7. kapitola

Avrora Vladimirovna, spolužačka z oděského gymnázia, vypadala vždycky jako porcelánová panna. Hnědé oči, ostře rudé vlasy a bledá pleť, která jako by se při neopatrném dotyku mohla nenávratně rozbít. Sedávala ve třetí lavici u okna, premiantka třídy, vždy dokonale připravená na výuku a neskonale ochotná pomáhat.
Avrora Vladimirovna, protivně bezchybná nesnesitelná káča, je potkala při jedné z mnoha procházek. Vrhla se na Jelizavetu, nadšeně ji objala a pak se roztomile usmála na Vasilije. Na Jelizavetina Vasilije. A Vasilij vypadá okouzleně; navrhuje jí, aby se k nim připojila. Avrora souhlasí, protože by se přeci neslušelo odmítnout, rozverně povídá a zdánlivě mimoděk každý slovem Jelizavetu uráží. Vasilij se nejdřív směje, potom se však po své milé dívá poněkud nevěřícně. Copak je vážně tak pitomá? čte Jelizaveta v jeho očích.
Nejraději by se propadla do země. Když už má dojem, že se snad zblázní, opatrně se omluví, že už bude muset jít. Vasilij nepřítomně přikývne a nabídne doprovod Avroře Vladimirovně.
Jelizaveta sebou trhne, posadí se na posteli. Trochu se jí motá hlava. Potřebovala by se napít vody. Cestou do kuchyně ji napadne, že takhle hloupé sny neměla ani jako děcko. Čert aby vzal všechny Avrory!
Je asi půl čtvrté ráno, středa pětadvacátého října.