Moje články

Když přijdou problémy
Za lidmi na Zemi
Mám strach
Proč přišel ke mně?
Ptám se jemně:
"Nejsi vrah?"
Problém příchozí
Občas mě zamrzí
"Nechceš pryč?"
Řešení komplikace
Chci - jsem ztracen!
Hledám klíč
Urputný boj přišel
Prohrál jsem - žel
Vítěz směje se
Ztrácím naději
Že bude krásněji
Nebe dotknu se
Problémy překonám
Dál ale nechci k vám
Mám jizvu na duši
Straním se lidem
Že nežiji s klidem
Přátelé netuší
Jednou přestane to
Nebude zhasnuto
Světlo se vrátí
Na loňské sněhy těžkostí
Zapomenu v rychlosti
Smutek se ztratí
Vždyť jsem se soužil
Abych si užil
Proto jsou na Zemi
Veškeré problémy

Všechno je jednou naposled.
Poslední zázrak zrození proběhl rychle. První kontakt se zlobivými dvojčaty. Za kolik let jim nachystáme věno? Krásné starosti. Pak ale zbraně naší vyspělé doby naposled naruší kruhy myšlenek v cizích makovicích. Nikdo nebude žádat vysvětlení. Taková je válka. Nekonečný bludný kruh. Před tím byla země krásná, ale štěstí zmizelo jak loňský sníh. Pokud budeme tým, můžeme s pomocí plánu B znovu zavést řád v sedmi osminách země. Bezpečný letový provoz, upečené mazance, žádné mazanice. Překováme meče v pluhy, jen ať tu ta zkáza nezůstane.
Všechno jednou skončí. Poslední úsměv, poslední klapka.
Ale nebojte. Banány to jistí.

Šestá třída, září (první kontakt) – Hodní, tiší, trochu vyděšení. Vůbec nezlobí.
Šestá třída, listopad – Usměvaví, plní energie, občas hlasití. Používají taháky.
Sedmá třída, říjen – Z loňska si nic nepamatují. Opisují.
Sedmá třída, únor – První návštěva ředitelny. Poprali se.
Osmá třída, listopad – Opět si nic nepamatují. Do ředitelny trefím i poslepu.
Osmá třída, leden – Použili pepřák. Do ředitelny jsem došel poslepu.
Devátá třída, září – Informace se opět vykouřili pryč. Ještě že už jenom rok! Používají taháky, opisují, radí si.
Devátá třída, červen – Konečně konec. Čtyři roky utrpení skončili a příští rok mám zase šesťáky. To bude klid. Oni jsou tak hodní...

„Dneska se pokusíme zjistit, jak působí přechod na druhý stupeň na psychiku žáků. Jací jste byli před tím a jací jste teď?“ ptala se vyučující občanské výchovy.
„Jsme silnější,“ ozval se Lukáš.
„Proč myslíš?“
„Protože když se popereme, tak se rovnou jede na pohotovost a školní lékárnička je nám k ničemu.“
Učitelka se zarazila a pak pokračovala: „Hm, dobře. Nějaká další změna?“
„Umíme lépe prosazovat své názory. Naše hádky jsou slyšet až do ředitelny,“ přihlásil se Petr.
„Víc spolupracujeme,“ ozvala se Katka.
„A kdy třeba? V jaké situaci?“
„No, nikdo vám neřekl, že na vaší židli je lepidlo, že ne?“

„Jako dnešní jazykové rozcvičení se zkuste zamyslet, jaký je rozdíl mezi slovy mazanec a mazanice,“ zahájil vyučující hodinu češtiny.
Zuzka se okamžitě přihlásila: „Mazaný se jmenuje tamhle Petr a Mazaná bude Katka, pokud ten blbeček sebere odvahu a konečně jí pozve na rande.“
„Zmlkni,“ ohradili se ve stejnou chvíli oba jmenovaní, pak se na sebe otočili a jako na povel zrudli.
„Mazanice je souhrnné označení vyšších mastných kyselin,“ snažil se David ukázat, že jako jediný pochopil včerejší hodinu chemie.
Další to zkusila Klára: „Není to nějaké nářečí?“
„Zvedněte se, půjdeme do kuchyně. Ukázka mezipředmětových vztahů se snad obejde bez katastrofy.“

„Dneska nás čekají estery. Setkali jsme se s nimi už na laboratorní práci, takže doufám, že všichni víte, co to je,“ zahájila úterní hodinu vyučující chemie.
„Zakázaná látka, kterou karbaníci mění libovolné karty na esa?“ zkoušel to Filip.
„A proč by to dělali? To rovnou můžou použít jed,“ přidala se Katka.
„Nebo si můžou vzít toluen, to je taková ta droga chudých. Pak by jim nějaké karty byly úplně ukradené.“
„Ne. Všichni si zapište: estery jsou deriváty karboxylových kyselin vznikající procesem esterifikace, reakcí alkoholu a kyseliny.“
„A když do testu napíšu, že to jsou chemické sloučeniny, dostanu alespoň půl bodu?“

„Kdo ví, co je kolika?“ ptala se biologářka žáků.
„Myslíte koalici? Tu blbost ve vládě?“ hádal David.
„Jsme na biologii.“
Pak se přihlásila Zuzka: „Tak to musíte myslet koalu, ne?“
„Co ty, Kláro?“ zkoušela učitelka dál.
„Ehm, to je zkrácený název pro poruchu. Jak se to jmenuje? Jo, kompulzivní. Obsedantně kompulzivní porucha. Taková emoční porucha, víte? Brali jsme to na občance.“
„Nějaký jiný tip?“
Do ticha se ozval Petr: „Paní učitelko, mě nějak bolí břicho.“
„Vidíte, Petr má možná koliku!“
„No a není náhodou Petr koala s emoční poruchou a bolavým břichem, která zasedá ve vládě?“
...
„Radši budeme probírat přesličky.“

Za třemi vosími hnízdy a jedním krmelcem, byl úplně normální les. A v něm mikroorganismy.
Jednou za nimi přišel medvěd a povídá: „Tady smí žít jen ten, kdo lesu pomáhá. Já vás sním.“
Mikroorganismy mu řekly: „My recyklujeme odpadky. Když sníš nás, musíš sníst i všechen odpad.“
S tím ale medvěd nesouhlasil.
„Druhá možnost je, že sníš lidi, protože oni ty odpadky vyrábí.
To se mu taky nelíbilo.
„Ale víš co? Když necháš žít nás, tak my budeme likvidovat lidi. Všichni budou spokojení.“
Od té doby žily všechny organismy v lese v míru, protože pochopily, že se navzájem krásně doplňují.

Tajemná dámo z kamene
Chtěl bych být k tobě blíž
Třeba jak nechtěný prach na kabát
Snášet se stále níž a níž
Každý den tě vídám. Tak nedostupná, vzdálená, až z toho srdce krvácí. Občas si přeji s tebou promluvit, ale příliš se bojím neúspěchu.
Vím, že by jsi mě odmítla
Jen ať ti ta smítka neulpí na drahé látce
Ať nezůstanou tady déle
Smeť je pryč, dolů, jak největšího zrádce
Kdysi jsem doufal a snil. Ale pak mi řekli, že je čas dospět a zapomenout na hloupá dětská přání.
Strach z neúspěchu ničí mou naději
Že jednou bude krásněji

„A nešlo by to i nějak jinak?“ potichu navrhovala v dětství.
„Možná by bylo lepší...“ pokoušela se prosadit na střední škole.
Neuspěla.
Až na vysoké, když před komisí obhajovala svou práci, se naučila na rovinu říkat svůj názor. A dnes měla konečně prostor ukázat, co v ní je.
Příkaz přišel z vyšších míst. Vydejte povolení, legalizujte to, stát to potřebuje. Neměla by se vzpírat. Ale ona chtěla být sama sebou a odmítala tolerovat vraždění.
„Nesouhlasím se zavedením rakety typu 274. Odmítám tuto barbarskou zbraň schválit pro používání v dnešní, civilizované Evropě. Odmítám nenávist!“
O dva dny později režim odmítl ji.

„Tak kdo mi řekne, co to znamená zakopat válečnou sekeru?“ ptala se vyučující vyčerpaně. Pátek. Poslední hodina. Po obědě. Prostě katastrofa.
„Průmyslová revoluce! Jako že to říkali, když vymysleli střelný zbraně,“ poznamenal Lukáš, který se ještě nevzpamatoval z dějepisu.
„Tak já vám poradím. Je to něco podobného, jako překovat meče v pluhy. Kdo to umí vysvětlit?“
„Jako výroba kovů? Třeba elektrolýzou?“ navrhovala zase Zuzka, hlavu plnou chemie.
„Tak něco jiného. Jak si kdo ustele, tak si lehne,“ zkoušela učitelka.
Většina třídy už ji ale neslyšela. Spokojeně oddechovali na lavicích.
Pátek. Poslední hodina. Po obědě. Kdo ty rozvrhy do háje vymýšlel?!

Prófa se usmál. Dort byl hotový a rozkrájený na osm kousků. Opatrně ho položil na pařez. Když se zítra vydal na kontrolu, čekalo ho však nepříjemné překvapení. Celých sedm kousků z osmi bylo pryč.
Prófa uspořádal trpasličí schůzi. „Sněhurka to nebyla, to je jasné, nejí oříšky. Tak kdo to ukradl?“
Pátrání ale nepřineslo žádný výsledek. Všichni měli alibi. Šli tedy poprosit Sněhurku, aby jim pomohla.
„No, víte, to jsem byla já,“ přiznala se dívka neochotně.
„Ale ty nejíš oříšky.“
„Já jsem na ně měla hroznou chuť.“
„Tak to budeš těhotná!“ poznamenal Prófa.
„Sněhurko?“ ozvalo se sborově.
Dívka se nevinně usmála.

Když přijdou problémy
Za lidmi na Zemi
Mám strach
Proč přišel ke mně?
Ptám se jemně:
"Nejsi vrah?"
Problém příchozí
Občas mě zamrzí
"Nechceš pryč?"
Řešení komplikace
Chci - jsem ztracen!
Hledám klíč
Urputný boj přišel
Prohrál jsem - žel
Vítěz směje se
Ztrácím naději
Že bude krásněji
Nebe dotknu se
Problémy překonám
Dál ale nechci k vám
Mám jizvu na duši
Straním se lidem
Že nežiji s klidem
Přátelé netuší
Jednou přestane to
Nebude zhasnuto
Světlo se vrátí
Na loňské sněhy těžkostí
Zapomenu v rychlosti
Smutek se ztratí
Vždyť jsem se soužil
Abych si užil
Proto jsou na Zemi
Veškeré problémy

Když byla jsem malá, učili mě nelhat
Prý bych pak v životě, mohla velmi selhat
Však metodou pokus - omyl, zjistila jsem brzy
Uzavřít se mohu v ze lží nedobytné tvrzi
Později jsem začla skautingu se dvořit
To jsem ještě netušila, že s pravdou se mám mořit
Z venčí do mě všichni mleli, jen ať pravdu říkám
Je to jak kdybych naběhla k otevřeným dýkám
Teď se točím v bludném kruhu, bez startu i cíle
Běhám stále dokolečka, míle a zas míle
Chtěla bych už přestat se lží, je to ale složité
Měnit v mém mozku návyky tolik let už zažité

„Harry musí být ten, kdo zabije Voldemorta,“ vysvětloval klidně Brumbál.
„Ale co když to nedokáže?“ zapochyboval Severus.
„Měl bys v toho chlapce chovat trochu důvěry, nemyslíš?“ usmál se starší čaroděj záhadně.
„Důvěra je pro pošetilé hloupé Nebelvíry. Potřebujeme nějaký plán B,“ nesouhlasil bradavický profesor.
„Ale já jsem Nebelvír. A věřím, že to Harry dokáže,“ pravil kouzelník klidně, ale s jistotou v hlase.
Lektvarista si odfrkl.
„Co ode mě chceš, Severusi? Nemůžu ti slíbit, že vyhrajeme, to snad víš.“
„Chci, aby měl Potter reálnou šanci.“
„Tak ho uč. Obranu, formule, nitrobranu. Dej nám naději.“
Severus nerad prohrával. A tak ho učil.

„Dědo, je pravda, že když něco nestihneš v mládí, nestihneš to ani potom?“
Starý muž se smutně usmál: „Asi ano.“
---
Kdysi byl atletem a běhal sprint. Závodil, ale nikdy nevyhrál. Petr Myš, jeho největší rival, skončil vždycky první. Tak moc ho chtěl alespoň jednou porazit, ale nestihl to. Nejdřív byl pomalý, pak starý a nakonec pomalý i starý.
Vyprávěl to své vnučce a ona, s inteligencí sedmiletého dítěte, našla řešení.
„Připravit, pozor, teď!“ vykřikla a se zavýsknutím vypustila malou myšku koupenou ve Zverimexu.
Její dědeček se opíral o hůl a pomalu kulhal k zaslouženému vítězství. Konečně dohnal všechno, co nestihl.

„Nedávno jste vydal knihu Bestiář, aneb velké potvory. O čem vlastně je?“
„První kapitoly jsou věnovány pravěku a starověku, najdeme zde dinosaury, bazilišky a další příšery.“
„A pak?“
„Potom se věnuji středověku, anatomie draků, a tak podobně.“
„Ale to není hlavní téma, ne?“
„To rozhodně ne. V té nejobsáhlejší části se zabývám druhem Homo sapiens sapiens. Jedná se o první rozsáhlou studii našich dávných předků.“
„A opravdu myslíte, že patří na seznam zvířat?"
„Rozhodně, měli by být na prvním místě. Bojovali, zabíjeli se navzájem, nevážili si přírody. Byli to barbaři."
---
Minulost bývá souzena přísně. A my všichni jednou budeme minulostí.

Hodná jak dítě malé
Však rosteš a zlobíš víc
Když toužím po tobě
Jen posměch z plných plic
Mi zůstane
Krásná jak princezna
Však v zámku zakletá
A když tě probudím
Jen stařena stoletá
Mi zůstane
Mírná jak letní déšť
Však když sundám si plášť
Padají kroupy jen
Křičené "Tak se snaž!"
Mi zůstane
Chytrá jak učenci
Však pěkná potvora
V kapse potrhané
Díra jak do dvora
Mi zůstane
Jsi mou krásnou starostí
Já chudý jak myš
U zavřených dveří tvých
Hledám svou skrýš
Jen odmítnutí mi zůstane
Ale ač neumíš mi lásku dát
Přes všechny chyby - mám tě rád

„Kde to jsme?“ ptala se Zuzka
„V Narnii, v zemi, kde se každému dostane veškeré péče, kterou si zaslouží,“ odpověděl jí majestátní lev.
„A ve které galaxii to je?“
„Milé dítě, Narnie je země tvořená sny. Nachází se dále, než je možné popsat slovy. Není na mapě,“ usmál se na ni lev.
„Takže vlastně neexistuje?“
„Jistě že existuje. Jen se rozhlédni.“
„Jenže ta vaše Narnie nemůže existovat, když nikde není.“
„Ale ona existuje, tvé srdce to ví.“
„Neexistuje.“
„Do háje, jasně že existuje. Všichni to ví.“
Tak to je jasná schizofrenie, pomyslela si Zuzka. Počkat! Ten lev doopravdy právě promluvil?

Vítr skučel a kapky deště bubnovaly na plachtu stanu. Melodické kapání přerušilo cinknutí, jak kov narazil do kovu.
„Pátý,“ zakřičel Michal zoufale. Pátý kolík od stanu odletěl pryč.
„Potřebujeme náhradní plán,“ rozhodla Zuzka. „Čím tu plachtu ukotvíme, až nám odletí všechny kolíky?“
„Máme zubní kartáčky? A co hřebeny, ty by šly?“ navrhl chlapec do skučení větru.
„Můžeme použít ty banány, které máme v tašce.“
Šestý kolík.
„Banány jsou jídlo, ty si necháme jen jako pojistku.“
Sedmý.
Osmý.
Devátý.
„Jdeme tam dát ty kartáčky.“
Desátý.
Jedenáctý.
Bouřka zuří, kapky bubnují. V lese padají stromy.
„Banány?“
„Banány.“
Sbohem jídlo, poslední jistoto stanujících.

„Nemůžu tam jít, nejsem připravený. Potřebuji ještě cvičit, abych měl šanci,“ snažil se chlapec přemluvit svého společníka. Bál se neznámého prostředí a cizích lidí. Byl odhodlaný to zvládnout, ale ne dnes. Bylo příliš brzy.
„Život se má žít, ne procvičit. Ale možná máš pravdu. Možná je tvým Osobním příběhem zůstat zde,“ pokrčil rameny stařec. „Důležité je sledovat znamení, znají správnou cestu. Nikdy nelžou.“
„Ale...“
„... co když se ti tvá cesta nelíbí?“ dopověděl muž. „Vždycky máš na výběr. Můžeš zůstat zde, nebo můžeš jít dál a prožít svůj Osobní příběh. Nikdo tě nenutí.“
Chlapec se usmál. K večeru vyrazil na cestu.

Chtěla jsem vám vyprávět příběh
O nenávisti, strachu a lásce
O tom, co všechno teď může být
Třeba jen ze dne na den v sázce
Chtěl jsem vám vyprávět příběh
O spletitých cestách jednoho života
O klubku celého soužení
Které se nám občas zamotá
Chtěla jsem vám vyprávět příběh
O rozhodnutí a nejednom řešení
O tom, že jednou snad bude
Konec veškerého soužení
Chtěla jsem vám vyprávět příběh
O útrapách tréninku a cvičení
O lehkosti života našeho
Plného dobrodružného učení
Chtěla jsem vám vyprávět příběh
Nesuďte, prosím, jeho konečný tvar
Důležitější než celý výsledek
Je proces tvoření - tak tvorbě zdar!

Od té doby, co jeho babička zemřela, pekl mazanec sám. Neuměl to, ale to nevadilo, žil sám. Nikdo ho neměl rád, nikdo se s ním nepřátelil, tak ten kus tvrdého těsta jedl jen on. Po těch letech si na to téměř zvykl.
Procházel ztichlými chodbami hradu a zřetelně slyšel každý svůj osamělý krok. Klap, klap. Pomalu, monotónně, úšklebek na rtech. Jeden krok. A další. Pomalá cesta do mazanicí spárované chatky. Pomalá cesta pro mazanec. Pomalá cesta k dalším nenáviděným Velikonocům. Osamělá pouť k dalšímu osamělému odpoledni.
Minout skupinu studentů, zamračit se.
Nenáviděl je. Nenáviděl je skoro stejně jako svoji samotu.

Královně malého chlapce líto nebylo. Ve své zlobě ho odsoudila k smrti. Ale ne všichni byli takový. Pomohli mu, obyčejní lidé, kteří měli srdce na správném místě. Dostal druhou šanci žít.
Zemi se celkem dařilo. Královna vládla většinou moudře, tak, aby už nikdo nemusel utíkat a hladovět. Občas chybovala, mstila se na nevinných a nikdy nezapomněla, jak ji jakou malou doma nechtěli. Aby zamaskovala své rány, zraňovala ostatní.
Možná byla dobrá královna, možná ne. Možná byla hodná, možná zlá. A možná prostě jenom zraněná. Ale to už je jiný příběh. A pokud jsme ho neprožili, nepřísluší nám jeho aktéry soudit.

První kontakt se smrtí člověka vždycky vyděsí. Je to něco neznámého a příliš tajuplného. Ale později, když je duši dopřáno dost času, tak se se svým koncem smíří. Ví, že bez konce nemůže být nový začátek a bez smíření nový klid.
Ale králův syn, malý, čerstvě narozený chlapeček, dost času neměl. A jeho malá, zlem nepoznamenaná duše se stala obětí příšerného zločinu.
Nenávist, ten nejhorší protivník ze všech, opět působila zkázu. Mladé královně to nikdo nedokázal rozmluvit. Nenávist zaslepovala a rozum, soucit i láska na ni byly krátké.
Nenávist je mocná zbraň a čarodějka, která dřív nebo později porazí každého.

Před tím, než šíp našel svůj cíl, měla země krále. Potom král zemřel. A co změnilo? V životě obyčejných poddaných vlastně nic, ale v té jedné síni se změnilo vše.
Dav začal hučet. A Dívka deště se chopila vlády.
Všichni to vycítili. Stará magie, držící se královského rodu po celá staletí, si vybrala dalšího vládce. Mladé královně se na hlavě objevila koruna a ona získala moc rozhodovat. Byl to opojný pocit.
Bývalá královna byla s křikem odvedena. Osud jejího syna ležel v rukou nové vládkyně.
„Zbav se ho!“
Moc a nenávist jsou silné zbraně, jež se vždy obrátí na nevinného.

Královna, král, princ, Dívka deště, zlodějíček, Vladimír, jeho sestra, hrabě von Drichen a spousta osob, na jejichž jména se nikdo neptal, se sešli v uvítací síni. Anonymní dav, schopný skrýt kohokoliv.
Nechtěná královská dcera zvedla luk. Opatrně, s rozmyslem a zarážejícím klidem, vytáhla šíp a přiložila ho k tětivě.
Tíživé ticho, napětí.
Pomalu namířila na svého otce. Přesně, precizně, jak ji to učili. Nikdo si nevšiml mírného chvění jejích rukou.
Král stál. Čekal na svůj ortel. Možná, že si to zaslouží. Mozek mu vypověděl službu.
Úsměv...
Když šíp opustil svůj úkryt, v sále se strhla bouře. Vražedkyně uronila jedinou slzu.

Královna putovala k hraběti von Drichenovi. Potřebovala meč Vyvolávače mrtvých.
Dívka deště a její následovníci jeli také tam. Potřebovali šlechticovu pomoc při vzpouře.
Král s malým princem taktéž mířili na Slunečný vrch. Potřebovali najít královnu, která odjela bez vysvětlení.
Vladimír a jeho sestra za přátelského pošťuchování mířili do sálu. Syn hraběte se potřeboval oženit.
Všichni se vydali na lov a nehodlali se vrátit s prázdnou. Někoho hnala touha po moci, někoho po svobodě. Někdo byl k lovu donucen. Není v našich silách posoudit, kdo byl v právu. Tak, jako kdekoliv jinde na světě, tu o pravdě rozhodovala prolitá krev soupeřů.

Královna chystala ďábelský plán. Musí se té holky zbavit, než její skupinka vzbouřenců způsobí problémy. Její syn, on a nikdo jiný, bude jednoho dne vládnout.
Povolala každého. Kdo byl živý, musel jít bránit zemi. To ale stačit nebude. Potřebuje někoho silnějšího. Potřebujte mrtvé. Nemůže je nutit, ale pokud se k ní rozhodnou přidat, bude neporazitelná. Zbaví se každého. Starého krále, mladé Dívky deště, všech odpůrců i několika nebezpečných příznivců.
Ale nebude to jednoduché. Potřebuje artefakty tak mocné, aby přivolala zemřelé. Hrabě von Drichen prý má meč Vyvolávače mrtvých. Problém je, že to nebude zadarmo. Moc a úspěch vždycky něco stojí.

Božetěch sedl do auta. Kousek za městem zastavil a tapiserii opatrně položil na zem. Znal ji skoro celou, vlákno po vláknu. Prohlížel si ji už tolikrát. Horní část byla potrhaná, ale to mu nevadilo. Věděl, že i tak bude fungovat.
Soustředil se a opatrně po ní přejížděl prsty. Tentokrát se mu to podaří, určitě. Tentokrát Lakmé odejít nenechá.
Když tu chvíli prožíval poprvé a ona zoufale brečela, poslal ji pryč. A ona šla.
Podruhé tvrdil, že za to může on. Ale jeho lhaní ji ještě víc rozhodilo. Odešla.
Teď, když vlákna počítal popáté, cítil naději. Už věděl, jak se zachovat.

Vaše práce je docela zodpovědná, ne?
No, zodpovědná... Vono de vo to, jak to berete. Já se rozhoduju prostě tak, že si hodim kostkou. Ale dyž mi je lidí lejto, tak jim vobčas pomůžu.
A jak byste popsal své povolání třemi slovy?
Bejt Vosudem je nudný, neziskový a příšerně nedoceněný.
Podle čeho vybíráte, kam se člověk narodí?
To je jako dyž zahradník sází kytky. Prostě dáte každýho tam, kde hezky poroste. A dyž tam není mejsto, tak ho strčíte někam jinam.
A smrt řešíte jak?
No, to na ten plevel prostě pošlete sekačku. A nebo kozla. Vono na tom nesejde.

Občas chci nadávat na život
Blbec, trápí mě stále víc
Jindy zas směju se s radostí
Směju se z plných plic
Nutí mě platit za chyby
Láme mi ruce i srdce, zas a zas
Možná čeká, že poučím se
Až uplyne nějaký ten čas
Ale ten, kdo žije,
musí platit.
Mrtví si můžou vybírat,
ale my jsme otroky svých životů, snů a přání.
A já chci žít.
Chci padat,
protože bez pádu nemůžu vzlétnout.
Chci prohrávat,
protože bez prohry nemůžu vyhrát.
A chci být zkoušená,
protože zkoušky mi život dal, abych byla lepší.
A já se chci zlepšovat.
Chci žít.

Každý z nich byl mým bratrem, vím. Každá z těch velkých lidských duší, lapených ve strachu z vlastní maličkosti, byla mnohem víc, než jen známým. Ani vztah dvojčat nedokáže vystihnout, jaké souznění jsem s nimi cítil.
Měli jsme mnoho společného. Všichni jsme snili, bojovali za lepší budoucnost, za své sny. Na každého z nás někdo doma čekal. Ale ne všem bylo dovoleno se vrátit.
Když jsme leželi v zákopu, stávali jsme se soudci. Já se tehdy rozhodl, že oni jsou ti zlí. Mí bratři se stali padouchy, abych naplnil svou nesmyslnou touhu po přežití.
Ale já neměl právo je soudit.

„Nejdřív chci vysvětlení. Proč to děláte? A kdo bude vládnout, pokud vyhrajeme?“ ptal se mladík.
„Řekněme, že mé důvody jsou dost osobní. Mám s králem nějaké nevyřízené účty. Když zvítězíme, každý dostane, co si zaslouží. Zvolíme si svého panovníka mezi sebou.“
Přidá se, to bylo jasné ještě před tím, než to vyslovil. Žádal vysvětlení, chtěl podrobnosti, ale ve skutečnosti byl rozhodnutý. Dvě stě čtyřicátý pátý člen odboje.
Možná zemře, pomyslela si a snažila se zapamatovat jeho obličej. Takhle to ve světě chodilo. Není důležité neumřít, ale umřít pro něco důležitého. A jeho smrt bude mít smysl.
Tohle prostě byla revoluce.

Malý, čerstvě narozený, princ byl jako každé jiné dítě. Buď spal, jedl, nebo křičel. Netušil, že je důležitý, netušil že někde po lesích se skrývá jeho údajná nevlastní sestra. (Však my víme, jak to s tím otcovstvím bylo.)
Někteří lidé ale věděli, jaký právě nastal problém s dědicem trůnu. Bylo to skoro stejně špatné, jako když se narodila dvojčata a nikdo netušil, které je starší. Ta situace byla opravdu zlá a vyžadovala radikální řešení. Nechtěný následník musel být nalezen a zničen. A snad každému bylo jasné, který z nich to bude. Dívka deště se stala obyčejnou lovnou zvěří.
Lov začíná!

„Proč jsi se stal zlodějem?“ ptala se zvědavě.
„A proč ty jsi tulačkou?“ odpověděl jí otázkou. Pochopila a neptala se. Oba měli svá tajemství a respektovali to.
„A ty jsi nikdy netoužil po něčem jiném? Jsi chytrý, máš šikovné ruce, dokázal by ses uživit,“ vyzvídala dál.
„Jsem spokojený. A co ty tvé plány? Jak to jde?“
„Lidé jsou nespokojení, chtějí změnu a svobodu.“
„Jenomže jenom nespokojenost nestačí.“
„Co nám chybí?“
„Zkušenosti...“
„A?“
„Víš holka, Osud je děsnej hajzl, ale má docela smysl pro humor.“
A v tu chvíli Dívka deště našla spojence. Být součástí týmu jí dodalo trochu šílené odvahy.

„Tak co, za kolik mě chtějí?“ ptala se dívka s úsměvem.
„Padesát zlatých, blázni. Měli by být nadšení, že si tě můžou vzít, ne za to chtít zaplatit,“ hudroval hrabě von Drichen.
„No, ale jak to tedy vypadá? Když by si tady Vladimír vzal kněžnu z Denu, tak by jsi měl peníze na mé věno, ne?“
„Sestřičko, co to slyším? Neříkej, že bys mě chtěla oženit s tou příšerou. Vždyť té ženské je alespoň padesát, ne?“ ohradil se její bratr.
„Padesát tři. Mladých dívek na vdávání je tu prostě málo.“
To ale netušili, že jedna taková dívka právě plánuje revoluci.

Král se přišel na syna podívat. Nebyl jeho, to věděl. Ale neřešil to. Země potřebovala panovníka a tenhle chlapec jím bude, ať to stojí cokoliv.
Vzpomněl si na svou dceru. Zklamala nejen jeho, ale celou zemi. Utekla, protože se šikovně zbavil toho, koho milovala. Tak to prostě chodilo. Láska byla silný cit, který si mocní lidé nemohli dovolit. Věděl to až moc dobře, osamělý hrob v královské zahradě byl důkazem. Později už nikdy nemiloval. Dokázal spolupracovat, s oběma manželkami tvořil dobrý a fungující tým. Ale láska? Ta byla jen pro chudé a bezvýznamné. Pro královskou dceru se city prostě nehodily.