Společnice

Prudce se otočil, ale nikoho neviděl. Že by si z něj už i jeho vlastní unavená mysl dělala dobrý den? Nejspíš. Ale co když přece… Sebral veškeré zbytky vlastní odvahy, vyzbrojil se hořícím klackem jako loučí a šel se podívat.

Za kamenem seděla liška a její upřený pohled se mu zavrtával do duše. Nebála se ho. Když k ní natáhl ruku, nosem se mu o ni otřela a olízla mu prsty.
Později se mu schoulila do klubíčka u nohou a Thomas se konečně mohl trochu vyspat.

Ráno ho probudilo něžné pohlazení ranního slunce jako polibek od matky, kterou nikdy nepoznal.