Moje články

Býval jsem příšerným člověkem. Ne proto, že by mě těšilo druhým ubližovat, ale proto, že jsem nevěděl, že mé chování má tak silný dopad na pohodu a zdraví druhých.

Přistupoval jsem k věci logicky, nebo mi to aspoň tak připadalo. Já sám bych byl nadšený, kdyby mi holka na seznamce poslala sama od sebe fotku svých prsou, tedy i já udělám radost jí, když uvidí, jakou výbavu mám. Oba jsme lidi, tak je přece jasné, že v nějakém základu potřeb a pudových radostí budeme stejní.

Až po letech sdílení nevyžádaných fotek a "škemrání" o stejnou laskavost jsem byl donucen prozřít.

Jaký krásný den. Sluníčko svítí, hřeje na kůži. Stromy se zelenají, lidi se usmívají, prostě nádhera. Ve tři hodiny a devět minut má přijet vlak. Vyrazila jsem si na výlet za kamarádem, jen na otočku, proč taky ne. Jsou tři hodiny a dvacet šest minut a já stále sedím, už osamocena, na lavičce před kavárnou a píšu drabble. Ano, přesně tak, vlak domů má zpoždění. Hodinu. Minimálně. V hale nádraží je aspoň chládek. Lepší než to parno venku. Hlášení. Vlak je připraven k odjezdu. Ale ne ten můj. Další zpoždění. Třicet minut. Ah, kéž by. Jak já se těším domů.

Když děda umřel, bylo mi líto, že vlastně nemáme tolik společných vzpomínek. Poslední roky jsme si bohužel moc nerozuměli. S odstupem času si uvědomuju, že těch vzpomínek mám vlastně hodně, jen byly hluboko pohřbené. Kromě houpání na noze, když jsem byla malá, nebo logických hádanek, kterými nám dětem rád zavařoval hlavičky, jsem si vzpomněla na výlety na nejrůznější místa. A hlavně na jeden obchůdek. Byl to „náš obchůdek“. Vlastně už ani nevím, kde byl nebo jak se jmenoval. V hlavě mi utkvělo hlavně hrabání se pouťovými prstýnky s barevnými kamínky. Kulatými, hranatými i ve tvaru srdíček... Vždycky mi jeden koupil.

Padla na kolena. V očích jí ještě plály zbytky magie a kolem dokola byla spoušť. Ohořelá těla lapků se válela v doutnajících zbytcích trsů trávy. Kovárna byla v plamenech. Chudák, stála příliš blízko mladé čarodějky truchlící nad tělem svého otce. Ostatní budovy ve vesnici zůstaly téměř netčené a jejich obyvatelé začali opatrně vystrkovat nosy ze svých úkrytů.

„Čarodějnice!“

Stačil jeden výkřik a všichni měli jasno. Co na tom, že jim dívka právě zachránila nejen majetek, ale i životy. Kouzla do slušné společnosti nepatřila. Nemohla zůstat a postarat se o zesnulé rodiče.

Z posledních sil prchá před rozzuřeným davem do lesa.

Když je moc lidí na jednom místě, necítím se dobře. Támhle si něco špitají. Mluví o mně? Nebuď blázen, proč by mluvili o tobě? Možná dělám něco špatně. Ale co? Nevím. Bojí se mi říct, když je něco v nepořádku. Nechtějí mě rozhodit. Kéž by mi to řekli. Nechci to kazit, jenže já opravdu nevím! Ne, tohle se nedá vydržet. Nejistota mě svírá, špatně se mi dýchá a ruce se mi třesou. Musím zmizet, musím pryč. Být chvíli sama. Nemuset myslet na druhé, nebát se, že jim ublížím. Bude stačit pět minut? Ani pět hodin nebude dost. Potřebuju být sama.

Bez magie, s okovy na nohou, ale za to s odhodláním vzdorovat a bít se až do trpkého konce. Poznal to na ní. Krucinál! Kdykoli jindy měl bojové povahy v oblibě, ale teď bylo extrémně důležité nepřitáhnout na sebe pozornost. Pokud zakřičí, budou v háji oba dva.

Pomalu a s rukama tak, aby na ně viděla, vstoupil do vlhké cely. Zůstal stát ve dveřích a dával jí chvíli prostor pochopit, že jí nejde ublížit. Zaváhala. Zabralo to.

"Vím jak odsud ven, ale musíš být rychlá. A potichu. Věř mi, prosím."

Nevěřila mu ani nos mezi očima, ale lepší nápad neměla.

„Spustit kotvu!“
„Ale, paní kapitánko, to-“
„Hodláte mi odporovat, důstojníku?“
„To ne, kapitánko, ale-“
„Tak koukejte spustit kotvu.“
„Tady?“
„Ne, na severním pólu. Jistěže tady vy idiote.“
„Jak si přejete, paní kapitánko.“

„Tak. Teď už nezbývá než počkat.“
„Jste si jistá, Baronko, že je to dobrý nápad?“
„Ještě ničím jsem si nebyla jistá méně.“

Minuta, dvě, patnáct…
Hodina, dvě, tři…

„Možná- možná je to opravdu jen mýtus a žádný had ve skutečnosti neexis- Ááá!“
„Vy dva, držte se pevně. Posádko, připravte harpunu!“
„Co to kurva bylo?“
„Ó mocní bohové, smilujte se nad ná-“
„Drž hubu, pánbíčkáři, nebo poletíš jako první!“

Hranice Tenebrae šlo nejen vidět, ale i cítit. Temnota obklopující nekromancerovo území jakoby svírala duši každého, kdo se odvážil do ní vstoupit. Jakoby se z člověka snažila vymáčknout na povrch to nejhorší. I proto byly boje proti jeho armádám nemrtvých tak náročné. Morálka mužů klesala každou chvílí strávenou v té tmě.

Lord Varles seděl v magickém kruhu ve svých komnatách, nikým nerušen. Plně soustředěný na udržování kostlivců naživu, nebo jak jejich stav nazvat. Neměl obavy, že by nepřítel pronikl do věže. Kromě vlastních kouzel na jeho bezpečí přece dohlížely tři pečlivě vybrané, magií nadané ženy. Aspoň to si myslel. Chyba.

Když se probudil, slunce muselo být už pěkný kus vysoko. Přes vrstvy barevných závěsů však sluneční paprsky až na jejich postel nedolehly. Ucítil dotek rtů na svém čele a usmál se.

„Dobré ráno.“
Polibek to byl na rozdíl od těch během prohýřené noci něžný, romantický.
„Jsem rád, že sis s nimi sedl. A myslím, že to nebylo naposledy.“
„Kdes k nim vůbec přišel?“
„Michaela jsem potkal na jednom banketu. Je kluk z docela bohaté rodiny, ale je nemanželský nevlastní děcko, bastard, vyděděnec. Michael Bauillie. Je mu teprve pětadvacet a…֧“

Eric zbledl. Posadil se na posteli a začal počítat.
„A kurva.“

Vyhlížel z okna věže svého paláce. Královská koruna jeho hlavu tížila stále víc a víc. Dlouhé roky žili v míru. Jistě, magií nadaní jedinci byli vždy hrozbou někde v tmách neprozkoumaných území, ale válka? Kdy se mu tohle vymklo z rukou? Ať se modlil ke kterémukoli ze známých bohů, nenalézal odpověď.

Hleděl do hor. Vždy byly majestátné a trochu děsivé, mezi poutníky kolovaly historky o obrech a divokých psech se žhnoucíma očima. Kolik na tom bylo pravdy a nakolik šlo o svědectví věčných opilců? Těžko říct. Současná temnota na severu blízkého baronství však byla skutečná.

Svět, jak ho znali, skončil.

Kvok. Kvok. Kokodák!
Píp, píp, píp.
Ná, puťa puťa, ná..
Zob. Kvok. Zob. Zob. Kvok.
Kdák, kdák, kokodák!
Hudry, hudry? Kváč! Ķáč, káč.
Píp. Píp píp. Píííííp!
Kvok, kvok, kvokyty kvok.

Haf!

Kvááááá!
Pí pí pí pí pí!
Hudry hudry hudry.

Ná, puťa puťa ná..
Píp?
Kdák. Kvok kvok? Kdák!
Zob, zob, hop, zob, kokodák.
Píp.. píp. Zob, zob, zob.

Ťap, ťap... kykyryký!
Kdák, kvok kvok kvok, kdák! Kokodák.
Píp, píp, pí pí, píp.
Káč, kváč, káč káč.
Hudry... kokodák!

Vrrr haf!
Kykyry-
Ham.

Píp?

Kvá! Kokodák! Hudry! Kvok kvok! Píp!

Vrrr...

Píp!
Kdák.
Kvok.

No Azore? Fuj je to!

Vydal se na svou pravidelnou obchůzku po království. Byla to pořádná štreka, však mu taky patřil celý známý svět. Nebyl sice ani největší nebo nejsilnější v říši, zato charakterem úspěšně zastínil všechny své poddané.

Kolem Rexova obydlí chodil opatrně. Ne že by se ho bál, to určitě ne. Ale nepotřeboval jeho uštěkanost ve svém důležitém ránu. Mnohem raději pak navštěvoval starou Máju. Velká to dáma se zdravou chutí k jídlu vždy trpělivě naslouchala jeho slovům.

Ale jak se říká, všude dobře, doma nejlépe. Mezi svými křepelkami byl vždy vítaný. Ranní procházka byla u konce. Teď už zbývalo jen jedno…

„Kykyryký!“

„Snad by ses nebál,“ ušklíbla se. Chodili kolem sebe v kruhu. On v drátěné košili a ozbrojený krátkým mečem, ona jen tak. Holé ruce, cestovní šaty, bez zbroje a beze zbraně. A přesto to byl on, kdo měl v očích panickou hrůzu.

„Vzdej se mi a bohové ti odpustí!“

Jen se smála. Cítila chuť jeho strachu na jazyku a bylo to opojné. Příliš dlouho byla odloučena od vlastní moci, ale teď ji má zpět. Znovu cítí ten spalující žár ve svém srdci. Nadešel čas se pomstít.

Bude bojovat za svůj lid. Konec útlaku. Konec ponižování. Konec předsudků.

Církev bude hořet.

Pod kotlíkem praská oheň,
voda spokojeně bublá.
Připravím všemocný lektvar,
nejsem žádná špína, mudla.

První kořen Mandragory,
potom špetku vápence,
připrav si i švábí oči
a všechno to hoď do hrnce.

Přidej snítku estragonu,
promíchej to lehounce.
Pokračuj se sovím pírkem
a všechno to hoď do hrnce.

Nezapomeň na pelyněk,
měj dračí krev po ruce.
Sáhni i po hadích zubech
a všechno to hoď do hrnce.

Sleduj jak se barva mění,
čas přihodit utopence.
Kam jsem dala krysí srdce?
I to patří do hrnce!

Teď tam přidat- Bum!
Rána jako z děla.
Někde byla chyba, jejda.
Takhle se to nedělá.

Vědět to předem, seženu si na sebe něco reprezentativnějšího než Luciusovu košili. Merline, to muselo vypadat. A to jsme spolu tehdy ani nespali. Byli jsme každý v jiné posteli, v jiném pokoji, jen jsem potřebovala něco na sebe. Ale snad menší ostuda, než kdyby se ukázal tehdy, jak jsme přišli zase s Nilsem pozdě a opilí.

Co tomu předcházelo mám už spíš v mlze. Byl naštvaný, padaly kletby i výhružky… A přece si našel čas jen na mě. Všichni ho tehdy zklamali a mě odměnil. Poklekla jsem před ním. Bolelo to a pálilo.

Teď jsem opravdu jedna z nich.

Smrtijedka.

Kde se vidím za pět let? Inu, za pár týdnů rodím, takže za pět let od teď budu doufám chystat oslavu narozenin svému prvorozenému. Nebo své prvorozené. Možná už bude mít i sourozence, kdo ví. Doufám, že tou dobou se už nebudu muset bát, aby se nedostali do problémů jen kvůli tomu, co jsou zač.
Věřím, že za pět let od teď se už nebudeme muset skrývat. Před mudly ani před zákonem. Věřím, že za pět let bude svět konečně v pořádku. Nebo aspoň na své cestě k uzdravení.
Nebo se to celé fenomenálně pokazí. Ale to si odmítám připustit.

Vyrůstat v bystrozorské rodině není zrovna procházka růžovým sadem. Tam, odkud pochází, se vše kolem výchovy mladých bystrozorů bere velmi vážně. Musela se naučit přijímat rány stejně jako je rozdávat. Dětské strkanice s jejími bratry byly vlastně brutální souboje na život a na smrt.

Málem doslova.

Společně všichni vyšplhali na malý plácek na vrcholku hory. Bratři si ji jen dobírali, ale ona se ohnala. A začal boj. Neuvědomila si, že při dalším kroku nemá kam došlápnout...

„Aresto Momentum!“ zareagoval otec téměř okamžitě. Přiskočil k okraji, hůlku už měl připravenou.

Na tuhle lekci nikdy nezapomene. A kdyby, jizvy jí to připomenou.

Rozhodně se nedá říct, že by na škole patřila k oblíbeným. Na to se až moc dobře učila. A i kdyby, její náladovost byla nepřekonatelnou překážkou. Ale taky zdrojem zábavy. Netušila, že jí během večeře Bella přidala něco do pití.

„Sedíš u špatnýho stolu, Butlerová, šprti patří tam,“ přišla k ní jedna z těch Blackovic holek a ukázala k Havraspárské koleji.
„Značit tečku natáčky, ošetřetou!“ chtěla ji poslat do oněch míst, ale z pusy vyšlo něco úplně jiného. Blábolivý lektvar, to jí tam dali. Skupinka Zmijozelských spolužáků se začala tlemit.

Byla jim k smíchu. Rudá vzteky po nich křičela. Zbytečně.

To byla zase akce. Ta holka je vážně něco. Zdrhne z domu a nechá se unést. Mudlou. Na tohle musí mít speciální talent. Nebo se taková blbost někde učí?

Teď je v pořádku doma. Ale že by se z toho poučila? Ne. Zase se zkusí vyplížit ven. Proč já pitomá se za ni přimlouvám? Abraxas ji chce provdat, pomalu je mu jedno komu. Hlavně ať má dobré jméno. Ona je ještě dítě! Aspoň podle chování určitě.

Budou to dva dny, co jsem na ni nepromluvila ani jediné slovo. Vím, že na mě dá. Moje mlčení ji postupně udolá. Vím to.

„Proč si musíš pořád vymýšlet? Proč nemůžeš být jako ostatní?“
To zabolelo. Jen chtěla být šťastná. A aby ji měl otec rád.

„Vydrž to, je to jen divadlo a za zavřenými dveřmi si můžeš dělat, co chceš. Být sama sebou.“
Matka byla chápavější. Když to divadlo je tak vyčerpávající!

„Nikomu se nesmíš podřídit, Mario. Nemůžeš nikoho nechat, aby ti říkal, co máš dělat.“
Mihail jí rozuměl. Pořád to není takové, jaké by si představovala. Pořád to má pravidla. Ale za maskou úsměvu může tahat za nitky osudu a nikdo ji nebude podezřívat. Přetvářet svět k obrazu svému.

Je jiná.

Svá.

Je tolik možností, jak někoho zbavit života. Avada je nakonec tou nejlaskavější z nich. Jsou i horší kletby. Krutější. Upálení zaživa, například, ale tomu se aspoň kouzelník dokáže ubránit. Možná bychom přece měli mudlům poděkovat. Nebýt jejich fanatických honů, možná tohle kouzlo nevypilujeme k takové dokonalosti.

A pak je tu Aruspices. Ironií osudu se z původně léčivého kouzla stalo něco tak ohavného, že ani někteří černokněžníci na ně nemají žaludek. Aruspices vnikne do těla, sevře vám střeva, srdce, plíce i ledviny a násilně je vyrve ven. Jedno slovo, jedno mávnutí hůlky. Špinavá kletba, všude spousty krve. A ten puch!

Fuj.

Proč to musí být tak složité? Proč se ti dva musí nesnášet? Nejlepší přítel a manžel spolu nevydrží v jedné místnosti. S jedním nemůžu mluvit o druhém, protože jsou z toho jen hádky. Chci je ve svém životě oba, ale oni se ve svých životech nesnesou.

„Já mu prostě nevěřím. Vždyť víš, co mi udělal!“
„Omluvil se ti. A nebyl to on, kdo tě mučil. Využil ho pro záminku, nemůže za to!“
„Kdyby nebyl úplnej idiot-“
„Není idiot! Kdyby to věděl-“
„Nesmí se to dozvědět!“

Teď to ví. Nebo aspoň tuší. Domyslel si to. A já už nemám nejlepšího přítele.

Nádech. Začíná nový den.
Výdech. Slunce svítí, obloha bez mráčku.
Protáhnout na jednu stranu. Další den boje proti zlu.
Protáhnout na druhou stranu. Měla by si přečíst něco o tom novém případu.
Předklonit. A pak výslech. Jak ten asi bude probíhat? Dozví se něco?
Narovnat. Bude dnešek tím dnem, kdy se konečně posunou někam dál?
Pokrčit jednu nohu. Možná má Alexis v něčem pravdu.
Pokrčit druhou nohu. Možná je potřeba na to jít jinak. Netradičně.
Nádech. Copak ale může neuposlechnout rozkazu?
Výdech. Copak může jednat za zády nadřízených?
Poklusem v klus! Nebezpečné myšlenky. Raději se bude držet toho, co zná.

1. Kolik je v současné době kandidátů na ministra kouzel?
a) 4
b) 5
c) 6
d) 7

2. Kteří z kandidátů jsou v rodinném vztahu?
a) Eras a Matthias
b) Christopher a Dominic
c) Eras a Christopher
d) Dominic a Matthias

3. Co se stalo s posledním ministrem kouzel?
a) Odstoupil
b) Zemřel
c) Je v Azkabanu
d) Nic, končí mu vládní období

4. Kde proběhla předvolební debata?
a) v Dippetově sále
b) v atriu budovy ministerstva
c) u Sv. Munga
d) v Malfoy Manor

5. Zde vyjmenujte všechny kandidáty. Jméno i příjmení.

6. Koho budete volit Vy? (nepovinné)

„Já chci jet s tátou! Tatí, vezmi mě s sebou, prosííííím,“ chytá otce za nohu. Gaspard se snaží to malé živé závaží setřást. Už takhle jde pozdě, další zdržení si nemůže dovolit.
„Agnes, prosím…“ pohlédne na svou ženu, která hned přispěchá a táhne děvčátko od muže pryč.
„Buď opatrný, lásko, brzy se nám vrať.“

„Neplakej, Mario. Užijeme si spolu, pojď.“
Chytne děvčátko za ruku. Zůstaly jen ony dvě, zase. Někde v hloubi duše je za to ráda, ale malá touží po otci.
Natáhne plátno na zem, rozdělá barvy. Jejich oblíbená hra.
„Přidáme i třpytky?“
„Joooo!“

Ach ta upřímná dětská radost.

„Nikdo tě nebude akceptovat jako svobodnou ženu. Takový už je svět. Buď se tomu přizpůsobíš a vytěžíš z toho maximum, nebo budeš bojovat proti systému a nedostaneš nic.“

Ano, takový už je svět. Svět se ale občas mění, no ne? Právě teď jim všem před očima. Ale tohle jako kdyby stále zůstávalo zamrzlé v době kamenné.

Smířila se s tím, aspoň tedy navenek. Vdala se a dává si větší pozor, jakou tvář ukazuje okolí. Je manželkou, bude matkou, a vůbec její život nabral směr, v který nikdy nedoufala.

Zlatou klec teď zve domovem, ale nikdy nepřestane bojovat za svobodu volby.

Pro tohle se narodila. K tomuhle ji už od malička vedli. Umění magického boje i rozdávání ran. Fyzická výdrž je základ, běhat se musí každý den. Rozcvička není vtip. A taky musí vynikat ve škole.

Tohle byl život, který znala. Plný ambicí a tvrdého řádu.

Pomyslela si někdy, že by to mohlo být jinak? Nejspíš ne. Takhle byla šťastná.

Opravdu?

Dost.

Teď není čas na rozjímání. Kouzelnický svět je ve válce, i když to možná ještě neví. Ona stojí v první linii. Nemůže si dovolit přemýšlet. Jejím úkolem je poslouchat rozkazy nadřízených.

To přece umí.

Tak proč to najednou nejde?

Obviněná ze zrady. Zavřená v pokoji, kam za ní nikdo nesmí. Cítila, jak účinky veritaséra vyprchávají. Ale stejně už všechno řekla.

Mohla to být pravda?

Mohla zradit a nevědět o tom?

Opravdu už nemůže věřit ani vlastním vzpomínkám?

Byla tam, jen neví kde.

Mluvila s ním, jen si není jistá o čem.

Dozví se to někdy?

Dozví se, kdo jí zasáhl do vzpomínek a jak moc je změnil?

Nebo ji bez lítosti popraví jako toho zrádce, kterým nakonec možná doopravdy je.

Nebo není?

Povzdech.

Ticho.

Ruku si položí na bříško. Ještě to není poznat.

„Zvládneme to, maličký, uvidíš. Přežijeme.

Nějak.“

Mučenka, kde ta přišla ke svému jménu? Tak sladká a lahodná. A přitom skutečné mučení bolí.

Otřásla se. Vzpomínka na chvíli, kdy pocítila sílu kletby Cruciatus, byla stále živá. Šlo jen o malou chvilku, ale i tak to stačilo. Takhle se cítit nechce.

Stát však na té druhé straně, držet hůlku a cítit moc. V těch chvílích nebyla slabé děvče ani neschopná princeznička. V těch chvílích jí celý svět ležel u nohou.

Poslední lžička slaďoučké marmelády a spokojený úsměv na rtech. Svět čekají velkolepé změny a ona bude stát v jejich čele. Po boku svého muže i samotného Pána Zla.

„Nelíbí se mi, jak se kolem tebe motá,“ zamračil se.

„Je to jen kamarád! Přece víš, že jsi můj jediný.“

„Já jo, ale ví to i on?“

Tohle bylo věčné téma. A často se vracelo. Maria nikdy neměla moc přátel a Nils jí byl za poslední dobu velkou oporou. Lucius ale její nadšení pro kamaráda nesdílel. Se svou milovanou ještě nebyli oficiální pár, a to mu dělalo starosti. Obzvlášť, když se kolem ní neustále motal On.

Milý deníčku,
Kéž bych mu to mohla říct, aby se přestal tak trápit. Nils o mě zájem nemá a nikdy mít nebude. Miluje Davida.