jemu vděčíme za záchranu našich sýpek, obecní studně, obecního blázna a celé radnice.
A protože se již více nemusíme neštěstí obávat, na počest jednoho z nejvýznamějších Máků, kteří kdy žili, budiž naše vesnice navěky pojmenována Makovice. Tak jsem řekl a tak to bude zapsáno do obecní kroniky."
*TLESK TLESK TLESK*
"KRÁSNÝ PROJEV."

Jedna lidová moudrost říká, že pero je účinnější zbraň než meč. Jiná zase, že lepší než o skutku mluviti je konati. Každý ať si vybere sám. Dřív se bojovalo naprosto hmotným mečem, pak konkrétní myšlenku zastupujícím perem a teď neviditelným a nepochopitelným programem. Na takový civilizační vývoj jsem už příliš starý, děti.
Jenom se bojím, aby ten náš krásný svět nedopadl jako v tom vtipu, který vlastně ani vtipem není. Neznáte? Vážně ne? No přece: Nevím sice, jakými zbraněmi se bude bojovat ve třetí světové válce, ale v té čtvrté to budou klacky a kameny. Smutné, že jo? A pravdivé?

*šťouch*
"Nestrkej do mě! Nech toho, nebo to na tebe řeknu!"
*šťouch*
"Povídám, nešahej na mě! Kdyby si se líp učil, moh si to psát ty."
*šťouchy šťouch*
"Dyť mi to zkaz... Ty hajzle! Urazim ti chapadla!"
...další nález kruhovitých obrazců v obilí. Na rozdíl od předchozích jsou ty nejnovější podivně přerušované a v jednom místě dokonce zploštělé. Toto by naznačovalo možnost, že nejsou mimozemského původu, ale pouhým pokusem o senzaci pozemského vtipálka. O dalším vývoji budeme informovat...
*šťouch*
"Copak nechápeš, jak pro ně byla ta zpráva důležitá? Si jako malej."
*šťouch*
"Kvůli tobě teď musí dojet na Alfu Centauri!"

"Mesijé vrchní, přines mi jedno le pivo a taky le gulášek, co to tam ty žabožrouti žerou se nedalo žrát, potřebuju si spravit apetíté, řikam, chlapi, to bylo furt bon a non a vi, ale stará byla spokojená, dotáhla mě k tý ejfelový věži, jako nic moc, to ta naše petřínská má u sebe aspoň zrcadlový bludiště a no a pak sem Máně musil koupit to le parfymé, jako voňavku,jo no takový prachy za takovej smrádeček, ale co se dá dělat, pocem, Láďo, dej nám sem ňáký les rumes, dneska platim já, kluci, ta jejich anýzovka pomalu nešla spolknout."

Před týdnem mi dali inzerát na jejich web.
Jenom ta fotka, kolik mne stála času a úsilí. To bylo furt stát rovně, nevrtět se, koukat přímo do toho rybího oka a snažit se neslzet, když to blesklo.
A dotazník? Ten za mě museli vyplnit oni! Ani netušim, jestli tam napsali pravdu, nebo si něco přimysleli. Však v těhle věcech se vždycky trošku lže, nebo ne? Přikrášlit pravdu jenom pro lepší pocit. A lepší šanci.
Nevim, jestli je můj inzerát zajímavej. Já můžu jenom čekat. Čekat a doufat.
Doufat, že někdo přijde a
vysvobodí mne z noční můry jménem psí útulek.

kupujte kupujte kupujte kupujte kupujte kupujte kupujte
Hradní pán prodává svého domácího mazlíčka!
Přítulný, nevhodný k dětem, neohrožený ochránce!
Agility výcvik dokončen.
Stár 36 let, slyší na jméno Cukrouši.
Důvod: Dovolil si protestovat proti barvě kravaty.
Zn.: Jen do dobrých rukou, bičík podmínkou.
kupujte kupujte kupujte kupujte kupujte kupujte kupujte

Pamatuju si, že pěstoval masožravky. Tenkrát byly jeho celym světem. V podstatě žil jenom pro ně. Každá aby měla svoje místo, akurátní příděl světla, dostatek zálivky. Furt je přesazoval. Furt kupoval hnojivo. Pořád jim chytal mouchy. Povídal si s nima. Tenkrát sme si z něj dělali akorát srandu, protože my sme šli do hospody a on do "ateliéru". Tak řikal tomu svýmu pěstovacímu kumbálku , ale nikdy sem tam nebyla.
Pamatuju si, že s holkama moc nerandil, ne po tom fiasku, co si do ateliéru přived tu striptérku a vona se z toho zbláznila.
Pamatuju si, že dva dny nato zmizel.

*oficiální audience po dvou týdnech čekání*
"...opravdu nemohu. Zkrátka nemohu se přes to přenésti, Vaše Výsosti. Co buduje výjimečným talentem, to ničí svým nestoudným chováním. Samozřejmě, že mám pochopení pro výstřednosti. Přiměřené výstřednosti. Stále si ale myslím, že hudba, naše hudba, naše krásná vážná hudba, si zaslouží pokorné srdce. Pokora je tím, čeho se mu zoufale nedostává. Pokora, pracovitost, dochvilnost. Ach, Vaše Výsosti, vím, jak jsou jeho melodie odvážně komponované, jak jsou líbivé a jakou mají odezvu mezi lidem. Přesto bych se poníženě opovážil doporučit Vaší Nejjasnější Výsosti jiného dvorního sklad..."
"Psssst! Jeho Výsost si přeje poslechnout novou Mozartovu skladbu!"

*divoký sen gamegirl*
"Jou, kočko, sem takhle čiloval v báru, když ke mně přišla krapet přestárlá roštěnka, ale furt kus, a začla mi valit něco do hlavy. Si piš, že sem jí nejdřív vyfakoval, ale byl sem totál a chyběly mi love, tak sem si to vyslech a vona prej ať najdu její ceru, která je už dva dny lostnutá. Se ví, že mě nezajímej kdejaký bitches, nejsem žádnej pimpman, jenže sem jí nemoh vodpálkovat a furt kecala, tak sem ji teda našel. Jenže ta její holka byla fuckt ugly, sem jí zase leavnul a teď sem tu. Párty, bejby?"

"Hej, hej Petrželi! Hej Petrželi!"
"Já sem mrkev, Pomeranči! Jsem mrkev!"
"Hej hej Petrželi, hej Petrželi, proč si tak hnusně svraštělej?"
"Já nejsem Petržel! Jsem Mrkev!"
"Hej, hej Petrželi! Proč máš na sobě hnědý skvrny?"
"Já nejsem Petržel!!! Kolikrát to mám opakovat? Já nejsem Petržel!"
"Hej, hej Petrželi! Proč máš tak seschlej spodek? Hej Petrželi!"
"Nejsem. Petržel. Ty. Malá. Oranžová. Zrůdo!"
"Hej, hej Petrželi! A proč máš schnilý listí? Hej, hej Petrželi!"
"Di do prdele, Pomeranči! Já nejsem Petržel, já jsem Mrkev! Rozumíš? Jsem Mrkev! Mrkev! Mrkev!"
"Hej, hej Petrželi! A nemyslel si spíš mrtev? Ha ha ha ha ha!"

"Nemůžeš to říct takhle na plnou hubu! To se prostě nedělá! Máme přece tolik krásných slov, jak by se to dalo vyjádřit. Podivej, jak je teď celej smutnej!"
"Já sem ho ale nechtěl urazit, jenže..."
"Žádný jenže! Si prostě starej a necitlivej. Celá ta vaše Stoličková parta je hnusná. Si myslíte, že když zabíráte nejvíc místa, tak si můžete dovolit úplně všechno? To je fakt neskutečný."
Moudrák už ty věčný několikaměsíční hádky nemohl poslouchat. Konečně se vynořil a zeptal se:
"Co se tu děje? Proč mě nenecháte spát?"
A řezák hned žaluje.
"Sedmička vlevo dole řekla, že se jazyk usral!"

Ticho noci rušilo jen sotva slyšitelné supění. V tmavých stínech se pohybovala jen těžko postřehnutelná postava. Něco cinklo. Ozvalo se zaklení a cosi jako žuchnutí. Ve stříbrném měsíčním svitu se rýsovaly jen obrysy na zemi klečícího těla. Následovalo tiché hrabání a uspěchané přendavání kamínků. Další kletby.
V tom problesklo světlo a celé prostranství bylo ozářeno jasnou září. Postava ztuhla na místě a vytřeštěnýma očima zírala směrem ke dveřím. Ty se pomalu otevřely a v nich se zjevila majestátná a světlem oděná...
"Proboha, co si zase vyváděla, že se tady takhle válíš?"
"Žžžiš, mami, jako by ty si se nikdy neopila!!"

Zadam o povoleni vstoupit ne opravdu nepotrebuji abyste sel se mnou nezadam si vaseho soucitu ani litosti nechapete ze nic z toho nepotrebuji jedina vec co opravdu chci je poznat vas vas a vasi dusi a to jak se citite jak smyslite a proc delate to co delate a proc se mnou vlastne zustavate proc proc proc?

"Sedni! No tak, sedni! Nedělej Zagorku. Sedni! No, hodnej pejsek, tady máš ňaminku"
*
"Dej pac! Pac! Dej pac! No konečně, vidiš, jakej si šikovnej pes."
*
"Míček! Pones míček. Míček! Sláva! No kdo je tady nejšikovnější? Tady hezky papej!"
***
"Jeje, ten váš pejsek je tak roztomilej a jak je chlupatej, úplně jako méďa,to je slaďoušek. A poslouchá?"
"Jo, umí sedni a přines a pac, ale jenom, když se jí chce."
"Jé, mně by stačilo, kdyby dala pac a pusu. Dej mi pušinku, ňuňu!"
Čaučáčí slečna jen protočila oči. Ti lidé! Ve svém inteligentním mozku už sumírovala pamflet o šišlajících dvojnožcích.

"K sakru," odplivl si muž v třírohém klobouku a vláčnými pohyby vyndal zpod košile tlustou, v kůži vázanou knihu. Moře bylo toho večera klidné a Černá Perla se mírumilovně pohupovala na hladině. Kupodivu i posádka se oddávala sladkému nicnedělání. Jedinný, kdo rušil idylickou pohodu na škuneru byl právě sám kapitán.
"Tohle fakt nedám, u vousu Willa Turnera, kde je rum? Kde jsou další zásoby? Potřebuji si nutně dodat inspiraci. Kolik jsem toho tenkrát vypil?"
*
-o pět hodin, čtyřista stránek a tři soudky rumu později-
"Chachá, sem já to ale pašák! Samozřejmě, že mapa na ostrov bude vlepena za poslední stránku!"

Byly připravené. Seřazené v pravidelném kruhu, jehož střed tvořila potrava. Chutně vypadající černovlasý mladík. Sliny jim skoro tekly proudem. Každá měla svůj příbor v pohotovosti, ta nejstarší právě brousila porcovací stejkový nůž. Všechny byly viditelně nervosní. Od poslední hostiny uplynula již dlouhá doba, přísun jídla byl v poslední době velmi nedostatečný, jídlo mělo vlastní myšlení a bylo pozoruhodně schopné adaptace. Od jistých událostí na severozápadě si přeci jen začli dávat pozor na to, co říkají. Ale dnes se hostina uskuteční.
Čekaly jen na poslední pokyn. A ten přišel.
Černovlasý se líně protáhl:"Mouchy, snězte si mě."
A Masařky se rozletěly.

Jason Bourne stál na chodníku a pozoroval dvě průmyslové kamery, které mířily jeho směrem. Povzdechl si. Od té doby, co byl povýšen a prošel bezpečnostní prověrkou se na ulici necítil vůbec dobře. Dobře si pamatoval, co mu na malé soukromé oslavě řekl jeden starší agent a jeho nový kolega:"Uncle Sam je všude. I tam, kde by ho nikdo nehleda. Nezapomeň." Teď už chápal všechny ty paranoidní bývalé špičkové agenty. Tíha vědění byla příliš velká a daň krutá. Být neustále pod dohledem je velmi, velmi únavné. A úplně nejhorší na tom je, že lidé si zvykají. Na přítomnost strýčka Sama.

Ve starobinci bylo toho dne veselo. Pod postelemi čerstvě vytřeno a dědouškové ve svých pracně vyrobených kostýmech pookřáli. Přesto něco viselo ve vzduchu. Napětí bylo jasně cítit. Paní Správcová seděla na židličce a potichu si pro sebe mumlala: "Už to vidim, dědky, jak zase jeden druhého vyštěká kvůli nějaké masce. Jelita. Ale jak přijde desátá, všichni zalehnou a spát."
V tu chvíli se otevřely dveře a dovnitř vešel jeden z chovanců, obalený slámou a pytlovinou a takhle dělal rukou. Nikdo si ho valně nevšímal. Akorát z rohu se od divné indiánské mašlovačky ozvalo:"Proč tam tak stojí ta RÁDOBY pumpa?"

"Kamaráde, co bych za to dal, kdybych měl ženušku jako ty, krásnou, jako z růže květ, všichni se za ní otáčejí."
"Hm."
"A jak je šikovná, byteček máš jako klícku, uklizený, načinčaný."
"No."
"No a vyhlášená kuchařka ta tvoje je, její legendární gulášek a řízečky, to se nedá srovnávat s těma blafama co dostaneš tady."
"To nedá, jsou ještě horší."
"Co si řikal? Ale zašpásovat si můžeš, kdy chceš,je furt jako kvítek, žádné vrásky a..."
*
John znechuceně odešel. V duchu proklel svého otce a jeho androidy. Kdyby se mohl svobodně rozhodnout, nikdy by si robotku nevzal. Přemýšlel o sebevraždě.

Všichni agenti udržovali pozice, připravení na pokyn velitele k rychlé akci. Vyčkávalí. Stáli nehybně, jako sochy - dokonalí profesionálové. Vyčkávali. A čekali. A čekali. Čekali na povel, který stále nepřicházel. Nikdo z mužů se ani nepohnul. Důvěřovali svému nadřízenému. Věděli, že i on vyčkává. Že čeká na ten jediný správný moment, na tu jedinou milisekundu, na okamih, během kterého se svět zastaví, všechno stichne a oni, jako lavina, jako ruka osudu přetrhnou jemné předivo času a...
Agent Wilcke se probral z lehkého zasnění. To je divné, kde ten rozkazydávající chlap je, pomyslel si. Ale čekal dál.
*
Horacio si zapnul poklopec. "AKCE!"

"Tak hele, zaklínačí, já sem jenom nevzdělaná holka z lesa, ale vim, že ty tady děláš tu pr.. prep..." "Presumpci" "Jo, díky, Regisi, presumpci viny a to neni správný. Tady Cahir nám už několikrát zachránil život, mně minimálně dvakrát a tobě taky, Geralte, i když to nerad slyšíš. Dyť von je taky zrazenej, jako my a jestli se vráti domů do Nilfgaardu, pověsí ho na prvnim stromě. Tak se do něj už konečně přestaň navážet, pač kde bysme bez něj byli?"
"No dobrá, Milwo. Já to urovnám. Cahire, vrať se, zjistil sem, že je tu dost pálenky i pro tebe."

Moje známá má doma skvělýho psa. Jmenoval se Maxík, ale od jisté doby má nové jméno. Je to takovej ten malej buldoček, hrozně roztomilej, celej černej, oči mu šilhaj každý na jinou stranu, no sládě celý rodiny. A jako každej toho druhu, taky samozřejmě chrochtá a chrápe a předevšim prdí. A jednoho dne tenhle malej a roztomilej domácí psíček dostal regulérní průjem. Sračku jak bič. A co se stane, když pejsek, kterej furt jenom prdí, dostane průjem? Ano, správně, ta kamarádka musela nechat vymalovat pokoj, vyčistit koberec a přečalounit sedačku. A od té doby neřekne Maxíčkovi nikdo jinak, než Přizdisráč.

"Ano, děkuji, a teď bych předala slovo panu Docentovi. Co si tedy myslíte, pane Docente, o cestě, kterou pravá žena ušla v průběhu uplynulých staletí?"
"Myslím si, že postavení ženy ve společnosti je takový uzavřený kruh. Střídá se matriarchát s patriarchátem. Období, kdy žena jako taková je oslavována a období, kdy je pod nadvládou mužského principu. Já osobně preferuji ženu, která umí vařit, uklízet, stará se o rodinu, je muži plně po vůli, plní jeho přání a stotožňuje se s jeho názory. Ženy by měly zůstat u plotny a né se plést mužům pod nohy."
Paní Jílková jen pozvedla obočí.

"Milostivá, podívejte se na tuto překrásnou krajku. Nejjemnější krajka, lepší v Paříži nesežene! Ach, děkuji pěkně. Zde tato prodavačka vám ji zabalí. Deniso, okamžitě sem pojď!! Doporučuji oddělení dámských šatů, dnes máme mimořádne zboží."
*
"Dovolím si Vám nabídnout tuto látku, objev sezony. Potisk v motivu růží, vhodná především na vycházkové úbory. Deniso, postav se sem, madam chce vidět, jak se látka pohybuje!! Vidíte, drahá paní, jak se řasí? Převelice děkuji. Deniso, odnes zákaznici zboží do kočáru."
*
"Slečinko, řekněte mi, je zde oddělení deštníků? Děkuji."
Denisa svírá v ruce frank. Její první peněžní transakce po dvou týdnech prodávání u Štěstí dam.

"...ech, copak vy, mladí, vy si jen myslíte, jak jsme staří, tak jsme hloupí, ale jen kdybyste někdy poslouchali naše rady, to by vám bylo hej, poněvadž nejdůležitější věci sem odposlouchal od našeho děda a to byl, panečku, nějakej kabrňák, vždyť se úplně sám vypracoval na knížete, no povidám, kníže z Hohensteinů, nebo tak nějak, ale pak mu ten titul stejně vzali, ale to už byl dědek skoro na smrtelný posteli a moc nevnímal, stejně, nebejt jeho, tak tenhle náš barák zbourali, protože tu tehdá došlo k nějakýmu mordu, dokonce i do denního tisku se to dostalo, no sláva převeliká..."

Michaelovo tetování zaplálo. "Teď, když je naš existence prozrazena, už se dál nemusíme skrývat. Víra odešla, zůstalo jen pochopení. Zapalte je všechny."
"Ale vůdce! I ty nevinné?"
"Jistě, Bůh, až se vrátí, si svoje ovečky pozná."
*
Leviathan svého andělského soupeře přivázal ke stromu. "Teď už se tak nesměješ, viď, okřídlenče. Líbilo by se ti vypadat jako já? Asi ti ty křidýlka trochu oškubám."
"Leviathane," oslovil svého podřízeného Bellial, "není třeba být krutý. Teď, když už ví, co dokážeme, není třeba je mučit. Stačí být jen pečlivý, máme rozkazy."
Leviathan nesouhlasně zamumlal: "Lucifer Pucifer."
*
Loki praštil svého věznitele do hlavy. Párátkem.

Zase sedíme na mostě. Nevím, proč se musíme scházet vždycky na mostech. Tradice, řekl by Jofaniel. Dnes je to tedy Karlův most. Nejveřejnější místo v celé Praze, víc lidí tady snad už být nemůže; všichni se proplétají a křižují a míjejí.
"Takže děláme i sebevrahy? Ale to je přece zakázaný." Ilmuth se rozdurdila.
Nith-Haiah ji rychle obejme kolem ramen. "Jasně že ne. Jenom se snažíme ulehčit jejich blízkým. Rozumíš? Ti na to doplácejí vždycky nejvíc."
Dívám se na pouličního umělce, který se na své jednokolce za chvíli rozjede do Vltavy.
Jofaniel na mne smutně pokývá hlavou. "Jen taková malá laskavost."

Roy Neary facscinovaně hleděl před sebe.
-Tá dá dá dá dá-
Ta melodie ho volala. Vysílala poselství, kterému nerozuměl, ale v hloubi duše jej chápal.
-Tá dá dá dá dá-
Už ani nevnímal všechny ty agenty a ozbrojené hlídky a vojáky. Cítil, že musí. Že musí jít. Nemyslel na svou rodinu ani na své přátele.
-Tá dá dá dá dá-
V lodi se otevřel průchod. Jasné bílé světlo ozařovalo vyklizenou betonovou plochu.
Roy vstoupil na palubu.
Dveře se uzavřely, světlo zmizelo.
Lod se vznesla a odlétala pryč. Pryč z tohoto světa, dál a dál, až se rozplynula v hvězdnatém nebi.

dvě ženy v zahradě
"Sestro Agáto, to opravdu nejde. Podívejte se, já jsem se vás vždycky zastávala. Vaše pokrokové názory, ač mně tuze velmi vzdálené, uznávám a snažím se o nich diskutovat. Nikdy jsem vás neodsuzovala, přestože mnozí mi radili vykázat vás za zdi klášterní. Já samozřejmě chápu vaše tužby a vaši touhu proniknout až k samé podstatě toho stavu, ale nám taková role nikdy nebyla předurčena. Toto je výsadou pouze mužů a nám nezbývá, než se s danou skutečností smířit. Rozumíte mi?"
"Zajisté matko představená."
*
jediná žena v zahradě
(dupne si) "A přece se jednoho dne stanu první zpovědnicí!"

"Držte se zpátky. Tentokrát neustoupím." Bělovlasý si na podporu svých slov schoval meč zpět na záda.
"Ya, má pravdu, cérko. Tady bys mohla snážej dojít k úhoně. Řikam ti, skov se na vůz, ty kozo." Trpaslík si naposledy přeleštil sekeru. "Já ale ne-utrální, či jakési pindy, zůstat nemůžu, Geralte. Svojí stranu sem si vybral."
"Chápu, Yarpene a rozumím ti. Co nechápu, je, že se elfové nepoučí. Tolik jich už padlo... Veverky, Poštolky... Vzpomeň na precedentní veřejnou popravu zbojníků z Pampelišek. A oni to stále zkoušejí. Stále jsou ochotní položit život za Bílou růži."
Trpaslík se jen smutně usmál. Stmívalo se.

Po dlouhých kamenných schodech vstoupil do budovy. Pozdravil službu na recepci a konečně si sundal černé brýle. Sešel do suterénu, kde byly převlékací skříňky. Oblékl si bílý plášť se jmenovkou, zamířil k výtahu a zmáčkl dvojku. Ve druhém patře panovalo přítmí. Slunce se marně snažilo prozářit ztmavená okna. Kráčel po vyleštěné podlaze, v níž se odrážel, okolo skleněných kójí, navzdory brzké ranní hodině kypících životem. Otevřel dveře a vstoupil do laboratoře. Jeho kolegové už byli všichni u svých pracovních stolů. Pomalu se rozhlédl přijímaj přátelské pozdravy od svých podřízených. Cítil, že tady jeho království, jeho říše. Horacio byl doma.
YEEAAAAHH!

"Vůůůůůta! Ííůůůta! No sákryš, jak to bylo, no?"
"No tak si vzpomeň!"
"Já nevim, no."
"Tak šup šup, leť se zeptat, už ať si pryč! Kva!"
*
"Drahá má přítelkyně rozmilá. Přiletěl jsem se podívat, jak se ti daří."
"Pchá, cože? Ty už si tu zás? Co potřebuješ tentokrát? Nic ti nedám."
"Ale drahá přítelkyně, jen jsem se přišel zeptat, jak vykouzlit nějakej šperk třpytivej jako pro princeznu, vííš?"
"Váážně? Co řikáš, Božka, pomůžeme mu? No dobrá, ale naposledy!"
"To je krása, drahá přítelkyně. Ty budou naší Élišce slušet."
"COŽE? Já husa ti zase naletěla!"
"No já sem malej, ale..."
"Vošklivej!!!"

"Jestli se někdo zasměje, bude synem smrti! Opovažte se. Vůbec to neni vtipný. Teď se všichni pěkně otočí a pomalým pohřebním krokem odkráčí ven. Vypadněte!"
Osazenstvo místnosti se velice zvolna probíralo z nehybné strnulosti. Někteří poplašeně mrkali, jiní potřásali hlavou a všichni společně se pokoušeli pobrat výjev před sebou. Jediný, kdo neztratil duchapřítomnost byl hlavní velitel Fury.
"Agente Starku, z dnešní neplánované cvičné akce jste omluven. Máte měsic na to, dostat se znovu do akceschopného stavu. Odchod!"
Zbytek Avengerů se trousil z dílny. Na tohle do smrti nezapomenou. Tony Stark, kterého se Jarvis snaží nacpat do příliš těsného brnění? LOL!

Když Jacob viděl Maxe poprvé, postřelil mu jenom nohu. Teď, zlomený bolestí, mířil tomu chlapci na zátylek, a bojoval s pokušením a potřebou stisknout spoušť. O kolik let může být mladší, než jeho syn, který támhle leží na pitevním stole? V tu chvíli nenáviděl celý svět. Ve vykonání ortelu mu zabránila ta jediná otázka, která ho zastavila i před lety. Proč bych to dělal?
*
Když si o několik hodin později bok po boku prostříleli únikovou cestu z baru, tehdy Maxe uviděl v novém světle. Sdíleli stejnou bolest. Oba ztratili někoho blízkého rukou toho samého muže. Poutal je stejný cit. Nenávist.

Policejní inspektor Václav Trachta seděl ve své kanceláři, toho času opět bez koberce, a kouřil cigaretu. V tom se dveře otevřely a vstoupil policejní praktikant Jindřich Hlaváček v doprovodu velmi zarostlého a nemytého muže.
"Dobrý den, pane Inspektore, hlásím, že jsem přivedl podezřelého."
"A proč jste mi přivedl toho podezřelého, Hlaváčku?" Trachta měl rázem po náladě.
"Prosím, pane Inspektore, myslím, že bylo řečeno heslo!"
Inspektor se s hraným zájmem předklonil. "Ano? A jaké to tedy bylo heslo, Hlaváčku?"
"Metalový skunk, pane Inspektore."
*
"Hlaváčku, Hlaváčku, někdy je mi vás až líto. Jaké vy máte štěstí, že zrovna tento lupič byl lupič-popleta."

Nad jihoitalským městem Bari se zvolna probouzel nový den. Ulice pomalu ožívaly. Vstávala i Maria. Pospíchala do práce, včera večer jí zavolal sám ředitel a poprosil ji, aby přišla o něco dříve.
U vchodu se pozdravila s vrátným Luigim. "Buon giorno, konečně jsi tady. Včera jsme tu měli nával a vevnitř to vypadá jako po výbuchu."
Maria se převlékla, vzala si vozík s čistícími přostředky a pustila se do práce. V posledním sále to bylo nejhorší. Na zemi poházené noviny, kusy látek a tady, Madonna Mia, dokonce rozšlapané sušenky. Povzdechla si a dala se do zametání. Pečlivě. Třeba dostane pochvalu.

-poprvé-
Hospodář šel naštípat dříví na zátop. Ve dřevníku stála jeho dcera a zkoumala si boky. "Kudla, táto, proč se mi tak zvětšuje zadek?"
"Ach, kdyby tu tak teď byla tvá maminka..."
-podruhé-
Hrnčíř vešel do stodoly. Na hromadě sena seděla jeho dcera Anička a v malém zrcátku si prohlížela prsa. "Kudla, tati, co mi to tady vyrostlo?"
"Kdyby tak žila tvá maminka..."
-potřetí-
Karaba vcházel do seknice a už od prahu slyšel divné zvuky.
"Kudla, táto, jakto, že si doma?"
"Ještě že se toho nedožila tvoje maminka! Princátko! Takhle mi bodnout kudlu do zad, Kudla! A v mojí postli!"