Když dochází čaj

Hana, bledá a zjevně unavená, nakrčí nos. “To se nedá pít!”
Paulína Krásová vzhlédne od šití. “Buď ráda, že máme vůbec nějaký čaj. Je válka, drahoušku.”
Při posledním slově se dospívající slečna podívá na strop.
Její matce to neunikne. “Nebuď drzá,” napomene ji, byť vlídně.
“Nejsem drzá! Ale tohle, vždyť to chutná jako výluh z bodláčí a kopřiv. A cukru jen taková špetička!” Její hlas zní skoro plačtivě.
Paulína vstane, pohladí ji, přivine k sobě. “Je válka, Haničko,” připomene znovu. “Já vím, že bys dneska ten čaj potřebovala. A hodně cukru. Ale zkrátka nemáme nic lepšího než tuhle podřadnou kvalitu.”