Moje články

„A to jste tady Hermionu nejdřív nechtěli,“ řekla jsem významně. „Přitom byste se bez ní nepohnuli z místa.“
„Ono i takhle jsou ty pokroky dost diskutabilní,“ utrousil Severus.
„Vím…“ připustila jsem. „Jenže s váma to je těžký. Půlku měsíce chlastáte, pak střízlivíte a do toho potřebujete nutně pořádat dvakrát denně poradu.“
„Takže teď nám dáte zase rok volno?“ ujišťoval se Lucius.
„Asi jo. Doufám, že ten čas vhodně využijete,“ usmála jsem se potutelně.
„Dělá narážky?“ zeptala se Tonksová.
„Ano, ale budeme ji ignorovat,“ odvětil Severus.
„Máte šanci na poslední hlášku, než zaklapnu klávesnici,“ upozornila jsem je.
„Jdi spát...“ řekl Bill.

„Jdeme všichni,“ konstatoval Kingsley.
„A pohár bereme s sebou,“ dodala Hermiona.
„Prosím?“ podivil se Lucius.
„Nemůžeme ho tady nechat bez dozoru,“ přikývla Minerva.
„Přesně. Navíc bude bezpečnější je zlikvidovat oba v Bradavicích. Magie zakladatelů je mocná a měla by neutralizovat zlo, které se z nich uvolní.“
„Zatímco tady by se zlo pravděpodobně znásobilo…“ řekl rezignovaně pán domu.
„Možná jsem se opět ztratila…“ zašklebila se Tonksová, „ale víme vůbec, kde přesně se ten diadém nachází?“
Většina týmu se na sebe poněkud zmateně podívala. Něco jim uniklo?
Hermiona však měla ještě jedno eso v rukávu… Měli štěstí, že ji přizvali ke spolupráci.

„Hermiono, jsi v pořádku?“ zeptal se Kingsley, když se vrátila ze záchodu potřetí během jedné hodiny.
„Já… asi nervy, nevím,“ přejela si unaveně rukou přes tvář. „Bolí mě hlava, břicho, všechno.“
„Kolik času jste v posledních dnech strávila v knihovně?“ zjišťoval Lucius. „Řada zdejších knih není úplně bezpečná…“
„To není tím. Používala jsem izolační ochranná kouzla. Spíš… mám pocit, že nám ještě něco uniká, něco jasného. Ale vůbec mě nenapadá, o co by se mohlo jednat,“ povzdechla si nešťastně.
„Půjdeme do Bradavic,“ rozhodl Severus. „Ale nemusíme se tam motat všichni. Grangerová, Weasley, vy zůstanete zde.“
„To teda ne!“ naježila se.

„Asi jsem se ztratila…“ přiznala Tonksová.
„Pravděpodobně se autor domnívá, že zničením jednoho horcruxu se v něm uzamčená část duše minimálně co do části vrátí zpět do těla nebo se přestěhuje do horcruxů ostatních,“ vysvětlovala Hermiona.
„V našem případě není tělo a víme o tomto a jediném dalším horcruxu,“ pokračoval Severus.
„Což znamená, že část duše uvolněná z poháru by se vtělila do medailonku?“ ujišťovala se Tonksová.
„A ten by proto mohlo být o dost složitější zničit,“ přikývl Lucius.
„Prostě by ti neměl zůstat jeden jediný poslední. Lepší je zničit oba najednou, pak nebude mít duše kam jít,“ shrnul Aberforth.

„Tohle?“ přidal se do hovoru Kingsley a nedůvěřivě hleděl na knihu, kterou Hermiona vytáhla z kabelky. „Vždyť jsou to pohádky.“
„Myslíš?“ pozvedl Severus obočí a přečetl jednu pasáž. „Černokněžník velmi usiloval stát se nesmrtelným. Objevil několik způsobů, žádný se mu však nezdál dostatečně bezpečný. I vymyslel nový. Duše může existovat určitou dobu oddělená od těla a poté se do něj znovu vrátit, obnovená. Rozdělí-li se duše na několik částí a proti některé z nich je veden útok, nezanikne celá. Naštěstí zemřel dříve, než mohl svůj výzkum převést do praxe.“
„To znamená…“ vydechla Minerva.
„…že Hermiona má pravdu,“ dokončil větu Bill.

„Hermiono, máte nějaký důvod, pro vaše rozhodnutí?“ zeptal se Lucius.
Zaváhala. Stále jí dělalo problémy si zvyknout na tohoto příjemného, galantního a vůbec ne arogantního Malfoye staršího. Navíc… v rozhodnutí o horcruxech jednala spíše intuitivně, nevěděla přesně, jak ho vysvětlit.
„Našla jsem jednu knihu,“ odpověděla váhavě. „Jsou v ní… nečekané informace.“
„Kterou, smím-li vědět?“
„Kterak překovat meče v pluhy a jaké jsou důsledky.“
Čekala výsměch. Lucius ale zbystřil.
„Propátrala jste naši knihovnu skutečně důkladně,“ poznamenal.
„Snažila jsem se najít cokoli užitečného. Tato byla v sekci zasvěcené temné magii, a i když její název tomu neodpovídá…“
„Je užitečnější, než většina ostatních.“

„Jak se pozná, že je to opravdu horcrux?“ zeptala se Tonksová a zvědavě hleděla na nevinně vypadající pohár.
„Ne tak snadno jak v případě medailonku,“ připustil Lucius. „Z toho temnota doslova sálala, bylo jednoznačné, že jde o předmět té nejtemnější magie.“
„Může být o to záludnější,“ upozornil Severus. „Měli bychom se ho zbavit co nejdříve.“
„Není lepší nejdřív najít diadém a zničit je oba najednou?“ uvažovala Hermiona.
„Není bezpečné, aby byl dlouho v naší blízkosti. Může ovlivňovat mysl,“ varoval Lucius.
„Ale…“
„Fajn, budeme hlasovat,“ navrhl Bill demokratické vyřešení debaty.
„To zní dobře,“ zasmál se Aberforth.
Hlasování skončilo sedm k jedné.

Billa přestalo bavit, že se neměl s kým bavit, takže ty dva probudil, vpravil do nich Střízlivějící dryák a nasměroval je na Manor. Když dorazili, zbytek osazenstva snídal.
„Mise úspěšná, ale tihle dva by se nad sebou měli zamyslet,“ prohlásil.
Ženská část skupiny balancovala mezi úlevou, že se vrátili, naštváním na Billa, že jim neposlal aspoň Patrona, a pobavením nad stavem dvou pánů, kteří si za normálních okolností tolik zakládali na své důstojnosti. Kingsley s Aberforthem měli jasno a chechtali se, až se za břicho popadali.
„Nemáme trénink,“ připustil Lucius. „Ale ještě před pár lety bych přepil kohokoli z vás.“

„Ještě něco?“ zeptala se číšnice a tentokrát nezněla úslužně, ale spíš otráveně.
„Jedno pivo, prosím,“ ozval se Bill.
„A ti dva?“ řekla a sjela pohledem trosky s čely opřenými o stůl.
„Nic nevydrží… Dejte jim silný čaj, to by je mohlo probudit.“
„To jste zkoušel před dvěma hodinama,“ upozornila ho s protočením očí.
„Vím, však to taky fungovalo,“ pochválil se, věda, že nikdo jiný to za něj neudělá.
„Jo… vypili čaj, šli se vyblít, vyexovali další pivo a od té doby hrají na hodináře,“ řekla s despektem.
„Tak to dáme ještě jednou, třeba to tentokrát bude lepší…“ pravil Bill optimisticky.

„Dáte si ještě?“ zeptala se úslužná číšnice.
„Jasně,“ přikývl Bill dřív, než druzí dva stihli zareagovat.
„To už je páté?“ ujišťoval se Severus.
„Ne… stále první.“
„Myslel jsem, že do pěti by měli umět počítat i Nebelvíři,“ zašklebil se Lucius.
„Do hospody se vždycky chodí na dvě – na první a poslední – a vzhledem k tomu, že poslední tohle rozhodně není, musí být nutně první,“ vysvětlil Bill.
„Rozumíš tomu?“ zeptal se Severus dramatickým šepotem.
„Jen velmi přibližně,“ připustil Lucius.
„Vy jste vážně za studentských let nepařili?“ podivil se Bill, aby vzápětí dodal: „No, tak si to teď užijete o to víc!“

Lucius si prohrábl vlasy. Mohl na ně být opravdu pyšný – hebké, jemné, v nejčistším odstínu platinově blonďaté, elegantně splývající, vždy pečlivě upravené.
Severus ho napodobil. Jeho účes byl jiný, přesto neméně elegantní. Havraní čerň dávala vyniknout rysům jeho tváře, které dominoval výrazný nos.
Byli jako den a noc. Nádherní a dokonalí.
„Skutečně jdeme k mudlovskému kadeřníkovi?“ podivil se Severus.
„Mám na něho ty nejlepší reference,“ usmál se Lucius. „Zasloužíme si přeci nechat se trochu opečovávat, nemyslíš?“
„Uvědomuješ si, že potom už nám žádná žena neodolá?“
„Máš s tím snad problém?“
„Ani v nejmenším,“ řekl a nasadil svůj proslulý svůdnický výraz.

Zapíjeli… bestie jedny…
Ale zasloužili si to, protože jednoduché to rozhodně neměli.
Teoretická příprava se sice osvědčila, ale nedokázala vychytat všechny nástrahy nachystané paranoidním klanem Lestrangeů říznutým jednou více než šílenou Bellou.
Když se je pokusilo sejmout brnění stojící za dveřmi, jen se zašklebili. Nuda. Když po nich vystartovala smečka zuřivě štěkajících pětihlavých psů, malinko zneklidněli. Pozor. Když se ze všech koutů vyplazili hadi velikosti anakondy a jedovatosti mamby, začali se ošívat. Fuj! Když se jim pod nohami zahemžili pavouci a štíři, někteří i pobledli. Néeeee!
Naštěstí si celou dobu uvědomovali, že jsou to jen iluze. Pohár byl však skutečný…

„Jsou tam už strašně dlouho,“ ozvala se ustaraně Hermiona, která konečně opustila knihovnu a přidala se k ostatním v salónku. „Co když se jim něco stalo?“
„Třeba se pozabíjeli mezi sebou…“ ušklíbl se Kingsley.
„To není vtipné,“ zamračila se na něj Tonksová. „Víš, jak šílená byla Bellatrix. Trezor je určitě plný smrtelně nebezpečných překvapení.“
„Přesně,“ přikývla i Minerva. „Měli jsme tam jít všichni.“
„Je opravdu dojemné a krásné, jak si o ně děláte starosti,“ bavil se dál Kingsley. „Měli byste jim ale taky trochu věřit. Vsadil bych se, že pohár mají dávno v kapse a teď někde zapíjejí svůj úspěch…“

Když určená trojice vyrazila na Příčnou ulici, zbytek osazenstva se poněkud neorganizovaně rozprchnul. Hermiona pochopitelně zamířila do knihovny.
„Co ještě hledáš?“ ptala se jí Tonksová, když ji tam o pár hodin později objevila. „Kam Voldemort ukryl diadém, to v knihách nevyčteš…“
„Jasně… Potřebuju se jen ujistit, že nemůže existovat nějaký další horcrux.“
Zahleděly se na sebe, ta představa je děsila.
„Víš, že jsi vynechala večeři?“ změnila raději Tonksová téma.
„Hm…“ odvětila Hermiona nepřítomně, protože narazila na něco zajímavého v jedné ze starobylých knih z rodové Malfoyovské sbírky.
„To nemáš hlad?!?“ naléhala Tonksová.
„Snědla jsem pár banánů.“
„Ty jsi teda labužnice…“

„Weasley, jdete, nebo ne?“ zavrčel Severus.
Po bouřlivé debatě bylo rozhodnuto, že pro pohár Helgy z Mrzimoru se vydají Severus, Lucius a Bill – ten byl přibrán díky svým odeklínačským zkušenostem, ovšem bez velkého nadšení zbytku týmu.
„Ještě ne,“ odpověděl nevzrušeně. „Chci si prostudovat plánek, který nám byl velkomyslně poskytnut, a promyslet si různé varianty.“
„Pořád jen plánování…“ ozval se znechuceně Lucius.
Když ovšem ke Gringottům posléze skutečně dorazili, museli uznat, že Billův zodpovědný přístup se vyplatil. Copak drak, přes toho se dostat nebyl takový problém. Zato uvnitř trezoru je čekalo pár pastiček, se kterými by si bez přípravy zřejmě neporadili.

Autorka se zase jednou rozhodla vstoupit na scénu…
„Jde vám to letos nad očekávání dobře,“ pochválila jsem je, jakmile jsem uhnula několika preventivně vyslaným kletbám.
„Proto jsi nám to přišla znepříjemnit, že?“ utrousil Severus svým nejprotivnějším tónem.
„Ne,“ odvětila jsem důstojně. „Přinesla jsem vám mazanec, když jsou ty velikonoce…“
„Děkujeme mnohokrát,“ promluvil Lucius a, nevím, jak, ale podařilo se mu zaznít ještě mnohem víc nepříjemně než Severusovi.
„A plánek trezoru Lestrangeových…“ pokračovala jsem ve snaze být přátelská.
„Tohle?“ zeptal se se Severus s povytaženým obočím a výrazem ´táhni, odkud jsi přišla, i se svým výtvarným talentem´.
…a vzápětí dotčeně odešla…

„Takže co první? Pohár nebo diadém?“ zahájila Minerva další část plánování.
„O diadému předpokládáme, že je v Bradavicích, ale nevíme to jistě a už vůbec nevíme, kde přesně,“ podotkl Kingsley.
„O poháru víme, kde se nachází, ale obrany trezoru Lestrangeových budou nepochybně složité,“ upozornil Lucius.
„Neznáš je?“ zeptala se Tonksová.
„Zase tolik jsme se s Bellou rádi neměli…“
„Jsi ale pravděpodobně jedním z jejích dědiců, skřeti by tě do trezoru měli pustit,“ ozval se Severus.
„Vím,“ připustil Lucius, „ale nemůžeme na to spoléhat. Měli bychom mít připraven záložní plán.“
Již brzy se ukázalo, jak moudrý a prozíravý přístup to byl…

„Co se dělo s diadémem později? Kde může být teď?“ zeptala se Minerva Kingsleyho.
Byl to ale Severus, kdo jí odpověděl.
„Jako první bych hledal v Bradavicích.“
„Proč tam?“ divila se Tonksová.
„Dával horcruxy na místa, která pro něj byla významná, nebo lidem, kterým v rámci své paranoii věřil. V Bradavicích se poprvé setkal s magií, dlouho je považoval za svůj domov.“
Většina členů Řádu se tvářila pochybovačně, Hermiona ale přikývla.
„Harry to měl podobně. Byl taky sirotek vyrůstající mezi mudly a Bradavice jsou pro něj hodně důležité.“
„Taky jsou poměrně rozsáhlé,“ podotkl Lucius. „Takže bychom měli začít pátrat, že?“

„O druhém horcruxu bys měl vědět něco ty, Kingsley,“ ozvala se Minerva.
„Samozřejmě že znám příběh Rowenina diadému,“ zareagoval automaticky, „to ale neznamená, že vím, co se s ním dělo poté, kdy…“
Zarazil se. Jednalo se o jedno z nejstřeženějších tajemství havraspárské koleje. To, za které se její příslušníci styděli.
„V knize se píše jen, že byl ukradený,“ nakrčila Hermiona čelo. „Znáte podrobnosti?“
„Jistě,“ ušklíbl se Lucius. „Otázka je, zda nám je chce svěřit.“
Ač nerad, uvědomil si, že tuto informaci jim tajit nemůže.
„Zlodějkou byla Rowenina vlastní dcera, Helena. Dostala by diadém věnem, tak bylo určeno. Byla však netrpělivá…“

Lucius se Severusem se rychle vzpamatovali a nastartovali mozkové závity. Nenechají se zahanbit. Když Grangerová identifikovala potenciální horcruxy, oni přijdou na to, kde se předměty nachází.
„Pohár Helgy z Mrzimoru…“ zamračil se Severus. „Tuším, že nám ho na jednom setkání ukazoval.“
„Mně ho pro změnu předváděla moje drahá šílená švagrová. Chlubila se, že jí ho svěřil do opatrování.“
„Bellatrix?“
„No Andromeda asi těžko…“ zašklebil se Lucius.
„Kam ho mohla dát?“
„Do trezoru, kam jinam… Cpe tam všechno, od zlata po černou magií prolezlé harampádí.“
Kingsley si zamnul ruce. Trochu je vyprovokovat byl očividně efektivní způsob, jak se pohnout z místa.

Přinášíme exkluzivní rozhovor s novým vedoucím Komise pro vymýšlení mudlovsky přijatelných výmluv
Lorde Malfoyi, blahopřeji k nové funkci a zároveň vám mnohokrát děkuji, že jste si na nás našel čas ve svém jistě velice nabitém programu. Můžete se našim čtenářům svěřit se svými pocity?
Raději ne…
Byl vám svěřen důležitý úkol. Cítíte se na něj dostatečně připravený?
Samozřejmě. (sebevědomý úsměv)
Doufám, že mi prominete poněkud troufalou otázku. Jaké jsou vaše znalosti o mudlech a praktické zkušenosti s nimi?
Téměř nulové.
Přiznám se, že teď jste mě malinko zaskočil… Jak si tedy vysvětlujete své jmenování?
Umím se výborně vymlouvat… (pobavený pohled)

„Vy vypadáte…“ zopakoval Kingsley slova Tonksové, když se Lucius se Severusem přiloudali.
„Nesnáším porady,“ informoval ho Severus.
„Navíc jednu zcela zbytečnou jsme absolvovali včera,“ dodal Lucius.
Kingsley se nadechoval k obraně, ale pak se rozhodl, že dohadovat se s nimi nemá smysl. Místo toho pokynul Hermioně, která samou nedočkavostí nadskakovala.
„Zjistilajsemcojsounebomůžoubýtdvachybějícíhorcruxy,“ vychrlila ze sebe.
„Prosím?“ nadzvedl Lucius obočí.
„Grangerová… nádech, výdech. Znovu a pomaleji,“ ušklíbl se Severus.
Hermiona zčervenala, skutečně se zhluboka nadechla a větu zopakovala.
„To je výborná zpráva!“ zajásala Minerva.
„Někdo se opíjí, jiný je užitečný…“ podotkl významně Kingsley.

„Zabijte mě, ať se netrápím!“ zadeklamoval procítěně Lucius.
„Ticho…“ zaúpěl Severus. „Jsou tu lidé, kteří už mrtví jsou a nehodlají se ze své mrtvolnosti probudit.“
„No vy vypadáte…“ ušklíbla se pobaveně Tonksová, ale ani ona nevypadala v nejlepší kondici.
„Neprovokuj!“ okřikl ji Severus. „Kdo nám večer pořád dolíval???“
„A že jste se bránili…“
Do místnosti vstoupil Bill, s uznáním přepočítal prázdné láhve a škodolibě oznámil:
„Nerad ruším vaši jistě duchaplnou konverzaci, ale Kingsley svolal novou rychlou poradu. Máme novinky.“
„Nechci novinky. Chci být mrtvý,“ prohlásil umanutě Severus.
„To můžeš… Ale nejsi. A jako živý bys měl radši hezky rychle poslechnout.“

Porada byla jedno velké fiasko. Lucius netušil, k čemu se vlastně potřebovali scházet. Úkoly byly jasné – získat co nejvíc informací o horcruxech, pochytat zbývající Smrtijedy. Vyšlo to na tři hodiny tlachání…
Severus na něj kývl a oba automaticky zamířili do malého salónku.
„Panáka?“
„Dvojitého!“
Když je o hodinu později objevila Tonksová, měli již lepší náladu, zato horší smyslové vnímání.
„He-hele, našly nás…“
„Kde se tady vzala ta druhá?!?“
„Hrají si na hodnou a zlou, ale potvory jsou obě.“
Tonksová se zmateně zahleděla na místo po své levici, kam oba muži ukazovali. Pak si všimla prázdných lahví a vše bylo jasnější.

„Za chvíli je porada,“ připomněla Hermiona Tonksové, která stála před zrcadlem a sledovala, jak se jí v rychlém sledu mění barva i délka vlasů, tvar nosu, plnost rtů, hustota řas…
„Nestresuj, času dost. Potřebuju vybrat vhodný model pro Luciuse. Ty by ses taky měla upravit, ať má na co zírat.“
Hermiona si nenápadně povzdechla. S Tonksovou byla legrace, samozřejmě. Ale nebyli tu pro zábavu, měli úkol! Když se infantilně chovali Harry s Ronem, měla sklony je omlouvat tím, že jsou mladší než ona a že z toho vyrostou a zmoudří. Ale za kolik let dostane rozum Tonksová? Pokud vůbec někdy?

„Mají ze mě legraci,“ postěžoval si Lucius dotčeně.
„Všiml sis?“ reagoval pobaveně Severus.
„Spikly se proti mně.“
„To víš, ženský… Co bys čekal?“
„Problémy?“ přidal se Bill a nebylo úplně jasné, jestli tím odpovídá na Severusovu veskrze řečnickou otázku, nebo se zajímá, co se děje.
„Možná bych vám mohl poradit,“ zapojil se Kingsley, který pochopil, že pátrání po horcruxech se odkládá.
„Říkala jsem ti, že se začnou srocovat,“ ušklíbla se Tonksová. „Dokážou moc hezky spolupracovat, když mají dostatečně silný impulz.“
„Malfoy je… zvláštní,“ řekla Hermiona. „Mate mě.“
„I mě… Ale neboj, on je z nás taky dost vyvedený z míry.“

„Luciusi, příteli, takhle okatě flirtovat hned se dvěma ženami? Není to poněkud nevkusné?“ nadhodil Severus.
„Mám slušné vychování,“ odpověděl lord Malfoy svým nejdůstojnějším lordovským tónem. „Vedl jsem zdvořilostní konverzaci proloženou několika vhodně zvolenými lichotkami. Zcela v mezích bontonu…“
„Když myslíš,“ pokrčil Severus rameny. „Jen bych tě rád upozornil, že obě dotyčné se dokážou poměrně působivým způsobem rozzuřit.“
„Beru v potaz,“ přikývl Lucius. „Domnívám se nicméně, že si děláš přehnané starosti.“
Načež se sebejistě usmál a vydal se za Tonksovou.
Severus se rozhodl preventivně vyklidit pozice. Měl tušení, že brzy začnou vzduchem létat všemožné předměty, což by nemuselo být zrovna bezpečné.

„To od tebe nebylo pěkné…“ přitočila se k Luciusovi Tonksová.
„Co? Snažil jsem se být milý,“ bránil se.
„No právě… Hermiona byla dost v šoku. A netvrď, žes s tím nepočítal.“
„Mám se k ní radši chovat hnusně jako dřív?“
„Ne. Ale mezi urážkami do mudlovských šmejdů a lichotkami nad jejím účesem jde určitě najít nějaký kompromis… Aby z té tvé proměny nebyla tak vyděšená.“
„Ale ona má dnes opravdu výjimečně zajímavý účes. I když tvoje barva vlasů se mi zamlouvá víc,“ usmál se významně.
Tonksová byla zmatená. Změnil se, to už poznala. Ale co bylo u Merlinových koulí tohle?!?

V Hermioně se pralo hned několik protichůdných pocitů. Zklamání, že Řád ani nenapadlo Harryho, Rona a ji informovat dříve. Vztek, že ji samotnou nenapadlo, že je možné nejprve odstranit Volddemorta a až pak ničit jeho horcruxy. Podezření, že Lucius Malfoy hraje vlastní hru. Nakonec však převládlo nadšení, že se ji rozhodli přizvat. Ještě o chvíli později jí došlo, že by si měla hlídat výraz tváře…
„Hlavně, že se naučila nitrozpyt,“ pronesl Severus směrem k Luciusovi.
„Prosím?“ ozvala se dotčeně.
„Toho si nevšímejte, Hermiono,“ protáhl Lucius pobaveně.
„Jak si toho nemám všímat? A odkdy mi říkáte křestním jménem?!?“ dožadovala se rozhorleně.

„Severusi, příteli, nebuď tak odmítavý,“ promluvil Lucius smířlivě.
„Jdi do háje, tobě šest let krev nepila, vševědka nesnesitelná!“ prskal a ani se nesnažil udržet svoji oblíbenou ledovou masku.
„Sám uznáváš, že je chytrá. Bude se nám hodit. Nemusíme všechno oddřít sami…“
„To je fakt. Dej Grangerové problém a nepřestane, dokud ho nevyřeší…“ uznal Severus.
„Navíc díky svému původu ovládá všechny moderní vymoženosti, přes které se dají hledat informace,“ podotkla Minerva, která vycítila, že prvotní odpor opadl.
„Ale přizveme jenom ji!“ zdůraznil Severus. „Ty dva bezmozky tu rozhodně nepotřebujeme.“
„To se dá zařídit,“ přikývl Kingsley, který pochopil, že dosáhli maxima možného.

Voldemort byl zlikvidovaný, nikoli však všechny jeho horcruxy. Lucius se Severusem, ač neradi, uznali, že pomoc vybraných členů Řádu byla užitečná a že ji budou potřebovat i nadále. Proto uspořádali malou poradu.
„Víme, jakým způsobem horcrux zničit,“ začal optimisticky Kingsley. „Nebelvírův meč se osvědčil.“
„Nevíme ale, kde jsou, a hlavně, co jsou,“ zavrčel Severus.
„Potřebujeme informace,“ přikývla Minerva.
„Přesně. Kdesi jsem četla, že slovo je mocnější meče. Musíme jít s dobou,“ dodala Tonksová.
„A mě napadl někdo, kdo je ve vyhledávání informací naprosto dokonalý,“ ušklíbl se Bill významně.
„Nepřichází v úvahu!“ vyprskl Severus, kterému okamžitě došlo, koho má na mysli.

Lucius vzhlédl od partie šachů, zatvářil se nevyzpytatelně a utrousil:
„Už jste tu zase?“
„Vloni se vám to líbilo, tak jsem si říkala, že bychom mohli v naší spolupráci pokračovat,“ usmála jsem se nevinně.
„Jaké děsivé plány máte pro letošní rok?“ zeptal se přesto nedůvěřivě.
„Sama nevím…“ rozhodila jsem ruce.
„Prosím?“ zamračil se.
„Jako bys ji neznal,“ vložil se do věci Severus. „Prostě bude improvizovat.“
„To se mi nezdá. Měli bychom chtít nějaké záruky.“
„Já bych jí do toho nezasahoval…“
„Správně, nerušte moje kruhy,“ řekla jsem nadšeně.
„Pravda,“ přikývl Lucius. „Nerušit, pozorovat. Zabít ji za to, co spáchá, můžeme vždycky…“

Ten vztah nebyl jednoduchý, zdaleka ne. Namyšlený aristokrat s hloupoučkou manželkou a frackovitým synem. Já byla mudla hrající si na spisovatelku, která se rozhodla mu manželku zabít, syna ignorovat a z něj udělat lepšího člověka. Neboli mu obrátit život malinko naruby. Je mi záhadou, že mě nezabil. Že jsem to já nevzdala s ním, to mě tolik nepřekvapuje, jsem tvrdohlavá. Dlouho jsem ho brala jen jako… ehm… charitativní projekt? Severuse polidšťuje kdekdo, ale stvořit charismatického klaďase s temnou minulostí a dobrým srdcem z lorda Malfoye… to byla výzva!
V průběhu těch let se ale kromě nového Luciuse zrodila i úcta.

Lucius nestačil zírat, jak rychle a chladnokrevně se Tonksová s šílenou Bellou vypořádala. Když se poté v místnosti zjevila ona neméně šílená mudlovská žena, nezíral naopak vůbec. Už si na její zásahy nějak zvyknul. Navíc…
„Musím uznat, že letos to bylo docela fajn, dámo…“
„Viď?“ mrkla jsem spokojeně a v rámci objektivity vzápětí dodala: „Byl jsi skvělý… vy všichni jste byli. Občas jste mě až překvapili, jak vám ta spolupráce fungovala. Bylo mi ctí s vámi strávit zase jeden šílený měsíc. Takže…“
„Byl to ale šrumec,“ vložila se do rozhovoru Tonksová. „Šla bych spát…“
A za rok? Možná na shledanou…

Bill odhodil meč, uchopil hůlku. Všichni byli připravení, nikdo neváhal. Knihovnou zazněla sedminásobná Avada. Voldemort neměl šanci reagovat, zhroutil se k zemi.
Vážně takhle jednoduché?
„Smrtijedi přicházejí!“ vykřikl Kingsley a vzápětí se rozpoutalo peklo.
Útok vedla Bellatrix. Pohled na nehybné tělo jejího milovaného pána ji zbavil posledních zbytků zdravého rozumu, nesnížil však její bojové schopnosti, spíš naopak. Aberforth a Kingsley byli vyřazeni z boje. Ostatní Smrtijedi naštěstí tak zdatní ani nadšení nebyli.
„Tetičko, jaká radost tě potkat,“ usmála se Tonksová.
Lucius se Severusem ihned zaujali pozice po jejím boku.
„Ne, tohle je mezi námi děvčaty,“ odmávla je Tonksová a zaútočila.

Rod Malfoyů pochází, podle všech dostupných informací, ze slunné Francie. Od nepaměti jim v žilách kolovala vílí krev, v důsledku čehož vládli velkou mocí, které však nikterak nezneužívali. Vlastnili rozsáhlé statky a mezi svými poddanými byli oblíbení.
Příslušníci jedné z jeho větví dorazili v temném středověku až na Britské ostrovy. Někteří dějepisci uvádějí, že jejich cílem bylo plenění země, oslabené v té době mnohými válkami. To se nicméně nejeví jako pravděpodobné, s ohledem na jejich šlechetnou povahu. Pravděpodobnější je, že si přáli pomoci. Zbudovali několik sídel po celé zemi, pronikli do nejvyšších vrstev společnosti.
Vábení zla podlehli až mnohem později…

„Neposlouchej ho, Bille!“ zvolala Minerva vyděšeně.
„Skončete to, Weasley! Hned! Teď!“ usekával slova Severus.
„Umožníte mi jít až na konec světa, pane? Prosím?“ zeptal se Bill, pomalu, váhavě.
„Jistě,“ ozvalo se spokojené zasyčení. „To je tvé přání?“
Lucius se pohnul, musel se do věci vložit. Ale Tonksová ho zarazila.
„Neboj, on to zvládne,“ řekla s naprostou jistotou.
Bill se záhadně usmál. Naklonil hlavu, zdálo se, že něčemu naslouchá.
„Ne…“ odpověděl posléze a jeho tón se změnil. „Moje přání je, abys zdechnul!“
Mávnul mečem podruhé. Všechno se otřáslo. Mlžná postava za naříkavého kvílení zmizela. A do knihovny vpadl zcela rozzuřený Voldemort…

„Všichni připraveni?“ zeptal se Lucius a zopakoval základní pravidla. „Předpokládáme, že Temný plán ucítí ničení horcruxu a zamíří sem. Rodová magie ho zadrží, nevíme, na jak dlouho. Až ochrany prolomí, zaútočíme na něj.“
„Avadou,“ doplnil Severus. „Doufám, že s tím nikdo nemá morální problém.“
Sedm odhodlaných výrazů. Sedm osob spojených jedním cílem. Dnes se rozhodne.
Bill zvedl meč a sekl. Medailonek se s tichým prasknutím rozpadl, stoupal z něj mlžný opar, který se postupně zformoval jako stínová postava.
„Dva Smrtijedi v zádech. Podvedou tě, zradí…“ syčel vemlouvavý hlas. „Zradili už tolikrát. Mně ale můžeš věřit. Dám ti, po čem toužíš.“