Musíš vidět!

Je pátek třináctého, dva dny po úplňku. Dost světla, aby Pavel Timofjejevič nemohl spát. Dívá se do kraje a občas se lehce dotkne pistole.
Dívá se do jasného dne, přes Šatavu na malé nádraží s čekárnou plnou lidí. Jako stádo ovcí, nic nevnímají, nic jim nedochází, jen jim řekli „Usmívat se!“ a oni se usmívají. Ale on vidí dál než ostatní, a tak tu taky stojí a usmívá se, ale v kapse má pistoli a už brzo, už brzo to budou vědět všichni, musí jim to přece dojít! Ten jejich bůh není nesmrtelný ani neomylný a on jim to dokáže!