Moje články

Seděl sklesle na kraji postele.
„Proč to musí být?“ zeptal se tiše.
Posadila se v posteli a odvětila:
„Už jsem ti to vysvětlovala, ten příběh musí končit tvojí smrtí, je to kvůli dramatičnosti. Čtenář to očekává.“
„Ale já bych toho mohl ještě tolik prožít, kdybys mi jen napsala další dobrodružství.“
„Nic mě už nenapadá, vyčerpal jsi svůj potenciál,“ povzdechla si.
„Potenciál... není to od tebe fér,“ řekl. Vyčítavý tón jeho hlasu ji okamžitě podráždil.
„Jsi můj výtvor a já si s tebou můžu dělat co chci, konec debaty,“ odsekla. „A teď hybaj z mého snu, chci se prospat.“
„Sbohem,“ zašeptal.

Dveře se otevřely.
"Pojďte dál, rytíři," vyzval příchozího drobný muž s bílým plnovousem.
"Líbily se Vám posledně hračky?" zeptal se.
"Velmi! Ten meč s otvírákem na pivo v jílci používám často."
Mužík se spokojeně usmál.
"Proti tomu, co uvidíte dnes, je to žabařina," pronesl a odhrnul závěs.
Rytíř uskočil a instinktivně sáhl po zbrani.
"To je drak?" vyhrkl.
"Ano, ovšem uměle vytvořený... genetika, příteli. Poslouchá na slovo, hleďte. Draku, oheň!"
Nestvůra nasála vzduch do chřípí, aby vzápětí vrhla proti zdi nikoliv ohnivou kouli, ale cosi jako kouli zvratků. Strašlivě to smrdělo.
Mužík se nervózně usmál.
"Ještě na tom pracujeme," dodal.

U mě na zdi visí nástěnka s diplomy. Jsou to archivní kousky velmi průměrných výsledků, diplom za uplavání padesáti metrů, za jedenácté místo ve slalomu, za čtvrté místo v dámě...
Má žena se jim směje, říká, že jsem jako Rimmer a jeho bronzový diplom za plavání. Proč je tedy nevyhodím?
Možná jsem v životě ničeho významnějšího nedosáhl, možná představují hezké vzpomínky a možná se objevily při vyklízení stolu mojí mámy, potom co loni zemřela a nechal jsem si je proto, že pro ni byly natolik cenné, aby je měla u sebe dvacet let.
Tak či onak, diplomy s námi zůstávají.

Dle čínské mytologie se kapr, který doplave proti proudu řeky až k pramenům, stane drakem.
Mnich Li-wu také podnikal podobné cesty. Každoročně opouštěl klášter při ústí posvátné řeky a putoval k jejím pramenům. Cestou potkával mnoho lidí, tu pomohl radou, tu požehnáním. Lidé si ho vážili a všude ho vítali.
U pramenů trávil několik dní v meditacích. Přemítal o všehomíru, cvičil tělo i ducha.
Nejraději však močil do křišťálového proudu. Bavil se představou, jak jeho moč doteče až k širokému ústí nedaleko kláštera, kde si věřící vodou z posvátné řeky omývají ruce a obličej. V takových chvílích zakoušel skutečnou blaženost.

Pracovnou Sudiček se ozývalo rytmické hrkání dlouhé řady kolovrátků.
„Chcete vidět svou budoucnost, že?“ zeptala se postarší Sudička příchozího.
Přikývl.
Zmizela mezi řadami polic, po chvíli se vrátila s vřetenem. Nasadila si brýle a začala jej odvíjet.
„Hmm, nic moc, celý život budete úředník, žádné děti, jen protivná žena,“ podotkla.
„Nešlo by osud trošku vylepšit? Třeba přidat trochu zlaté nitě…“
„Chcete falšovat osud?“ přerušila ho tónem ostrým jak břitva.
Nezalekl se, jen jí podal velká, odhlučňující sluchátka. S nedůvěrou si je nasadila, ale vzápětí se začala spokojeně usmívat. Nesnesitelné hrkání kolovrátků bylo po tisíciletích pryč.
„Něco vymyslíme, dobrý muži,“ pronesla.

Kat zapálil poslední hranici. Na útesu teď plálo sedm popravčích ohňů. Kardinál je soustředěně pozoroval.
„Další dobře odvedená práce, inkvizitore,“ podotkl „už nebudou šířit ty svoje bludy o kulaté Zemi.“
„Jistě pane.“
„Necháme je tu hezky propéct,“ pokračoval kardinál a přešel ke kraji útesu. Inkvizitor ho následoval.
„Ten západ Slunce nad mořem je opravdu úžasný, není-liž pravda?“ pronesl, pak zamyšleně naklonil hlavu na stranu.
„Víte, že odtud to skoro vypadá, jako by Země byla skutečně kulatá? Jedna obří koule...“
„Pane?“ ozval se nejistě inkvizitor.
Kardinál se k němu otočil s pobaveným úsměvem.
„My, ale víme, kde je Boží pravda, že?“

Potkala ho za úplňku. Líbil se jí. Byl větší a silnější než vlci v její smečce. Jejich námluvy netrvaly dlouho, nebránila se mu. Prožili spolu dlouhou, vzrušující noc a nad ránem pak ulehli pod vykotlaným pařezem.

Když se vzbudila, Slunce stálo sotva nad obzorem. Obrátila se a vedle ní ležel... člověk! Polekaně vyskočila, lidé jsou nebezpeční. Tenhle se však nehýbal, vlastně spal.
Tiše, zoufale, zavyla. Došlo jí, že včerejší milenec byl nejspíš vlkodlak, špinavý kříženec. Proto měl ten zvláštní pach.
Nejradši by se hanbou propadla. Nesmí se o tom dozvědět nikdo ze smečky, nebo se jí budou do smrti smát.

Vešel žalářník. Osazenstvo cely, asi půl tuctu vězňů, nastoupilo u protilehlé stěny.
“Hej, vousáči, máš tady dárek. Prej, máš nějakej svátek, nebo co,” řekl žalářník, hodil na zem pecen chleba a odešel.
Vousáč zvedl chléb a usmál se. Pak se otočil k ostatním a prohlásil:
“Pojďte blíž přátelé, pojďte, dnes spolu budeme lámat chleba.“
Nejistě na něj pohlédli. Ovšem, chléb voněl krásně, úplně jinak než ten poloplesnivý hnus, co tu denně dostávali.
Pak plynulým pohybem pecen rozlomil. K velkému překvapení vězňů ukrýval jeho vnitřek: velký pilník, pilku na železo a několik metrů tenkého, hedvábného lana.
„Požehnaný chléb,“ pronesl vousáč zamyšleně.

Pohlédl dolů, na své mrtvé tělo. Zbylo z něj jen pár ohořelých zbytků. Nepanikařil, jen pozvedl zrak a usmál se na blížící se postavu.
„Jsem připraven,“ prohlásil.
„Obávám se, že ještě nepřišel tvůj čas,“ odvětila.
Střelil pohledem po doutnající hromádce na zemi.
„To bude trošku oříšek, jaksi se nemám kam vrátit,“ podotkl.
Hned jak to dořekl, jeho tělo se začalo pomalu, ale jistě zvedat z popela. Po chvíli vypadalo na chlup stejně jako dřív.
“Většina lidí, by za takovou možnost dala cokoliv,” pronesla.
Poškrábal se na bradě,
„Viděl jsem toho už hodně a musím říct, že jednou mi to stačilo.“

Seděla u stolu sama a popíjela víno.
„Nejspíš na někoho čeká. Jenže, co za chlapa by nechalo čekat tak krásnou holku,“ pomyslel si.
Barman mu poslal čtvrté pivo.
Měl by za ní jít a zkusit to …
Páté pivo.
Jo, rozhodně za ní půjde, jenom si musí promyslet, co jí řekne…
Šesté pivo.
Zasněně na ni zíral. Jenom dopije a…
Sedmé pivo.
Tak jo, jde se na to… odsunout židli, pak levá, pravá, levá...
Vrávoravým krokem se vydal přes lokál.
„Poslední objednávky,“ ozvalo se.
„Tak nic, už je pozdě, vyjde to jindy,“ pomyslel si a plynule nabral kurz směrem k východu.

Garry v tom vězel až po uši. Několik vlivných nepřátel ho chtělo vidět pod zemí a nemohlo ho ochránit ani to pohádkové bohatství, které mu nedávno přinesl jeho džin z láhve. Neměl jinou možnost, než se chránit a využít své třetí, poslední přání.
Zvedl sluchátko a vytočil číslo z vizitky.
„Dobrý den, co si přejete?“ ozval se lhostejný, ženský hlas.
Má sekretářku? Pozér… pomyslel si Garry.
„Přeju si, abyste mi ihned dala k telefonu džina,“ odvětil nasupeně.
„Zváštní přání, ale budiž splněno,“ ozval se z druhé strany hluboký hlas džina, následovaný hurónským smíchem.
Garry třískl telefonem, ten parchant ho doběhl.

"Jackuuu!" vykřikla Ema za mužem mizejícím v černočerné hlubině.
Po chvíli se zespoda ozval hlas se silným, archaickým přízvukem:
"Je vás tam nahoře víc?"
Ema s Robertem, posledním členem výpravy, na sebe překvapeně pohlédli.
"Kdo jste? A je Jack naživu?" zeptal se Robert.
"Já jsem... jako... místní obyvatel. Váš přítel se nehýbá, měli byste pro něj jít sem dolů."
"Už jdeme," zavolala Ema, ale Richard ji zarazil.
"Vypadá to jako past," sykl a dodal hlasitěji:
"Jak víme, že to není léčka?"
"To nevíte, ale jestli mi ho tu necháte, tak mi hoďte aspoň kečup nebo worchestrovku, vypadá totiž hrozně suše."

Pán Zla si přitáhl úžeji svůj uhlově černý plášť a upřel zkoumavý pohled na nejbližšího bodyguarda.
„Můj předchůdce měl strašný smysl pro módu,“ podotkl zamyšleně. „Sundáme tohle, tohle a tohle,“ ukázal na několik částí zbroje.
„Ehm, ó Vládče Temnoty, myslíte, že je to moudré?“ podotkl jeho pobočník.
„Jistěže, nahradíme to, hmm... černou kůží, hezky vyrýsovanou...“
„Ale kůže nechrání...“
„Šššš, musíme pozvednout úroveň tohohle místa, co by si lidé pomysleli?!“

***

Rogar Ničitel podřízl hrdlo poslednímu nepříteli.
„Tohle je až příliš jednoduché, jejich vojáci mají totálně nefunkční výzbroj,“ podotkl.
„Pravda, ale nemůžeš popřít, že tohle místo má styl,“ prohlásile uznale jeho kolegyně.

"Jestli to chápu správně, po kasovním trháku, kterým byla jednička, nás studio žádá o celou filmovou sérii? Chcete rovnou trilogii?" zeptal se scénárista.
"Dnes jsou již běžné tetralogie," odvětil zástupce studia.
"Nemáme dost materiálu," oponoval scénárista.
"Film s takovým finančním úspěchem musíme využít na maximum. Co takhle příběh o tom, jak to začalo? Lidé zbožňují prequely."
Scénárista zakroutil hlavou:
"Podívejte, buď máte solidní příběh s myšlenkou, nebo nemáte. Mimoto, nehodlám točit nějaké hollywoodské telenovely, kde ve třetím díle už ani nejsou původní herci."
"Alternativní obsazení, výborně, to výrazně sníží náklady. Nebo rovnou spinoff, lidé milují spinoffy!" rozzářil se zástupce studia.

V kajutě bylo k zalknutí, petrolejka vysávala poslední zbytky kyslíku z místnosti.
"Tak už hrajte, doktore," zabručel kapitán.
"Co? Jistě!" vzpamatoval se dotyčný. Reflexivně vynesl náhodnou kartu.
"Nějak nejste ve formě," zabručel třetí hráč a přebil jeho eso.
"Víte, vaši muži, kapitáne, mi povídali o přízracích mrtvých námořníků, kteří obcházejí paluby," pronesl doktor tiše.
"Mohu Vás ujistit, že nic jako přízraky neexistují," odvětil kapitán.
"Říká se, že na každém příběhu, je trocha pravdy," opáčil doktor.

Pak kajutu ozářil blesk a na okamžik ukázal pravou tvář přítomných. Kapitánovi a cestujícímu málem zbělely vlasy hrůzou, když viděli, doktorovu zsinalou, prázdnou tvář umrlce...

"Ve výzdobě by měla převládat bílá, s fialovou a červenou, a dejte tam i něco zeleného okolo, " diktovala do telefonu budoucí nevěsta.

Tom položil telefon a zamyšleně si promnul bradu.
"Svatbu jsem ještě nedělal," podotkl.

Výzdoba dorazila včas, ale vyvolala vlnu zděšení. O nevěstu se nejprve pokoušely mrákoty, pak ale pochopila, že si musí vystačit s tím, co má. Číslo, na kterém objednala výzdobu, nebylo květinářství, ale zelinářství. A tak oddací síň zdobily pečlivě naaranžované pugety ředkví, hlávky květáků a větévky rajčat doplněné zelnými a salátovými listy. Každý host měl na šatech připíchnutou ředkvičku.
Nevěsta poněkud křečovitě svírala velký patizón.

„Děkuji, že jste přišel, sleduji dlouho vaší kariéru. Povězte mi prosím, jak jste se vypořádal s Vlkodlakem z Purpurových Blat,“ zašvitořila drobná stařenka, zatímco pokládala na stůl tác se sušenkami. Muž vměstnaný v ušáku se sebevědomě usmál a začal vyprávět.

***

„Ty sušenky jsou vynikající,“ podotkl po chvíli s plnou pusou. „Kde jsem to...jo, pak jsem mu usekl hlavu, stříbrným ostřím, pochopitelně. Promiňte, udělalo se mi nevolno, asi bych měl...“ zamumlal a zhroutil se mezi sušenky.
„To nic panáčku, ty sušenky byly možná malinko otrávené,“ zašvitořila stařenka a začala sklízet ze stolu.
„Víte, můj vnuk trpěl takovou zvláštní nemocí... lykantropií.“

Kat přelétl pohledem hranice pro kacíře a zamnul si ruce. Dneska to bude šestinásobná poprava upálením, za tu jsou příplatky. Před popravišťem měl navíc připraven stůl s prodejními upomínkovými předměty. Byly tu malé, věrně ztvárněné hraničky, dále žertovné papírové čepice s nápisy: „Největší kacíř na světě“ a „Země je ve skutečnosti trojboký hranol.“
„Tyhle církevní koncily jsou zlatý důl,“ pomyslel si.
„Mistře kate,“ oslovil ho příchozí posel a předal mu listinu.
Udo ji s úsměvem rozbalil. Úsměv mu však záhy ztuhl na rtech.
„Všichni odvolali,“ zašeptal zdrceně. Vrhl smutný pohled na popraviště.
„Měl to být můj velký den,“ posteskl si.

Záplava zlatavého pole kontrastovala s jasnou modří oblohy a odvážné, silné tahy štětcem dodávaly malbě energii.
Poodstoupil a kriticky si obraz přeměřil pohledem. Ušlo to, i když domaloval jen taktak, Slunce už zapadalo a svět rychle ztrácel barvy.
Ještě chvíli se díval do krajiny. Pobyt v přírodě mu dělal dobře, uklidňoval ho.
Poslední dobou měl však v srdci chlad. Měl pocit, že je sám, a že ho lidé nikdy nepochopí.
Měl do jisté míry pravdu, za jeho života se mu skutečně uznání nedostalo, a přestože namaloval stovky obrazů, prodal jeden jediný.

Bylo léto 1890, a zbývalo mu pár dní života.

"Nazdar poupátko, jak se máš?" zabručel svůdně čmelák.
"Dobře," odvětilo poupě zdráhavě.
"Nechtěla by ses pro mě trošku otevřít? Jenom sosáček tam strčím."
"Necítím se na to," řeklo a mírně se odvrátilo.

"Nazdar květinko," přidal se druhý čmelák. "Máš hezký tvary, můžu si srknout trošku tvýho slaďoučkýho nektaru?"
"Dej si voraz, frajere," ozval se první čmelák, "slečna už je zadaná."
"Jo? To jsou mi novinky..." poznamenal druhý čmelák pohrdavě.
Oba se naježili a začali výhružně bručet.

Pak kolem nich prolétla dlouhonoska, poupě se před ní ihned rozevřelo.
Čmeláci se překvapeně zarazili.
"Delší sosák, nenaděláš nic," podotkl jeden z nich světaznale.

Neandrtálec Goru se zamyšleně podrbal na hlavě. Potravinová jáma byla plná sotva způlky.
Otočil se k Hahamovi:
„Zásob být málo. Ty vědět, co stalo?“
Haham zamumlal:
„Haham nevědět, asi myš sníst zásoby.“
Goru mu nevěřil.
„Být tak způsob, jak vědět, kdo kolik dát a kolik dostat,“ pomyslel si.

***

„Johne, Daňové chce do zítřka ty D45 a C19.“
„Budou, Tome, nejdřív ale musím dodělat ty B37,“ zaúpěl John zpoza hory papírů. Bylo mu jasné, že dnes tu zůstane přinejmenším do půlnoci. Vrhl toužebný pohled na zeleň za oknem.
„Nezavedla nás evoluce příliš daleko? Nebylo by nám líp na stromech?“ pomyslel si.

“Už musím končit. Ahoj,” řekla Pavla do mikrofonu, stiskla tlačítko pro opuštění meetingu a sundala si sluchátka. Pak se zamračila, protože počítač už zase zamrzl. Zkusila stisknout pár kláves, ale bezvýsledně. Nakonec nad tím mávla rukou.
„Za půl hodiny musím jít“ pomyslela si, shodila ze sebe oblečení a vyrazila směr koupelna. Zastavila se však před zrcadlem naproti stolu a kriticky přeměřila svůj nahý odraz.
„Měla bych si umýt vlasy. Jinak dobré, od Vánoc jsem trochu zhubla,“ zhodnotila se v duchu.
Náhle za sebou uslyšela šelest, rychle se otočila a zkoprněla hrůzou. Webkamera byla zapnutá, a ona byla stále v meetingu.

Samozřejmě ho přitom nikdo nesměl vidět. Nejdřív musel vykopat všechno, co potřeboval, a pak se nenápadně dostat zpět na Hrad. Když dorazil, začal vybalovat svůj lup na mramorový stůl.
Lebka, holeň… a tohle je asi žebro? Jo. Začal rovnat kosti do tvaru kostry, dělal to hezky pomalu a pečlivě. Reanimace už takhle byla piplačka, a když se něco pokazilo jen kvůli chybě v anatomii, bylo to k vzteku.
“Drahoušku? Ty jsi ve sklepě?” ozval se hlas na schodišti.
“Nechoď sem, mami!” zakřičel zoufale. “Já tady… masturbuju!”
Následovala významná odmlka a odměřené:
“Dobrou noc.”
Oddechl si. Lepší být Sexmaniak, než Reanimaniak.

„Dobré ráno, plukovníku,“ ozval se palubní počítač.
Plukovníkova hibernační komora se otevřela a on udělal nejistý krok ven. První krok za padesát let. Pohyboval se ztuha, každý jeho pohyb bolel. Rozespale se došoural ke křeslu.
„Ahoj, počítači,“ řekl unaveně. „Jak jsme na tom?“
„Loď je v pořádku a do cíle zbývá několik hodin cesty. Jediný problém se týká hibernační komory.“
„Cože?“ zvedl plukovník prudce hlavu, až ho bodlo za krkem.
„Hibernace bohužel nebyla úspěšná, šlo jen o umělý spánek. Je vám biologicky pětasedmdesát let.“
Plukovník se podíval dolů na své třesoucí se stařecké ruce.
„Prosím, ať se probudím!“ pomyslel si.

„Nepřátel jest mnoho, ale tato mocná palisáda nás ochrání,“ hřímal baron ke svým mužům, shromážděným na nádvoří. Dupl nohou, aby podtrhl svá slova. Prkno ochozu se prolomilo, nicméně baron si zachoval důstojnost i rovnováhu a pokračoval:
„Bůh stojí při nás!“
Tentokrát udeřil do zábradlí. To se rozlomilo jako tříska.
„Ehm… tedy, zvedněte padací most! Ať se nepřátelé roz-.“
Jeho proslov přerušilo skřípění zrezavělých řetězů. Trpělivě čekal až doskřípou.
Zhruba v polovině cesty mostu vzhůru se však ozval hrozivý zvuk praskajícího dřeva a řetězy se vytrhly ze ztrouchnivělých trámů.
Baron se nahnul k purkrabímu:
„Kdy se naposledy prováděla údržba před červotoči?“

„Hergot, kde je ten hluchoň?“ rozkřikl se kapitán.
„Tady šéfe,“ odvětil kormidelník a kopl do muže, sedícího opodál.
„A přestaňte zpívat, holoto.“
Námořníci se udiveně rozhlédli kolem.
„Přesta… teda vlastně, nepřestávejte, tohle je ta, ta nejhezčí píseň...“
Námořníci obrátili hlavy směrem, ze kterého vítr přinášel teď už zřetelnou melodii.
„Sirény,“ vydechl kormidelník. Chvíli se s melodií snažil bojovat, ale neměl šanci. Proti své vůli stočil kormidlo směrem k útesům Sirén. Stačily čtyři sloky magické písně a loď byla ztracena.
Jediný, kdo si zachoval rozum byl hluchý námořník. Rychle odhadl situaci, pak kormidelníka uspal ranou pěstí a stočil kormidlo opačným směrem.

V městečku začalo sněžit. Vločky zlehka padaly na střechu kostela, fary, i domů rozesetých okolo.
Sníh dopadal na masopustní procesí, které se shromáždilo na návsi, padal na babičku sedící na zápraží i na ševcovic Jeníka, který právě přidělával sněhulákovi nos z mrkve.
Mařenka položila na okno čerstvě upečené buchty, aby vychladly a teď pozorovala chumelenici.

"Malá zimní pohádka," pomyslel si Zachary, sleduje nehnutě tu scenérii.
Vytvořila se hustá závěj, a brzy poté sněžit přestalo.
"Ještě ne," zašeptal a s námahou se natáhl ke stolu. Zakrvácenou rukou uchopil skleněnou bublinu, obrátil ji vzhůru nohama a zase zpátky.
V městečku začalo sněžit...

Tony ulehl na kavalec ve své cele. Na mysli mu vytanuly vzpomínky na jeho nešťastný odchod z rodné planety před patnácti lety.
Neměl se vracet.

***

"Brácho, tady jsi. Už jsem se o tebe bál. Musíme rychle do kasáren," vykřikl mladík v uniformě Vesmírné stráže.
"Já... odlétám, Petře," odvětil Tony.
"Cože?! Teď? Během útoku?" vytřeštil oči bratr.
"Musím."
"A jak se odtud chceš dostat?"
Tony pohodil hlavou směrem ke stíhačce.
"Takže sis vybral?" zeptal se ledově Petr, kterému došlo, že Tony nežertuje.
"NEMĚL jsem na vybranou," odvětil Tony, bleskovým pohybem vytáhl pistoli a vystřelil. Petr spadl k zemi s prostřeleným ramenem.

"Neměl ses vracet," zavrčel hrubý hlas. Pravdivost jeho slov vzápětí potvrdila pěst velikosti a tvrdosti kovadliny, která ho zasáhla do tváře. Tony zaúpěl a vyplivl krvavou slinu.
"Už jsem to říkal, to Ona," vydechl přerývaně. "Já jsem se vracet nechtěl."
Další rána ho srazila ze židle.
"Já nic, to všechno ona," parodoval ho druhý vyšetřovatel. "Máš poslední možnost. Řekní nám, proč ses vrátil, proč právě teď?"
"Ona-" začal, ale přerušila ho rána na čelist.
"Je to marný, odveď ho do cely," povzdechl si vyšetřovatel. "Za pár dní povolí. A Anthony? Řeknu mámě, že jsi naživu, prozatím."
"Díky, brácho," zamumlal Tony.

Rozezněl se alarm. Tony přiskočil k panelu výtahu a začal zuřivě mačkat tlačítka, bezvýsledně. Byl lapen v malé, ocelové krabici, do které navíc sám vlezl. A Roboagenti tu budou co nevidět. V lepším případě ho okamžitě vaporizují, v tom horším...
"Jsi v úzkých, Antoníne?" zapředl mu v hlavě ženský hlas.
"To ne, musí to jít jinak!" bručel si polohlasně, zatímco dál zkoušel tlačítka.
"Mohli bychom být zase spolu," dodala svůdně.
Stěnou se začínaly propalovat lazery. Tony rozhodil ruce a prohlásil: "Vyhrála jsi, hlavně mě dostaň pryč."
V podlaze se objevil kruh mihotavého, červeného světla. Tony do něj bez rozmýšlení skočil.