Moje články

Thomas je chlapcem, o kterém mluví věštby. Vyvolený, Spasitel, ale možná taky zhouba celé společnosti.

Sirotek, který vyrostl v klášteře, ale nikdy tak docela nenašel cestu k tamním božstvům. Nejdřív nemá ponětí, kým vlastně je, a postupně objevuje svět mimo klášter a s tím i sám sebe.
Kdo je přítel a kdo ho chce akorát zneužít?

Seriál tu má vlastní fandom, kde je to všechno hezky popořadě. Jednotlivé části jsou mezi sebou prolinkované, takže přikládám odkaz na první kapitolu.
Kdo si rád listuje v knížce aspoň online může mrknout na FlipBook.
A pro milovníky nenáročného scrollování mám i verzi PDF.

„Pro pána krále, Vojto, co to děláš?!“

Chlapec zvedl hlavu od hrnce, ve kterém pečlivě míchal pochybnou hmotu. Vedle něj ležela učebnice dějepisu v takovém tom typickém salátovém vydání. „Učím se vařením!“ prohlásil s hrdostí v hlase.

Maminka na něj zůstala nechápavě koukat.

„Víš, že mě čtení moc nebaví, ale tys tuhle tatínkovi říkala, jak si do té tvojí knížky zažraná. Tak to chci taky zkusit,“ vysvětloval, zatímco z učebnice vytrhnul dalších pár stránek a přihodil je do hrnce. Přičichl. „Myslím, že to chce nějaké koření, jinak se to ani takhle nebude dát jíst. Jak to máš nejraději ty, maminko?“

„Jak ses rozhodl?“ zeptala se královna Fay Thomase pár týdnů poté, co v jejím květu našel útočiště. Erik jí poslušně ležel u nohou ve své liščí podobě.

„Madam,“ volil slova co nejpečlivěji, „nejdřív bych Vám chtěl poděkovat za Vaši štědrost, se kterou jste mne uvítala ve svém domě.“

Pozorně mu naslouchala, i když věděla, že sbaleno už dávno má.

„Rád se vydám do Dračích hor najít ztracené magické svitky. Chtěl jsem Vás nicméně požádat, zda by mne mohl Erik doprovodit?“

Co lišák zachránil život jeho kamarádce, stali se z chlapců nerozluční přátelé. A královna, ač nerada, jeho přání nakonec vyhověla.

Žena si povzdechla. „Sice už se vlastně znáte, ale prosím. Thomasi, seznam se s Erikem. Eriku, víš že do osudu té dívky nemůžu zasahovat.“

Thomas si s lehkou nedůvěrou prohlížel zrzavého dlouhána. Jako lišák mu byl sympatičtější, třebaže kousal.

„Vy ne, madam, ale ve vší úctě, mně v tom nic nebrání,“ poťouchle se ušklíbl, čímž si vysloužil varovně pichlavý pohled jejích krystalkových očí. „Prosím, Helena pro něj hodně znamená.“

Žena svolila a nechala chlapce o samotě.

Erik zvážněl. „Udělám, co budu moci. A tobě radím, abys myslel hlavně za sebe. Bezpečí je fajn, ale svobodu ti pak už nikdo nevrátí.“

„A jak mi to pomůže zachránit Helenu?“ naléhal. „Navíc, podvádět se dá v čemkoli.“
„Přesně tak. Musíme přijít s hrou, kterou nebudou znát.“

Obešla ho, zůstala mi stát za zády a hebké dlaně mu položila na ramena v podpůrném gestu. „Thomasi... Vím, je to těžké, ale té dívce teď nepomůžeš.“

„Však ještě něco vymyslíme,“ ozval se další hlas a do Thomasova zorného pole vešel mladík, ne o moc starší než on sám. Zrzavé vlasy a černé oči mu byly podivně povědomé.

„Ty? Ty seš tu taky?“
„No a kde jinde bych byl?“ uchechtl se. „Jako Spasitel nejseš zrovna z nejbystřejších.“

„Ach ano, o tom jsem vlastně taky slyšela,“ pokývala soucitně hlavou a natáhla k Thomasovi svou útlou ručku, aby mu pomohla vstát. „Jí bohužel nemůžu pomoci, chudák děvče už svoji duši zasvětilo jim.“

„Lhali jí! To přece nemůžou–“ zajíkl se.

Žena ho objala kolem ramen a vtiskla mu polibek do vlasů. „Já vím. Ale tak to nefunguje.“

Zavedla ho ke stolečku, kde byla rozehraná partie šachu. Udělala svůj tah. „Zatímco lidé se musí držet pravidel a táhnou jednou figurkou jedním směrem, bohové se tak bojí prohry, že pro sebe vlastní pravidla ohýbají. Musíš rozehrát svou vlastní hru, abys je porazil.“

A začala mu vyprávět. O jeho původu, o věštbě, o osudu.

„Tvoje matka věřila, že tě chrání, když tě přenechala služebníkům bohů. Bohové jsou přece všemocní a dobří, ne?“ pokračovala. „Ale tys o tom vždycky trochu pochyboval, nemám pravdu?“

Nejistě přikývl.

„Protože v hloubi duše víš, že to není pravda. Bohové jsou sobečtí. Nechtějí spásu lidstva, chtějí tě mít jako zbraň. A raději tě uvidí mrtvého než v rukou jiného z nich.“

Zamyslel se nad tím. Možná ve snu vážně viděl jednoho z Pantheonu. Ale to by znamenalo, že s Helenou celé roky vyrůstali ve lži.

„Chtějí ublížit kamarádce,“ zašeptal.

Zvedl pohled k té, která ho zde tak vyčítavě přivítala. Jako kdyby se mohl během pádu zastavit a laskavě zaklepat na okvětní lístek, jestli se k ní může propadnout. Jakmile ji však spatřil, slova mu uvízla v krku. S pootevřenými ústy hleděl na dokonale éterickou bytost. Kdyby mu řekla, že je anděl, uvěřil by jí to.

Její bledá pokožka působila až průsvitným dojmem. Zlaté vlasy se jí vlnily přes odhalená záda a šaty měla lehké a rozevláté jak kdyby byly utkané z pavučin. A navíc tak omamně voněla...

Zatočila se mu hlava.

„Nemusíš mi nic vysvětlovat,“ usmála se, „jen poslouchej.“

A tak se stalo, že se Thomas opět ocitl na okraji propasti, na jejíž dno ani nedohlédl. Polkl. Pořád si tímhle plánem nebyl jistý. Otočil se, ale v cestě mu bránil lišák.

„Nejde to nějak obejít?“ přemlouval ho. Marně. Znovu se opatrně naklonil přes okraj a v tom jeho společník ztratil trpělivost. Stačilo ho jen trochu žduchnout do zadku a už padal dolů.

Křičel, ale nebylo mu to nic platné. A pak se propadl skrz korálově zbarvené okvětní lístky do voňavého srdce bájné květiny. Dopad to nebyl příjemný, natloukl si pořádně, ale přežil to.

„To tě doma nikdo nenaučil klepat?“

Lišák na něj zavrčel znovu. Proslov malého hrdiny ho nijak neohromil. A když se Thomas pokusil zvířecího společníka prostě ignorovat a projít kolem něj, jen tak tak neskončil s pokousanou nohou.

„Hej!“ ohradil se. „Já myslel že si na mojí straně.“

Lišák ale neustoupil. Ježil se, vrčel a byl připravený dát svůj názor důrazně najevo.

„Co si vůbec myslíš? Že tě budu poslouchat? Že jsem nějaký hrnečku vař, že řekneš a já skočím?“ chlapcův hlas byl čím dál hlasitější a pronikala do něj panika.

A lišák nic, neustoupil. A kdyby to bylo možné, přísahal by, že si dokonce otráveně povzdechl.

„Heleno!“ probudil se s výkřikem jejího jména. Upocený a bílý jako stěna.

Lišák sebou trhl, takové náhlé probuzení u svého lidského společníka nečekal. A Thomas ve svých prudkých reakcích pokračoval. Popadl raneček, vyskočil na nohy a najednou byl připravený vyrazit během chvilky.

„Musím se vrátit, kamarádka je v nebezpečí,“ vysvětloval zvířeti, jak kdyby čekal, že mu rozumí.

A on možná i opravdu rozuměl, jelikož se v tu ránu postavil chlapci do cesty, naježil chlupy a výhružně zavrčel.

„Já jí ale musím pomoct! Navíc, prý ve mně dřímá nějaká síla. Nejvyšší čas ji probudit a nakopat nějakým zmetkům zadek,“ prohlásil odhodlaně.

Vznášel se v temnotě. Měl pocit, že slyší ozvěnu tlukotu vlastního srdce, ale možná to byly něčí kroky? Na obzoru se rýsovala obrovská silueta někoho mnohokrát většího, než byl on sám.

„Zjistili jste aspoň něco?“ zněl jeho hrubý a značně netrpělivý hlas připomínající bouřkové hřmění.
„Záleží mu na té holce, pane,“ odpověděl jeden mužský hlas, slyšitelně vyklepaný, snad strachy.
„A jí na něm taky!“ přisadil si druhý, nejspíš o něco mladší, ale úplně stejně vyděšený.
„To by šlo. Využijeme ji jako návnadu.“
„Máme se pro ni vrátit, pane?“
„Ne,“ zamítl jejich zoufalé snahy. „Odměnu jste si už nakradli, teď zmizte.“

Tou dobou v klášteře.

„Sestro Heleno, jste vzhůru,“ vydechl s úlevou Bratr Mikael, který měl právě službu na ošetřovně.

Raněných z osudné noci bylo víc, ale nejhůře na tom byla právě Helena. Pokusila se posadit, ale bolest ještě ne zcela zhojené rány ji v tom zabránila.

„Nenamáhejte se, musíte odpočívat,“ mluvil k ní konejšivě, zatímco popošel blíž a na noční stolek položil svícen, aby na sebe lépe viděli. „Měla jste štěstí, že šipka neprotrhla plíci. Ted hlavně buďte v klidu, ať si nepotrháte stehy.“

Zamračila se. Všechny myšlenky měla jako v mlze. „Kde je Thomas?“

„Tím si teď nelamte hlavu.“

Lišák ho vedl tmou a jen občas se zastavil, aby počkal na klopýtajícího Thomase za sebou. Lidi jsou po tmě prostě nemehla. Omezte jim zrak a jako kdyby zapomněli na všechno ostatní. A ještě u toho mrmlaj!

„Já vážně chápu, že se musíme dostat co nejdál do bezpečí, ale jsem unavený, hladový a potřebuju aspoň chvilku,“ protestoval kluk, když se jak dlouhý tak široký natáhl po zakopnutí o kořen.

Lišák k němu tedy přišel, chlácholivě mu olízl tvář a pokojně se usadil stranou. Thomas vděčně přikývl, vyškrábal se do sedu a vydoloval z ranečku sušené maso, co nevlastním sourozencům ukradl.

A potom se za Thomasem ozvalo tichoučké našlapávání. Ve tmě nic moc neviděl, ale poznal, když se mu o nohu otřel liščí kožíšek.

Ostré zoubky si snadno poradily s lany a chlapec byl volný. Po špičkách prošel kolem šesti spících loupežníků a posbíral co se dalo. Kde se tam vzala osamocená ponožka? Kdo ví, ale sbalil ji taky.

A pak už honem pryč. Za liškou. Nebo, jak už někteří vědí, za lišákem.

Thomas si toho nabral trochu víc, než jeho raneček dokázal unést. Ona zatoulaná ponožka mu z něj v půli cesty vypadla a pokračovala ve svém vlastním dobrodružství jinde.

Mezitím v nedaleké vesnici.

Šero večera už volně přešlo v tmu noci. Ideální čas na svačinku, řekl si mladý pán a dírou v plotě vnikl na cizí dvorek, kde si to namířil rovnou ke kurníku, jehož obyvatelé už spokojeně kvokali ze sna.

Hlavičky schované pod křídly, tu a tam nějaké to načechrání peříček ze spánku, žádné obavy z předčasného konce je netrápily.

Přikrčil se. Připlížil se k jedné hezky naducané slípce, když v tom zaslechl slabé volání odněkud z dáli. Jen na moment zaváhal, jestli se přece prve nenají, ale nakonec s mrsknutím ocasu zmizel stejnou cestou, jako sem vlezl.

Otec je přísný ale spravedlivý, Matka pečující a laskavá, i za hříšníka se u ostatních přimluví. Ale ani jeden z nich se úplně nezaměřuje na rozvazování. Modlit se k nim by teď byla jen hromada prázdných slov. Pak je tam ještě… Lovec, Stařena, Nymfa…?

Na to, že vyrostl mezi jejich vyobrazeními, byly jeho náboženské znalosti dost mizerné. Nechtěl svůj život zasvětit uctívání figur, které mu neodpoví a možná si ho ani nevšimnou. Ale jak by se mu teď hodilo nějakého toho boha na své straně mít.

„Pomozte mi někdo, prosím,“ vydechl zoufale v poslední naději, že osud přece nějak zasáhne.

V našem pracovním kolektivu jsem už nějakou dobu byla královnou odpoledních směn. Přesně jsem věděla koho kdy poslat za jakým úkolem, aby bylo včas uklizeno, my mohli jít dřív domů, ale zároveň aby tím netrpěl servis.

Ovšem jsou občas situace, na které se připravit opravdu nedá.

Dorazila jsem o čtvrt hodinku dříve, jako obvykle. Nasát atmosféru podniku mi vždycky pomohlo s přípravou. Dneska těch patnáct minut bylo málo. Zůstala jsem koukat na prázdné místo na pultu.

„Kde je kávovar?“

„Byl tu Pavel, že ho musí odvézt na servis, prý doveze náhradní.“

„Kdy?“

Kolegyně pokrčila rameny, rozloučila se a šla domů.

„Pro pána krále, Vojto, co to děláš?!“

Chlapec zvedl hlavu od hrnce, ve kterém pečlivě míchal pochybnou hmotu. Vedle něj ležela učebnice dějepisu v takovém tom typickém salátovém vydání. „Učím se vařením!“ prohlásil s hrdostí v hlase.

Maminka na něj zůstala nechápavě koukat.

„Víš, že mě čtení moc nebaví, ale tys tuhle tatínkovi říkala, jak si do té tvojí knížky zažraná. Tak to chci taky zkusit,“ vysvětloval, zatímco z učebnice vytrhnul dalších pár stránek a přihodil je do hrnce. Přičichl. „Myslím, že to chce nějaké koření, jinak se to ani takhle nebude dát jíst. Jak to máš nejraději ty, maminko?“

Thomas měl právě spoustu prostoru na přemýšlení. Jenže i kdyby byl s to vymyslet nějaký geniální plán úniku, pořád mu v cestě bránily provazy.

Takhle to nemůže skončit, pomyslel si. Ti, o kterých vypráví proroctví, přece vždycky nějak dojdou cíle. Věštby musí dojít naplnění, osud si vždycky najde cestu. Nebo to byly jen pohádky pro děti?

„A tady v téhle knížce má hrdina na své straně celý pantheon. Stačí mu vědět, koho z bohů požádat o pomoc,“ vyprávěla mu tehdy Helena. Ta holka pro knihy kolikrát zapomněla i na jídlo.

Škoda, že si nebyl jistý, čí zázrak by zrovna potřeboval.

Tohle pro Thomase nebyl nijak příjemný večer. Kromě toho, že byl svázaný, takže se ani nemohl poškrábat na nose, který ho začal svrbět, musel poslouchat, jak se jeho nevlastní sourozenci navzájem předhánějí, kdo bude nejlepším kandidátem na jeho zabití.

„Jsem nejstarší, o tom snad ani nemusí být řeč, kruci!“ pořvával jeden.
„Bez Marie bys ale leda tak pořád kydal hnůj oslům, osle,“ utřela ho mladší z žen, Ester se jmenovala.
„Dík, ale tím si fakt nechci špinit ruce. Navrhuju Danka, aspoň to kluk bude mít rychle za sebou, když o naši společnost zjevně nestojí.“

Thomase se na názor nikdo nezeptal.

Měl. Od rána nic nejedl. Ale jí ani těm ostatním nevěřil ani nos mezi očima, takže zavrtěl hlavou.

Maria mu to sice nevěřila, ale taky neměla v povaze někomu cpát svoje jídlo. Pro ni to bylo takhle ideální. Vypadala jako dobrák a o nic nepřišla.

„Možná lepší. Ono by to na tebe bylo asi málo nóbl, určitě seš zmlsanej mešního vína a čerstvýho pečiva. No nic, tak si tu trucuj,“ poplácala ho po koleni a nechala ho zas na chvíli o samotě.

Ostatní sourozenci už mezitím rozdělali oheň a načali vlastní levné zásoby alkoholu. Zvrácení nenáviděného proroctví bylo na dosah.

Moje maminka nikdy nebyla tradiční žena v domácnosti. Důležitá pro ni byla kariéra, v které byla a je velmi úspěšná, a pak naši psi, kteří se měli lépe než já, její vlastní dcera. Možná trochu přeháním, ale ne moc.

Každopáně čas od času chtěla tatínkovi, kterému se občas po takové tradiční ženě zastesklo, udělat radost. To ze sklepa vytáhla žehličku a dala se do práce. Myslela to dobře a většina oblečení skončila krásně vyžehlená, poskládaná a příjemná na dotek.

Jen ta zlatá košile byla chudák citlivá na teplo. Stačila jen chvilka nepozornosti.

A tak moje panenka získala krásné zlaté šaty.

Přisedla si vedle něj, jako kdyby snad byli dávní kamarádi.

„No, jak jsem ti povídala. Máš holt smůlu, ale seš sedmý děcko toho budižkničemu, co si ani nestihl pořádně říkat náš fotr. Ale hele, zase nejseš úplně osamělej sirotek, máš čtyři bráchy a dvě ségry! Sice tě nakonec budem muset fiknout, ale do osmnácti máš ještě kolik… dva roky? To půjde. Vím, první dojem neděláme zrovna nejlepší, ale dej nám šanci a vyžehlíme si to, co říkáš?“

Jen na ni zmateně a nedůvěřivě civěl.

„Jejda, promiň, takhle se ti asi blbě mluví,“ uchechtla se a sundala mu roubík. „Máš hlad?“

„On to myslel dobře.“
„Mohl mě zabít!“
„Ale nezabil. Chtěl tě jen chránit.“
„Bez něj bych byl ve větším bezpečí.“
„Varoval tě. Kdybys ho poslechl, tohle by se nestalo.“
„Kdybych ho poslechl, tak se raději zabiju sám.“
„Takhle nemluv!“
„Je to pravda! Kdyby mě nechal být, všechno by bylo v pohodě.“
„Ty si vůbec nevážíš toho, že mu na tobě záleží, víš to?“
„Nemá mu na mě co záležet, nejsem jeho starost! Kdyby zůstal kde má a nevrtal se v mých záležitostech-“
„Takže ty bys byl raději, aby dál slepě otročil svému mizernému pánovi?“
„A dej s tím Spožúsem pokoj!“

Nenesli ho nijak daleko. Sice sebou cukal, ale svalovec ho držel pevně a pustil ho až když dorazili do tábora. Takové malé údolíčko to bylo, pár provizorních stanů a dvě ohniště. Jeho stále svázaného posadili ke stromu. Snažil se křičet, ale přes roubík sotva huhlal. A mezitím mu jeho únosci probírali věci.

„Kruci, on u sebe nemá ani hovno.“
„Važ slovník, máme tu dámy.“
„Nasrat, Maruna s Ester nejsou žádný dámy.“
„Fér, ale pořád tu máme děcko odchovaný v klášteře.“
„No tak to ho před náma nějaká ta víra určitě ochrání, ne?“

Maria se tomu uchechtla a zamířila k Thomasovi.

Maria se plácla do čela. Holt ne všichni její sourozenci patřili k nejchytřejším, co naplat. Nadechla se a spustila:

Zemřel hrdina, však falešný život měl.
Zbabělec a lhář, co jen třemu rozuměl.
První zlaté mince, plané sliby přízně.
Druhé víno, co skládalo oslavné jemu písně.
Třetí byly ženy, s nimiž v lože uléhal,
že sedm potomků v jejich lůnech zanechal.

Šest jich zvolí stejný osud jako on,
až se sedmým pak přijde zlom.
Jen ten ve svých rukou sílu třímá.
Jen v něm dávná zapovězená moc dřímá.
Až ten dovrší svých osmnácti let
zkázy nebo spasení se dočká celý svět.

„Co mi měl kdo říct?“

Znovu se zasmála, hvízdla na prsty a zpoza stromů se vyrojilo dalších pět. Chytili Thomase, svázali ho a pusu mu zacpali roubíkem.

„Být tebou bych se o nic nepokoušela, bratříčku. Nechceš si svůj život zkracovat víc, než je nezbytně nutné, že ne?“ mluvila k němu a hlas měla přímo medový. „Ještě bys totiž mohl být užitečný a já tak nerada plýtvám.“
Na její pokyn si ten nejsilnější z nich přehodil Thomase přes rameno a zamířili s ním pryč.
„Neboj se,“ poplácala ho po tváři, „povím ti pohádku, to prý děti uklidňuje.“

„Jé, můžeme taky poslouchat?“

Cukl sebou. Ten hlas jako kdyby přicházel ze všech stran, ale nikoho neviděl.

„Já? Já nic. Já jen... něco hledám.“

Najednou se jako stín objevila za ním a on na krku ucítil chladné ostří její dýky.

„To je legrační. Ty něco hledáš a já mezitím našla tebe,“ zachichotala se mu do ouška. Nebyl to pěkný smích, mrazilo z něj v zádech, ale neodvážil se pohnout. „Vlastně tě sleduju, co si opustil ty fanatický strejdy. Víš proč?“

Sotva patrně zavrtěl hlavou. Kdo by chtěl sledovat a přepadávat zrovna jeho? Od pohledu mu v ranečku zlaťáky necinkaly.

„Chudáčku, oni ti to neřekli?“

„No nekoukej na mě tak, řekl jsem ne!“ zvýšil na lišku hlas a zarputile vrtěl hlavou. „A co já se s tebou vůbec bavím, seš němá liška,“ prohlásil nakonec, otočil se na patě a vydal se na vlastní pěst mezi stromy.

Netušil, kudy přesně jít, ale všechno bylo lepší než skákat z útesu. Po nějaké době narazil na vyšlapanou stezku a vydal se po ní. Cesty přece vždycky vedou k lidskému obydlí a on by rád nějakého člověka potkal. Třeba by mu pomohl, možná i výměnou za noc v teple a něco k jídlu.
 

„Ale ale, kampak tak pospícháš, hošíčku?“

Ve stopách otce kráčet není radno, připomněl si a zaváhal. Liška na něj čekala.
„Ne, jsem si dost jistý, že můj otec není liška,“ ubezpečil sám sebe a jelikož nevěděl, kam jinam by měl jít, vydal se za ní.

Šli dlouho, většinou do kopce. „To nemyslíš vážně? To už si ze mě děláš…“ stěžoval si pokaždé, když se za jedním stoupáním ukázalo další. Nohy ho bolely, v boku ho píchalo, ale konečně se liška zastavila. Na okraji temné propasti a významně koukala dolů.

„Ne. Odmítám. Nemám křídla, padák ani žádný provaz, nebudu nikam skákat!“ ohradil se, ale liška byla neoblomná.

Asi to každý nějak známe. Komunikace vázne, lidi se navzájem nechápou a možná se ani pochopit nechtějí…

Ona: Tohle se mi nelíbí, nedělej to.
On: Nic nedělám!
Ona: Ale jo, přesně tohle, právě teď!
On: No tak jednou jsem to možná udělal no.
Ona: To bylo víc než jednou. Už to nedělej.
On: Ty mi nebudeš říkat, co mám dělat.
Ona: Já bych jen ráda, abys mě respektoval.
On: Dobře, zkusím to omezit.
Ona: Ne, vůbec to nedělej! Vadí mi to.
On: Však já to ani dělat nechci a nebudu.
Ona: Výborně, takže to nebudeš dělat?
On: To jsem neřekl!

Liška u něj stále byla. Během noci se přesunula a hřála mu záda. Zvláštní, pomyslel si, takhle se přece divoká zvířata nechovají.
Podělil se s ní o snídani, sbalil věci a chtěl pokračovat v cestě, jenže…

Něco bylo jinak. Přísahal by, že tam, kde dnes slunce vyšlo, ještě včera zapadalo.

„Možná už blázním,“ zauvažoval nahlas, ale zbytky stop ve sněhu mu situaci potvrdily. „No ale, kam teď? Východ je na západě, je i levé vpravo?“

Liška mu čumákem šťouchla do ruky a vydala se směrem k lesu. Po pár krocích se ohlédla a jemu došlo, že chce, aby ji následoval.

Prudce se otočil, ale nikoho neviděl. Že by si z něj už i jeho vlastní unavená mysl dělala dobrý den? Nejspíš. Ale co když přece… Sebral veškeré zbytky vlastní odvahy, vyzbrojil se hořícím klackem jako loučí a šel se podívat.

Za kamenem seděla liška a její upřený pohled se mu zavrtával do duše. Nebála se ho. Když k ní natáhl ruku, nosem se mu o ni otřela a olízla mu prsty.
Později se mu schoulila do klubíčka u nohou a Thomas se konečně mohl trochu vyspat.

Ráno ho probudilo něžné pohlazení ranního slunce jako polibek od matky, kterou nikdy nepoznal.

To byl zase jednou den. Z toho všeho rutinního pochůzkování mu začínaj chybět papíry k vyplňování. A vlastní kancl.

„Těžký den, pane?“ přivítá ho barmanka s úsměvem a podá mu nápojový lístek. „Na takové dny se hodí Polibek Slunce, člověka to dostane na nohy.“

Daniel Fox zaváhal. Po celém dni dohlížení na civilisty, jejichž průměrný mentální věk by odhadl tak na sedm, a to jen proto, že potkal celkem fajn skupinku veselých kluků co jim mohlo být tak deset nebo jedenáct… no, zvedli ten průměr. Zkrátka filtr mezi hlavou a pusou už přestává fungovat.

„Slunce mi může políbit leda prdel.“

Ahoj všichni,

včera celou noc pršelo, byla zima a navíc jsme s Julčou zjistily, že nám zatýká do stanu. Když jsme to konečně nějak pořešily, utěsnily a tak, tak jsem potřebovala čůrat. Fakt se mi nechtělo v tom slejváku ven, ale musela jsem. Jen jsem vystrčila hlavu, zaslechla jsem, jak to od kluků naproti strašně skřípe a vrže. Nevím, co tam prováděli, ale všiml si toho i vedoucí, co měl hlídku. No a když jsem se vracela, akorát jsem ho slyšela:
„Nevrzejte tady nebo vám taky jednu vrznu!“

Jak se máte vy? Podrbejte za mě Šmudlu!

Pac a pusu,
Missy.

Nadešla první noc na cestě. Utábořil se v závětří velkého kamene a rozdělal oheň. Nohy po celodenním putování bolely, ale i přes únavu mu myšlenky nedaly spát. Myslel na Helenu, jestli je v pořádku, jestli se probere. A jestli se to vůbec někdy dozví.

Myslel i na věštbu. Stále mu nedávala smysl. Ve stopách jakého Otce? Boha? Ten přece žádné slabiny nemá. Ale pořád o něm věděl víc než o svém vlastním otci. Nikdo jeho původ neznal, prostě se jednou objevil na zápraží, bez ničeho.

Jak tak osaměle dumal nad svým osudem, zaslechl tiché zavrzání odněkud ze tmy za sebou.

Moc si toho s sebou na cestu nebral, i s jídlem a vodou se mu všechno vešlo do jednoho ranečku.

Když sešel dolů z Bohy posvěcené půdy, přivítal ho sníh. Nahoře v klášteře byli před počasím chráněni mocnými silami, takže často i zapomínali, co za roční období tam venku je. Blížil se Slunovrat.
Řeholníci žádné svátky neslavili a on jako jejich svěřenec by také neměl...

S Helenou si ale i tak každý rok dávali aspoň něco. Tajně. Při té vzpomínce stiskl v dlani vyřezávaný amulet se symbolem slunce.
„To abys nebyl pořád tak smutný, sluníčko tě rozveselí,“ řekla mu tehdy.

„Heleno?“ promluvil na ni znovu. A pak si všiml krvavé skvrny, která prosakovala skrz látku hábitu na jejích prsou. Tep ještě měla, jenže slabý.
S ochablým tělem v náručí vyklopýtal na nádvoří.

„Tady jste Bratře Mikaeli, v pořádku? Viděl jste Bratra Jonáše?“
„Nikoli, ale Sestra Abigail je raněná, už ji doprovázejí na ošetřovnu.“

Starší řeholníci se navzdory chaosu snažili zachovat klid. Počítali přeživší i hmotné ztráty. Rozptýlil je až on.

„Thomasi, co tu děláš? A kde– Sestro Heleno!“
„Zachránila mě. Bratře Mikaeli, mohl bych zůstat ještě pár dní? Jestli… Než se probere, prosím.“
„V žádném případě. Tvé poslání je jinde.“

Jen to dořekl, zvenku k nim dolehly zvýšené hlasy a ozvěny dutých ran. Vyskočili na nohy a otočili se čelem ke vchodu právě ve chvíli, kdy se dveře rozletěly dokořán. Vetřelec pozvedl zbraň a dvakrát vystřelil.

Helena se v ten moment vrhla na Thomase a povalila ho na zem. Oba tam zůstali nehybně ležet, zatímco maskovaní lupiči odnášeli ze Svatyně vše, co mělo nějakou cenu.

Pak bylo ticho. A když už bylo to ticho dost dlouhé a nebezpečí daleko, konečně se pohnul.

„Jsou pryč. To bylo těsný,“ zašeptal a jemně od sebe kamarádku odtlačil. „Zachránila si mi život, díky.“

Neodpověděla.