Moje články

Obrovské oči mrkly a navždy se zavřely. Doctor vzal Marthu kolem ramen a novicka Hame se rozeštkala.
Návštěvníci se vytratili, zachráněné město začalo zpívat.
Všudypřítomná naděje byla nakažlivá, takže ani novicka nedokázala setrvat ve svém smutku dlouho. Naposledy popotáhla. Musí sehnat pomoc. Mrtvých, které je třeba pohřbít, byla všude spousta, ale ona už dohlédne, aby se zachránce dočkal zasloužených poct.
Ve dveřích se ohlédla a málem omdlela. Uprostřed střepů ležel nahý muž a lapal po dechu. Přiběhla a instinktivně se sklonila, aby zkontrolovala životní funkce.
„Kapitán Jack Harkness,“ představoval se. „Hame, už ti někdy někdo řekl, že jsi pěkná kočka?“

Že se po škole prohánějí duchové, byl pro Ráďu sice šok, ale zvykl si poměrně rychle. Pohyblivé obrazy taky problém nepředstavovaly: nebyl včerejší a upřímně řečeno leckterá obyčejná technika si s kouzly v ničem nezadala. Co mu ale opravdu nahánělo husí kůži, byla kolekce maleb v prvním patře. Postavy na nich se nehýbaly, ale sledovaly kolemjdoucí očima. Něco podobného viděl na jakémsi hradě. Jednou. Kolem těchhle pláten musel ale procházet denně. Proč jen na něj tak čučí?
V noci Ráďu přistihli, jak horečně hledá za obrazy skrytá kukátka. Nikdo ale nechápal, proč u toho mumlal v jednom kuse „kujme pikle“.

Poznámka: Tak mě dneska napadlo drabble, které by mohlo mít potenciál. Nicméně mě nenapadlo, jak ho naroubovat na dnešní téma, takže místo toho tu je s omluvou další BJB...
Varování: happy end
----------------------------------------------------------------------------
První.
Mříž za ním zapadla. Nesměle se rozhlíží. Doprava, nebo doleva?
Ze všeho nejdřív potřebuje meč. Za rohem totiž čeká hlídka.
Pátá.
Výpad – krýt se – výpad. A otevřít bránu.
Třináctá.
Něco nového. Musí si to přesně načasovat, jinak bude na dva kusy!
Dvacátá.
Za zrcadlem nechává svůj stín.
Třicátá.
Tlouštík se kácí k zemi. Přesto ho zradí vlastní já.
Čtyřicátá.
Hrad skrývá mnohá kouzla, pomocná tlapka se ale vždycky najde.
Padesátá sedmá.
Souboj soubojů. Zlo je poraženo a vezír padá k zemi mrtev.
Šedesátá minuta.
Hvězdy za oknem mžourají a líně pozorují, jak si princ s princeznou padnou do náruče.
----------------------------------------------------------------------------
Fandom: Prince of Persia

Téma: Perpetuum mobile
Opatrně, pomalu, ještě kousek… Poslední díl skládanky musí přesně zapadnout. Zkouší si pomoct šroubovákem. Když to nezabírá, bere do rukou kombinačky. Jde to trochu ztuha, ale nakonec se to podaří. Perpetuum mobile stojí v celé své kráse na stole.
„Pojď už, musíš do školy!“ ozve se zezdola.
Škola počká, myslí si Sheldon. Musím ještě propočítat…
„Tak kde jsi, brácha?“ vřítí se do pokoje Missy a zastaví ji až náraz o stůl. K Sheldonově velkému překvapení se přístroj sesype jako domeček z karet.
„Jejda, promiň.“
Když uvážíme podmínky, v jakých musím žít, přemítá Sheldon, budu se muset asi věnovat výhradně teorii.

Táborník musí být připraven na nástup do třinácti vteřin. Co se ale po zapískání nástupu skutečně děje?
první vteřina
Rychlonožka leze ze spacáku.
druhá
Mirek si přečesává účes.
třetí
Červenáček se přeráží o dveře a běží se ošetřit.
čtvrtá
Rychlonožka se převléká.
pátá
Jindra dojídá chleba.
šestá
Jarka zjišťuje, že má pod postelí neumytý hrníček.
sedmá
Červenáček si běží převléct roztržené kalhoty.
osmá
Jindra si čistí zuby.
devátá
Jarka pošesté kontroluje, že pod postelí nic nemá.
desátá
Rychlonožka si čistí zuby.
jedenáctá
Červenáček smrká.
dvanáctá
Mirek se významně dívá na hodinky.
třináctá
Všichni stojí vzorně seřazeni a hledí ke stožáru.

Poznámka: Volně navazuje na Kotlík.
------------------------------------------------------------------------------
„Úskalí příbuzenské plemenitby,“ přeslabikoval na třetí pokus Ráďa a přepsal si nadpis do sešitu. Absolutně mu nebylo jasné, proč by se měl vlastně něco takového učit.
„Dnešní hodinu povede naše specialistka, paní Ještěrková,“ oznámil vyučující.
„Čau děcka,“ zahlaholila externistka. „Co byste měli vědět nejdřív, je, že v některých případech je příbuzenská plemenitba oprávněná a dokonce dobrý nápad. Nikdy to ale nezkoušejte s mantichorami!“
„Co je to plemenitba?“ hlásil se Jasmín.
„A co je to mantichora?“ přisadil Ráďa.
Mlada obrátila oči v sloup. Věděla, že má u Tomáše pořád vroubek, ale čtvrťáci třetí rok po sobě, to si snad vážně nezasloužila.

Hrozně ho bolela hlava. Zem byla jak beton. Už aby zapršelo, pomyslel si. Stěžovat si ale nehodlal a odhodlaně se znovu pustil do prorážení ztvrdlé hlíny. Když mu začala vykukovat hlavička, uslyšel hlasy ostatních.
„Dělej!“
„Přidej!“
„Neloudej se tak!“
Znovu zatlačil, i když mu docházely síly. Kořeny se najednou zdály hrozně daleko a živiny neproudily zdaleka dost rychle.
„Nechte si to kibicování,“ obořil se stonek na ostatní, „a radši mi koukejte uhnout ze světla. Nemůžu fotosyntetizovat…“
Nasadil na květ. Shlížel teď na svět z takové výšky, až se mu zatočila hlava. Poslední petrklíč se otřepal a konečně se uráčil rozkvést.
--------------------------------------------------------------------------------------
Poznámka: Znáte to: když už nemám krev, tak aspoň tohle BJB...

Telefony drnčely po celé kanceláři jako divé. Craigovu naivitu barvitě vykreslovalo, že to nečekal. Ano, očekával, že budou volat novináři chtiví pikantností ze zákulisí, aby mohli články patřičně opepřit. Ale že by volal ještě nějaký zákazník?
V tuhle chvíli měl na lince jednu zoufalou zákaznici.
„Pochopte, paní, nemůžeme vám nic dodat. Ředitelka je mrtvá. Zásoby jsou pryč.“
„Aspoň něco vám přece zůstat muselo!“
„I kdyby, je to nebezpečné. Neviděla jste, co se včera dělo po celém Londýně? Rostla by ve vás mimozemská mláďata,“ vytáhl poslední trumf.
„Je mi to fuk. Musím nutně zhubnout. A britští vědci potvrdili, že to funguje!“
------------------------------------------------------------------------------
Děkuju Aries za vnuknutí nápadu o britských vědcích.

Poznámka: Doufám, že mi projde to poněkud volnější pojetí zadání. A taky prosím omluvte absenci nějaké úžasné myšlenky.
-----------------------------------------------------------------------------
Maminka nešťastně koukala do žákovské knížky.
Při hodině slohu nedává pozor, vyrušuje a nechce psát podle zadaného úkolu.
Zhluboka si vzdychla. Poznámka nezněla kriticky, ale ona uměla číst mezi řádky. Když to bude pokračovat stejným způsobem, bude mít synáček v životě pořádné problémy. Musí ihned rázně zakročit.
„Takhle to dál nejde, Vojtíšku. Víš přece, že bez slohu v dnešní společnosti neobstojíš. Proč neposloucháš paní učitelku?“
„Když mě to nebaví psát,“ přiznalo dítě zkroušeně.
„A co to vlastně probíráte?“
„Procvičujeme základy oslavných komentíků…“
Mamince se před očima udělaly mžitky a při představě, co by tomu řekli v práci, omdlela jako špalek.

Poznámka: Předem se omlouvám, že to je v něčem, co se tváří jako angličtina. Česky mi to napsat nešlo. A taky se omlouvám za chyby, které tam jistě jsou.
---------------------------------------------------------------------------
“I do not see what the purpose of my existence is!”
“I know what you mean! What did they think making us like this?!”
“This is sure: green is glass, yellow is plastic, blue is paper. But I am black.”
“Is black not for all the rest?”
“No! It is the grey one!”
“This concept is most confusing. And what about me?
“You are red, maybe you are for tetrapaks.”
“Do not lie! Do not lie! The orange one is for tetrapaks!”
“Your discussion is irrelevant!” the supreme Dalek shouted in the most irritated voice. “You are made to exterminate!”
---------------------------------------------------------------------------
Pro ty, kdo nepoznali fandom: Doctor Who

Don Pedro.
Vstoupí Benedick, za ruku vede Beatrici. Špitají si a hihňají se. Benedick Beatrici políbí a ta odejde.
BENEDICK: Dobré ráno, kníže.
DON PEDRO: Dobré. Jak ses vyspal? Podle těch kruhů pod očima soudím, že jste si to hezky užili.
BENEDICK: Ehm. Slíbil jsem, že vám vymyslím trest pro bratra. A vymyslel. Pamatujete si Glorii?
DON PEDRO: Tu stíhačku z Aragonu? Aby ne.
BENEDICK: Tak tu si musí vzít.
DON PEDRO: To bude trest pro něj, nebo pro ni?
BENEDICK: (zamyslí se) Buď pro oba trest, nebo pro oba požehnání. Pro nás to každopádně budou dvě mouchy jednou ranou.
-------------------------------------------------------------------------
Poznámka: Psát drabble s ukecanými postavami je masochismus.

„Ta bába s roštím byla tvrdá jako houžev. Už to jíst nebudu. Nedělá mi to dobře. Měl bych zkusit nějaký libovější masíčko. A novej recept,“ sáhl Koloděj po kuchařce.
„3 kg sádla – tak to bych měl,
záhon majoránky – hm, celej záhon jí asi nemám, ale při nejhorším to vynechám,
rozdrcený paroh dvanácteráka – to zas bude nějakýho drcení, uf,
6 věder mlhy – bez problému, zbylo jí dost,
tři obří špetky soli – ajaj, mně zrovna došla. No nic, zeptám se večeře, jestli s sebou náhodou sůl nemá.
Ale jen aby nějaká večeře přišla. Jinak můžu na ten propečenej zadek v mlze zapomenout.“

Poznámka: Navazuje na toto.
------------------------------------------------------------------------------
Byla hluboká noc. Po emocionálně vypjatém dnu většina osazenstva spala hlubokým spánkem. Včetně bdělých hlídek.
Ne tak ministra financí. Ukryla listy papíru hluboko ve výstřihu a odhodlaně vyrazila na cestu ztichlými chodbami paláce. Se zatajeným dechem sestupovala hlouběji do jeho útrob. Ve sklepení už dlouho nebyla. Nemusela sem, co se podařilo zažehnat hrozící státní bankrot.
Dorazila k mřížím a tichounce čtyřikrát zaklepala.
Vězeňkyně byla v mžiku na nohou a hltavě se vrhla po přinesených komentících.
Ministra se tiše vytratila. Až u schodů ji dohonil hlas Vzořina poděkování. Zarazilo ji to. Už dlouho neslyšela, že by jí někdo řekl: Díky, Danae.
------------------------------------------------------------------------------
Věnováno komu jinému než Danae...

„Moc se mi ty její děti nepozdávají. A vůbec, s kým je má?“
„S nikým známým. Musel se sem zatoulat nějaký vlk samotář.“
„Toho bychom si všimli. Bude to určitě někdo místní. Nebyl to Candidus?“
„Zdá se ti, že se mu podobají?“
„To ta jejich barva. A taky: on by se na víc než na dvě nezmohl.“
„Něco na tom bude. Ale stejně, kdo ví, s kým se ta čubka spustila.“
„No, nechme je zatím na pokoji. Můžou být ještě užiteční, až přijde hlad.“
Chlapečci naštěstí ničemu z toho vytí nerozuměli a tak se nechali vlčicí dál bez obav olizovat.

Na cvičišti čtyři svišti piští:
„Kolik římští křečci mají hřiští?“
První svišť se svistu biče leká,
druhý říká, že míč v síti čeká.
Třetí třímá v křeči křivé dříví,
čtvrtý vrtí ocasem a kvílí:
„Posel sysla syčet slyšel,
pštros nám sešel – dostal kašel.
Scvrnkla Kačka cvrčka z řízy,
dřevorubec řeže břízy.
Kolouch, kohout s mouchou mnohou
plavou dlouhou ouzkou strouhou.
Přitom přeřekl se Řek,
kdo by to byl jenom řek?
Křeček křikl na křečka:
„Řekni třikrát vařečka!“
Žaluje žába žabáku,
že ji čáp drží v zobáku.
Jelen letěl jetelem,
laň ho bila pometlem.
Neúnavně vlci vyli,
nejvíc vyl však Džugašvili.“
Poznámka: Asi jste si všimli, že to nejsou všechno moje nápady. Za vykrádání se omlouvám především této stránce.

„Prostě konec světa. Když překročíš práh, už se nenadechneš. Nikdo se odtamtud nikdy nevrátil, ale povídá se, že kolem bloudí jejich duchové.“
„Kudy se tam vlastně jde?“ ptalo se škvrně.
„Pořád rovně,“ uchechtl se stařešina.
„Až vyrostu, půjdu se tam natruc podívat.“
Jednoho dne vyrazil. Lezl dál a dál, potom výš a výš.
Tu se ukázalo, že stařec měl pravdu: nemohl popadnout dech. Teď to ale nemohl vzdát. Až o tom bude vyprávět!
Pokračoval.
A najednou přišel konec; přepadl přes okraj světa.
Musím si konečně pořídit to vrchní sklo, pomyslel si akvarista, když ráno našel vedle akvárka dalšího mrtvého šneka.

7. 4. Zprava dobrý
„Nepotřebuješ to umět!“
„Ale co když budeš zraněná? Kdo loď dopraví do bezpečí?“
„Bender.“
„A když bude v bezvědomí?“
„Máme autopilota.“
„Co když nebude fungovat?“
„No dobře,“ obrátila Leela oko v sloup. „Základy ti snad neuškodí. Start a přistání jsou nejtěžší, začneme trénovat let.“
Fry sedl do velitelského křesla. Matně vzpomínal na lekce autoškoly. Zkusil spojku a nastavil vzdálenost od kormidla. Chtěl zkontrolovat zrcátka, ale žádná nenašel. Rozhlédl se.
„Zprava dobrý. Zleva taky,“ mumlal. „Tak jdeme na to.“
Odhodlaně vyrazil vpřed, když vtom loď dostala pořádnou šlupku.
„Pokud bude nějaké příště,“ konstatovala suše Leela, „nezapomeň zkontrolovat taky seshora a zezdola!“

Doctor Donnu poměrně nešetrně vystrčil ze dveří TARDIS.
„Říkám ti, že není čeho se bát.“
„To říkáš vždycky. A proč bychom se vůbec nějaké Slavnosti běsnění měli zúčastňovat?“
„Bude to legrace,“ táhl ji za sebou.
Dorazili na planinu plnou podivných stvoření velikosti macaté kočky s obrovskými ulitami na zádech. Donna váhala. Nebezpečně nevypadali, ale jeden nikdy neví, co udělají, když se rozběsní. Zatím se nijak zvlášť nehýbali. Spíš jako by si protahovali růžky.
„Tak kdy to začne?“ zeptala se nervózně.
„Už to začalo.“
„Děláš si srandu! Tohle že je běsnění?“
„No fakt! Měla bys je vidět, když takhle rozzuření nejsou…“
---------------------------------------------------------------
Poznámka: Doufám, že mi spolknete, že to původně byl strašně geniální nápad, ale osekáním na sto slov to velkou část svého kouzla ztratilo...

Morfeus seděl na okraji gauče a pozoroval Vědmu, která si lebedila zabořená v pohodlném křesle naproti. Neměla prý dnes čas péct – tak aspoň otevřela bonboniéru.
Tahle setkání miloval. Miloval, jak si rozuměli i bez množství slov. A navíc se oba mohli utlouct po sladkém.
„Měl bys už jít…“
Věděl to. Co potřeboval, už mu řekla. Věděl, že vysedáváním na gauči ohrožuje svou posádku. Přesto dál hypnotizoval krabičku na stole. Ještě nebyla prázdná.
Vědma se natáhla a nabídla mu poslední.
„Víš, o čem teď budeš přemýšlet,“ řekla.
Věděl i tohle.
Neprojeví se všechny ty kalorie na mentální projekci jeho reziduální image?

Varování: Nevhodné pro tučňákovce.
„Táto, ale já mám tu černou obrazovku ráda! Stačí napsat princ a můžu hrát!“
„Tohle zase umí spoustu jiných věcí. Určitě si zvykneš. Aspoň to zkus.“
---
„Ale mně se tohle nelíbí. Nemá to ty okýnka. Jak mám vědět, kde co najdu?“
„Je to úplně stejný, akorát místo spousty oken to má jenom jakoby jedno. Určitě si zvykneš. Aspoň to zkus.“
---
„Já se nechci zase něco přeučovat! A proč Word neumí otvírat koncovku .sam? A vůbec, já mám 98 ráda.“
„Ach jo, už je to tu zas. Určitě si zvykneš. Aspoň to zkus.“
---
„Tak aby bylo jasno, XP se nikdy nevzdám!“
Poznámka: Připisuju si aspoň částečné vítězství nad ošklivými ajťáky, slavte se mnou...

CLAUDIO: Benedick se nám zase schoval. Zřejmě čeká další rozmluvu o Beatrici.
DON PEDRO: Škoda, zrovna jsem mu chtěl říct: „Co ty, synovče…“ Vlastně ne, jiná hra. Chtěl jsem ho požádat, aby se mnou odcestoval do Aragonu. Je samá legrace.
CLAUDIO: Jistě by odpověděl, že není, co býval, a změnil se.
LEONATO: Taky mám ten dojem.
CLAUDIO: Na to bych řekl, že se třeba zamiloval. Určitě by zapíral a tvrdil, že ho bolí zub.
DON PEDRO: Ano, takhle on se vykrucuje. Já bych se ale nedal. Pěkně bych mu řekl, ať si ho dá vytrhnout.
LEONATO: To by nechtěl.
CLAU-

Arthur nemohl uvěřit svému štěstí. Pod chatrným a už silně zapáchajícím ručníkem držel chycenou slepici, nebo aspoň nějaké jí podobné zvíře. V duchu si už představoval to vítané zpestření jídelníčku. Samotné vejce se sice s hemenexem měřit nemohlo, ale když to srovnal se svou obvyklou stravou…
Opatrně zvíře zvedl a triumfálně zamířil k domovu.
Teprve u jeskyně ho do očí praštila drobná chybička jeho plánu. Nedisponoval klecí a jeskyně samozřejmě dveře neměla. Rezignovaně slepici vybalil z ručníku a pustil ji na zem. Chvíli naivně doufal, že třeba zůstane dobrovolně. Pták mu ale věnoval jediný pohrdlivý pohled a byl ten tam.

V posledních minutách vystřídal tolik emocí, že by se za to nemusel stydět průměrný herec z telenovely.
Začalo to lhostejností…
Myslel si, že to najde hned. Otáčel jí dokola, ale nic neviděl. Ještě jednou – se stejným výsledkem.
Potom přišla netrpělivost.
Zkusil si rozsvítit, ovšem ani to nepomohlo. Vzal brýle a rozvážně si je nasadil. Letmo se podíval na hodinky: už teď má pořádné zpoždění.
Následoval vztek a zuřivost.
Když zrak selhal, zkusil to hmatem. Po směru hodinových ručiček. Potom proti. Ale povrch se zdál stále dokonale hladký.
To už mu zbyla jen rezignace a beznaděj.
Copak tahle izolepa nemá konec?