Moje články

Za jemného deště se klouzal po špinavých cestách hlouběji do centra místního slumu. „Až ke Klepetové chýši, tam najdeš vrchol rozkoše pro tvé tělo i duši“ jak mu poradil conciérge v hotelu. Hologramy Města nechal dávno za sebou. Cestu osvětlovaly převážně reklamy na tvářích mai‑tou, lemujících cestu v marné naději, že si vydělají na další dávku.
Klepetová… jak obří surrealistický nádor vyrůstala z polyplastové slepenice slumu. Biomechanická halucinace lesknoucí se deštěm a vzdáleným obrazem Města.
Už stojí uvnitř a ta prastará otázka náhle ztratila smysl. On, touhy, uspokojení… rozkoš.
Jeho orgány pomalu a s orgastickou bolestí vrůstají do masy chýše.

Má toho dost!
Ten poslední měsíc je jak posledlej.
Každej den ponocovat do půlnoci.
V noci vstávat, jestli třeba něco… žeby? Už, zase? A ještě to zkusí jednou?
Žena se ho ptá, jestli je to normální.
Jestli by se třeba neměl… léčit.
Léčit? Vždyť takových zná… spousty!
Ponocujou každej den, v noci vstávaj… jestli třeba… už?
Čekaj na to samý.
Je to prostě věc, na kterou asi člověk musí zestárnout… asi by tomu neměl říkat uzrát.
Tak dneska naposledy a pak bude mít snad nějakej čas pokoj.
Už je to tu!
Oklepnul poslední kapku do kalhot nemocničního pyžama.
Pitomá prostata.

„Se úplně posrala! Že prej jako kdy že se vezmem…“ Romanův obličej se zkroutí do šklebu.
„Takže další kousek do sbírky?“ ucedil bez stopy zájmu Libor nespouštěje oči z obrazovky.
„Vona je úplně blbá. Sama mně do toho průjezdu zatáhla a teď tohle“ rozhazuje rukama.
Jeden, dva, tři! …další soupeřův tank hoří a Libor se přesouvá do krytu „Nepoučitelnej. A šprcku znáš?“
Roman pomalu střízliví „Jestli si to bude chtít nechat, tak sem v řiti. Naši mně donutěj jít makat!“
Libor se pobaveně ušklíbne „No, jedno ti nemůže nikdo upřít. Na týhle škole jsi s pátým sestřelem rozhodně fertilizační eso.“

„Klid. Zvládneme to. Dýchá sám a sanita už jede. Povězte mi, jak dlouho už je v tomhle stavu.“ hlas v telefonu uklidňuje.
Jana vyhrkne „…já… já nevím… asi od rána“
„Rozhlédněte se, není v okolí něco nezvyklého? Něco, co by nám pomohlo. Obaly od léků, dopis na rozloučenou, …“
Luděk leží, prohnutý jako luk a v očích je vidět jen bělmo.
„Dopis tu je, ale je od nějaké jeho spolužačky, spíš takové vyznání lásky. Proč by si ubližoval?“
„Ale říkala jste, že je ajťák? Potažmo asociál? A ona mu napsala, že ho miluje? Takové silné emoce nemůže strávit. Hned posíláme vrtulník!“

„Tak doufám, že jsi teď spokojená?“
„Ale vlastně ani ne. Ze začátku to bylo prima, ale po dvou týdnech se mi to nějak zajedlo a teď se raději zašiju někde v prádelně a žehlím vyprané košile.“
„A jak se mu to stalo?“
„Vlastně nevíme. I když… víš, jak jsem mu vždycky říkala… nech toho, nebo ti to zůstane… a on se pokaždé ošklivě zatvářil, prej kdybych se postarala já…“
„A může to bejt tim?“
„No, doktor povídal, že prej ne.“
„Fakt divný. Chudáček nemocnej.“
Marek medituje. Vlastně teď už není Marek, Marek zůstal kdesi na Zemi, teď je ON. Priapos.

Za dalekými horami, ale možná i docela blizoučko, žila, byla v chaloupce babička.
Když měla narozeniny, vymyslel jí její vnouček čarovný hrneček. Takový, co sám vařil lahodná jídla. Babička měla velikou radost a poroučela si hnedle škubánky s mákem a jindy zas silný makový vývar.
Jednou babička uklízela a hrneček jí spadl na podlahu. Babička, nedbaje jeho stavu, si poručila kyselo.
Ale hrneček měl prasklé dno… a tak začal zvracet všechno jídlo, co babička kdysi snědla. Babička ho zkoušela ochutnat, ale nakonec také začala zvracet a po ní celá vesnice.
A pokud nezemřeli na dehydrataci, tak tam všichni zvrací dodnes!

Cesmína, Lilka a Fílie se roztočily a ve stroboskopických záblescích se proměnily do své kouzelné podoby.
"Síla květin!" "Síla zeleniny!" "Síla úchylnosti!" Byly neporazitelné a měly styl!
Cesmína kouzlí „Květinová smršť!“. Zlotřilý mechanoid se blíží...
Lilka přidává „Mrkvové pyré“, ale mechanoid přesto zrychluje…
…Fílie nestačila zakouzlit. Z mechanoidovy prostřední nohy vystřelí několik projektilů.
„Ach nééé!“
Projektily rozsekaly Cesmínu i Lilku na masový prejt a Fílii srazily ochromenou k zemi.
Škoda těch dvou, ale zbyla mu alespoň ta oranžová. „Tak co, nepřekoveme meče v pluhy?“ prohlásil Shardzzor basbarytonem a jeho dělo se pomalu mění v něco, co Fílii začalo mírně znepokojovat.

Děvečka mu chodí uklízet celu jednou za týden. Ale zrovna dnes, když ho opustila múza?
A ještě tu vystavuje svůj zadek. V sukni…
Jen / poč-kej / děv-če / le-pé… čmáral si na rubovou stranu archu.
Ne, to není ono.
Sic / poz-náš / jak-mi / te-pe…
Zamračil se …jako nějaká hospodská odrhovačka.
Opravdu nevypadá zle. Určitě by si dala říct.
A ještě při tom vytírání klekne na čtyři, nemrava.
Teď / ma-dam / jen za / su-nu…
No, tohle by se dalo prodat nějakému chlípníkovi z opatství.
Ale do opatství a v sedmi osminách?
Johann chytil děvečku zezadu za stehna a vykasal jí sukni.
To chce jiný rytmus.

Zase doma.
Dveře potřebovaly obvyklou motivaci kopancem, ale nakonec se otevřely.
Letitý pach zvratků a hniloby.
Domov.
Hned za dveřma jsem něco rozšlápnul. Sakra bordel.
Nahmatám vypínač.
Aha, …kočka.
Šoupli mě do lochu a ani se nezeptali.
Devět měsíců.
Majdu celou tu dobu píchal brácha. No… aspoň to zůstalo v rodině.
Dám se trochu dohromady a pak se ukáže, kdo z nás má větší taran.
Ale popořadě. Nejdřív potřebuju prachy.
Schody do sklepa beru po dvou.
Vypáčím dvě uvolněný cihly za svodem kanalizace a po chvilce nahmatám igeliťák.
Železná zásoba z loňska.
Deset deka prvotřídního kolumbijskýho matroše.
Dnes budu sněžit…

Drtivá tíha mi podrazila nohy a zatměla zrak. Padl jsem na zem, úpěl bolestí.
To je konec.
Selhal jsem.
Byl jsem mrtvý, ...ale stále jsem cítil hebký dotek okolo krku a do mé hlavy probleskovaly zvuky zkázy.
Křik, sirény, rány, jekot…
„Tady je další!“ tlumený hlas nedaleko…
Rachot kovu a kamení.
Vnímám světlo.
„Vidím ho! Opatrně, táhněte!“ kdosi mne chytá za ruce a pomalu táhne.
Ženský hlas „To je Jake! Pracoval v archivu“
Ruce mi otírají obličej vodou.
Otevírám oči zalepené prachem.
Kouř.
Blikající světla.
Ve tmě nad sebou vidím poničený nápis …opolitan mus…
Šepot „Podívejte, co má na zádech“…

Měl to být jen klasifikovaný zápočet z teorie grafů. Kredit navíc. Pojistka, kdyby něco nevyšlo v letním semestru.
Něco se ale zvrtlo.
Šeredně zvrtlo.
Každé odpoledne odcházeli Lukáš s Jindrou ze školy a mířili na kolej. Každé ráno se probouzeli zpátky ve třídě. Špinavější než den předtím, otrhaní, s bolavou hlavou a bez ponětí, co se s nimi celou tu dobu dělo.
Po dvou týdnech začali spřádat různé teorie.
Mimozemšťané.
Tajné vládní pokusy na lidech.
Časová smyčka.
Překřížení se sousední dimenzí.
Nikdo z nich ale nikdy nepomyslel na to, že A 02 je jen další bludný kruh na téhle škole.

„Objekty v kolizním kurzu!“ zahlásil Salámdin.
„Pod 500 metrů pal“, to jim zatne, ušklíbnul jsem se.
Aaaaa jebho! První salva vyrvala do ulice novou stanici metra a Salámdin provedl ukázkové salto.
Hydraulické tlumiče úpěly jako pomalu umírající tchyně.
„Pááááál, do prdele, pááál!“
„Prdel nelze lokalizovat“ odvětil mi Salámdin.
„Zatracený asijský krámy“ ulevil jsem si. „Útočník واحد اثنين ثلاثة – PAL!“
Ze Salámdina vyskočil بركان a začal porcovat útočníky.
V poslední křeči vypustily مصباح علاء الدين svůj smrtonosný bobek.
Svět se ponořil do tmy.
Ticho.
Tohle nemůže bejt konec sakra!
„Neboj, jen budeme zase amputovat“ ušklíbla se Ta druhá zpod svého Nikábu.

Teplo a hebko.
Šimrání a rty pomalu pátrají.
Cítí měkkou nerovnost. Svaly v tváři se napnou. Doprava…
Tam je!
Neomylně pátrá správným směrem.
Už neunikne.
Ještě kousek… a má ji.
Rty sevřely svůj cíl a reflex se spustil.
Pocit štěstí… známá vůně mezi rty, vůně… štěstí, rytmicky vystřikuje.
Ještě… polyká. Znovu.
Reflex polevuje, zpomaluje… konec. Štěstí.
Bradavka pomalu vypadává ze rtů a sliny kanou z koutku na dvorec.
Plácání po zádech a… úleva.
„A je to puclíčku“ usmívá se Monika. „Tak zase v pátek. Pleny si nechte, jsou v ceně.“
Doktor Vrábel se šťastným úsměvem na tváři odchází do práce.

„V jedenáctce sedí dýlink. Po desátý večer můžeš chodit mlsat zbytky koksu do jejich relaxu“, ušklíbnul se Jakub. „Deset až vosum sou vobchodníci, banda podrazáků. Sedmička je právní, rozkydnutý a úplně zoufalý holky, takže kdybys někdy urgentně potřeboval smočit…“ pokračoval zkušeně. „Čtyřka marketing, mrdatelný, ale naprosto tupý. Hoblujou je lidi z digitálu, teda druhý patro. A trojka sou dutohlavové, tam dobrovolně nechoď!“ uzavřel představení.
Martin jen nepřítomně přitakal.
Cestou zpátky uviděl skrz špinavý okno dvě víly v minisukních, čekající na autobus.
Tohle krutě podcenil. Tady mu jeho oblíbený triko s lebkou, byť Odolnost proti korporátní idiocii: +8, rozhodně stačit nebude.

„Chtěl jsem jít na večírek, a ne se starat vo posraný zvířata!“ řval brácha, ale Phill jen pokrčil rameny a zavřel se do svýho bastlířskýho kutlochu. Jo, bejt nejstarší má někdy i svoje nevýhody.
Ráno jdu okolo a zůstanu stát s otevřenou pusou. Brácha na zápraží a před ním… ONA. Dokonalý tělo, obličej jak z katalogu, vlasy… aaaaaaA! A nebyla sama. Byly tam… čtyři?!
„Sakra, Majku?!“ kejvla jsem směrem k těm zjevením.
Brácha jen plačtivým hlasem utrousil „Phill je debil“ a rozhodil po dvoře obsah ošatky.
Čtyři modelky se vrhly na zem a začaly cukavými pohyby vyzobávat zrní z trávy.

Po příjezdu na okraj slumu transportér zachrchlal, že má dost a vzdal to. Otík mumlal cosi o zfušované italské práci a pustil se do oprav.
Zbytek týmu zatím zajistil okolí. Čekalo je to nejlepší. Probít se milionem uliček mezi domy z kontejnerů, vlnitého plechu a odpadu až ke zdi, kde začínala karanténní zóna. Dva kilometry, které bez spolehlivě fungující ochrany nemají šanci překonat.
Najednou křik, skřípění a rachot.
Transportér míří z kopce do slumu a svými čtyřiceti tunami vytváří v nuzné architektuře luxusní českou dálnici.
„Gumo! Čím si to podložil?“
„Trsem banánů, vypadaly nezrale, takový ty, co nejdou ani oloupat…“

Odklepl simstim a byl tam. Molly právě nasedala do taxíku a on poznal, že vnímá jeho přítomnost. Jak se ti to líbí fešáku? pomyslela si, ale on nedokázal odpovědět. A tohle ještě neznáš… nezvyklý pocit jedné z žiletek, která se jí vysunula zpod nehtu a pomalu jí rozřezává vnitřní část overalu. Protáhla ruku dírou v kapse a pomalu si prstem začala kroužit kolem rázem ztuhlé bradavky. Připojily se i další prsty a ruka v malých spirálách začala klesat. Za půl hodiny jsem u tebe, takže těžko na cvičišti… Case cítil sametovou kůži klouzající po bříškách prstů i vzrušení které zadržovala…

Ona:
Je tu jaro, sláva,
všude květy pučí,
Rostou kytky, tráva,
včelky roztomile bzučí.
Stromy květy nazdobí se,
odějí se v gala,
ptáci zapějí svou píseň,
slunce zas se učí sálat.
Lidé, stromy, hmyz i ptáci,
pejsci, kočičky i muly
cítí, že se láska vrací,
budou dělat tuli, tuli.
On:
Venku už zas zuří jaro,
přírodní to pomsta,
minulej rok mě to sralo,
zvířata chtěj šoustat.
Stará v říji každoroční
kde je prej její „kanec“.
Já měl ale včera noční,
dám radši mazanec.
Řešení má pro nás oba
tahle divná jarní doba…
Zmažeme se jak kraslice,
já i moje mazanice.

Po dvou minutách se začali od náměstí stahovat mrtváci a já zavelel na ústup. Předloni tuhle část Berouna obsadili rastafariáni a zkuste se potichu plížit plantáží GMO marihuany.
V trafice jsem ale nemoh už dál zůstat. Bylo jen otázkou času, kdy za mrtváky přiletí má oblíbená popelnice, a v hospodě na konci ulice na mě čekaly klíčky od motorky.
Mám dvacet minut… možná.
Byla to únava, omamná vůně trávy, zoufalství …těžko říct.
Ten druhý se náhle zvedl a zavelel: „Je čas na plán Z“
Z krosny jsem vybalil Zbrojovku a do kapes nacpal srnčí brok.
Dnes budou mít mrtváci taneční.

„…a všimli jsme si toho až po třech cyklech“ vedoucí geolog nervózně přešlapuje.
„Tak vy říkáte, že materiál se v průběhu směny sám doplňuje a přeskupuje?“ zástupce pro kontakt poskakuje a mává rukama „…a v jeho struktuře jsou vidět vzory!“ hlas mu přeskakuje. Jasný pokus rozumné entity o kontakt, na který čeká.
„Pokračujte v činnosti a vyšlete signál PD2 na základnu. Tým pro speciální operace dorazí v nejkratším možném čase!“
„Tomáši, co to děláš?“ babička nasadila přísný výraz. „Zase jsi tu rozsypal cukr a kreslíš do něj? Podívej těch mravenců!“ Tomášek pomalu couvá. „Vezmeme na ně sprejík, jinak tě poštípají!“

Když jsem ji poznal, bylo to silnější než drogy. Ta zkušenost byla vzájemná a po roce už nebylo co řešit. Vzali jsme se. Ivana neměla rodiče, žila tehdy na ubytovně a jediný co si do společného života přinesla, byl starožitný obraz černého rytíře chránícího královnu.
Dnes žijeme téměř na samotě. Starý Kaltoun zemřel na infarkt den poté, co omylem přejel Ivaninu kočku Candy. Ožrala Váchal uhořel. Požár té nelegální palírny, která nám smrděla pod oknem ložnice.
Pospíchám. Ještě poklidit větve, než se vrátí. Tu jabloň měla ráda, ale jablka už stejně nerodila.
Nejde se na-dech-nout… sakra, astma jsem nikdy neměl…

„Tady trochu odsát…“ po růžovošedých záhybech stéká krev. „…a malou svorku.“
Dneska jde práce od ruky. Ještě není ani deset večer a máme skoro hotovo.
„Huhly…“ sexy hlas ztlumený rouškou, mohlo to být tady, nebo i chci tě, ale teď práce…
„Jaké hlásili dnes počasí?“ ještě pár stehů a budu zavírat. Po nose mi stéká kapka čehosi.
„Eeehuhly hlee..!“ rukou ukazuje z okna. Pod kopcem blesky bičují vrcholky lesa.
Poslední steh a je to.
Pohled na přístroje… údaje optimální.
Ruku na spínač…
Blesk udeřil do zvonice a já mám opravdovou živelnou radost
„Aaaaaaahahahaha Muhahahaaaaa!“
Tahle už bude 90-60-90.

Bedřich si rozcvičuje krční páteř.
Doprava... Karel Bombarďák ze Žižkova školí: „Ti řikám, nesyp. Najeď vobjemovku. Večer ždímej varhany a kozy, dvanáctkrát po vosmi a třikrát dokola. Za chvíli nás budeš školit...“
...a doleva... Ivan Karlínský mamut přitakává „...si piš, hmyzáku. Ser na haxny a rogalo. Jak na babu vyvalíš pekáč, hodí široký krofky. Vověřený!“
Doprava... doleva... (smích).
„Kluci... ale já už holku mám“
...doprava... „Neser, nějaká bikini frnda vod půl sedmý?“
...doleva... „Hovnó, ta strašná nítěnka z minule? Z toho tě vyléčíme... taková žížala vykostěná, dyk vůbec necvičí!“
"Kluci..." Bedřich zatáhne hlavu mezi ramena „...ale děloha je taky sval.“

Rakev, hlína, luční kvítí,
babička je pod drnem.
Dejžto pánbůh spočinutí,
pečlivě jí zahrnem.
Bohuš, hrobník, úsměv plachý
o babičku postará se.
Hleď, je samý sval a šlachy,
je to mladík v plné kráse.
Protekce za flašku rumu,
to je stejné v každé měně.
Dopřeje jí svého umu
ukojí ji dvakrát denně.
Teď má babča nabíječe,
cena vcelku lidová.
Copak? Z rakve trochu teče?
Asi už je hotová!
Lascivně tu na náhrobku
babka vnady vyvalí.
Abych si jí nepoškodil…
…musím trochu zpomalit.
Mrtví můžou, živí musí,
když se s živou soulož hnusí.
Maso, tkáně, červi, kosti…
to je služba veřejnosti!

Oči bez výrazu upřené na prasklinu vedle lustru, z koupelny se ozývá pískání melodie s Deadpoola. Myšlenky se v hlavě rvou a nikdo nevyhrává.
Ve čtyři měli jít se Šárkou do botanický. Přišla o deset minut později, ale namísto obvyklého „Ahoj“ - „Ahoj“ mu nějakým svým judo kouzlem podrazila nohy, zasedla ho a pak už se vlastně ani nebránil. Nebránil se potom ani v kuchyni, ani v obýváku…
Šárka? TA Šárka „pusu až po svatbě“?
Hedvika mlčky zavrtěla hlavou a schovala lahvičku mezi prsa. Ne, ještě ne… ještě učitel tělocviku a ten desetibojař z vedlejšího vchodu. Potom se smí Šárka vrátit.

Za jemného deště se klouzal po špinavých cestách hlouběji do centra místního slumu. „Až ke Klepetové chýši, tam najdeš vrchol rozkoše pro tvé tělo i duši“ jak mu poradil conciérge v hotelu. Hologramy Města nechal dávno za sebou. Cestu osvětlovaly převážně reklamy na tvářích mai‑tou, lemujících cestu v marné naději, že si vydělají na další dávku.
Klepetová… jak obří surrealistický nádor vyrůstala z polyplastové slepenice slumu. Biomechanická halucinace lesknoucí se deštěm a vzdáleným obrazem Města.
Už stojí uvnitř a ta prastará otázka náhle ztratila smysl. On, touhy, uspokojení… rozkoš.
Jeho orgány pomalu a s orgastickou bolestí vrůstají do masy chýše.

„Takže…“
Hlas měl sílu uragánu a všichni teď hleděli jen na něj.
„..už nechci slyšet žádné další NEJDE, nebo NEDÁME. Jsme jednotní, jsme nejlepší a není nic silnějšího než síla týmu!“
Ten hlas rezonoval celým tělem a chtěli pro něj udělat cokoliv.
„Není…        NIC,        co bysme nedokázali! Jsme malá armáda a stále sílíme.“
„Takže, teď všichni zabereme jako jeden a dokážeme to. Slyšíte? My to dáme. Tentokrát se ven dostaneme!“
Teď už nebylo žádných pochyb. Mají na to a úspěch je nevyhnutelný.
„Takže…        raz, …Dva, …TŘI!“
„Josífku, dojez tu drožďovou polívku, ať máš sílu.“
„Ale babi, já už ne…Bleeeeeeeueeee…“

Ivan Pavlovič byl profesionál.
Jeho výkon byl dokonalost sama. Přiblížení k cílovému bodu proběhlo přesně podle instrukcí, letěl pod úrovní civilního radaru, odpovídač vypnutý a vysílačku vypnul raději ihned po startu. Pravda je, že přes nízkou oblačnost neviděl ani na nos letadla, ale profesionál nepotřebuje oči, létá citem.
Když nad cílem odhazoval svůj náklad, měl opravdu dobrý pocit. Takhle, to uměl jen on. V rekordním čase a v jakémkoliv počasí. Ivan Pavlovič pracoval jako dobře namazaný stroj.
„Пиздец!“ vedoucí směny hrozil pěstí k mizejícímu letadlu. Pil tu každý, ale jen málokdo přitom dokázal hodit na příletovou halu tři kombajny… „Придурок!“

Chtěl na ni zavolat, ale z pootevřených úst nevyšel žádný zvuk. Nebylo proč.
Před půl rokem na něj čekala každé ráno u vrátnice, vtiskla mu do ruky teplý koláč a přidala polibek, někdy letmý, jindy slibující… a sliby se mají plnit.
Dnes už na něj nečeká, vlastně ji vidí za ten půlrok poprvé. Poznal ji jen podle tyrkysové sukně, tu si brala, když chodili za zábavou.
Jde k němu s otevřenou náručí.
„Promiň Hedviko…“ slova se rvou z hrdla sevřeného smutkem, vztekem a pocitem, který neznal.
Kulka jí utrhne kus ramene i s klíční kostí… a vlastně ji ani nezpomalí.

„Johne?“
„Ano?“
„Všiml jsem si, že jste po příchodu nerozsvítil, a ačkoliv je srpen, vy máte zatopeno. Navíc celou cestou z Battersea jste si pískal tu protivnou šantánovou melodii… Máte dnes dobrou náladu?“
„Máte pravdu příteli a… odložte si. Je tu nesnesitelně a není nic horšího než pot dráždící na citlivých místech.“
„Johne, nevidím na krok, kam jste dal lampu?“
„Je za stolem příteli. Stačí se pořádně nahnout.“
„Johne, chováte se nadmíru podivně… požaduji vaše vysvětle… aaa… ní! Johne?!“
„STOP! Kolikrát mám říkat: …bez keců rovnou na věc.
Vyhoďte je oba! Teda … příště si zas na natáčení najmu sečtělou homokládu.“

Viděla, jak kopou na zemi do něčeho, co byl ještě před chvílí Em a zatmělo se jí před očima. Její svalnaté ruce se proměnily ve dva ocelové buchary, z hrdla se ozval řev bizona v říji.
Její upravené nehty trhaly kůži i svaly a stříkající krev jí krásně ladila k její sukni do zvonu. Začala tančit a smrt hrála na pekelný flašinet…
…vytrhané očičiči…
…zlomenánáná žebra…
…ukousnutá varlatatata…
Byl konec.
Slzy došly, tak mu hladila zbytky potrhaných žlutých křídel.
Milovala ho. Celou tu dobu. I přesto, že jí po těch hormonech přestal říkat něžně moje Panenko a zůstala jen Makovice.

„Je vrcholem válečného umění potřít nepřítele důmyslem“ citovala, „a přesně to my uděláme.“
Rozhazovala rukama a její vlasy ve svitu svíček vrhaly bronzové odlesky.
Pokaždé, když ji pozoroval u výkladu, měl neodolatelnou chuť ji políbit. Chuť… nikdy však odvahu.
„Našla jsem jejich slabé místo… vztah ke služebnictvu. Bez podřadné a primitivní bytosti ve své moci, jejich rodina nedokáže uvolnit své panovačné choutky a časem se zničí mezi sebou.“
S triumfálním úsměvem se na ně otočila a ukázala směrem ke dveřím knihovny.
„Proto Vám představuji naši novou zbraň“ – „civilizovanější Dobby“
Na ta slova vešel skřítek ve smokingu a jemně se uklonil.

„Karle prosím, ještě ne…“
Ludvík seděl na parketách jen v trenýrkách a nátělníku. Po jeho neoholené tváři se koulely slzy.
„Může to ještě pár dní takhle zůstat, ne?“ „Do září času dost…“
Karel vypadal neoblomně. Ošoupané kalhoty od obleku a v ruce pomačkaný plán.
„Pane Náhlý, už to víte alespoň rok.“ „Tak se s tím smiřte a nechte kluky pracovat.“
Ale to přeci nejde, byl to celý jeho život a teď… Všechno mu vezmou. Pár chlapů, co dostane zaplaceno, a zbyde jen hromada suti. Prej modernizace a nové metody výuky.
„Karle prosím, aspoň ty kruhy mi neruš. Šplhadla vzal čert…“

Kontrakce přišly úplně nečekaně a poslední půl hodinu přicházely a odcházely ve vlnách tupé bolesti. Ne, takhle to přece být nemělo! Ještě ne. Nikdo tu se mnou není. Nikdo, kdo by mně držel za ruku až to bude nejhorší. Nikdo, kdo by mi pomáhal, až to budu chtít vzdát. Nikdo. Jen samota okolo mne.
Stahy. Jeden za druhým. Nedá se to zastavit. A kdo by chtěl. Jen pořádně zatlačit… a znovu.
Vydržím to, je tu se mnou moje samota a hlas.
Hlas…
„Netlač!“
Ten hlas.
„Proboha už netlač!“
„Bedřichu, ty si prase." "Tebe si zas vezmu domu, až se vožereš.“