Zůstat nenápadní

V noci je v nemocnici ticho. Přinejmenším by mělo být.
Ve skladu s prádlem ticho je.
Skoro ticho a skoro tma.
Toninka sedí na podlaze, Pavlovu hlavu v klíně, hladí ho po vlasech
„Čeho se bojíš?“ zeptá se šeptem.
„Že mě převelí k pluku. Už jsem na frontě byl. Znovu nechci.“
Je k ní upřímný. Nic neskrývá. Tohle se jí na něm líbí.
„Nikdo nás tu nesmí najít,“ hlesne, vzápětí ji chytne za ruku a přitáhne ji k sobě. Jeho dech voní po mentolu.
Toninka ve tmě vidí jeho oči. „Zamkla jsem,“ usměje se potutelně.
Nejsou tu takhle spolu poprvé.