Moje články

„Počkej do rána, teď na noc nemá smysl vyrážet ven,“ zkusila zabojovat o pár posledních hodin.

Thomas s tichou úlevou uznal, že má pravdu. I když už v tu chvíli pochyboval, že během nočních hodin zamhouří oka. Na to byl příliš rozrušený. A ona ostatně taky.

Útočiště našli ve Svatyni, kde opřeni zády o oltář vzpomínali:

„Pamatuješ, jak jsme se tehdy o jarmarku vyplížili do města?“
„Měla si nastřádáno pár mincí, všechny si je utratila za sladkosti a pak tě ještě dva dny bolelo břicho.֧“
„A tys nemohl odtrhnout oči od loutkového divadla. O čem bylo?“
„Už ani nevím,“ zalhal.

Ve stopách Otce kráčet není radno,
jeho slabost tvou silou musí se stát.
Choď tam, kde Bohu není přáno
a toho nejdražšího budeš nucen se vzdát.

Thomas si pomyslel, že by ho docela zajímalo, jestli Orákulum někdy někomu opravdu poskytlo odpověď místo vyvolání ještě více otázek

„Ještě si to můžeš rozmyslet,“ připomněla mu Sestra Helena, když viděla jeho pobledlou tvář. „Nikdo tě nemůže nutit odcházet, víš to, že jo?“
„Vím, ale já musím,“ přinutil se k úsměvu. Snažil se nedat na sobě znát, jak velký má strach.

Helena to chápala, i když ji mrzelo, že přijde o svého jediného přítele.

Dvacet tři lidí stojí v půlkruhu kolem kláves. Sbormistryně už podeváté zastavuje skladbu ve stejném místě.

„Tenory samy,“ zní rozkaz a pánové poslechnou.
A znova je zastaví ve stejné části.
„Tam je F, proč zpíváte E?“
Prý že to lépe zní. Což je pravda, ale některá díla obsahují disharmonické části záměrně.
Znovu.
Na to, že jsou tam pánové jen tři, to zní jako pětihlas. Možná bylo lepší, když byli všichni stejně blbě.

„Nebude lepší, když budeme zpívat stejně jako soprány, jen o oktávu níž?“ ozve se smělý dotaz.
„Ne. Bude nejlepší, když se to naučíte.“

Tohle bude hodně dlouhá zkouška.

„Máš všechno?“

„Jo. Ale řeknu ti, některý ty věci ze seznamu byly fakt nechutný. Příště si ten slimáčí sliz můžeš jít sbírat sama.“

„Ale prosím tě, nebuď taková citlivka.“

Převzala si od něj igelitku s ingrediencemi a začala je rovnat na stole.

„U všech pekel, co je tohle?“ zhrozila se při pohledu na plátěný váček nasáklý krví. Přičichla k němu a její snídaně málem opět spatřila světlo světa.

„Co? Jo tohle! No, já si nebyl jistý, kterou tchýni myslíš. Jestli moji, tvoji nebo je to jedno... tak jsem vzal raději víc.“

Nastala chvíle ticha.

...

...

...

„Adame... Tchýnin jazyk je kytka.“

„Aha.“

Nebát se slov od Esti Vera - Tahle osvěta je důležitá a pro mě velmi osobní. Díky za sdílení <3

V Oválné pracovně od P.M.d.A. - I díky tomuhle drabble jsem se ke knížkám ze Zeměplochy nyní vrátila a využila tak kredity v elredo

Zvrácená hra od fleur_packyt - Wolfstar ship Remuse a Siriuse bude u mě mít vždycky svoje místo :3

Všichni jsou idioti od Owes - Spojení těhle dvou postav je naprosto geniální a měli by o tom natočit seriál.

Odpad? Poklad. od PríncipeEstrela - Taková naše společná vzpomínka na Standu a Dany :))

Zrození života od Katherine - Moje oblíbené pojetí tématu Hon na vejce.

Fandom vyberte, kolegové, sami od morpi - Všichni volíme modrý! Velmi krásný vhled do části reality učitelského života.

Strasti dospívání od angie77 - Angie pojala letošní DMD originálně. Ve mně utkvělo toto nadčasové a až příliš aktuální spojení..

DMD seznamka od Esclarte - Každá stoslovka si zaslouží aspoň trochu uznání, ať není smutná. Kachničky do boje!

Jo, tenhle! od Eso Rimmerová - Milá vzpomínka na seriál IT Crowd. Zkoušeli jste to vypnout a zase zapnout?

„Co máš zase za problém, ty paranoidní androide?“ vyštěkl Zafod na Marvina, který vypadal sesypaný v koutě jako hromádka lesklého šrotu.

„Problém je, že i když jsem padesát tisíckrát chytřejší než člověk, stejně nevím, kde jsem nechal boty,“ zakňoural robot a vydal takovou pípací kakafonii, že by to rozbrečelo i Vogona.

„Marvine,“ začala opatrně Trillian, „ty nenosíš boty.“

„Ne?“ zarazil se.

„Ne,“ zavrtěla hlavou a koukala na něj s opravdovým soucitem. Vždycky byl depresivní, ale dneska jí ho bylo obzvlášť líto. „Ale můžeme ti nějaké pořídit! Na které planetě budeme teď stavět?“

V tom se ozval Arthur: „Bude tam čaj?“

Já už se nechci stresovat v práci.

Šéf neví, co chce, ale chce to hned, ideálně včera. Ovšem když k tomu, co vlastně ani nevíte, co má být, chcete něco po něm, to je najednou nedostupný, nereaguje, neexistuje. Jen se po pár dnech vynoří s dotazem, proč to ještě není, kde to vázne?

Někdy si říkám, že to ty zakleté princezny měly vlastně dobrý. Taky bych se nechala proměnit. Třeba v myšku u nás na chalupě. Vždy má co jíst, kde spát a nikdo ji neruší.

Jaká je naděje, že mě dneska nějaká čarodějnice začaruje? Možná když zabráním jejímu upálení?

Měla dost času přemýšlet o svých životních rozhodnutích.

Vyrazit na seznamovací večer do vinárny byl blbý nápad.

Ale to by ještě samo o sobě nebylo tak strašné.

Pokračovat po víně ještě dál spolu s dalšími účastníky už bylo horší.

A možná největší šílenost byla nasednout do auta k týpkovi, s kterým se tak rychle seznámila.

Jo, to poslední nebyl zrovna její nejchytřejší nápad.

Chtěla ušetřit za taxíka.

Navíc se s ním fakt dobře povídalo.

Rozuměl jí jako nikdo jiný. Spřízněná duše!

Jak že se jmenoval?

-----

Kdyby nenasedla do toho auta, nemusela by teď ležet nahá a svázaná v jeho sklepě.

„Je to úplně jednoduchý!“ přesvědčoval kamaráda Martin.

Jirka zavrtěl hlavou. „O tom silně pochybuju.“

„Ale jo, hele,“ vytáhnul z kapsy telefon a rychle našel správnou ikonku. „Stáhneš si aplikaci, zapneš ji, registruješ se, nastavíš si profil, a pak už jen šoupeš prstem po obrazovce a... hotovo.“

„A to jako sleduje, kde jsem, a nabízí mi to jen mršky tady poblíž?“ naklonil se zvědavý Jirka nad obrazovku, aby se teda podíval, jak ta věc funguje.

„Jo, občas je fajn i vyrazit někam dál. Nikdy nevíš, na koho narazíš ve vedlejším městě.“

„Tak to je hustý. A jak že se to jmenuje?“

Dobré ráno.

Otevřeš oči. Před tebou stojí žena v bílém plášti, s rouškou a injekční stříkačkou. Chceš vstát, ale nejde to.

To nepůjde, víš? Musela jsem tě přivázat. Ale neboj, až s tebou skončím, nebudeš schopen odejít. A možná umřeš, ale to doufám že ne.

Rozhlédneš se kolem. V prosklených kádích vidíš plovat části zvířecích těl.

Mám dobrou náladu, takže tě nechám si vybrat. Chceš jako první implantovat třetí ruku, nebo hadí ocas?

Žena vezme do ruky pilku. Ať se rozhodneš jakkoli, něco ti s jistotou uřízne.

Ono je to jedno, nakonec tě stejně přetvořím v dokonalou bytost.

Křičíš zbytečně.

„Pozemšťané!“ oslovil bradavické studenty pisklavým hláskem. „Rád vás poznávám.“

„Ten jeho hlas je otravnější než Malfoy,“ pošeptal Ron Harrymu, který div nevyprskl smíchy. Oba kamarádi si tak vysloužili káravý pohled od Hermiony. Ta se jako obvykle okamžitě přihlásila a dostala slovo.

„Odkud pocházíte, pane mimozemšťane?“ začala tato malá šprtka kolečko všetečných dotazů.

„Jmenuji se Alza, jsem obchodní zástupce Sirius Cybernetics Corporation a dělám průzkum trhu po zatím neoslovených cípech naší galaxie. Víte, co jsou to roboti?“

„Tím se mudlové snaží nahradit domácí skřítky, ne?“

„V Sirius Cybernetics Corporation jsme robota definovali jako vašeho plastikového kámoše, s nímž je radost pobývat!“

„Tohle je týrání a měli by to zakázat,“ mrmlal Ron, zatímco spolu s kamarády stoupal do astronomické věže na půlnoční vyučování.

„Stejně byste nespali, až u nás v ložnici slyším, jak hrajete Řachavého Petra,“ odbyla ho Hermiona a vešla do učebny.

---

Profesorka Sinistrová uvítala studenty a požádala je, aby se rozestoupili do kruhu kolem podivného portálu, který světélkoval uprostřed místnosti.

„Ticho, ticho, ať si neutrhneme ostudu!“ napomínala vykulenou mládež. Něco takového ještě nikdy neviděli.

„Dneska nás čeká něco skutečně úžasného. Podařilo se mi navázat kontakt s bytostmi z jiné planety!“

Z portálu vystoupil menší zelený dvounohý tvor s legračním tykadlem.

„Dělej, brácha, přihraj!“ mával na své dvojče zpoza soupeře. Už se stmívalo, ale ještě nechtěli tohle utkání zakončit remízou.

Napřáhl se a kopnul míč co největší silou. Trochu to přehnal, střela přeletěla nad bratrovou hlavou a kopačák skončil ve křoví.

„Out!“ zahlásil soupeř a hra musela být přerušena.

Jedno z dvojčat s povzdechem vyrazilo na záchrannou misi – dostat jejich míč ze spárů přírody.

Jeho křik byl rychle umlčen.

„Brácha!“ zděsil se starostlivý sourozenec, ale než mohl něco podniknout, z křoví vylezl vysoký cizinec.

„Něco se vám zakutálelo, hoši,“ poznamenal docela přátelským tónem a podal mladým fotbalistům useknutou hlavu jejich kamaráda.

„To není možný,“ zašeptal. Hleděl na své břicho a pořád tomu nemohl uvěřit. Jak se to mohlo stát?

Byla to jen jedna jediná noc pár týdnů zpátky. Jedna noc, kdy měli s Maxem soukromí. Kdy se mohli oddat všemu, po čem jejich srdce i těla toužila.

Včetně vyzkoušení toho zázračného lektvaru.

Strávil tak jeden den a jednu noc v ženském těle se vším všudy, ale ani ve snu by ho nenapadlo, že se může stát právě tohle.

***

„Chceš si to nechat?“ zeptal se ho manžel tiše. Dorian přikývl.

„Pak uděláme všechno pro to, abyste ty i malé byli v bezpečí.“

Autismus, hyperaktivita, dysporuchy, komplexní trauma, genderová dysforie...

Tolik nových názvů.

Za mých mladých let to byli lenoši a nevychovanci. Dostali pár facek a hned je to přešlo. Dnešní doba děti strašně rozmazluje. Přecitlivělý sněhový vločky! Nevíš, co seš zač? Koukni mezi nohy. Visí ti tam bimbas? Tak seš chlap.

-----

To víš, dědo. A to, že nesníš pizzu, protože cokoli kulatý musí být sladký, je úplně normální. Že tvoje dcera musela svoje pocity tak potlačit, že dnes nedokáže projevit lásku ani vlastnímu dítěti, to určitě není následek těch vašich zlatých časů.

Dnešní děti si mohou konečně dovolit něco nového.

Svobodně cítit.

„Ona to vlastně není vaše chyba. To vaši rodiče pošpinili svou krev spojením s mudly. Odsoudili vás k tomu, že budete muset s tou špínou celý život bojovat. A od toho jsme tu my, abychom vám pomohli.“

Amycus Carrow k nám promlouval skoro až laskavě, zatímco nás ještě před svítáním nutil běhat kolečka kolem famfrpálového hřiště.

---

Spolu s dalšími studenty smíšeného původu jsme ten rok zažívali peklo. Museli jsme pomáhat v kuchyni, obsluhovat čistokrevné studenty, vstávat před svítáním a chodit spát po půlnoci, až když byla všechna práce včetně domácích úkolů hotová.

Naděje nás opouštěla a my jeho slovům uvěřili.

„Copak to nechápeš? Ta krvavá sprcha v lese, to jsem byl já!“ Alystair už začínal být zoufalý. Xavi přece nemůže věčně zavírat oči před tím, s kým vlastně žije.

„Jo, to mi došlo. A chápu, proč jsi to udělal,“ nenechal se odehnat. „Aly, tys tu pro mě vždycky byl. Měl jsi hromadu příležitostí mi ublížit. A nejen mně.“

Nastal čas seznámit přítele s realitou.

„Tebe miluju, ale takového Edgara bych zrušil bez mrknutí oka, kdyby nás to mělo ochránit.“

Mladík zavrtěl hlavou. „To není pravda. Ty jsi dobrý člověk.“

„NEJSEM!“ vykřikl. „Jsem členem Legie, měli by mě zavřít a popravit.“

Žena: „Zlato, poškrábal bys mi záda?“

Muž: „Samozřejmě, moc rád.“

***

Muž: „Zlato, chceš poškrábat záda?“

Žena: „Oh, ano, prosím!“

***

Žena: „Zlato, poškrábal bys mi záda?“

Muž: „To víš, že ano.“

Žena: „Díky, lásko.“

***

Žena: „Zlato, poškrábal bys mi záda?“

Muž: „A tak jo...“

Žena: „Děkuju.“

***

Žena: „Zlato, poškrábal bys mi záda?“

Muž: „Počká to chvilku?“

Žena: „Jo, jasně.“

***

Žena: „Zlato, poškrábal bys mi záda?“

Muž: „Teď nemůžu, mám práci.“

***
Vánoce u stromečku

Žena: „Oh, co to je?“

Muž: „Škrabací ruka, na ty tvoje záda. Vím jak to máš ráda, tak se budeš moct konečně poškrábat i sama.“

Žena: „Aha, díky.“

„Vy jste docela tradiční křesťani, že?“

„Dá se to tak říct, já jsem doma s dětma, starám se o domácnost, každou neděli chodíme do kostela...“

„Jak taková křesťanská rodina slaví Velikonoce? To bude asi hodně náboženské, přece Ježíš vstal z mrtvých a tak.“

„Popravdě... ne tak docela.“

Zombifikaci proroka nahradil velký ušatý zajda, co po domě a po zahradě schovává čokoládová vejce. Jak je možné, že zrovna chundelatý zajíc snáší vejce a ještě ke všemu čokoládová? To je ten pravý boží zázrak.

„A co u vás? Jak slaví Velikonoce takoví ateisti?“

„Bijeme holky a chceme za to barvená slepičí vejce.“

Akorát tam přerovnával popelnice, když něco přistálo ve velkém kontejneru. Všeho nechal a hned se šel podívat, co mu tam hodili tentokrát.

Z odpadků na něj vykoukla střapatá hlava se známou tváří. Vždyť to je ta holka z kavárny, co neměla ani na čokoládu! Zakroutil nad nečekaným nálezem hlavou.

„A ty patříš kam? Do papíru nebo do plastu?“

Dany se s jeho pomocí vyhrabala z odpadků a oprášila si děravé kalhoty.

„Já jsem jedině nebezpečný odpad,“ vyplázla na místního popeláře jazyk.

„Jistě, velmi nebezpečný. Čí seš, špunte?“

„Ničí. Jsem svoje.“

...

Kdyby jen věděli, že ve skutečnosti jsou otec a dcera.

>> Takže tak no, každých pár let se stěhujeme někam, kde je často zataženo, aby nebylo podezřelé, že nestárneme.

>> Jasně, a abyste se vyhli slunci. Hele, zkoušeli jste už tyhle prsteny? (pošle foto)

>> Ne, k čemu to je?

>> No potom může i upír vyjít na slunce a neshoří.

>> Ale upíři přece nehoří, jen se na slunci blyští jako diamanty, proto se musíme schovávat.

>> Cože? Nene, jsem si docela jistá, že bez toho prstenu by oba bráchové byli na popel.

>> Stejně je to divný, nemůžeš se rozhodnout mezi dvěma bratry? To je docela ulítlý, ne?

>> Pořád lepší než se zamilovat do psa.

„Ježiš, mami, ty seš strašná fosílie,“ protočila jsem očima.

Tak tomu bylo, když jsem byla v pubertě. Já byla ta cool a in, zatímco rodiče jsem považovala za dinosaury jednou nohou v hrobě. Díky bohu, čertu, spongebobovi - nebo kdo za to může - oba jsou pořád mezi námi, a tak jim můžu strčit na hlídání zas ty svoje dvě radosti.

Starší už se taky blíží do toho věku, kdy přestanu být její nejlepší kamarádka. Rozhází se jí hormony a bude mít pocit, že jí už vůbec nikdo nerozumí, ani já ne.

A bude mít pravdu.

Protože co je to sakra skibidi?

Oblékl se do bílého, jak velela tradice. Se šperky to nepřeháněl, bohatě si vystačil s rodinným prstenem a dvěma zlatými náramky. Těch se nemohl zbavit ani kdyby chtěl, držely mu na rukou příliš pevně. Jako dvě připomínky toho, že už není pánem svého osudu. On tedy nikdy nebyl, celý jeho život byl naplánován a ovládán vlivnějšími členy společnosti, ale dřív se mohl aspoň tvářit, že má svou vůli.

Stejně vzdoroval. Aspoň symbolicky si popelem ušpinil lemy rukávů na znamení, že tahle svatba není čistá. Otec jen rozšiřuje svůj vliv a upřímně... jeho nastávající taky netratí.

Jen na něm nikomu nezáleží.

„Pouze dvě věci jsou nekonečné. Vesmír a lidská hloupost. U té první si tím však nejsem tak jist.“

Albert Einstein byl už dávnou historií, ovšem tenhle jeho citát se právě nepříjemně vtíral do Sářiny mysli.

---

Kariéra vesmírné průzkumnice byla splněným snem. Po náročných studiích a fyzických přípravách se dostala mezi hrstku vyvolených, kteří měli povolení opustit známé končiny vesmíru, objevovat nové galaxie a navazovat kontakty s dosud neznámými civilizacemi.

---

A tak je tady. V temnotě daleko od domova i rodiny. S pohledem upřeným na horizont, ke kterému se nezadržitelně blíží. Už není návratu, brzy přepadne přes okraj.

Našla konec vesmíru.

„Máš všechno?“

„Jo. Ale řeknu ti, některý ty věci ze seznamu byly fakt nechutný. Příště si ten slimáčí sliz můžeš jít sbírat sama.“

„Ale prosím tě, nebuď taková citlivka.“

Převzala si od něj igelitku s ingrediencemi a začala je rovnat na stole.

„U všech pekel, co je tohle?“ zhrozila se při pohledu na plátěný váček nasáklý krví. Přičichla k němu a její snídaně málem opět spatřila světlo světa.

„Co? Jo tohle! No, já si nebyl jistý, kterou tchýni myslíš. Jestli moji, tvoji nebo je to jedno... tak jsem vzal raději víc.“

Nastala chvíle ticha.

...

...

...

„Adame... Tchýnin jazyk je kytka.“

„Aha.“

Tok. Potok. Soutok. Voda teče. Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Ta řeka tam furt je, ale voda už je jiná. Každá vlnka má svůj příběh. Nakolik se ale liší, když všechny ty vlnky jdou stejnou cestou? Od pramene do moře, stejná cesta pro všechny. Je život řeka? Nejspíš ne, mám možnost volby. Každou vteřinu se rozhoduju. I se stejným zázemím jsou sourozenci rozdílní. Můžou se vlny rozhodovat? Nebo jsou příliš slabé, aby šly proti proudu, proti větru, proti osudu. Čím silnější osobnost tím více možností, tím větší zátěž a zodpovědnost. Bylo by lepší nemít na nic vliv, nechat rozhodovat druhé?

Tik. Tak.
Tik. Tak.

Kapesní hodinky podědil po dědečkovi. Dal mu je na smrtelné posteli. Vnoučkovi bylo tehdy dvanáct let, akorát nástup puberty, takže to nedokázal plně ocenit. Teď po letech vlastně záviděl dědečkovi, že mohl odejít věkem, ve vlastní posteli, obklopený rodinou.

On tohle štěstí nemá. Není nikdo, komu by dědečkovy cibule věnoval.

Tik. Tak.

Naposledy pohlédne na kovové ručičky. Čas je neúprosný. O jedno své právo se však připravit nedá. Když už to musí skončit, tak si aspoň sám určí jak.

Tik. Tak.

Jeden krok. Stačí jeden krok do neznáma. Jeden krok do prázdna a bude konec.

Tik.

V jeden moment tu byl. Ležel na jeho masážním stole a prostěradlo, kterým si zakrýval intimní partie, se v určitých místech lehce nadzvedalo. Tomu samotném by za jiných okolností nepřipisoval velkou váhu, takové věci se při uvolnění prostě dějí, ale tam to neskončilo.

Masáž nikdy nedokončil, protože si ho jeho vážený klient přitáhl blíž a pak už je nešlo rozpojit. Táhlo je to k sobě od prvního dne, ale on se tak bál udělat první krok. Teď už nemusel.

Nebo snad ano?

Včera jako med a dnes? Jako kdyby se nic nestalo. Jako kdyby ho ani neznal. Jen ho využil.

„Takže tak no. Bylo by fajn, kdyby mi to schválili, aby mi stát trochu pomohl za ty roky placení daní, ale kdo ví.“

„To znám. Řeším teď rekvalifikaci a měla bych mít sice nárok na příspěvek, ale...“

„Neříkej že ti to nedali.“

„To ještě nevím, ale toho papírováním s tím bylo, že nebýt těch dvaceti tisíc, tak to vzdám.“

„Jo, to mi povídej. Papírů jak nasráno, navíc ještě oběhat všechny možný lékaře po republice... a jak to dopadlo?“

„Tak jsem to vyplnila, úřednice na to koukla a ať prý nečekám, že něco dostanu. O pracující tu totiž zřejmě nikdo nestojí.“

Stálo to 200 zlatých přivést ho zpět mezi živé.

„Na co si u všech pekel myslela? Aktivovat ten výbuch. STÁL JSEM PŘÍMO TAM! Bohové. Máš vůbec ponětí jak strašně to bolelo?“

„Myslela jsem, že tě ten náš parazit před sluncem chrání?“

„Inu, zřejmě to má své limity. Někde mezi krásným letním dnem a PLNĚ KONCENTROVANOU SILOU SLUNCE!“

„Promiň, příště budu opatrnější.“

„Příště? Ne, ne, ne. Jestli někdy bude příště, já budu ten, kdo stiskne spoušť.“

Musela jsem se zatvářit opravdu lítostivě, nevydržel být naštvaný dlouho.

„Dobrá, vážím si toho, že se snažíš svou chybu napravit. Jen už to nikdy nedělej.“

Byla dcerou sériového vraha - obávaného Spalovače.

Své dospívání strávila v otcově sklepě a do dnes si z té doby nese jizvy po četných popáleninách. Podědila po něm Arkánskou krev, její magie však byla jiná. Neovládala oheň, byla Médium. Nakonec to byli právě duše jeho obětí, kdo jí pomohl utéct.

Mrtví se pomstili svému vrahovi, aby ona mohla žít.

A ona žije. Spolu se svým pohádkovým princem založila novou rodinu, do které jim přišla hned dvojitá radost. Zatímco se okolní svět zmítá ve válce plné intrik, útoků, zlotřilých plánů a bolestivých konců, na ni se konečně usmívá naděje na lepší budoucnost.

Seděl v šeru svého pokoje na chladné podlaze. Zády se opíral o nohu postele a v ruce svíral už skoro prázdnou láhev rumu z otcovy sbírky. Starouš nebude rád, až zjistí, že mu zmizel další kousek. Ale co mu udělá? Přidá mu monokl na druhé oko?

Uchechtl se a zavrtěl hlavou. Zamžoural před sebe, na stojan s plátnem. Už ani neví, co to tam patlal. Nevadí, stejně ten obraz zničil. Co na tom záleží, tak jako tak nikdo nikdy neuvidí to jediné, v čem je opravdu dobrý.

Znovu si přihnul. Alkohol byl jeho jediným společníkem, na kterého se mohl spolehnout.

Další nemožné se stalo skutečností. Vydali se do samotných pekel, přímo do ďáblova domu. Ukradli všechno, co se dalo, osvobodili Hope, zabili Rafaela... a teď už si ošetřují rány v relativním bezpečí pokoje, co jim tak ochotně a zdarma poskytl štědrý hostinský.

„Teda, vojíne, nabrat ďábla na vlastní rohy, to se ti povedlo!“ smála se Karlach. Její věčně optimistická energie donutila k úsměvu i Tav. Ohmatala si ještě ostré zbytky vlastního rohu, jehož špička zůstala v Avernu.

„Skvělý, takže mám jedno oko jako Will, jeden roh jako ty... ještě někdo se chce podělit?“

„Věřím, že jedna chodící bomba nám stačí.“

Elf stál v rohu u dřevěného stolu a v hmoždíři drtil kousky kůry s nějakými těmi bylinkami.

„Je to jen hřejivý obklad, udělá ti lépe,“ promlouvá k pacientovi, aniž by na něj byť jen pohlédl.

Člověk, mág. A ještě závislý. Přesně proto měla magie zůstat jen v kruzích vyšších nesmrtelných existnecí. Ale ne, lidi prostě museli ukrást všechno. Půdu, zdroje, vědomosti i magii. Měl by se na něj vykašlat. Nechat ho, ať z abstinenčních příznaků zešílí a ukončí to sám, ale koho by dokázal vzít s sebou? Navíc si ho jeho veličenstvo mocný pán Inkvizitor nějak moc oblíbil.

„Přestaň skučet.“

Podívala se do kalíšku, který jí zdravotník podal. Po dně se tam válela jedna osamocená oranžová pilulka. Jenom polovina jejích vitamínů, a ještě ke všemu ta méně důležitá.
„Já chci ty zelený,“ oznámila mu nekompromisně.
Zdravotník zavrtěl hlavou. „Chtít můžeš, ale nedostaneš je.“
„Vždyť je máte, támhle jsou!“ ukázala drobným prstíkem na velkou skleněnou dózu plnou zelených kapslí.
„Ano, ale dětem už sedativa podávat nesmíme.“
„Ale já je potřebuju!“

Ošetřovatel byl neoblomný, ale ona svoje zelené vitamíny potřebovala. Jen s nimi dokázala její hlava pracovat. Potřebovala to mlhové opojení, aby se mohla soustředit.

Plán byl jasný. Dáma přešla do útoku.

Přišel čas na válečnou poradu. Jestli nepohnou s výsledky a přehled v grafu se nepohne správným směrem, jeho nadřízení nebudou nadšení.

„Je to jasná sabotáž,“ promluvil ke svému týmu.

„Souhlasím!“
„Jasná páka!“
„Nepochybně!“

„Ale kdo jde po naší lásce tentokrát?“

„Výborná otázka, Staci, nápady?“

„Sušenku?“

„Ne, Jimbo, sušenky jsou pro vítěze a my teď prohráváme. Žádné sušenky si nezasloužíme.“

„Štěňata!“
„Koťata!“
„Senioři?“

„Kdepak, tohle bude nový nepřítel. Někdo, od koho bychom to nečekali, jako třeba...“

„Mravenci?“

„To je ono, Staci! Zlotřilí mravenci chtějí naši lásku pro sebe.“

„Ale co si s nimi počneme, šéfe?“

„Uplatíme je.“

„Jo!“
„Skvělý nápad!“
„Geniální!“

Elias jim oběma připálil cigarety a posadil se na postel, kde v peřinách ještě cítil zbytky rozkoše sladké Betty.

„A práci teda máš, nebo i ta je jen.. na oko?“ zajímal se Eric.
„Jo, mám. Pracuju jako fyzioterapeut v městské nemocnici. Na půl úvazku. Že by nějak dobře platili se říct nedá.“
„Chápu. A baví tě to? Napadá mě, že kdybys měl zájem, může tenhle podnik rozšířit nabídku služeb.“
„No tak to prr, ne tyhle masáže, na to máš holek dost.“

Eric se na ta slova pobaveně usmál. Elias si svou čest chránil opravdu pečlivě.

I tak se dokázali dohodnout.

Hnědé afro, žlutá pleť, výrazný oblek a fialové lenonky. Stačí jeden pohled a máte pocit, že o něm víte všechno. Trhlý, trochu (nebo spíš hodně) šílený mužík. Miluje disco, disco je jeho život. On je ztělesněním disca. Bez něj by ve Springfieldu disco už dávno umřelo.

Za chováním našeho městského podivína je však možná o dost víc, než jen nekonečná láska k jednomu konkrétnímu stylu hudby. Stu je tak oddaný discu, jako kdyby pro něj éra diskoték nikdy neskončila...

Co se člověku musí stát, aby se jeho mysl zasekla v jiné době? Kdo, kde, kdy a jak ublížil milému Stuartovi?

„Tak jdem na to. Všichni víte co máte dělat?“

Odpovědí mu bylo synchronizované odhodlané přikývnutí. On se na ně optimisticky zazubil.

„Fajn. Zachráníme mi bratra, a pak se pořádně opijem.“

Plán to byl dobrý. Myra upoutala pozornost stráží požárem ve stájích, takže Cassian s Maxwellem mohli nepozorovaně proklouznout do věže, kde Nekromancer držel jejich kamaráda, bratra a spojence. Lovcův meč nekompromisně kosil každého, kdo se jim postavil do cesty. Věděli, že Doriana drží úplně nahoře, ale na to všechno byli připravení. Jen museli být rychlí, aby zmizeli dřív, než se pán domu vrátí.

„Cassi!“
„Do prdele.“
„Pryč, rychle!“

Nestihli to.