Nebojím se

Skrývali jsme se v lese. Byla zima, nemohli jsme rozdělat oheň, protože by nás našli. Zula mě objímal kolem ramen.
„Máš strach?“ zeptal se náhle. Podívala jsem se mu do očí a mírně se usmála.
„Strach? Proč bych měla mít strach, Zulo? Tahle země je moje. Znám v ní každý kout, každý kámen. Ale hlavně znám zdejší lid, Zulo. Moje křivdy jsou jejich křivdami. A moje válka je jejich válkou. Až zvítězíme a za zvuku zvonů bijících poledne vjedeme do města, začouzení, otrhaní a zjizvení z bitev, ve kterých budeme muset zvítězit, budou to oni, kdo nás bude vítat nejupřimněji.“