Moje články

První třída. Informativní povídání. Průkazka, první kniha (Klouček Smítko).
Střední. Nesměle klepu na dveře Egyptologie.
ETF. Jako Dante zjišťuji, že v šeolu hodně zajímavého.
Berlín. Profesor Bethge mi podává vazbu Berlínského kodexu. Zamilována na první dotek.
Bayerische Staatsbibliothek. Zde vše. Vedle park, potok hnaný umělým proudem. Domorodci skáčou, přidávám se. Nebezpečné, krásné.
British Library. Strašná výslovnost přijímána blahosklonně. Katalogy naprostý bordel. Fascinovaně čtu pasáže počátku Genesis, obtisklé v pergamenu, i když inkoust zmizel.
Vaticana. Hippolytos, kamenný vzdoropapež na vrátnici, mne kupodivu pouští. Legrační italština přijímána mile. Rozmanití badatelé, studující obrovské iluminované rukopisy. Mnich s nakroucenými kníry kouří na nádvoří dýmku.

- se Sura, dcera Pelkji, uzdravila a porodila zdravé dítě, a všichni apelafové a aberselie ostrouhali;
- malý Ahmed, syn Mariam, se uzdravil z horečky, přestal plakat a zlé oko na něj nekoukalo;
- Abrahama, syna Kaslélie, zbavil Abgarův list šílenství;
- Thalal, Emalal a Bólal uhasili horečku, trápící Patriku;
- neznámý, který potkal bezhlavého psa, byl nadále podobného traumatického zážitku ušetřen;
- apa Apóló, i kdyby nedosáhl splnění svých tužeb, nebyl zasažen bleskem, vyslaným Jaó Sabaóthem nebo (pravděpodobněji) lidmi;
- Justina zjistila, že Cyprián je vlastně docela fajn, a žádné společné umučení nebylo;
- ta ošklivá kletba s chrlením červů působila jen na opravdu velice zlotřilé jedince.

... sukkuby, dámy! Vítejte na kurzu moderních způsobů pokoušení.
S pomocí našeho pekelného právního oddělení dokážete učinit prasáka z jakéhokoli muže, ba i světce, a opět vás to nebude stát mnoho tělesné námahy. Pokud se mu líbí ženy, máte vyhráno! Pohled se dá snadno označit za chlípný, řeč za dotěrnou, úsměv za vilný, dotek za nepřiměřený. Pokud například neprozřetelně přizná, že raději mluví s mladými dívkami než se starými ženami, je možno mu přiřadit nálepku pedofila nebo naopak toho, který diskriminuje podstatnou část populace.
Když se pak takový muž zavře do své ulity a ke svému počítači, máte ho na háku.

To takhle jednou Macha napadlo, že sjede zábradlí, ale ouha, někdo tam mezitím přidělal čudliky, tak sešel spořádaně schody, zazvonil a zůstal klidně stát. Člověče, Machu, fuj to jsem se lekla, řekla Šebestová, ty jsi nějakej jinej, ne tak placatej jako na monitoru, a nemáš náhubek, a ten plnovous jsi taky neměl, ale je super. Člověče, Šebestová, von to nebyl tak dobrej nápad, zrušit školu, mně už to tady leze na mozek, měli bychom s tim něco udělat, jinak z tebe je taky docela kočka, kde máme to sluchátko, myslim takový to bez displeje, jak se na něm nedá pařit.

Žádala sousedy. Navštívila starostu. Prosila biskupa. Vrhla se k nohám správci provincie. Provinilec byl však bohatý, mocný. Každé ucho rychle ohluchlo.
Zbývala jediná možnost.
„Kladu svoji žádost před trůn Boží, Jaó Sabaóth! Jsem ubohá vdova. Zasáhni NN, syna NN, rychle! Ty, který jsi zachránil Daniela ze lvích tlam, Noema z potopy, Lota ze Sodomy. Přivedeš na NN utrpení Jóbovo. Připočteš jej k Jidášovi. Panno Marie, přivodíš mu červy. Kladu svoji žádost pod hlavu této mrtvoly. Bude s jinými dnem nocí orodovat. Všechny najednou budou křičet, co zde napsáno, dokud Bůh neuslyší, nevykoná soud. Amen.“

Stará paní odhodlaně vstoupila do hrobky.

Začalo to asi před deseti lety. Intenzivní, těsně nadprahový zvuk, na který se člověk nedobrovolně naladí a pak mu to brání se soustředit, myslet, spát. Noční vypínání ledničky, jističů, bojleru nepomáhá. Démon bzučení proniká do hlavy, - mozek jako zabalený v igelitu, - do břicha, rezonuje v údech. Spočinutí není. Původ, pravé jméno démona mi zatím není možno odhalit. Tak ráda bych ho vymetla! Kontroloři plynoměrů, elektrických i jiných zařízení krčí rameny. Cítím to jen v Praze, utíkám často na venkov, kde je to dobré.
„Nejsi tak trochu přecitlivělá?“
Ano, jsem. Vůbec nevím, co s tím mám dělat. Ale nějak to zvládám.

„Sympatetické síly v pozadí pozorujeme například v působení Venuše. Potkáš-li ženu, upřeš na ni pohled …“
„Na její pozadí?“
„Nu … dobrá. Tedy pokud na ně upřeš intenzivní pohled, ona obrátí zvědavě svůj zrak a vaše oči se střetnou, tehdy, - ovšem pouze nalezne-li mezi vašimi duchy živnou půdu, - počne Venuše působit. Srdce zahřeje nejčistší část krve, jež na sebe vezme podobu paprsku. Ten, mocnou silou imaginace vyslaný okem, potkává paprsek, vycházející mu vstříc, jemně se dotknou a světlo se milostně spojí se světlem. Jedno záření podnítí druhé, protékají očima k srdci …“
„Kouknu, mrknu, mám ji?“
„Hm … tobě, pane, myslím postačí zazvonit pytlíkem.“

"Řekové užívali obrazu zlatého řetězu, spuštěného z nebe na zem. V našem světě nacházíme otisky a signatury světů vyšších. Každá rostlina má svoji hvězdu, jejíž je obrazem a jejíž potence je v ní tajemným způsobem zavinuta. Každý neduh má svoji planetu, která jej ovlivňuje. Dovedeme-li se dívat, můžeme poznáním souvislostí osvobodit mysl od mnoha předsudků. Sympatetická magie …“
„Můžeš prosím zkrátit teorii a rovnou prozradit, jak to s tím čarováním děláš?“
V Benátkách bylo dobře. Rodný jazyk, Morosiniho akademie, krásné a inteligentní ženy. Slušné bydlení. Nikdo se jej nesnažil konvertovat. Jen ten osel student byl poněkud řetězem, koulí na jeho noze.

Nefungují svůdné pohledy, už vás nebaví vlnit pozadím? Je vám přidělený prelát nebo mnich v tomto ohledu dřevem? Už vás nebaví být neustále kropena svěcenou vodou, protože to nedělá dobře pleti? Nabízíme zaručeně účinné, jistější metody pokoušení. Navštivte rekvalifikační kurz "Z Magdalény Dobromilou". Naučíme vás vařit chutná, kalorická postní jídla a vytvářet lahodná menu o mnoha chodech. Vaše věroučná zdůvodnění toho, co není maso, budou nepřekonatelná. Holoubci na vašich krmítkách rychle ztuční. Naše absolventky vaří v nejlepších klášterech a na katolických fakultách po celém světě.
Pamatujte: "Těsná je brána a úzká je cesta", a u nebeské brány si pořídili váhu.

Brzy se v novém zaměstnání setkal s poněkud specifickým benefitem.
„Neomylnost, když něco vyhlásím ex cathedra? To nezní špatně.“
„Dovolil bych si upozornit na jistá úskalí,“ jako obvykle komplikoval kardinál státní sekretář. „Přílišné zdůrazňování tohoto nesporného daru Ducha svatého by nebylo dobré. Popravdě, jistí neosvícení jedinci by jej mohli označit za „patent na rozum“ a naše poslání zesměšňovat …“
„Jak to řešili moji předchůdci?“
„Většinou svoje promluvy pronášeli vestoje. Po stranách Svatého Otce se ostatně vždy najdou dva muži ochotní papeže podepřít, kdyby byl příliš znaven a chtěl usednout. Pouze jednou, když Pius XII vykládal o nanebevzetí panny Marie, systém selhal.“

Nejprve samoobsluha. Dle vůně poznávám - jsem opravdu v Itálii. Mandarinky, sýr.
Pak dolů, podchodem, kolonádou na náměstí. Racci krákají a pokukují. Místo, kde stávala jedna z pyramid, mezi nimiž ukřižovali Petra. Piju od dráčků. Dlouho čekám na přechodu. U Tibery volavka. Na mostě anděl s hřeby ukazuje, jak je práce s kladivem nebezpečná. V kostele za hlavní ulicí postává „první noha, která vkročila do Kristova hrobu“. Dobře známou cestou do cukrárny nedaleko Pantheonu. S lékořicovou zmrzlinou usedám u sloníka, vyndávám Porfyria, čtu, jak přemluvili Plótína, aby ve zdejším Iseu vyvolali jeho ochranného démona, ale místo něj přišel některý z bohů.

V hodovní síni se smrákalo. Některým se v hlavě ještě honily myšlenky, zastřené vínem.
„Už to trvá dlouho, ale já vydržím. Tenhle pěkný malý ostrov mi za to stojí. Vybere si mne, jsem z nich nejmocnější.“
„Doufám, že si vybere co nejpozději. Nebudu to já, ale hostiny jsou fajn.“
„Jak se teď hezky zachovala k tomu žebrákovi. Je krásná, ale celá vyčerpaná. Musím ji před těmi pitomci chránit. Pořád miluje svého muže. Mohl bych jí o něm povědět pár nepěkných historek od Tróje – vždyť jsem tam byl taky. Ale neudělám to. To by bylo moc laciné. Budu raději dál čekat.“

Terezie z Ávily, která se často dostávala do vytržení s anděly, titul obdržela v roce 1970.
Kateřina ze Sieny, která se zasnoubila s Kristem a jako snubní prsten nosila jeho předkožku, byla za doktorku církve prohlášena téhož roku.
Hildegarda z Bingen, která díky svému léčitelskému umění (především radě, že zdravý člověk se může občas napít i vody) pomohla mnoha nemocným i prosperitě pivovarů, se stala doktorkou církve až v roce 2012.
Milé studentky! Odvádí-li vás od studia společenské povinnosti, manžel nebo péče o blízké, mějte alespoň útěchu v tom, že vaše slavné předchůdkyně studovaly na ten zatracenej doktorát mnohem déle.

Koukám na inzerát. Hromada betonových kostek rozhozených na zelené placce, s obligátně se zubící rodinkou. Tak už pláň dostali. Místo, kam kdysi při stavbě sídliště vyváželi rum, a které potom pozapomenuto zarostlo šípky a planými jabloněmi, oblíbené místo procházek.
„- Progresivní bydlení. Vize rustikálního života v nitru velkoměsta. Idea energetické nenáročnosti. Inovativní domy s duší pro celou rodinu. Velká garáž pro všechna vaše auta. Splácejte flexibilně. Probouzejte se do ptačího zpěvu. Koncepce poskakujících veverek za vašimi okny. - … opravdu, je tady i jedna vyfotoshopovaná! A - jak se jim to podařilo udělat? – taky se zubí!“
„Spíš antikoncepce. Zapomněli jim tam dát nějaké stromy.“

„Opravdu mne volá?“ Kdysi byla nejuhoněnější maminkou v celém Egyptě (a její syn Hor nejkatastrofičtějším dítětem na celém světě). Zvládli spolu horečky, kousnutí jedovatých tvorů, spálení, noční můry, průjmy. Teď už ji ale staletí nikdo nezavolal. Místo ní vzývali toho mladého křesťanského boha s jeho vousatým doprovodem.
Mrňavý posel - démon, zjevně nepatřící do pohanského světa,- netrpělivě přešlápl na své jediné noze. „Hor chytil sokola, křepelku, divokého pelikána. Zařízl ho bez nože, uvařil bez ohně, snědl bez soli. Bolí ho břicho.“
Eset pozvedla ruce. Ucítila v nich opět čarovnou sílu. Usmála se. Už se těšila, jaké dítě bude dnes jejím Horem.

„Ree, pozor! Apop na levoboku!“ Ryba abdžu máchla ploutvičkou a zmizela v hlubinách.
Bárka se zakymácela. Veliký had, který do ní vrazil, pozvedl hlavu a zasyčel.
„Kobří bohyně, plivejte na něj!“
„Malé devatero, podupej ho levou nohou!“
(„Au, ta byla moje!“ „Promiň.“)
„Sutechu, máš harpunu?“
(„Jak -zapomněl doma-? Dobře, opékáček na buřty postačí.“)
„Hore, svaž ho!“
„Reovo oko v podobě kočky, máš nůž? Nakrájej ho!“
(„Mňau!“)
„Podsvětní bohyně s ohnivým dechem, spalte ho!“
„Tak jo. Dobrá práce. Vycházím.“

Každý nový den je tomu předchozímu podobný jako vejce vejci. O tom, že to ale není vůbec samozřejmé, staří Egypťané věděli své.

Kat: Nedáš si pivo? Po opékání na roštu člověku vyschne ….
Longinus: Díky, nechci přestoupit před Pána nameten.
Kat: Tedy, kamaráde, to bylo! Řežu, řežu – všechno se spojí. Vypíchnu oko – hned je zpátky. Pověsím na strom – visí jak netopejr. A jak dokážeš zastavit to krvácení? To by se hodilo …
Prefekt: (přichází) Koukám, Longine, tebou nic nepohnulo. Jsi propuštěn.
Longinus: Nekoukej a setni mne.
Prefekt: Mé oči! Nevidím! Nechci ti ublížit. Běž, modli se za mé uzdravení.
Longinus: Víš co? Setni mne, přijdu k Pánu, budu se modlit, On tě uzdraví.
Prefekt: No nazdar.
Longinus (ke katovi): Tak dělej, příkaz byl jasný.

"Zvířata!
Už si nikdy nenecháme sedřít naše ztrápené, zkrvavené hřbety bičem člověka. Nyní totiž nejsme soumaři, ale soudruzi. Naše záda se nebudou prohýbat pod cizím majetkem, ale budou hrdě nosit náklad, který patří nám, společně. Kopýtka už nebudou zoufale klouzat bahnem, nohy se nebudou podlamovat, naše v olovo ztuhlé svaly budou pracovat, sice tvrdě, ale jen pro dobro naše a našich mláďat …“
„Ten má co mluvit,“ podotkla kočka. „Pokud vím, byl krmným vepřem, celý život proválel u korýtka.“ Konec její námitky však už nikdo neslyšel. Přehlušilo jej písklavé chrochtání, ke kterému se připojila ohromná vlna chrochtavého nadšení a aplausu kopýtek.

Přišla na to kdysi, po dlouhém vyzvídání, ale vlastně náhodou.
„V čem spočívá tvá veliká síla?“ Třikrát ji odbyl, ale nakonec váhavě prozradil něco, v čem objevila zrnko pravdy. Když jí usnul na klíně, pozvedla připravené nůžky.
Ráno vyděšený Samson pobíhal po stanu jako šílenec. Prohlížel si svůj obraz střídavě v měděném nádobí a v jejím malém zrcadle.
„Co jsi to se mnou provedla! Vypadám jako pitomec! Co tomu řeknou chlapi!“ Zdrceně usedl, složil hlavu do dlaní. „Samsone, jdou na tebe Pelištějci!“ „S*ru na ně!“ V tu chvíli přišli.
Muži se nejvíce bojí zesměšnění.
Kadeřnický salón Dalila nicméně prosperuje dosud.

Netušila, že jejich vztah vydrží tak dlouho. Popravdě, předpokládala, že ho v listopadu, jakmile začne být nevlídněji, nechá a vrátí se do Prahy, za životem. Ale nějak to spolu na té vesnici vydrželi. Některé dny vyžadoval, aby běhala jenom kolem něj. Odpouštěla mu jeho náladovost; ne vždy reagoval dle jejího očekávání. Začala být na něm opravdu závislá. Tulila se k němu. Obzvláště když se vracela z práce pozdě, stal se jí téměř životní nutností. Nutno přiznat, že když potřebovala, také on jí občas uvařil a upekl. Nesnášela ovšem, když jí podkuřoval.
Sporák Varka (na dřevo i brikety) do každé rodiny.

„Dnes jsem prodal knihy. Hromadu knih.“ hlásil Bernard. „Ten chlápek nedbal na ceduli o dvoumetrovém obcházení obchodu a zatarasil dveře kořenem. Měl docela sílu. Vzal si „Zlatou ratolest“, „Kořeny evropské tradice“, „Norské dřevo“, „Květy zla“, „Muže, který sázel stromy“. Pak chtěl taky „Jana Šišku“, ale toho nemáme. Vyptával se na strom sefir. A měl vkus - před „Kutíme ze dřeva“ si odplivl. Nakonec upřel zvláštní pohled na ten náš nudnej nástěnnej kalendář s palmama, a – mumlaje si něco jako „exotické krásky“ a „tedy v Kostarice“ - požádal o jeho diskrétní zabalení.“
„A zaplatil?“ přerušil ho Manny. „Ne. Ale nechal adresu. Nějakej Stromovous.“

Když jsme přišli, bylo zavřeno. Sedli jsme si na schody, Tyfónek vytáhl detektivku.
Kolem probíhá mnich.
„Buon giorno, a che ora apre …“
Tři prsty.
„A tre? Grazie!“
Usmál se, přikývl, běžel dál.
„Mami, to byl von!“ hlásí Tyfónek. „Kdo?“ „Ten, jak jsi mi o nich povídala.“ No jasně, cisterciák dodržující mlčení. Kdysi jsme si o nich prohlíželi knížku. „Tos mu měla říct …“ Vzápětí se oba pustíme do gestikulace: drbeme se za uchem, točíme prsty kolem spánků, foukáme si do dlaní a smějeme se.
(„Jsme Češi /= psi, pohani/. Pokud ti představený dovolí, nechceš jít s námi na pivo nebo na víno?“)

Na koptskou četbu jsme se scházeli v jeho pracovně. Nečetl s námi, pracoval. Občas navrhl způsob překladu. („Klid nepotřebuji, doma běhají vnoučata …“)
V osmdesáti začal s novořečtinou, s přáteli vedli konverzaci, kolem uší mi poletovalo mnoho tajuplných slov, občas proložených slovy profánními (např. „Zeman“).
Vydržel hodinu poslouchat pána, který jej vůbec nepustil ke slovu.
Na sebehloupější otázku redaktorů dokázal dát smysluplnou odpověď, která otázku zpětně povýšila na něco rozumného, aniž by si toho tazatel všiml.
Pan profesor nikoho nepoměřoval. Neměl lidi seřazené dle důležitosti či schopností. Každý byl pro něj tím, čím je; člověkem dle Božího obrazu, v jádru dobrým.

„Ať se Panovník nerozhněvá, když se odvážím mluvit dále, ale co kdyby se stalo, že bych jich našel jen pět?“
„Abrahame, nech toho, nejsme na tržišti, abys mohl takhle smlouvat. Pro mne za mne, vyvedu toho tvého bratrance a jeho rodinu, je to sice opilec, ale třeba z něj ještě vzejde něco dobrého ..“
„Svatý, tvé jméno budiž pochváleno, nikdy bych si nedovolil s tebou mluvit obchodně. Říkám to však právě proto, že vím, že na tržišti nejsem, ale stojím před tvojí tváří …“
Usmál se. „Dobrá, Abrahame. Nezničím Sodomu ani Gomoru. Třeba i z těch ostatních opilců ještě vzejde něco dobrého …“

Hermiona (nad Siriovým tělem): „Dopils vše a jedné mi nezanechal družné krůpěje, by pomohla mi za tebou? Ó slíbám tvé rty! Snad na nich ještě visí jed, a usmrtí mne silou léčivou.“
Snape (přichází): „On žije!“
Hermiona: „Jak možno?!“
Snape: „Žádal mne o smrtící lektvar. Avšak energie dobra, vyzařující z vaší lásky, mne zcela obrátila. Nalil jsem neškodného nápoje … dal Voldymu kopačky … odcházím do kláštera ….“
Hermiona: „Proč je tak ztuhlý? Má modrý jazyk?“
Snape: „Psychická rigor mortis. (stranou) Myslíš, pošetilá, že ten trouba rozliší borůvku od rulíku?“
Sirius: „Hermiono! Anděli!“
Hermiona: „Sírie!“ (pro sebe) „Ach, já nešťastná, miluji tvého zachránce!“

Stanice byla nedaleko. Policisté, mající plné ruce práce s prázdnou čekárnou, mne přijali za půl hodiny.
"Descending Monte Mario, I was bitten by two dogs..."
???
Ukazuji proděravělou nohu.
Pochopili. Dostala jsem formulář "ztratili jste / ukradli vám", škrtám, připisuji italsky "Dva psi mi sežrali nohu". Vnucuji papír, na který jsem vše anglicky sepsala (včetně mapy), kdyby se to přihodilo někomu dalšímu, nemusel by přežít. Vysvětluji lámanou italštinou, ale mám nezvratné tušení, že moje hlášení bude zakopáno do hromady jiných.
Ale jedno nevědí - ten incident mne změnil. Dvě malá kousnutí, a v Římě bude se dvěma psodlaky v řadách policie mnohem bezpečněji ...

Ten koncert je hodně divný. Žádné neony, publikum docela tleská, ale vypadá zhasle, pár pěkných žen, ale nevlní se, podprsenky nelétají … možná jsem měl přijmout tu nabídku z Národního, tam se to asi víc rozjelo. Už jsem se chystal, že je rozpálím písněmi ( „Odnauč se říkat ne“, „Ani náhodou nejdu cestou tvou“, „Svět má ty chvíle rád“, „Zůstanu svůj“, „Já už vím“, „Ukážu ti cestu rájem, tam, kde je pouhé slovo hřích“, „Jdi za štěstím“, „Už vítr to svál“, „Nevadí“) ale vrazili mi do ruky papír, a prý mám jen číst.
Jdu do toho. Kdyby netleskali, zachrání to Biene Maja.

Pap.Prag.Mag.2854

Materiál: papír
Rozměry: 42x113 mm
Datace: 21. století?
Jazyk: střední pražština?

Transkripce:

1 svíce III
2 utopenec I
3 hermoš III
4 VEPŘO-KNEDLO II

5 IIII IIII IIII

Patrně jde o seznam ingrediencí k rituálu prováděnému za tmy (1), který byl produktem magie agresivního typu; nekromancie? (2). Hermetické konotace (3) jsou v tomto kontextu a období neobvyklé. Triádu mocných nomina barbara (4) známe i z jiných soudobých rukopisů (kde bývá doplněna o démona jménem ZELO). Užití charakteres, zde specifických „proužků“ (5, čtyři čárky svislé, přeškrtnuté jednou vodorovnou), nás nenechává na pochybách, že jde o magický text.

Přišla jsem dávno. Oslavovali mne, bořili mé chrámy. Byla jsem svržena do Tibery a opět vylovena. Pronášela jsem dokonce satirické verše na papeže. Pak se na mne trochu zapomnělo.
Ale ne docela. Postavili mne do klidného kouta rušného náměstí. Nahlížím do srdcí kolemjdoucích. Občas nepatrně pošťouchnu (ty okamžitě vychladni a běž se omluvit … ty se neboj, uzdraví se … ty počkej tady, za chvíli ho potkáš … ty nastup do autobusu a jeď za ní … ). Ne náhodou se u mne scházejí milenci.
Jsem Isis. Čtu srdce živých stejně snadno, jako můj muž čte srdce mrtvých.
Jsem Isis, a toto je moje město.

Netypicky novogotický kostel na břehu Tibery. Uvnitř holčička, čtoucí Božskou komedii.
„Muzeum revenantů? Tudy. Dědeček se vrátí brzy.“

Stopy prstů, zanechaných zesnulou paní na manželově noční čepičce. (Kdepak facka, chtěla mši!)

Otisk prstu sestry Marie. Provinění? V útrapách nemoci si přála zemřít. (Žádala o modlitbu.)

Otisky, zanechané duchem opata na hábitu abatyše. (Co chtěl, není uvedeno.)

Prohlížím si stopy nešťastných duší, vězněných v karanténě mezi světy, dokud se neočistí od všeho špatného. Aktivnější se nebáli pro pomoc vrátit.
Najednou se objevil starý pán. „Fai bene, Lucia. Dobře se mi o muzeum staráš.“ Položil ruku na návštěvní knihu, vypálil otisk, zmizel.

„Tvrdil jsi, že:
Kristus v getsemantské zahradě smrtelně zhřešil.
Není Peklo, jen Očistec; všichni nakonec budou spaseni.
Kain zabil Ábela, protože tento byl zasmušilým vrahem zvířátek.
Breviář připomíná rozladěnou loutnu; vymyslil ho pěkný pitomec.
Je nekonečné množství světů, hvězdy jsou také světy, duše po smrti mezi nimi přecházejí.
Jsi tu jediným filosofem; přinutí-li tě k návratu, vyhodíš klášter do povětří, utečeš do Německa a založíš tam mnoho nových herezí.
Těmito přívlastky jsi obdařoval Krista a svaté: * * * * * ... “

Poslouchal a tušil: nejen Celestino, tady musela „zpívat“ celá cela. Možná měl kdysi místo sedmi svobodných umění studovat jediné nesvobodné, totiž umění držet hubu.