Známe je, ale vlastně máme uložena jenom jména. Při troše štěstí k nim můžeme přidat číslo. A někdy, velmi výjimečně přidáme i tvář. Ikonu, jež na nás hledí z lesklého plátna vyvedeného v olejových barvách, prázdný pohled se zatuhnutým úsměvem kamenných soch. Uvězněni v jediném bodu své existence, navždy připoutáni ke své době. Králové, generálové, duchovní, světci...
Ale v prachu pod nimi, pod našima nohama i ve vzduchu, který dýcháme, jsou defilující miliardy. Lidí beze jména. Lidí s pocity, které se nenávratně ztratily v čase. Co o nich víme, když jednou budeme jako oni? Nebo také skončíme zamrzlí v obraze?
Dnes místo příběhu krátká úvaha o tom, že i ikony a sochy kdysi byli lidmi jako jsme my, plní emocí, snů a třeba i zášti. Dovedete si představit, že byste se jednou stali dějepisnou látkou? Nebo hůř, uvědomujete si, že se jí pravděpodobně nestanete?
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Jsem smířena stím, že se jí
Rya
Jsem smířena stím, že se jí nestanu :-) Krásně zachyceno.
Uvažovala jsem o spáchání
Blueberry Lady
Uvažovala jsem o spáchání atentátu, ale zatím jsem nenarazila na někoho natolik významného, kdo by mi tu nesmrtelnost zajistil. Tady jde tak trochu o Princip.
to je zajímavé
Arenga
to je zajímavé
copak dějepisnou látkou, taky se člověk může stát archeologickým materiálem, že jo ;-)
Já nařizuji muži, že pokud
Blueberry Lady
Já nařizuji muži, že pokud zemřu první, chci být archeologický nález. Nejlépe pohřbený se dvěma zcela anachronickými artefakty. :D
Zajímavé zamyšlení. Káč!
Esti Vera
Zajímavé zamyšlení. Káč!
Poněkud mrazivější úvaha.
Nathanel
Poněkud mrazivější úvaha. Sochy hledí na svět, kterým kdysi proudily úplně jiné myšlenky zcela odlišných lidí, a přesto zůstáváme kdesi uvnitř stále stejní.
ale zase třeba ti, co kdysi
Tyfónek
ale zase třeba ti, co kdysi něco napsali, nám jsou mnohdy blíže než většina našich současníků ... a předky máme v krvi :)
(omylem odesláno ze synkova účtu)
Zajímavá úvaha, Boží zákaz
Faob
Zajímavá úvaha, Boží zákaz být zobrazován má svou hlubokou logiku, neboť každé zachycení vlastně umrtvuje (jak cítili i Indiáni), vytrhuje sice z času pomíjivosti, ale zároveň zkameňuje přítomnost, zabíjí čas, který přitom naší nejvlastnější součástí... Dobře Jsi to napsala!