Moje články

„Nikdo se nerozmyslel?“ zeptal se Severus ráno, když se shromáždili ve staré knihovně.
„Ne,“ odpověděla Minerva.
Zmijozelův medailonek ležel na stole, stejně jako Nebelvírův meč. Temný předmět ukrývající část Voldemortovy duše a nástroj, který ho měl zničit.
„Začneme,“ pokývnul Lucius a chopil se meče.
„Myslím, že bych to měl udělat já,“ zarazil ho Bill.
„Důvod?“
„Jsem odeklínač. Pracovat s černou magií je moje práce…“
„Nemáte tušení, co se ukrývá uvnitř.“
„Nevadí.“
„Jste sebevrah, Weasley,“ zaprskal Severus.
„Nikoli… Jsem Nebelvír.“
Lucius ho musel obdivovat. Řeklo by se „velké srdce, malý mozek“, ale na té bezpodmínečné odvaze a obětavosti bylo něco fascinujícího.

Lucius nemohl spát. Věděl, že by si měl odpočinout. Zítřek mohl přinést jejich vítězství či smrt… Čelit Temnému pánovi nebude jednoduché. Čelit mu unavený je enormně pošetilé.
Jenže požádat Severuse o Bezesný spánek by bylo projevem slabosti. A bez lektvaru jeho myšlenky pádily jako zběsilé…
Vzpomenul si na hovory s Brutem – ne s tím extravagantním přiopilým námořníkem, ale se strýcem, který mu pomohl, když se rozhodoval, zda se má odchýlit od dráhy Smrtijeda.
Vydal se zšeřelým sídlem k jeho portrétu. Chodby osvětlené jen několika svícemi rozehrávaly podivný tanec stínů.
„Vítej, Luciusi,“ usmál se na něj starý pán, „rád tě vidím.“

Lucius šel automaticky do laboratoře se Severusem. Nechtěl být sám a s ostatními ho spojoval jen společný cíl, ne přátelství.
„Pomůžeš mi s přípravou,“ rozhodl Severus.
„Nezapomněl jsi, že na lektvary skutečně nemám ani náznak nadání?“ zeptal se Lucius.
„Na to se zapomenout nedá…“ otřásl se Severus, který měl dosud v živé paměti, jakou spoušť Lucius vytvořil při minulém pobytu v laboratoři. „Ale krájet přísady podle návodu snad zvládneš.“
Chvíli pracovali v tichosti.
„Máš otřesný rukopis, příteli,“ postěžoval si Lucius. „A tohle… no fuj!“
„Co se ti nezdá?“
„Namočit netopýří sklivec a ham?!? Děkuji, nemám chuť…“
„Hadí mozečky…“ utrousil Severus.

„Rodová magie, silné číslo sedm… To by mohlo fungovat,“ mumlal si pod vousy Aberforth.
„Je to riskantní,“ podotkl Lucius. „Náš plán…“
„…byl riskantní taky, jen jinak,“ odbyla ho Minerva. „Navíc tohle ho samozřejmě neruší, jen doplňuje.“
Všichni seděli v salonu a přemýšleli. Bylo jim jasné, že mají jen jeden pokus. Když se jim nepodaří Voldemorta zabít teď, bude příště mnohem těžší ho někam vylákat.
„Mám pocit, že balancuju nad propastí,“ vyjádřil Kingsley pocity snad všech.
„Chci už to mít za sebou,“ povzdychl si Bill. „Kdy spustíme akci?“
„Zítra,“ navrhl Severus. „Všichni se potřebujeme připravit. A já radši dovařím nějaké lektvary.“

„Proč nám radíte?“ zeptal se Kingsley.
„Nejprve se představím. Brutus Malfoy,“ uklonil se. „Mám nevyřízené účty s jeho předkem. A taky myslím, že celý tenhle boj křížence za nadvládu čistokrevných je absolutní pitomost.“
Přítomní kříženci měli tolik rozumu, aby proti označení neprotestovali…
„Toto je nejstarší část sídla. Dávní členové rodu ji obehnali magií mocnější, než je dnes možné vytvořit, srovnatelnou s magií Bradavic. Raddle tu čerpal energii.“
„Proč bychom ho chtěli přilákat na místo, kde bude ještě silnější?“ položil logickou otázku Aberforth.
„Protože sem určitě přijde. A pak ho dostanete. Musíte ho však zasáhnout zároveň kletbami ze všech sedmi hůlek.“

„Tak si s tím námořníkem promluvíme, ne?“ navrhnul Kingsley.
Lucius usoudil, že hodinu jim ten nápad vymlouvat není efektivní. Takže šli…
„Helemese, mladý Lucius,“ zahlaholil portrét.
„Pradědečku,“ uklonil se nepatrně, „prý pro nás máš dobrou radu.“
Snad jen Severus v těch slovech zaslechl nepatrný stín ironie.
„Pojďte do knihovny v jižním křídle,“ vybídl je a zmizel.
„Možná nevíš, že Tom Raddle v této místnosti rád pobýval,“ pokračoval, když se všichni shromáždili před obrazem andaluské krajiny, který momentálně okupoval.
„Tohle místo… vyzařuje cosi mocného,“ ozval se Bill a vysloužil si oceňující pohled.
„Můžeme tu na něj nastražit past?“ ujišťovala se Tonksová.

Smrtijed – obecné označení pro stoupence Temného pána (viz také lord Voldemort, Tom Rojvol Raddle, Ten jehož jméno nesmíme vyslovit, Hadí ksicht). Vyznačují se silně neestetickým tetováním na levém předloktí (viz také Temné znamení), stádovitostí (viz také Svolávání), potřebou metat život ohrožující kletby (viz také Neodpustitelné), pocitem nadřazenosti vůči tzv. mudlorozeným a mudlovským šmejdům (viz také Hermiona Grangerová) a odporem ke krvezrádcům (viz také Weasleyovi). Pubertu obvykle tráví v podzemí (viz také Zmijozel, Zmijozelská společenská místnost). Nemají rádi Nebelvíry a zejména Harryho Pottera (viz také Chlapec, který přežil). Někteří z nich dokázali překročit vlastní stín (viz také Severus Snape, Lucius Malfoy).

„Zvláštnostmi se celé sídlo jen hemží,“ navázal Kingsley zachmuřeně. „Je prolezlé černou magií…“
„Jaký portrét?“ zeptal se Lucius a Pastorkovu poznámku elegantně ignoroval.
„Je na něm muž v námořnickém obleku, který…“ zadrhla se Tonksová.
„Pije rum z lahve a opilecky blábolí, že?“ ušklíbl se vědoucně Severus. „Luciusův nevlastní prapraděd z matčiny strany, nemýlím-li se.“
„Každý máme nějakého kostlivce ve skříni…“ utrousil nenadšeně Lucius.
„Prý nám pomůže porazit Vol-Voldemorta!“ vyhrkla Tonsková. „A ani moc neblábolil, i když trochu opilý byl, uznávám. Ale řekl, že ví, co by na něj mohlo platit. Pak se strašlivě rozchechtal a začalo mu téct z očí…“

„Prošli jsme všechny místnosti…“ oznámila Minerva, při vstupu čtveřice do salónku.
„Prolezli všechna tajná zákoutí…“ doplnil ji, ošívaje se, Kingsley.
„Proběhli se po pozemcích…“ zafuněl Bill.
„Prolétli se nad nimi…“ sdělila nadšeně Tonksová.
Oba Zmijozelové na sebe pohlédli. Diplomacie, nebo krutá upřímnost?
„Opravdu jste mysleli, že musíte procválat celé panství?“ ucedil svým obvyklým ironickým tónem Severus.
„Řekli jste nám, že si máme všechno projít,“ bránil se Kingsley.
„Takže jste připraveni?“ otázal se pak relativně neutrálně Lucius.
Odpovědí mu byly dva nejisté a dva velmi odhodlané pohledy.
„V třetím podlaží severního křídla jsem narazila na jeden hodně zvláštní portrét…“ pípla Tonksová.

Měla jsem radost, jak báječně Lucius se Severusem postupují, a cítila jsem potřebu je pochválit osobně. Nebyl to dobrý nápad…
„Ženská otravná, co se tu hemžíte?!?“ vyjel Lucius, jakmile jsem se na Manoru objevila.
„Nebuď nepříjemný,“ ozvala jsem se dotčeně a obrátila se pro zastání na Severuse. „Proč je nabručený, vždyť vám všechno vychází.“
„Jistě. A neznámá osoba, která jakoby nic prošla rodovými štíty, nebude členům Řádu vůbec podezřelá,“ zatvářil se Severus. „Zmizněte, nebo vás odstraníme sami. A věřte, příjemné to nebude.“
„Nemůžete mě zabít. Píšu vás…“ bránila jsem se.
„Ona to nepochopila…“ vzdychl Lucius. „Slyším přicházet Ptačí klub. Ava…“

„Důkladně si projděte dům i okolí,“ vyzval je Lucius. „Budete muset reagovat velmi rychle, nemůžeme si dovolit, abyste ztráceli čas přemýšlením, kam vede která chodba.“
„Pustíš je slídit úplně nekontrolovaně?“ podivil se Severus, když osaměl s pánem Manoru. „Najdou věci, které se jim nebudou líbit. Dva z nich jsou bystrozoři…“
„Vím…“ zašklebil se neradostně, „ale co mi zbývá?“
„Pravda, máme trochu svázané ruce. Bylo by báječné, kdybychom mohli vše vyřídit sami,“ zasnil se Severus.
„Shodli jsme se, že na to naše síly nestačí.“
„Uznávám. Jen z toho nejsem nadšený.“
„Jsou relativně schopní,“ řekl Lucius smířlivě.
„S ostrůvkovitou inteligencí,“ dodal Severus.

Trpaslík nepředstavoval pro odhodlané žíznivé kačery žádnou překážku. Poklad byl jejich! Budou se topit v chlastu…
„Zábal z dvanáctileté whisky je prý vynikající na hebkost peří,“ kvákala nadšeně Patricia.
„To ty ale přece nepotřebuješ…“ lísal se k ní Butch natřásaje svá vlastní pírka.
„A taky škoda dobrýho pití!“ přerušil romantickou chvilku přízemní Sunkáč. „Okoštujeme, ne?“
Každý uchopil jednu láhev (proč se zdržovat rozléváním do panáků, panáky jsou pro srágory!) a chystali se k mnoha přípitkům.
Vtom se za nimi ozval zklamaný hlas.
„Moji milí, cožpak nevíte, že alkohol je metla všeho kačerstva? Pijte raději pravou kolalokovu limonádu!“
Všichni překvapeně strnuli…

„Přesouváme se na Manor,“ zavelel Lucius. „Tady je přenašedlo.“
„Proč se nemůžeme přemístit?“ ptal se podezíravě Bill.
„Ochrany sídla nenechají momentálně projít nikoho kromě mě, mého syna a těch, které jeden z nás doprovází. Musíme tam tedy vstoupit všichni společně,“ vysvětlil jednoduše. „Temný pán tam nepobývá už dlouho, před pár dny jsme se Severusem vše prověřili a obnovil jsem rodové štíty.“
Všichni nezmijozelové na sebe hleděli poněkud nejistě. Pořád nevěděli, nakolik můžou Luciusovi věřit.
„Tak jdeme!“ řekla nakonec odhodlaně Minerva.
Chvíli poté Lucius všem naléval výtečnou dvanáctiletou skotskou.
„Prosím, posaďte se,“ pokynul rukou ke křeslům u krbu, prototyp dokonalého hostitele.

Z poklidného souznění je vytrhnul řev.
„Sklapni, Walburgo,“ utrousil Lucius.
„Ty krvezrádná špíno! Jak si dovoluješ na mne promluvit?!?“ sípěla, a kdyby už nebyla mrtvá, zřejmě by právě dostala infarkt.
„Ač to říkám nerad a rozhodně se tím nechlubím, jsme příbuzní,“ řekl Lucius. „Moje milovaná vyženěná prateta…“
„Ty se máš…“ zašklebil se Severus.
„Ale nejsem v tom zdaleka sám,“ připomenul Lucius a rozhlédl se vyzývavě po přítomných.
„Můj strýc z druhého kolene byl manželem její sestřenice,“ přiznal Kingsley.
„Naše rodina je tou vyškrtnutou větví na Blackovském rodokmenu,“ dodal Bill.
„Asi víte, že jsem její vzdálená neteř…“ řekla jakoby nic Tonksová.

Přesvědčit velemoudré vedení Ptačího klubu, že se nechtějí setkat se všemi členy, nebylo jednoduché. Museli rozšířit počet zúčastněných z McGonagallové, Pastorka a Tonksové o Aberfortha Dumbledora a nejstaršího syna Weasleyových.
Přesto nebyl průběh tak děsivý, jak se Lucius obával. Proběhly očekávané výkřiky:
„Jak vám můžeme věřit?!?“
„Jak to že toho víte o horcruxech tolik?“
„Harryho přece nemůžeme vynechat!“
Vysvětlili svoji pozici. Byli tak milí a trpěliví, jak jen dva inteligentní Zmijozelové čelící smečce impulzivních Nebelvírů říznutých přemoudřelými Havraspáry mohli být.
Plán byl zaznamenán a odsouhlasen.
Lucius fascinovaně sledoval Tonksovou, píšící si poznámky pastelkami, které měnily barvu zároveň s jejími vlasy…

Naše reportérka šťastnou náhodou zjistila přelomovou informaci, která by jinak jistě byla příslušnými kruhy utajována. Toužíte se dozvědět více?
Čtěte dál, buďte ve střehu!
Lord Lucius Malfoy, prominentní člen kouzelnického společenství, nepochybně nechce, aby se o všech jeho činech dozvěděla široká veřejnost. Je to správně???
Ovdovělý aristokrat byl nedávno spatřen na Ministerstvu kouzel, v přítomnosti bývalé Nejvyšší bradavické vyšetřovatelky Dolores Umbridgeové.
Náhoda, účelová návštěva? Či snad záchvěv nezvladatelné touhy?
„Byl velmi milý,“ svěřila se červenající dáma. „Probrali jsme mnoho veřejných témat, ale řeč přišla i na záležitosti, které by jistě raději nechal soukromé. Například jeho záliba v krvavém mase. Nebo…“

První bod jejich geniálního plánu byl odškrtnut. Ač neradi, věděli, že další sami nezvládnou.
„Těším se na hysterii Ptačího klubu, až uvidí medailonek,“ zašklebil se Severus.
„Váhám, jestli je rozumné jim ho ukazovat…“ řekl nezvykle vážně Lucius.
„Důvod?“
„Působí na lidskou mysl, jak jistě víš.“
„Hodně?“
„Dotýkal se mé kůži jen chvilku. Přesto se mi pokoušel vnuknout podivné myšlenky… Říkal, že kvůli tvojí vysoké hře už je mrtvá Narcisa. Že jsem na řadě já. Že se chceš stát novým Temným pánem. Že jsi mne i moji rodinu jen využil…“
Severus se na okamžik zarazil.
„Děkuji,“ řekl potom, „za tvoji důvěru.“

„Chudáček malý Potter… Honí se za horcruxy už pár měsíců bez úspěchu a ty jeden získáš během odpoledne. Jak kruté,“ ušklíbl se Severus.
„Možná kdyby se víc díval kolem sebe a nenaslouchal tolik Dumbledorovi, už ho mohl mít,“ podotkl neméně zlomyslně Lucius. „Jednou mu snad dojde, že věřit moudrým dobromyslným staříkům se nevyplácí…“
„Jen jestli z toho nebude mít další doživotní trauma,“ strachoval se Severus.
„To zvládne, vždyť už je velký… tedy relativně…“
„Myslíš, že v dospělosti pochopí, že jsme tenhle krok provedli v jeho zájmu a ne proto, že jsme sadistická dvojice složená z aristokratického hajzla a umaštěného netopýra?“

Počíhat si na sladkou Dolores nebylo jednoduché, od únosu kentaury byla téměř permanentně vyděšená. Naopak omámit ji sladkými řečmi a zpracovat do vláčného stavu bylo směšně snadné. Malfoyovský šarm působil spolehlivě. Sice se tou dobou nacházela už hodně za hranou oddělující stranu dobra od zla (ať už si pod těmi pojmy představíme cokoli), ale nebyla etablovaná v řadách Smrtijedů natolik, aby věděla, že Lucius přestal být věrným stoupencem.
„Medailonek Salazara Zmijozela,“ pronesl nezúčastněným tónem Lucius a držel onen předmět velmi pečlivě co nejdále od těla v rukavici z dračí kůže.
„Jak?“ zeptal se Severus.
„Snadno, prakticky mi ho sama vnutila…“

Plán měli. Zbývalo rozhodnout, s kým ho proberou.
„Minerva a Pastorek budou stačit.“
„A Tonksová.“
„To potřeštěné nemehlo? U Merlina, proč?“ vyděsil se Severus.
„Je prostě boží…“ utrousil Lucius s potutelným úsměvem.
Severus na něj chvíli zíral. Trapné ticho se prodlužovalo.
„Nesouhlasíš? Myslel jsem, že se v etymologii vyznáš,“ podivil se Lucius.
Pár koleček zacvaklo.
„Dobrá, shrňme si fakta. Nymphadora je boží. Včera večer, když došla whisky a přešli jsme na gin, jsem ti musel vysvětlovat, že název toho nápoje nikterak nesouvisí s duchy. Pořád ale nechápu, k čemu nám v akci bude platná osoba schopná zaškobrtnout o vlastní stín…“

Bylo jim jasné, že jestli chtějí Temného pána odstranit dříve, než objeví další pojistku nesmrtelnosti, musí plán připravit oni dva. A to takový, který by k realizaci nevyžadoval moc dalších lidí. Ideálně jen je dva, maximálně pár nejsvéprávnějších členů Řádu. Rozhodně ne Pottera!
Pustili se do plánování s vervou. Napadlo je něco vskutku geniálního. Dali si na oslavu panáka. Víc panáků…
„Neměli bychom ten plán napsat?“ ozval se Lucius v pauze mezi přípitky.
„Radši jo. Aby se do rána nevypařil…“ vyděsil se Severus.
Ráno vytřeštěně hleděli na pergamen, který vypadal, jako kdyby se po něm proběhlo hejno červeně nabarvených korýšů…

„Co jste vymysleli? Kdy konečně zaútočíme?“ zajímal se Lucius dychtivě, když se Severus vrátil z uzavřené diskuze s McGonagallovou a Pastorkem.
„Zatím ne. Naše oblíbená věštkyně Trelawneyová zřejmě měla další vidění…“ povzdechl si Severus.
„Prosím? On ji někdo bere vážně?“
„Spíše ne. Ale přece jen, už dvakrát se trefila.“
„Co říkala tentokrát?“ zajímal se s morbidní zvědavostí.
A Severus slavnostně zadeklamoval:
„Návrat toho, který nikdy neodešel, přichází a odchází. Nastane ve dne v noci, když síly tmy jsou nejsilnější. Je třeba bdít, avšak nelze. Když úsměvy vadnou, vládnout temnotám, je zlé.“
Lucius přemýšlel, jestli je hysterický smích tou správnou reakcí.

Z té všeobjímající žvanivosti mu bylo téměř fyzicky zle. A to se zúčastnil jen několika schůzí Ptačího klubu. Nechápal, jak to Severus vydržel tolik let.
„Proč plánujeme hledání něčeho, o čem ani nevíme, jestli skutečně existuje?“ zeptal se netrpělivě. „Není lepší zaměřit se na odstranění Temného pána?“
„Musíme přece nejdřív zlikvidovat horcruxy, až pak zaútočíme přímo na Voldemorta,“ odpověděl mu Remus a tvářil se, jako když mluví s idiotem.
„Jste si jisti, že jste pochopili princip fungování horcruxů?“ zeptal se tak neutrálně, jak jen byl schopen.
V ten okamžik se některým v hlavě rozsvítilo. Byla jen otázka, na jak dlouho…

Lucius seděl, v zamyšlení automaticky hladil Narcisin oblíbený šál. Jednu z mála věcí, která mu po ní zůstala… Neexistoval hrob, nad kterým by mohl truchlit – nebylo tělo, při útěku před hněvem svého bývalého pána neměl ani příležitost nechat jí vybudovat důstojný pomník.
Hovory s ní mu pomáhaly. I když její rady ne vždy poslechl. I když jí o některých věcech nechtěl či nemohl říct. I když si ji za její názory často dobíral.
Chyběla mu… Její úsměv, když ji něčím příjemně překvapil. Její roztomilé červenání, když nemluvil, jak se sluší na aristokrata. Její hrané rozhořčení, když ji nazýval křehkou květinkou.

„Zapomeň na to,“ zadrmolím a…ale ne… začnu se červenat.
Zatraceně! Chovej se dospěle! Přece se nenecháš vyvést z míry tímhle nesnesitelně namyšleným snobským chlapem. Navíc blonďáci se ti nikdy nelíbili.
Ale tenhle je výstavní kousek… ozve se mé horší já.
Hledí na mě se směsí pobavené fascinace, hrůzy a nevěřícnosti. Zmobilizuju veškeré své síly.
„No, už jsme spolu klábosili dost dlouho. Vyklízím scénu, odteď je to tu jen tvoje.“
„Děkuju pěkně. A co přesně bych podle vás měl dělat?“
„To co už jsi tak hezky začal před dvěma lety. Voldemort musí z kola ven. Jsem si jistá, že to zvládneš…“

„Dobrá,“ přikývnul Lucius důstojně, „ještě jednou to tedy s vámi zkusím.“
„Výborně!“ odechla jsem si. „Nebudeš litovat.“
„To doufám, ctěná dámo,“ tváří se podezíravě. (Ne že bych se mu divila.)
„Máš-li zájem, můžu tě hned seznámit s někým zajímavým,“ vábím ho.
Zarazí se. Váhá. Kroutí hlavou.
Ač to úplně nechápu (Narcisu jsem vždy považovala za typickou blondýnu…), vím, že měl svoji ženu rád. Obávám se, že jsem své dohazovačské snahy spustila příliš brzy.
„Nezapomínáte, že musíme zlikvidovat Temného pána? Na seznamování nemám čas…“
„Pravda. Tak později. V ocelovém brnění budeš vypadat sexy…“ vypadne ze mne, než se stihnu zarazit.
„Prosím?!?“

Je nahlodaný. Připravený souhlasit a zúčastnit se dobrovolně. Ne že by v tom byl rozdíl, nicméně aspoň mu to zase někdy budu moct omlátit o hlavu.
„Jaké náhody přesně?“ vyzvídá.
„Jak hodně se ti stýská po Narcise?“ sonduju, vědouc, že vstupuji na tenký led.
Pohled, který po mně hodí, bych si za rámeček nedala. Až je mi ho líto. Protože ono ho sice je dost, ale že jsem mu nechala manželku sežrat hadem, to si docela vyčítám…
„Promiň,“ navazuju rychle a omluvně. „Vím, žes ji měl rád. Ale když už… mohla bych ti najít někoho nového, úplně neznámého, co říkáš?“

Chvíli jsem nad Luciusovými slovy přemýšlela. Došlo mi ale, že moje první identita DMD nevzdá. Přece se nenechám zahanbit...
"Víš, když jsme byli u toho slušného vychování," ušklíbla jsem se, "není právě zdvořilé připomínat věk dámy."
"Pochopitelně," přikývl a nějak tím jedním slovem dokázal vyjádřit, že mě za dámu rozhodně nepovažuje.
"Proč jsi tak podrážděný, příteli?" vstoupil na scénu Severus. "Náhodou vloni to bylo zajímavé."
"Pro tebe možná," zavrčel Lucius. "Já se těmi náhodami, které se mi děly, moc nebavil."
"Dobře, slibuju, že tentokrát připravím mnohem lepší náhody," lichotím.
"Spoustu příjemných náhod?" ubezpečuje se podezíravě.
"Celý les super náhod," přikývnu.

"Luciusi, netrucuj. Bude to zábava,uvidíš," lákám ho a jsem si vědoma, že zním poněkud zoufale.
"To určitě," odfrknul nearistokraticky. "Zaprvé, konečně byste si měla uvědomit, že je vrcholně neslušné mi tykat, když já vám důsledně vykám. Zadruhé, minule jste mi naslibovala hory doly, nic nesplnila a ještě byla drzá. Zatřetí..."
"Ale prosím tě. Tykání jsem ti nabízela, nepřijal jsi. Uznávám, že jsem nedodržela všechny sliby, ale není to moje vina, témata neovlivním."
"Za skákání do řeči taky nemůžete, že?" pozvedl ironicky obočí.
"Ehm... tak jo, omlouvám se. Co jsi chtěl říct?"
"Jestli už na takovéhle bláznoviny nejste moc stará..."

Lucius se tvářil nespokojeně. Ne že bych se mu divila…
„Milá dámo, vysvětleme si pravidla. Že jste mi nechala manželku sežrat hadem, to bylo kruté. Ale dobře, vysvětlila jste mi, že to bylo nezbytné pro další děj a že mě čekají světlé zítřky i bez Narcisy. Musím přiznat, byl jsem zvědavý. Ovšem toto?!? Dva týdny jsem strávil zavřený ve sklepení, systematicky si ničící mozkové buňky alkoholem. Následně jste mě přesunula do hnízda bláznů. Takhle by to dál nešlo!“
„Luciusi,“ povzdechla jsem si, „tys nepochopil, že pravidlo je jen jedno – píšící autor má pravdu, nepíšící postava se musí smířit se skutečností…“

„Vážně myslíš, že to dokážou?“ zeptal se Lucius pochybovačně. „Když je sleduju, připomínají mi hejno klevetivých bab a ne akceschopnou přepadovou jednotku.“
„Zdání klame. Někteří jsou poměrně schopní bojovníci,“ připustil, s mírným sebezapřením, Severus.
„A když se nezadaří, vždycky můžeme vzít nohy na ramena…“ ušklíbl se Fred (nebo George), který se k nim přitočil.
„Prosím?“ zalapal Lucius po dechu. „Myslel jsem, že tu plánujeme útok na sídlo Temného pána a ne nějaké… ehm… postelové hrátky.“
„Co?“ teď zas vyvalil oči Fred (nebo George).
„Pod pojmem ´vzít nohy na ramena´ si očividně každý představí, co mu je bližší,“ utrousil potměšile Severus.

Lucius (pohodlně sedí, jako v divadle; stažený v koutě pozoruje, co se na jevišti odehrává)
Aberforth (mává rozhořčeně rukama): „Než spolupracovat se Smrtijedem, to snad radši…“
Kingsley (přerušuje ho, důrazně): „Co radši? Nechat Voldemorta vyhrát?“
Bill (váhavě): „To samozřejmě ne, ale existují snad i jiné cesty.“
Arthur (zamyšleně přikyvuje): „Pravda…“
Hestia Jonesová (nekompromisně): Žádná cesta nemůže zahrnovat kooperaci s tímhle!“
Minerva (se zjevnou snahou situaci zklidnit): „Nemusíme mu přece věřit ve všem. Ale pokud V-Voldemort zabil jeho ženu, jsem přesvědčená, že se mu chce pomstít. Pomůže nám.“
Aberforth (umanutě): „Nevěřím mu ani nos mezi očima!“
Tonksová (naléhavě): „Je snad pravda méně pravdou, když ji říká Lucius Malfoy?“
Hestia Jonesová (nevěřícně): „Že zrovna ty se ho budeš zastávat, to bych nečekala.“
Mamá Blacková (probouzí se a zpívá; zdálky, ale hlasitě):
„Pravda je krásná,
pravda je má.
Pravda ta jediná,
leč nepraktická.
Pravdu milujeme¨
a pravdu ctíme,
Pravda je naše,
té rozumíme.“
Severus (uštěpačně): „Když vyřvávala nadávky na nečistokrevné, bylo to snad lepší…“
Většina Řádu svorně: „Dokáže ji někdo utišit?“
Lucius (lhostejně): „Ale jistě. Jen bych byl nerad napaden, až na ten obraz vytáhnu hůlku.“
Minerva (s úlevou): „Pusť se do toho.“
Lucius (odcházeje, tiše): „Na umlčování pravdy já jsem přece expert…“

Na Řádu a jeho členech ho fascinovala spousta věcí.
Že (někteří z nich) dokáží vyslovit jméno Temného pána.
Že stále věří v neomylnost Dumbledora.
Že většina z nich odmítá použít Avadu.
Že se dokáží domluvit, aniž by měli jediného vůdce.
Že jsou ochotní jít do přímého boje, aniž by aspoň zhruba znali rizika.
Nechápal…
Jestli jsou tak odvážní.
Nebo tak bláhoví.
Či zásadoví.
Poslušní?
Šílení?!?
„Uvědomujete si, že Temný pán si mohl vytvořit až neomezené množství dalších horcruxů?“ zeptal se. „Sedm je sice magické číslo, ale to třináct taky…“
Měl považovat za úspěch, že se ozvalo hromadné zalapání po dechu?

A pak… zatímco se tvářil odtažitě (aspoň tomu pevně věřil) a důstojně (stylem – trpím tiše), udělala ta šílená žena něco, co neočekával ani v nejdivočejších snech…
„Kdyby sis chtěl promluvit, víš, kde mě najdeš,“ nahnula se a obejmula ho.
Ztuhnul. Nezmohl se na žádnou reakci. Jen v jakémsi transu zaznamenal, že ostatní jsou (snad) dostatečně daleko a nesledují jejich rozhovor.
„Prosím?“ vypravil ze sebe konečně.
„Máš jediný štěstí, že mám trénink od mámy,“ povzdechla si Tonksová. „Ta se taky občas tvářívala jako kostka ledu, ale vyléčili jsme ji z toho.“
Ač by to nepřiznal – cítil závan čehosi nového. První vlaštovka?

Nymphadora na něj zírala, ale nepřátelství se z jejího pohledu vytrácelo, nahrazeno zmatkem. Že by nebyla tak zabedněná a byla schopná vnímat, co jí říká? Přinejmenším ho nehodlala v nejbližší chvíli proklít, což bylo pozitivní.
Pak udělala něco, čím ho zcela vyvedla z konceptu…
„Narcisy mi je líto. Ne že by to byla moje nejoblíbenější tetička, ale… Upřímnou soustrast, Luciusi,“ řekla a napřáhla k němu ruku.
„Děkuji,“ reagoval stručně.
„Musí ti chybět…“
Co jí měl odpovědět?!! Že se mu o Narcise zdá každou noc? Že v jeho snech je živá, zdravá, spokojená? Že každé ráno znovu zmaří veškeré jeho naděje?

„Už ses najedl? Můžeme začít jednat?“ zeptala se Nymphadora nepřátelsky.
„Ještě chviličku na vytrávení,“ řekl Lucius, aby ji popíchnul.
„Jsi odporný hajzl, víš to?“ vystartovala ihned předvídatelně.
„Taky jsem tvůj strýček. Měla bys mi prokazovat úctu,“ upozornil ji.
„Tsss, to určitě!“ odfrkla si. „Snad nechceš, abych věřila, jak jsi hodný, milý, nevinný… Vykroutil ses po první válce, ale teď se ti to nepodaří.“
„Co ty víš o první válce?“
„Vím, že zatímco tobě tu hru na neviňátko ministerstvo sežralo, chudák Sirius hnil v Azkabanu a Remusem všichni opovrhovali.“
„Je ale sotva moje chyba, že se ti dva nedokázali bránit, že?“

Že jsem radši nebyl zticha… Lepší trochu hladový než tohle. Kvočna Weasleyová kolem nás samozřejmě začala okamžitě skákat a snášet hromady jídla. No, jídla – spíš zbytků. Tamhle to zeleninové cosi vypadá, jako kdyby ho už někdo jednou požil. A… ale ne. Jsem si poměrně jistý, že něco z toho masa na mě mrklo! Je to vůbec maso?!?
Nabral jsem si velice opatrně jen malý kousíček, ale i to zřejmě byla chyba. Severus se tváří podezíravě, ale to on skoro pořád, z toho se dá těžko něco usuzovat. Přece by nás neotrávili? Co si to špitají mladí Weasleyové? Zabili sóju? Vrazi!

„Remus nedorazí, jsme tedy všichni a můžeme začít,“ řekl Kingsley.
„Kingsley, nezlob se, ale Bill má pravdu,“ promluvila Hestie Jonesová. „Nechápu, jak jsi mohl dopustit, aby tihle dva překročili práh tohoto domu.“
„Lucius Malfoy nám nabízí pomoc. Spolu se Severusem nám chtějí přednést plán.“
„Snape tak dlouho plánoval, až je z toho Albus mrtvý…“ ucedil Aberforth. „Mého bratra sice občas bylo dost, ale smrt si nezasloužil.“
Lucius sledoval výměnu názorů s pobaveným výrazem. Následně si vzal slovo:
„Že mi nevěříte, to bych ještě pochopil. Ale že mi nejste schopní ani nabídnout základní občerstvení… Povinnosti hostitele vám očividně nic neříkají, že?“

Většina členů Fénixova řádu již byla přítomna. Když oba Zmijozelové vstoupili, hluk v místnosti ustal a všichni se otočili. Podezření ve tvářích, hůlky v pohotovosti.
Lucius je přejel pohledem a nepatrně se uklonil. Severus si zachoval svůj neproniknutelný výraz, ale trošku si oddechl. Pravděpodobnost, že na ně někdo zaútočí, byla poměrně velká. Nestalo se, což považoval za dobré znamení.
„Musel ses zbláznit, Kingsley!“ zavrtěl hlavou Bill Weasley. „Dva Smrtijedi v sídle Řádu…“
„Už jsem to vysvětloval,“ odpověděl poněkud unaveně.
V ten moment se před nimi zhmotnil patron a promluvil Remusovým hlasem:
„Zachytil jsem stopu nepřítele. Sleduju je, ozvu se později.“

„Co to je za děsivý řev?“
„Mamá Blacková,“ utrousil Severus. „Při prvním setkání jsem pochopil, že Sirius Black prostě musel být blázen. Z takové matinky by se pominul každý…“
Než stačil Lucius zareagovat, objevil se Krátura.
„Pán ze starobylého rodu Malfoyů, jaká čest! Vítejte v domě Blacků, pane.“
„Nešlo by vypnout to kvílení?“ zeptal se Lucius nedbale, čímž si okamžitě zkazil reputaci.
Krátura se odšoural pryč a mumlal si pod vousy.
„Další krvezrádce. Krátura nebude poslouchat odporné pomluvy vůči jeho milované paní. Její libý hlas se nese jako ten nejkrásnější zpěv celým domem a má v sobě příchuť mnohých tajemství.“