Porozumění

Morfeus seděl na okraji gauče a pozoroval Vědmu, která si lebedila zabořená v pohodlném křesle naproti. Neměla prý dnes čas péct – tak aspoň otevřela bonboniéru.
Tahle setkání miloval. Miloval, jak si rozuměli i bez množství slov. A navíc se oba mohli utlouct po sladkém.
„Měl bys už jít…“
Věděl to. Co potřeboval, už mu řekla. Věděl, že vysedáváním na gauči ohrožuje svou posádku. Přesto dál hypnotizoval krabičku na stole. Ještě nebyla prázdná.
Vědma se natáhla a nabídla mu poslední.
„Víš, o čem teď budeš přemýšlet,“ řekla.
Věděl i tohle.
Neprojeví se všechny ty kalorie na mentální projekci jeho reziduální image?