Moje články

Co se vlastně za uplynulý rok a půl? Dva roky? vlastně stalo? Mimozemšťané zničili planetu, já se pomstil, zachránil Jonáše, stal se otcem. Všichni jsou spokojení, tedy skoro všichni. Bratři jsou spokojeni určitě, já trochu, Ten druhý vůbec. Stále mi do všeho kecá a snaží se mi radit. Poslední dobou jsem se ho však naučil ignorovat, což mu vadí ještě víc. Saladin teď stojí v naprosto žalostném stavu ve vstupní chodbě, ale protože sám uznal, že již není potřeba, uložil jsem ho ke spánku a vypnul.
„Dobrou,“ rozloučil jsem se se starým přítelem za pohasnutí poslední kontrolky na palubním pultě.

Po tom, co se osvobodilo pár mozků z hlav, vnitřností a bůh ví čeho z lidských těl, začali politici brát hnutí Zelených vážně. Tím, že jim přiřkli část pravdy, se počet atentátů a tím tlak na politiky zvyšoval. Nekonaly se bombové útoky jen na benzínky, teď dokonce i na auta s benzínovým či dieslovým motorem.
Dokonce bylo několik lidí prodávajících tužkové baterie umučeno nebo stáhnuto z kůže za živa. Zelení aktivisté byli prostě vždy, všude a dokázali zasáhnout v tu nejméně vhodnou a nečekanou chvíli.
Při těchto vzpomínkách mi hlavou problesklo i to, jak zemřel děda s babičkou. Hnusná emancipace!

Když jsem svému šéfovi v redakci Zelených listů řekl, že si beru dovolenou a mířím do úplné končiny na chatu, ve které není ani elektřina, pochválil mne, jako správného Bratra. Doslova jsem se ho zeptal: "Prosím pane, pošlete mne až na konec světa na dovolenou, prosím?" Tenkrát jsem toho chlapa děsivě nesnášel a při téhle řiťolezecké větě mu měl chuť i přes aktivní nenávist ke zbraním do krku nacpat malorážku a stisknout spoušť. Nesnášel jsem tohle podlézaní, kdy si na mě mohl honit vlastní triko. V té době jsem netušil, že ten můj konec světa přijde cca za tři dny.

Usazen ve vysílacím studiu se z pohodlného křesla pána Majesty dívám oknem ven. Dneska to praskne. Dnes se zhroutí přetvářka a lži, kterými nás starý Loyd celou dobu krmil. Co bude dál? Občanská válka, nepokoje? Představil jsem si, jak se jednotliví vůdcové rodin snaží převzít moc na městem, zatímco někde v pustinách Svobodní sílí a sílí. Viděl jsem, jak tisíce lidí hladoví a nakonec umírají, protože se o ně nikdo nepostará. Tedy ne že teď by se o ně někdo staral, ale teď jsou jako mrtví alespoň užiteční.
"Tak dnes asi nic nepraskne," pomyslel jsem si a začal lhát také.

Janička byla naše zlatíčko. Trochu jednodušší, ale nejhodnější stvoření, jaké kdy po zemi chodilo. Do dnešního dne jsem pořádně nepochopil, jak jí to Wries s Van Vrenem mohli udělat. Ještě dlouho poté, co jsem oba vlastnoručně zabil a rozsekal na co nejmenší kousky, se mi ve snech vracel obraz jejího zmučeného těla, pohozeného v průjezdu mezi dřevěnými bedýnkami od zeleniny.
Janička by přitom v životě neublížila mouše. Celý život tiše vzdychala, když se dívala na Mazlíkovu a později i na Hanačinu postavu, ale ona to prostě měla v rodině. Obrovské srdce pro každého, jen toho mozku jí Bůh moc nenadělil.

Dech pouště tiše zpíval a já a náčelník Guss jsme seděli na zemi uprostřed planety, na které zbylo sotva několik tisíc obyvatel, pobrukovali si africké posmrtné písně a vyřezávali při tichém praskání ohně našeho nového klanového démona.
Naše dva stíny tiše tančily na půdě, která ještě před několika hodinami dosahovala teploty přes 50°C, nyní jen těsně nad teplotou, při které jsem chytil vlka.
"Gussi?" zeptal jsem se náčelníka, jakmile jsme odřezky shrnuli do ohně a počali svými noži vykopávat díru do země, kam jsme měli našeho nového démona usadit.
"Maxmiliáne?" otázal se náčelník a odrazy ohně mu tančily v očích.

Ten druhý mne vždy svými hláškami dostával do trapných situací. Když před lety, ještě v dětském domově, prohlásil: "Všude holek jako kvítí, půlka z nich jsou transvestiti,"
netušil, že tím naštve početnou skupinu umělců, na jejichž vystoupení jsme byli.
Když si ve dvaceti ujasňoval svou orientaci (já ji měl jasnou, ale znáte Toho druhého), utrousil: "Když tě holka nemá ráda, stačí prdel kamaráda." Rebeka už na mne nikdy nepromluvila.
Právě teď Singhaia ke stolu nese něco jako hamburger, takže jsem se jeho hlášku, "Když ti žena vaří na nic, buď rád, že nejsi panic," pokusil zamaskovat slovy "Ham!" Bohužel, bezvýsledně...

Bojujeme v chodbě Zelená tři už asi den? Nebo dva? Přehled o tom, kdy je den a kdy noc, jsem ztratil už dávno. Myslím, že v minulém životě.
Ze zamyšlení mne vytrhlo zařvání bolesti někde po mé pravé ruce. Jedna z menších buněk se dostala do kontaktní vzdálenosti a jednoho vojína zrovna roztloukala na kaši připomínající expresionistickou kresbu. Červená krev na zeleném podkladě v temnotě přerušované stroboskopickým poblikáváním hlavní tak zvláštně kontrastovala.
Zapřít samopal k rameni, zamířit, vypálit. Buňka se mi v dalším nápřahu rozprskla o noktovizor.
Úkrok zpět, přebít, namířit, pal. Samopal vystřelil přesně sedm kulí, než se zadřel...

Stáli jsme na vrcholu hory a já proklínal svou představivost. Před námi byla jediná sjízdná cesta. Všude jinde byly obrovské závěje sněhu, s nimiž si ani našich tři sta tun nedokázalo poradit. Cesta nebyla zase až tak velký problém. Problémem bylo, že vedla nad propastí, hlubokou několik set metrů. Úplně dole v počínající tmě se tyčily zubaté vrcholky skal. Pokud Saladin sklouzne, budeme mrtví. Úplně jsem viděl, jak jdeme několikrát přes bok a jak mi hlavu rozdrtí uvolněná pračka. To byl ten příjemný způsob smrti.
"Tudy ale musíme," zabručel jsem, povzbudivě mrkl na Jonáše, zavelel, "vpřed" a zbaběle zavřel oči.

Probudil jsem se zpět ve svém vězení. Nevěřil jsem vlastním očím, uším i nosu. Hmat jsem neměl žádný, protože mi páteř od výbuchu ještě nestačila srůst. Skutečně jsem byl zpět na lodi paní Dao, uvrhnut zpět do své vlastní klece. Fascinovaně jsem hleděl, jak si ranní slunce probojovává cestu skrze mříže na stropě. Stín klesal a klesal a klesal, a klesal a klesal, až se dotkl mé tváře. To klesání bylo skutečně dlouhé, ale protože jsem nemohl ani otočit hlavou, docela jsem si ho užil. Co taky jiného, že? Vlastně jsem ještě přemýšlel, jaký trest si paní Dao vymyslí tentokráte.

Když jsem viděl generála Ruffuse poprvé plakat, přišlo mi ho na prvních pár vteřin opravdu líto. Pak jsem si ale v hlavě promítl všechno příkoří, které se mi díky jemu dostalo, a začal jsem ho nenávidět. Tedy nenávidět víc, než kohokoli do současné chvíle v mém životě. Docela mne překvapilo, že generál pláče na svou udržovanou bradku pouze slzy.
"Co myslíš, že asi pláčou námořníci? Rum?" zeptal se Ten druhý a já dostal utkvělou představu si prostě a jednoduše vrazit hlaveň nejbližší zbraně až do krku (jak by řekl Ten druhý, pořádný blow job) a palcem u nohy stisknout spoušť.

Základna na Měsíci byla fajn. Sice jsem několikrát proběhl schody nahoru dolů, jak mne Protivníci překvapovali ve dveřích, pak jsem si ale řekl, že na to kašlu. Prostě je zničím.
Počítač mi před nedávnem řekl větu: "Nová doba si žádá nového člověka."
Na druhou stranu...
Otevřel jsem dveře ven a v ksicht mi zíralo asi pětadvacet Protivníků. S úlekem jsem dveře kopem zavřel a rozběhl se zpět. První dveře vpravo, odjistit několik granátů, hodit do vstupních dveří přesně ve chvíli, kdy se otevíraly.
"Teda..., takového pohybu jen tak pro nic za nic," okomentoval rozlet jejich orgánů široko daleko Ten druhý.

Jsem sice pan hodný, ale začínám konat podle věty, kterou jsem četl někdy ve dvacátém století na jedné internetové stránce takových šílenců: Chcete konat dobro? Podpořte zlo!
Takže teď s maskou Temného proroka, Nepřítele číslo jedna, procházím recepcí v hotelu, ve kterém si jeden Otec udělal základnu. Na recepci sedí hezká slečna se jmenovkou Mary Sue.
O 16 vteřin později:
Slečna Mary teď leží s rozdrceným hrtanem na zemi, levou ruku, kterou se mi snažila vystřelit mozek z hlavy, rozlámanou. V očích jí slábne život s každým zapumpováním jejího, teď již slabého, srdce.
"Vážně nevíte, kde bych Váženého Otce našel?"

Když konečně Vulkán rozšmelcoval upíra na asi milion kousků, řekl jsem si, že se na tu dívku půjdu přeci jen ještě jednou podívat. Ten druhý mi sice říkal, ať si na ni dám pozor, ale než se mi podařilo upíra zničit, tak omdlela. Netuším, jestli dehydratací nebo strachem, ale žádného úderu na solar jsem se od ní tentokrát obávat nemusel.
Položil jsem ji v Saladinu na lůžko a prohlédl její svázané ruce. Byly svázané opravdu dost pevně a nevypadalo to s nimi moc dobře. Obě zápěstí byla fialová, místy až černá a na okrajích lůžek nehtů se třpytily kapičky hnisu.

„Ten hrdina musí být hrozně hustej,“ položil jsem nohy vedle výdechu topení.
„Bude neskutečně namakanej,“ radil Ten druhý.
„Právě že ne. Když bude namakanej, nebude to ono.“
„Jak že to nebude ono. Musí bejt namakanej. Chceš, aby vytáhl třistatunový stroj z dvacetimetrový propasti.“
Nejhorší je, když mi Ten druhý kecá do psaní knížky tak, jako zrovna teď.. Nemá žádné literární střevo, ale jediné, co mu ke štěstí stačí, je kecat mi do úplně všeho.
„Tak mu dej nějakou rodinu. Aspoň bude mít důvod pomsty.“
„Rodina ne, ta je pěkně trapná,“ bodlo mne u srdce při vzpomínce na mou mrtvou rodinu.

Paní Dao bylo celkem vzato dokonalý hostitel. Sice jsem tu obří tlustou horu špeku vážně nesnášel, ale pan Ho mi dokázal vždy servírovat čerstvé mořské ryby. Musím říct, že ty nejmenší mají nejlepší krev, jakou jsem kdy v životě pil. Jen škoda že se tak strašně špatně chytají a mají ji tak hrozně málo. Jedna sklenička se plní deset minut.
Oslava ale byla i tak ucházející. Zábava rušná a rozmanitá. Hudebníci hráli, až jim málem paličky ulétli z rukou a já trsal, jako postřelená zebra. Nakonec jsme každý obdržel vlastní vodní dýmku. Při čemž jsem konečně ochutnal svůj první hašiš.

Fionka sedí v místnosti, která sousedí s mou celou zadržení. Mám pocit, že zase kreslí mě v supermanských trenýrkách, a ta druhá bezpohlavní osoba bude Karolína. Já se snažím soustředit a ovládnout Velkého Leoparda, který se mi právě snaží proboxovat mozkem až ke střevům.
Když se venku na ulici ozve třesk, trochu zneklidním. Celou svou myslí se upírám k naději, že se venku právě nezjevil Slíďák.
Zjevil. Sakra. Takže mě dnešní vyskakování z okna zřejmě zase nemine. Popadnu Fionu a pádím k oknům na protilehlé straně budovy.
"Jané..." křičí mi do ucha příšerka s růžovou mašlí, "nechal jsi tam pastelky!"

"Raz, dva, tři, my jsme bratři," zanotoval si Ten druhý a já sledoval, jak v řadě za sebou, vyrovnáni jako bowlingové kuželky, postupují mrtváci, přímo proti mně.
"Šel prvý, šli dva, šli tři indiáni..." zanotoval znovu Ten druhý, a mně se zdálo, že Kinetinu začínal mít víc než dost.
Nevím proč, ale v tomto úseku se mrtváci prostě rozhodli, že nás dostanou ve vlnách. A že byli hezky srovnaní, šli na řadu pěkně postupně. Tři, dva, jedna, vyměnit prázdný zásobník, jeden, dva, tři... připadal jsem si jako na pouti. Alespoň tak se myslím říkalo těm zábavným strojům v jedenadvacátém století.

Když jsem Jonášovi podal maličký Browning poprvé, hnusil jsem se sám sobě. Když jsem ho učil střílet do vycpaného klauna, jen proto, že připomínal lidskou bytost více než terče, nenáviděl jsem se. Jasně, chlapec byl nadšený a bavilo ho to. Ale jen do doby, než musel poprvé vystřelit. Tím mi zachránil život poprvé. Zabil jelena, ale už pochopil, že to není zábava. Včera jsem na něho křičel, ať zabije ty (ne)lidské postavy. Od té doby Browning nenávidí. Myslím, že ten den byl tenhle devítiletý kluk donucen dospět. Příliš velká cena za můj život. Jen doufám, že nezačne nenávidět i mě.

Dnešní den jsem se rozhodl označit slovem důležitý. Po vzbuzení Jonáše jsem mu slavnostně položil ruku na rameno a vážným hlasem prohlásil: "Dnes půjdeme ulovit něco k jídlu."
Úplně jsem viděl, jak se chlapci v očích rozzářily hvězdičky. Aby taky ne. Cesta v Saladinu byla sice pro devítileté dítě bezpečná, ale neuvěřitelným způsobem nudná.
Kolem poledne se tedy Saladin zastavil před velkým německým nápisem Lidl. Sice jsem tomuhle velmi levnému řetězci moc nevěřil, ale na druhou stranu, sklad by mohl být docela chladný a snad v něm nějaké konzervy a voda ještě po více než roce a čtvrt zůstaly čerstvé.

Sedím na tom nejkrutějším místě na světě. Zažil už jsem opravdu všelicos: smrt, oživení, mučení stříbrnou mincí, mučení stříbrným křížem, otravu (lék, respektive tygří dráp v žaludku), pak skoro smrt, opět skoro smrt. Prostě jsem si prošel docela dost velkým peklem. To ale, jaké příkoří je mi činěno teď a jak hrozně trpím, se s tím nedá srovnávat. Navíc zrada, která mne do téhle šlamastiky dovedla, přišla z mé rodiny.
Abych to zkrátil. Právě sedím v Luxoru na autogramiádě své poslední knihy.
"Pane Jánský? Stanislava Malá, časopis Pevnost, řekněte nám prosím něco o etymologii slova džin."
"Paní Dao! Vrať se!"

"Cíle jedna, dva, tři, na pěti hodinách, vzdálenost 36 km. Cíle čtyři, pět na devíti hodinách, vzdálenost 45 km. Cíle šest, sedm na dvanácti hodinách, vzdálenost 58,6 km."
To se do ticha přerušovaného jen blikáním kontrolek ozval počítač a já nevěřícně sledoval, jak cíle označuje červenými tečkami na monitoru.
"Jak o nich do hajzlu můžeš vědět?" zeptal jsem se počítače.
"Cíle a jejich vzdálenost byla sdělena vojenským satelitem Milénium III," odpověděl počítač. Mám pocit, že jsem v jeho elektronickém hlase zaslechl náznak samolibosti.
"Asi už blouzním," zakroutil jsem hlavou.
Cesta s tímto počítačovým vidoucím okem proběhla mnohem klidněji než obvykle.

Saladin se poklidně houpe a já usazen v řidičském křesle, s řidičskými brýlemi na očích, dělám řidičské věci. Ne že by to bylo něco složitého. Jedeme po pláži, která vypadá jako z obrázku cestovní kanceláře z minulého století, a já nemám nic jiného na práci, než sledovat zemi a hledat stopy snědených korýšů, které nám jako znamení zanechali poslední lidé z Gussovy skupiny. Netuším, kdo to vymyslel, ale počítač v knihovně našel něco o nějakých bratrech Grimmech.
Ten Druhý se jako vždy nudí a tak otravuje: "Hele klepeto. Je a hele druhý," infantilně komentuje vše, co vidí.
"Sklapni," zavrčel jsem.

Jdu dost pomalu a snažím se veškeré pavučiny ignorovat. Můj záchvat paniky ale nezmírňuje zvuk ozývající se z míst, kterými jsem prošel.Zvuk, jako když pytlík naplněný vodou dopadne na zem.
„To nejsou pavouci,“ přesvědčuji sám sebe.
„Co jiného by to mohlo být?“ prosákla panika do hlasu Toho druhého.
„Netuším, ale nebudeme to zjišťovat.“
Náhle mne zachvátil amok. Jeden pavouk mi záhadným způsobem spadl za krk, propadl se na záda a jak jsem sebou trhl, pukl. Chlupaté nožičky mne škrábaly na zádech a já hystericky ječel.
Kdyby mi v to chvíli kdokoli pohlédl do očí, spatřil by pouze záblesky šílenství.

Náčelník Guss mne pozval na něco, co asi před pěti lety mohl být obstojný panák. Naštěstí jsem se neptal, co destilovali tentokrát.
"Singhaia je velmi dobrý bojovník, Maxmiliáhe, pane neviditelného stroje, nabídni cenu, jinak z ní bude velmi dobrý pap-anc-tek," zatvářil se náčelník Guss vážně a já v tu chvíli nevěděl, jestli si dělá srandu či nikoli.
Nakonec jsem se s náčelníkem Gussem dohodl. Vyměnil jsem Singhaiu za mou nejlepší odstřelovací pušku a začal její odumřelé ruce operovat.
Při operaci jsem omdlel tolikrát, až jsem se styděl. Naštěstí byla Singhaia vzhůru a pokaždé mne uklidňovala: "Nejsem žádná květinka, operaci zvládnu..."

Hárlý pode mnou slastně brumlal a já si to fičel 160 kilometrovou rychlostí po polské dálnici. Bylo mi jasné, že pokud si nás Olie zavolal narychlo, muselo se něco stát. Péés mi zahřívalo plamenem záda a já vzpomínal na svůj čas. Jak jsme s Elvírou a Hnusákem čistili těžební stanice, jak jsme před útokem vždy zpívali klanovou hymnu a Elvíra při tom hrála na buben. Na to, jak jsem se měl vlastně fajn, než jsme skončili tady.
Najednou se ozval tlumený výbuch a já se na plovoucí motorce málem složil.
Hřebík, zahučel jsem temně. Ten musí jít z kola ven.

"Pane Moone?" zeptal jsem se hlavy na stole.
"Mistře Moone," opravil mne skromně Mistr Moon.
"Co přesně že to Šero Démona dělá?"
"Stín Démona, Tobiáši," opravil mne Mistr Moon, "nedělá v podstatě nic, jen vaše upírské schopnosti drobátko vylepší."
"Co vylepšovat? Jsem skvělý sám od sebe."
"Ach to mládí," rozmyslel si Mistr Moon zavrtění hlavou, takže se jen drobet zavrtěla.
"Jste silný upír a musím uznat, že velmi silný, i tak byste měl problém porazit byť jednoho jediného příslušníka Druhé rasy. Tam kam jdete teď jich bude mnohem, mnohem více."
Nasucho jsem polkl a rychle se do démonské oceli oděl.

Ústupová cesta vedla skrze výškovou budovu. Všichni kladní i záporní hrdinové při útěku v podobných stavbách prchají nahoru, směr střecha. Hloupost! Tam je čeká buď smrt skokem, nebo shozením.
Tohle všechno se mi míhalo hlavou, když jsem s Jonášem vběhl do spojovacího tunelu. Jediný slyšitelný zvuk široko daleko byl náš přerývavý dech a mlaskání mrtvých nohou.
Seznámíme Vás anonymně! Nevěříte? Věřte!
Ing. Vrabčáková - majitel agentury, hlásal nápis na dveřích jedné z kanceláří, ve které jsme se ukryli.
Mrtváci nás stejně našli. Nevím jak, ale našli. Vzápětí jsem seznámil dva anonymní mozky tak intimně že by to žádná Ing. Vrabčáková nezvládla.

Když jsem srovnal celou civilizaci do latí, začal jsem se nudit. Singaia s dcerou se měly k světu, a protože byl svět velký a přes obrovskou radiaci neobyvatelný, rozhodl jsem se ho propátrat. Takže teď běžím v atombordelu po něčem co dřív bylo pole, častými záplavami propracované z levelu bahno do módu bažina a za mnou se klátí tucet mrtváků.
V Glocku mám dva náboje a boty se mi mlaskavě odlepují z bahna. Ruka na rameni, otočka, výstřel, o mrtváka méně.
Poslední náboj a zbývá sto metrů k dostřelu Vulkánu. No nejsme s Tím druhým na tohle už dost staří?

První půlka druhé cesty do Jihoafrické republiky proběhla v klidu, takže jsem mohl stránky nového deníku naplnit větou: Dnes se nic zvláštního nestalo. Tentokráte jsme měli přístupové kódy k vojenským satelitům (počítač při čekání v Rufusově pevnosti lámal jedno zabezpečení za druhým). Ze sna mne náhle vytrhlo počítačovo varovné hlášení. Jen co jsem dopnul bezpečnostní pásy v křesle, pokusila se nám jedna vibrační mina přilepit na břicho. Jako vždy se na nepřilnavém povrchu neudržela a následný výbuch nás posunul o pár desítek metrů kupředu. Pak bylo ticho.
"Asi náhoda," poznamenal Ten druhý.
Vzápětí před námi vyrostl podobných náhod celý les.