Moje články

„V říši snů je oblast, které se říká Les náhod. Snící zde bloudí. Mezi kořeny stromů jsou náhodně skryty průchody do různých archetypálních světů. Když strážný anděl zjistí, že duše vešla do tohoto lesa, musí ji následovat přesně a opatrně, aby se náhle neocitl někde zcela jinde, než jeho svěřenec.
Pozor! Místo, kam se snící propadne, je skutečné – v tom je právě to největší nebezpečí ….“
Tuto pasáž z „Příručky strážných andělů. Jak neudělat ještě větší průser“ si vybavoval anděl Azirafal, zatímco smutně bloudil v největším archetypálním obchodě s dámským spodním prádlem. Snad si ten Dante nějak poradí i bez něj.

Holčička se vrátila ze školy celá uplakaná.
"Tatínku, sestra Cecílie povídala, že prý žiješ v tom ... kuňko ... koňkubinátu ..."
Matka se u dřezu tázavě napřímila. "Jakže?" Otec, pán k šedesátce, rozhodně nevypadal jako žádný donchuán, ona jej však měla velmi ráda. Jakémukoli ohrožení byla ochotna čelit přímo a všemi dostupnými zbraněmi, což byly momentálně vidlička a hadr.
Otec se zachmuřil. "Co si jen o mne myslí, v mém věku ..." Pak se rozesmál. "Asi už chápu. To měla určitě výhrady, že jsme se s maminkou kdysi vzali na radnici a ne v kostele."
A tak tehdy moji maminku odhlásili z hodin náboženství.

„Co to píšeš, Aristoklee?“
„Rozhovor toho, který nikdy nic nenapsal, s tím, který nikdy nic neřekl.“
„Nebuď jako Pýthie, pojď s námi na symposion!“
(Tvůj objev, Theuthe, stvoří zapomnění v duších, protože nebudou užívat svoji paměť, ale důvěřovat vnějším psaným znakům.)
Půjdu raději na to víno, pomyslel si.
...
„Co píšeš?“
„Snažím se zachytit to, co se o něm traduje.“
„A co tady dělá ten lev?“
...
„Co píšeš?“
„Snažím se zachytit, jaký to mělo asi smysl.“
(… skloniv se dolů, prstem psal na zemi …)
„A co tady dělá ten orel?"
...
„Milý Maxi, všechno, co najdete, prosím spalte. Jako bych nikdy nic nenapsal.“

(dějství druhé, mezi výstupem 4. a 5.)
(na návsi před hospodou)
Kecal: (vychází z hospody, trochu vrávorá)
Harašta (jde za ním; po chvíli ho osloví): A včil, povez mi, která je ta děvčica, cos tak vychvaloval?
Kecal: Je to Terinka. Ta, co má tu dobře zavedenou cukrárnu ve městě.
Harašta: Térinka?
Kecal: Baže, Térinka, Térinka. (Když se přistihne, že hudebně přechází do Janáčka, dá si facku.)
Harašta: Vždyť ta má tachometr přetočený nejméně třikrát! Nejméně třikrát! Proč Jeníkovi nepovíš pravdu? Pravdu - celú, čistú pravdu?
Kecal (arie):
Pravda, ta je jako žena
pro kšeft se vám ne vždy hodí
když chceš pravdu dobře prodat
musíš ji jak ženu zdobit.
Tohle říct a tohle neříct
lepší ksicht jí namalovat
pod čepci a pod sukněmi
všechny nedostatky schovat.
Zkrátka, všechno musí býti
jak se patří opentleno.
To, co pravdu vždycky zlepší
je však, milý pane, věno,
věno, věno, věno, věno,
věno, věno, věno ...
Harašta: A ta Térinka má vskutku tamto všechno?
Kecal: Dá se říci, že více méně ano. Jen ta almara je nová asi od té doby, co ji tu mám v nabídce.
Harašta: Tož, dyž ju Jeník nebude chtíti, já ju beru.
(plácnou si a rozejdou se každý na jinou stranu)

Pohlédl se na ně. Dvanáct v kruhu, třináctá – Magdaléna - kousek opodál. Petr seděl tak, aby byl od ní co nejdál. Do jeho myšlenek raději nekoukal. A to je ženatý, pomyslel si.
Později z ní udělají nejmilejší učednici; potom obrácenou nevěstku a - za hodně dlouho - i jeho ženu (ne, že by se mu nelíbila, ale co je jim sakra do jeho soukromí? Ať si hledí nauky!). Budou psát apokryfy i tvořit padělky.
Tak dobře.
Ježíš řekl: „Povedu ji, abych ji udělal mužnou, aby se stala živým duchem, mužným podobně, jako vy. Každá žena, která se učiní mužnou, vejde do království nebes.“

„Žvýkali jste někdy čtrnáct dní starou ponožku? Vajgly z popelníku? Plesnivou brokolici?
Žvýkat zkaženou duši je mnohem horší.
Já to musím dělat přes sedm století. A rovnou trojitě.
A kolik jich je! Jidáš, Brutus a Cassius, to byl jen čajíček.
(Byl to blbej nápad, přivést nám sem tehdy tu blechu, která to napsala.)
Nejhůř chutnají fanatici.
Duše se asi pořád budou kazit, s tím ani peklo nic nenadělá.
Navrhuji: podporujte všechna učení o reinkarnaci!
Alespoň ti mizerové dostanou co proto v dalším životě a nebudou mi lézt do zubů.
(Strašně rád bych se také reinkarnoval, ale bez duše to nejde.)“

„Litujeme, tuhle knihu se nikde nepodařilo dohledat.“
No, v berlínské knihovně pro to mají často odůvodnění „válečná ztráta“, ale pokud vím, tak Klementinum bombardováno nebylo …
Pro druhou položku jsem musela do speciálního oddělení; nakonec mi místo objednané německé knihy přinesli třetí díl nějakého lexikonu ve španělštině. Prý má přesně onu signaturu.
S třetí položkou to vypadalo, že mám větší štěstí a konkrétní svazek časopisu se našel. Strany, kde měl požadovaný anglický článek být, však chyběly.
Marně jsem se rozhlížela, zda-li se odněkud neozve „ook!“. Jediná kvalifikovaná osoba tu prostě chyběla.
Tak jsem nakonec tu seminární práci o Serapidově noze nenapsala.

Seděl na přídi a vyhlížel je. Potupné zalévání uší voskem či přivazování samozřejmě odmítl. Už se na svou smrt těšil.
Argó tiše plula a blížili se k Paestu. Tady už na ně musí narazit. Napínal uši, ale slyšel jen šplouchání moře.
Dobře, zkusí je přilákat. Zvedl lyru a zahrál pár tónů.
Vzápětí se z moře vynořil kulatý rypec. Za ním další. Komíhaly se do rytmu, ale žádný zpěv neslyšel.
Nakonec o něm tvrdili, že prý loď zachránil.
Teprve o pár let později, když uslyšel jekot bakchantek „hye – kye“, Orfeus poznal, že až tento zpěv jej zavede za Eurydikou do Hádu.

"Ke stvoření Adama mne nepustili," stěžoval si Azirafal. "Prý bych ještě něco zkazil. Vrazili mi do rukou mop a kbelík, že mám potom uklidit, a občas na mne houkli, abych něco podržel nebo přinesl. Nakonec mi Michael dal podržet mozek, ať ho přinesu, aby ho tam vložili nakonec. Jak jsem se s ním snažil někam ztratit, zakopl jsem a mozek se skutálel do pradávných nebeských vod kolem. Vylovit ho mi dalo docela práci, pak jsem ho rychle vymyl (nevím, jestli dobře) a spěchal předat. Snad si nikdo ničeho nevšiml, ale řeknu ti, od těch dob má šéf s lidmi problémy ..."

Ministr byl bledý jako stěna.
Před sebou měl mastný papír, z nějž vypadlo asi pět koleček zřejmě kvalitního salámu.
" Zavolejte policii! To je jistě první varování z Evropské unie. Ihned musím přestat propagovat britský párek, jinak ze mne udělají salám! A na obalu je SSS! V případu "pěti pomerančových jadérek" to bylo KKK, Ku-klux-klan, tohle bude asi nějaká jeho nacistická pobočka!"
"Ale pane ministře, klid! Moc čtete toho Sherlocka Holmese. Je to salám, který si nechávám speciálně posílat z Německa od firmy Salami - Schinken - Speck (kdo by také jedl ten náš párek, že ...) a který jsem omylem založil mezi papíry ..."

"To, že by šelma kočkovitá žila dobrovolně s něčím takovým jako pes, je KRAJNĚ NEPRAVDĚPODOBNÉ. Dále nacházíme mnoho dalších rozporů: proč by se oba zatěžovali něčím takovým, jako je mytí podlahy??? Podlaha plná rozmanitých pachových stop je velmi zajímavá, tak proč ji ničit???
A jaká šelma kočkovitá si DOBROVOLNĚ vleze do necek a nechá se PSEM vyprat na VALŠE v SAPONÁTU? Vždyť pak týden smrdí jako člověk a ostatní šelmy se jí vyhýbají! (Autor čerpá z vlastních neblahých zkušeností nedobrovolných vyprání v pračce). Knihu proto nedoporučuji dětem do 18 let kvůli prvkům masochismu.“
„Týjo, Hobbesi, tobě budou říkat vražednej kritik!“

Velikonoce u nás proběhly relativně klidně. Koledování a terapeutické výroby pomlázek se odmítl zúčastnit pouze Jidáš, prý z osobních důvodů.
Jsou u nás bohužel (nebo bohudík?) pouze dvě literární postavy rodu ženského, avšak své úlohy se zhostily na výbornou. Ježibaba již od časného rána budovala za kamny perníkovou pevnost a mylady de Winter dovnitř poctivě tahala kbelíky vody.
Následující koleda proběhla celkem podle očekávání, jen lordu Voldemortovi jsem musel zabavit magicky očarovanou pomlázku (brblal něco o „vrbové hůlce“) a mylady de Winter otrávená vejce.
Závěrem žádám o opětovnou dotaci na výstavbu perníkové chaloupky, která byla rozsekána, rozpuštěna a sežrána koledníky.

„Jednou (asi před čtyřmi staletími) jsem se procházel po sedmém nebi,“ vyprávěl Azirafal,
„a našel jsem sklad mnoha podivných věcí: bylo tam obrovské, stářím již slepé zrcadlo a spousta nástrojů a udělátek, hromady formiček a báboviček, které měly tvary různých částí těla, jednotlivých orgánů a kostí. Vedle stála obrovská pec a na stole ještě ležela hromada hlíny. Dostal jsem chuť něco si vyrobit; našel jsem tam nějaký návod, ale byl neúplný a asi jsem něco zblbl – zkrátka, foukal jsem, ale pořád se to nehýbalo.
Tak jsem to zabalil a poslal na náhodnou adresu někam do střední Evropy, abych zametl stopy.“

„Opravdu jsou všechny pryč?“
„Ano,“ odpověděl vezír. „Některým se moc nechtělo, tak jsem Nebtah přibalil hromadu těch dobrých fíkových zákusků, Mut jsem slíbil troje nové šaty, Chaně, že propustíme její lid ze zajetí, Maathornefrure mír s říší jejího otce a Ipet první tři noci po příjezdu u Vašeho Veličenstva.“
„Ach, to poslední bude kruté … ale co se dá dělat, ten týden mi za to stojí. Děti jsou taky pryč?“
„Ano. Tvoji dávní přátelé Imhotep a Džedkare čekají v atriu.“
Faraon se spokojeně uvelebil na lehátku uprostřed nezvykle ztichlých zahrad. „Tak na co čekáš? Přiveď je sem, natoč pivo, připrav kostky …“

„Jak dlouho?“
Holmes si prohlížel místnost plnou uschlé nádhery. Tropická zeleň ležela bez života, pouze masožravky vypadaly, že se jich zkáza netkla.
„Dva měsíce. Nikdo jej nehledal. Strýc je podivín. O dům se stará sám, zahradu hlídá pouze stařík, který se nevzdaluje ze zahradního domku. Domovní klíč nemá. Ráno za mnou přišel …“
„Holmesi, dopis! - 'Jsem se snoubenkou na Havaji …' – Vyřešeno!“
„Ale Watsone! Pozorujte masožravky. Přežily – měly hmyz. Byl tu hmyz – byla mrtvola. Teď není ani hmyz, ani mrtvola – někdo vyvětral a odnesl ji. Proč až teď? Zahradník odešel až dnes. Podezírám ženu, která se bude vydávat za novopečenou paní Greenovou.“

Zákeřný profesor Moriarty se k Holmesovi přiblížil na místě, kde jej nejméně očekával. Ale Holmes je vždy připraven! Upustil knihu, do níž byl zahloubán, zachytil Moriartyho při vražedném skoku a dobře cvičeným zápasnickým hmatem jej odmrštil. Moriarty se však nevzdává a znovu se na Holmese vrhá. Zápasí spolu na kraji propasti. Jak tohle dopadne! Holmes z posledních sil natáhl ruku …
Šplouch!
„Mamí, pomóc! Já jsem omylem spláchnul Hobbese do záchoda! Béééé!!!“
„A ty jsi říkal, že když mu dáme napínavou knížku, bude někde tiše sedět v koutku a já se budu moci konečně na tu závěrečnou zkoušku v klidu připravit …“

Už tě štve šéf?
Už tě nebaví na něj pět neustále chvály?
Už se nechceš nechat předbíhat těmi, kdož přišli po tobě, hliněnými nulami, a ještě být nucen se jim klanit?
Už tě nebaví nemít vlastní názor?
Chceš změnit image?
Chceš se naučit přikládat pod kotel?
Přidej se k nám!

Jak je známo, i Cimrman se snažil o povznesení ducha českého jazyka.
Napsal například knihu „Tisíc vypečeností, oříšků a bonbónků naší mateřštiny“, v níž navrhuje za správné zvládnutí gramatického úkolu studenty odměňovat chutným jídlem.
Dalším průkopnickým činem byla jeho „Jazyková nápravna“. Zde se inspiroval studiemi berlínského profesora Wolfa o tvrdosti některých jazyků (například němčiny) a měkkosti jiných. Projekt však ztroskotal, protože do „nápravny“, kterou Cimrman provozoval ve spolupráci s místním kovářem, žádný zájemce o zdokonalení češtiny nezavítal.
Cimrman také zamýšel postavit Duchu českého jazyka monumentální (asi patnáctimetrovou) sochu. Měla představovat jazyk, vypláznutý na Vídeň; také tento záměr byl kupodivu zamítnut.

„ … pak mne zabiješ, než něco provede Draco. Uvidí tě Potter, ale neprozradí nic. Staneš se ředitelem, budeš ho jako obvykle chránit … Kdyžtak mu pošli nebelvírský meč, ale hlavně mu neprozrazuj, kde jsou viteály, tím bys to celé zkazil. Neboj, informace mít budou – slečně Grangerové odkazuji pohádkovou knížku, z níž všechno vyluští (původně to měl být Medvídek Pú, ale to by bylo moc snadné). Hleď to hochu přežít, alespoň do závěrečné bitvy.“
Severus pohlédl do modrých očí, jiskřících šílenstvím.
„V tvém plánu je mnoho proměnných, Albe. Navrhuji jednodušší řešení – seslat oblivio na autorku a obrátit se na nějakého zkušenějšího pisatele fanfiction.“

Nahlásili nám, že je agresivní a demoluje okolí. Seděl v temné nálevně, před sebou kdoví kolikátou sklenici vodky.
Přisednu si, nejprve dlouho mlčím, pak ho zkouším oslovit. „Jak to jde, Vlku Vlkoviči? Co zajíc?“
„Právě! Nejprve to vypadalo dobře; dostal i funkci v nějakym výboru, snad pro zdravou stravu. Pak se asi zbláznil, provokoval, prý „Máte mrkvovou?“ Dostal dva roky na Sibiři, zmrzlinář se nasral a udal ho, prý za plýtvání společnými socialistickými potravinami …
Tak teď jsem mu tam v lednu alespoň poslal na přilepšenou plnou bednu mrkve, ale zda došla, nevím …
Nemáte náhodou záchrannou stanici i pro kladné hrdiny?“

Nahlásili nám, že je agresivní a demoluje okolí. Seděl v temné nálevně, před sebou kdoví kolikátou sklenici vodky.
Přisednu si, nejprve dlouho mlčím, pak ho zkouším oslovit. „Jak to jde, Vlku Vlkoviči? Co zajíc?“
„Právě! Dostal funkci ve výboru pro zdravou stravu … Všem nutí tu svoji mrkev. V létě, v zimě, každý den musím sníst jednu, jinak mne nahlásí. Znáte „Máte mrkvovou?“ To je taky jeho dílo … Po roce, když to tady nikdo nežral, ji poslali do Artěku, pionýři zbaští všecko …“
Smutně se zahleděl na chmurnou zeleninu.
Zachránila ho ježibaba. „Máte rád perníčky?“
Od té doby žije spokojeně u nás.

Ukrutná mámobluda se nečekaně přibížila k přístroji, který statečnému kosmonautu Sekáčovi zajišťoval všechny základní životní funkce a s odporným šklebem jej vypnula! Hrůza! Teď ji už nemohl ignorovat jako předtím. Statečný kosmonaut se zkroutil v křeči; lapá po dechu. Přežije ??? Nevzdává to, z plna hrdla volá o pomoc. Z posledních sil se plazí k přístroji, ale proradná mámobluda jej vytrhla ze zásuvky! Naštěstí však spatřil jiný přístroj, který mu přežití na této planetě opět umožní … Mámobluda natáhla chapadlo …
„Co se proboha stalo?“
„Jen jsem mu řekla, aby se už nedíval a šel raději ven. Pak se mi pokusil sebrat telefon.“

„Tomu říkáte nápis na bráně ?!?“
Vergilius pokrčil rameny.
„Nezní to tak špatně“, obhajoval Crowley. „Lucifer má rád nicneříkající fráze. Navíc je z obliga, když mu sem vleze nějaký zvědavý anděl a zlomí si křídlo …“
„Co třeba „Kdo vchází mnou, nechť naděje se zhostí“?“
Crowley začinal tušit, že se to, co mu nejdříve přišlo jako dobrý nápad (poetoterapie by mohla znuděné hříšníky trochu pobavit) začíná zvrtávat. Tenhle ještě do pekla nevstrčil nos, a už reformuje. Za chvíli bude chtít, aby přikládali pod kotle a dělali „mulisy – mulisy“. Pochopil, proč ho šéf varoval, že sem toho Danta bere jen na vlastní nebezpečí.

Muminek se probudil začátkem března.
Všichni ještě spali.
Bylo mu smutno, chtěl si popovídat alespoň s předkem, ale zahlédl jen mizející oháňku. Zapálil tedy v kamnech a uvařil kakao.
Denně pak sedával u kamen a snažil se přimět předka k hovoru; chtěl, aby mu vyprávěl o dávných dobách chrabrých muminů.
Kromě občasného zákmitu ve tmě a vypité misky mléka však předek o sobě nedával vědět. Muminek si příběhy musel vyprávět a zapisovat sám.
Koncem března předek vyvedl tři předčata. Muminek si je zapsal do svého příběhu jako praprababičku s pradědečkem a bratry a vyběhl ven, protože už bylo celkem hezky.

Také Cimrman jeden čas zvažoval vstup do stavu manželského. V úvahu přicházelo několik žen, veskrze dobrovolnic z jeho biblistického experimentu. Po vzoru jiných velikánů si udělal seznam pro a proti, na rozdíl od např. Charlese Darwina však formuloval oba protiklady radikálněji.
V položce „ženatý“ stálo například:
+ teplá náruč.
+ teplé večeře.
V položce „mrtvý“:
+ věčný klid (opravdu? ověřit!).
V obou kolonkách stálo mezi negativy:
– nemožnost aktivní vlastenecké činnosti.
– celková vysílenost.
Na rozdíl od Darwina, který rozvahu uzavřel: „Lepší než mít psa!“ a šel požádat o ruku svoji Emmu, Cimrman se se slovy: „Obojí je na houby!“ uchyluje do své liptákovské poustevny.

Buším na ulitu.
"Spím!" "Vstávej, šneku, musíme vyprávět Tyfónkovi ..."
"Spím!"
Hlavní postava mých pohádek je náladový až běda, musím hledat pomoc jinde.
Jsem v zahradě, hele, támhle jsou Adam s Evou, mávají, jasně, vždyť se známe, ale ne, Adam hrozí pěstí, raději mizím.
Uprostřed davu, "Ježíše či Barabáše?", volám "oba", ale to asi těžko změním.
Voda, voda, spousta vody ... Noé mi podává pádlo, ale o něm jsme povídali už včera.
Kolem pluje Odysseus, to je ale dlouhé, to bych uspávala hodinu.
Pořád uprostřed vod, přilétá pták a klade vejce ... už to mám!
"Tyfónku, chtěl bys něco slyšet o egyptské kosmogonii?"

"Vyznačuje se tím, že především ve velkých městech u zdí zanechává ve dne v noci malé bobky a pisklavě se raduje, když spatří, že do nich někdo šlápl. Je malý, kulatý, zabarvený do šedohněda a částečně průhledný, takže jej díky těmto mimikrům takřka není vidět. Mudlové proto výsledky jeho činnosti chybně připisují psům. Inteligencí příliš nevyniká. Lze jej polapit na nastraženou roli toaletního papíru, v němž hnízdí, ale nikdo to nedělá, protože tento skřítek není k užitku a krom kladení bobků nic neumí."
Luna zaklapla knihu.
"Tak se na něj, pane Filchi, prosím nezlobte. Já vám s tím úklidem pomohu."

28.4.2014, Ankh-Morpork, sál u Proraženého bubnu
Program:
čarodějnická sekce
8,00 Gita Oggová: Probuďte Bohyni v sobě
trpasličí sekce
Pleskot Řiťka:
9,00 Několik zdravých cviků se sekerou
9,30 Několik typů na úpravu vousu
10,30 Jak vybrat slušivou helmu
11,00 Pečeme vskutku dobrý chléb
12,00 Jak zvednout malé sebevědomí
14,00 Sedm zaručených rad, jak poznat pravděpodobného muže
sekce zombie
magistra Rubášová:
16,00 workshop: opravujeme drobné vady na kráse
17,00 Nové trendy v mumifikaci
18,00 "Krásy neživé přírody" - módní přehlídka
závěr:
22,00 Esme Zlopočasná: Uspěte Bohyni v sobě
Srdečně zveme!

Velikonoce mám ráda. Rozhodla jsem se, že nabarvím živá kuřátka. Nasypu jim skalici modrou. Tu slyším ze dvora árii „Ó vy lípy“ - přechází do zvučného „Hody, hody". Francin, od rána jako na trní, ztuhne a zatne pěsti, vyběhnu na dvůr, snaží mi v tom bránit, zakopnu, strhnu ho, chvíli se bezmocně válíme, a tu cítím mocné údery pomlázky. Utíkám, Pepin za mnou, běžím na spilku, skáču do mladiny, nořím se do libé tekutiny … na resuscitaci se už nepamatuji.
Večer mi Francin namazal jelita levandulovou mastí. Škoda, žádný další koledník nepřišel, ale stejně by o ta mrtvá kuřátka asi nebyl zájem.

"Timdle vězňům, který nechtěj zpívat, lámeme prsty. Chce si někdo vyzkoušet?"
"A timdle těm, který neposlouchaj, přistřiháváme uši."
"Timdle těm, co moc řvou, secvakáváme pusu dohromady."
"Tady toho pána prosim nerušte, právě přišel o ruku, protože krad ..."
"V týdle cele se sedí před popravou ..."
"No a timdle ... kam utíkáte? Exkurze ještě není zdaleka u konce ..."
"Nestačil sem jim říct, že timdle si připravuju dobrej pampeliškovej salát," dodal trošku posmutněle desátník Nóblhoch a zastrčil ohromný nůž zpět do pouzdra na stěně. "Ighore, můžeš vylézt z tý cely a ruku si zase přišít. Já du vrátit Elániovi votvírák a ty kancelářský potřeby."

"Malej a ošklivej!" naříkala paní Tekla Párková, počestná živnostnice cechu dohazovačů a kuplířek v Ankh-Morporku, nad dalším dotazníkem. Nedávno rozšířila pole své působnosti i na jiná etnika, a teď toho pomalu začínala litovat. Snad kromě Ighorů (jejichž požadavkům na ideální Ighorinu se dalo snadno vyhovět např. přišitím jiných uší) byla totiž její úspěšnost dát dohromady správný a šťastný pár velmi malá.
"Tahle chce taky "malého a ošklivého, se slezinou z pravého trpasličího chleba"! Mně přijdou jeden jako druhej! Navíc jich většina ani nevyplní kolonku "pohlaví"!"
Kdo se má v těch trpasličích metaforách a v jejich estetických a morálních kategoriích vyznat.

"Jak bylo na cestách, sire Nicholasi?" vyzvídala Buclatá dáma.
"Bylo to moc krásné," zasnil se duch. "Hlavně v Praze. Našel jsem tam totiž spřízněnou duši. Strašili jsme spolu na Starém Městě po tři noci jako blázni. Co vám mám říkat, docela jsem ztratil hlavu!"
"A je krásná?" vyptával se Krvavý baron.
"To, abych pravdu přiznal, nevím. Nemá žádnou hlavu." připustil sir Nicholas.
"Tak po tolika letech vás konečně přijal někdo od nich!" spráskla ruce Buclatá dáma. "A budu moci gratulovat? Bude svatba? A také kupa malých roztomilých bezhlavých miminek ..."
"Asi ne," posmutněl sir Nicholas, "ona je to totiž bezhlavá jeptiška."

"Kdo vařil polévku?" otázal se princ.
"Šéf," odpověděl kuchtík. Žvýkal žvýkačku a drbal se za uchem.
"A kde je?"
"Zlámal si nohu, když za váma spěchal."
"Nikdo mu nepomáhal?"
"No ... solila ji Punková nutrie."
"Kdo?"
"My jí tak říkáme ... vona je vopravdu hodně drsná. Chodí ve smradlavym kožichu, porád s kapucou na hlavě, na čele pírsing, celý noci někde kalí ... co vám do tý polívky dala? Trávu? Nebo něco silnějšího?"
Asi ano, pomyslel si princ, a tohle se mi jenom zdá. Prsten odložil na stolek a zapomněl na něj.
Na cestách pak narazil na zakletý zámek a vzal si Růženku.

Po odmítnutí triumfální opery "Panama" se Cimrman uzavřel do sebe. Vzápětí se v něm ovšem znovu probudil činorodý duch - dost bylo veselých selanek, napíše operu tragickou! K celému problému přistupoval systematicky. Při svých návštěvách světových operních scén nosil s sebou stopky a pečlivě měřil, které operní pasáže dosahují největšího potlesku. Zjistil, že to jsou dlouhé scény tragického umírání hlavních hrdinů.
V hudební kompozici tragického díla si však nevěřil, proto se hodlal obrátit na jiného skladatele.
Je věčná škoda, že Antonín Dvořák odmítl libreto opery "S kudlou v zádech" se slovy, že zabíjaček má dost z doby, kdy byl řeznickým učněm.

1. den: o půlnoci sraz všech účastníků.
Doporučujeme vzít si s sebou cennosti (žádné poplatky za nadměrnou hmotnost zavazadel) a hole; jídlo stačí jen lehké a nekvašené (stravování zajištěno později).
1. - 6. den: treking pouští.
7. den: odpočinek u moře.
8. den: pozorování odlivu.
9. den: pozorování přílivu (fakultativně: potápění); večer lidových písní a tanců.
10. - 14610. den: treking pouští (poznávání místních pamětihodností; návštěva malebné oázy; zážitkový seminář; později stravování formou švédských stolů; pozorování vzácných hadů).
V ceně zájezdu spolehlivý průvodce.
Smlouvu možno podepsat až cestou.
"Hele, a ty si fakt myslíš, že se ti toho zájezdu někdo účastní, Mojžíši?"

Nejhorší bylo, že ji dnes pořád nic nenapadalo. Trochu se zdržela s dětmi, byla na tržišti a pomáhala vařit oběd, pak se věnovala ručním prácem, ale i když celý den přemýšlela, vhodný příběh ne a ne naskočit. Třicet dní v měsíci! To je vražedné.
Noc se blížila a ona měla v hlavě stále vymeteno. Byla už dost unavená - ani si nepamatovala, kdy spala déle než pět hodin.
Hlavně klid, říkala si, oceán vyprávění je velký, Pán příběhů mne jistě nenechá na holičkách.
A je to tady! Nápad! Cestou to ještě promyslí.
Šeherazáda se usmála a vydala se do králových komnat.

Je pozoruhodné, jak schopní jsou malí chlapečci naplňovat svoji nepsanou ideu, dokonalý tvar chlapečkovství. Třebaže pacifisté, buďte si jisti, že jen co začne běhat, bude na vás mířit klacíky a jedním z prvních slov bude "pif-paf". Cítíte, že je marné (i když to k věci patří) opakovat cestou do divadla "neskákej přes ty louže". Nemluvě o tom, když vás lékař vítá: "To jste vy, co spolkli tu kuličku?" (očekává rodinu fakírů?), a o tendencích čurat, kakat, jíst a vše poztrácet v tu nejnevhodnější chvíli.
Pohled kulatých očí a přitulení upatlaných tlapek je však tím nejdokonalejším vyjádřením tohoto tvaru ve vesmíru.

Přes náměstí se musel prodírat davem. Vzápětí spatřil příčinu shluku, malého mnicha:
"Kost z vepře svatého Antonína! Uhlí, na němž byl upečen svatý Vavřinec! Pero z křídla archanděla Gabriela! Přijdete-li dnes na kázání (a přispějete-li na náš zbožný řád), zcela jistě některý z těchto svatých ostatků spatříte na vlastní oči!"
Škoda, že jsem Peklo už dopsal, pomyslel si, mělo by dalšího kandidáta. I když nesmím být tak přísný, opravil se, očistec by postačil. Nebeské suvenýry pro lid. Také se jej občas ptávají, zda-li si něco nepřinesl.
Ten Beatricin závoj, který stále nosil ve váčku, byl ale kouskem nebe čistě soukromým.