DMD č. 10. pro 10. 4. 2013. Téma: V pravé poledne

V pravé poledne

principálka slíbila pár pohlavků každému, kdo zasviní ubrus, a nalila polévku,
principál uchopil lžíci, způsobně se usadil mezi své děti a snažil se nebryndat,

diva pateticky brakovala bonboniéru, zapíjela ji koňakem a s vděčností vzpomínala na své obdivovatele,

první milovník se protáhl po probdělé noci, políbil spící společnici a pokračoval ve večer započatém díle,

tragéd proklel sluneční žár, pleš, reklamu, prostředky pro růst vlasů, naivitu, neúspěch a klobouky,
naivka doširoka rozevřela bezelstná očka a utíkala shlédnout obraz nehynoucí krásy v broušeném zrcadle,
satirik si za ďábelského chechotu přiostřil brk a začal sepisovat novou hru.
Jakpak ji pojmenuje?

Pondělí - prádlo!
Úterý - žehlení!
Středa - pečení!
Čtvrtek - drhnutí podlahy!
Pátek - cídění lamp!
Sobota - nákup!
Neděle - je pracovní den jako každý jiný, jen cítíte vinu
Je pravé poledne, bojuji s trucujícím Sporákem.
Od rána!
Sedím tu, sním o teple, bodavém světle žárovek, linoleu a tekoucím vodovodním kohoutku, přestože jsem už celkem zdatný stavební, zemědělský, lesní a nevím jaký dělník. Už se neptám, "Kdo, já?", když Bob zavelí.
Myslím na maminku, která mi vtloukala do hlavy, že žena musí udělat cokoliv, aby byl její manžel šťastný. Chápavě jsem přikyvovala, dokud jsem se neprovdala za Boba.
Chtěl být slepičář na odlehlé horské farmě.

Na vodě se líně pohupuje pár kánoí. Nemusí pospíchat. Vždyť je teprve poledne a už urazili hezký kus štreky. Jedna z dívek na háčku sundavá tričko. Nastavuje záda ostrému jarnímu slunci. Druhá jen nevěřícně kroutí hlavou.
„Jarní sluníčko je zrádný.“ Utrousí.
„No co, aspoň se opálím. Taky by ti to prospělo.“ Ušklíbne se ta v plavkách. To už se přidávají i kormidelníci.
„Já nikdy nejezdím bez trička.“
Stojí si tvrdošíjně na svém.
„No tak nebuď labuť...“
Nakonec podléhá všeobecnému nátlaku a nepříliš ochotně se vzdává svršku. Paprsky ji polechtají na bílých ramenou. Tuší, že dělá chybu. Sluneční alergie je sviňa.

Pokojný den ruší jen vířivý rachot. Kostelní zvony se nechtějí dát zahanbit. Právě bijí poledne. Slunce nesměle nahlíží dovnitř.
„Oběd! Děvčata, přestaňte si hrát,“ volá matka.
„Elvíro, neslyšela jsi? Nech už toho bubnování! No, nenechávej bubínek na zemi. Aspoň ho zavěs na židli,“ jeden pokyn střídá druhý.
Elvíra poslechne, ale paličku už nezdvihne. O té přece maminka nemluvila.
„Umýt ruce a rychle k obědu. Polévka stydne. Ještě se musíte pomodlit.“
Kolem se rozlévá klid a vůně jídla. Matka se láskyplně podívá na dívky. Sedí u stolu, ruce sepnuté, děkují Bohu.
„Hodné děti,“ pomyslí si a v nitru jí poskakuje radost.

Skrývali jsme se v lese. Byla zima, nemohli jsme rozdělat oheň, protože by nás našli. Zula mě objímal kolem ramen.
„Máš strach?“ zeptal se náhle. Podívala jsem se mu do očí a mírně se usmála.
„Strach? Proč bych měla mít strach, Zulo? Tahle země je moje. Znám v ní každý kout, každý kámen. Ale hlavně znám zdejší lid, Zulo. Moje křivdy jsou jejich křivdami. A moje válka je jejich válkou. Až zvítězíme a za zvuku zvonů bijících poledne vjedeme do města, začouzení, otrhaní a zjizvení z bitev, ve kterých budeme muset zvítězit, budou to oni, kdo nás bude vítat nejupřimněji.“

"Pán Cabal..."
"Hovorte mi Johannes," prehodil menovaný nonšalantne.
"To nie je vtipné. Ohlásili nám, že na námestí ste predvádzali..."
"Som si vedomý, čo som robil."
"Takže viac..."
"...vám k tomu nepoviem," odtušil s prižmúrenými očami.
Tlačil sa v policajnom vozidle s tromi orgánmi - dvomi policajtmi a jednou hlavou v rozklade. Bol zvedavý, či obrad vyšiel, hoci ho prerušil kvôli týmto imbecilom.
Nečakal dlho. Na sedadle vedľa neho sa zjavil tieň a zvedavo si ho prezeral. Nekromant pokynul hlavou.
O sekundu neskôr sa ozval výkrik.
Vystúpil z vraku, napravil si oblek a zamieril do najbližšej pizzérie. Po práci mu vždy vyhladlo.

„Na co čekáme?“
„Na signál.“
„Jaký signál? Vždyť říkal v pravé poledne.“
„To sice ano, ale nemyslel to jako časový údaj. Myslel to správné poledne.“
„Stejně už těch signálů bylo dost.“
„Souhlasím. Ale ten náš bude trošku jiný.“
Nečekali dlouho. Na celou říši padla neproniknutelná tma. Ale jim vidění zůstalo
„Můžu otázku?“
„Jistě. My vídíme, protože…“
„Mě spíš zajímalo, kdo je tamten plápolající pán.“
Nekromant se otočil. „Hore.“
„Sethe,“ pokynul muž „varoval jsem ho devětkrát. Desáté varování nechám na tobě.“
„Jupííííí!“ halasil hnědovlasý, „pojďme zabít nějaký děti!“
Skupina se nadšeně řítila z kopce.
Fénix i Nekromant je s úsměvem sledovali.

Písek na nádvoří se blyštěl tisícem křemenných střípků. Slunce už vystoupalo na vrchol své denní výhně a teď se snažilo upražit všechno, nač jen dosáhlo. Stíny se stáhly do bezpečí; do středů velkých místností nebo do sklepů. Mistry nikde nevidět, po nádvořích se upoceně ploužilo jen pár mladších žáků. A nedalekým údolím se tiše plížily oddíly Maurů.
Právě v tu chvíli se na jednom dávno uzavřeném a opuštěném nádvoří pohnul písek. Zvedalo se zrníčko po zrníčku, opatrně a pomaličku se sesypávalo, jako by ho odmetal nějaký neviditelný metař, od středu nádvoříčka ve stále se rozšiřujících kruzích.
Písečná mandala se probudila.

Z draka teklo krve jak z vola.
Zaslechl jsem přidušený pláč.
„Všechno je v pořádku,“ zavolal jsem na obyvatele města.
„V pořádku?“ vykřikl kdosi. „Zabil jsi našeho dobrodince!“
„Co si teď počneme?“
„Ale vždyť chtěl snít tu stařenku!“ namítal jsem.
„Naši senioři byli aktivní jen díky němu! Než se jí proboural do domku, dvacet let nechodila. A jak teď utíkala!“
„Ale…“
„Roky s ním máme dohodu, že koho o poledni zastihne na ulici, toho sní, a ochrání nás před bandity a nepřáteli.“
„Žeňte ho!“
„Zabte ho!“
„Krev za krev!“
Hodiny jedním úderem odbily honičku a já z posledních sil utíkal.

„Sepíšeme protokol,” pronesl kapitán Novák.
„10. dubna přibližně ve 12.00 jsem vstoupila na soukromý pozemek u domu č.p. 15 v Dolní Lhotě za účelem únosu dítěte manželů Romanových, jmenovitě pětileté Elišky Romanové. Po přivolání policie Pavlou Romanovou, matkou Elišky, jsem byla zadržena hlídkou PČR tamtéž. Ke svému činu se přiznávám v plném rozsahu.
Datum – 20. dubna 2013, tady mi to podepíšete,“ ukázal kapitán Novák vyšetřované. „To je pro dnešek všechno, můžete jít.“
Chudák ženská, pomyslel si Novák. Dostane tak pět let za únos. Jen nevím, jak státnímu zástupci vysvětlím její podpis. Na papíru bylo v příslušné kolonce kostrbatě napsáno Polednice.