Němá oddanost

(kdysi dávno, kolem 16. století)
„Pamatuješ,“ mluvil sípavě z žízně a pohladil ležícího po hlavě, kterou svíral v náruči, „jak jsme se spolu proháněli nočním krajem s měsícem nad hlavou? Koupali se s najádami a lidé nám uhýbali z cesty?“
Byli tu uvězněni strašně dlouho. Bez možnosti úniku. Neměl dost síly, aby se odsud dostal a jeho přítel byl ošklivě raněn. Docházel jim čas. Věděl, že není jiná možnost. Raněný ho o to žádal pohledem celé hodiny.
„Jak jsme spolu skočili z Vyšehradu…?“ zaleskly se mu oči. Přítel zúčastněně odfrknul.
„Nikdy na tebe nezapomenu, Šemíku…,“ kůň zavřel víčka a upír hladově nasál z pulzující tepny.