DMD Bonus č. 3. pro 8. 4. 2013. Téma: Smrt v hlubinách

Za růžového večera pod dubem sličná děva sedí. Hluboký vzdech jí ňadra zdvíhá a cíp bílého šátku stírá slzy, nepovědomý si marného počínání.
„On nejde! Již se nevrátí!“
Dloužící se stíny a temnící nebe odrážejí chmurnou náladu večera. Pak na okamžik vysvitne naděje, když postava jakási vystoupí z člunu na břeh jezera. Však není to on a posel jen zprávu nedobrou přináší.
„Hanebně zemře.“
Smutně hledí děva ke vzdálenému obzoru a hlavu jí tíží neveselé myšlenky.
„Ó já nebohá! Co mi teď zbývá? Snad život svůj ukrátit?“
Tiché jsou vlny, temný vod klín…
„To zrovna. Radši si najdu novýho chlapa.“

Milovala jsem tě. Copak jsi to nevěděl? Ale ty jsi znal jen čest a sudbu. A když jsi se dozvěděl, že tvůj drak je zpátky, nic tě nezastavilo. Přemlouvala jsem tě, prosila... A teď u tebe sedím, vedle mě drak a ty, mrtvý.
Najdenou cosi zaslechnu. Co to ten drak říká? Dítě? Moje dítě?
Ne. To není pravda. Nesmí, nesmí!
Uchichtnu se. Spi, děťátko, spi, bude to už na vždycky.
Pár kamínků se pod mýma bosýma nohama uvolní a pomalu padá do hlubiny. Jak rychle budu padat já?
Odrazím se a skočím. Mávám křídly a letím vzhůru dolů.
Sbohem... bráško.

Teď, když věděl, že ho Sněhurka nemiluje, bylo snadné slíbit Abigail pomoc. Buď pro ni získá pravou lásku, nebo se zbaví vlastního trápení.
***
Očekával monstrum. Avšak z jezera vystoupila nádherná žena.
Siréna.
Nebylo těžké jí odolat. Dokud se neproměnila v jeho milovanou.
"Miluji tě."
Slova lásky z jejích úst byla mocná. Její polibky však nebyly upřímné.
Chtěl s ní bojovat. Místo toho byl však zákeřně stáhnut pod hladinu.
Nedovolila mu, aby se znovu vynořil. Pomalu začínal ztrácet vědomí.
V poslední chvíli však na dně nahmatal ostrou dýku.
Brzy už čerstvá krev zbarvila jezero do ruda.
Jeho utrpení stále ještě neskončilo.

Ztratil ji. Zemřel a znovu se zrodil. Z atomů vědomí, ze zbytečků tkáně. Už nebyl JUDr. Tomáš Uhřík. Nevzpomínal si. A potom ji znovu našel.
Jenže byla válka. Válka proti mimozemským uzurpátorům. Nebyl nikdo, kdo by se odvážil vletět do hlubin kartanské lodě. Jen Jan, Gerhard a oni dva.
Uzavřeli je ve strojovně. Navzájem se kryli, ale kartanů bylo nepočítaně. Točili se kolem sebe ve smrtícím tanci. Kráska a Netvor. Tomáš cítil Lucčina záda natisknutá na svých.
Pak se její váha změnila a on věděl.
Prostě věděl, že zemře.
Protože bez Lucie nebylo na světě nic, co by mohl chtít.

Opatrně zavírá dveře dětského pokoje a s úsměvem ji k sobě otáčí.
„Už usnuly. Dáme si skleničku?“
Nalévání a cinkání, pomalu pijí.
O chvíli později: „Chceš?“
Pohled skrz ofinu, úsměv: „Chci. “
Trochu zadýchané: „Tak pojď „
Vrznutí postele, šustění. Šmátrání. Vrtění a vzdychání.
„Můj miláčku…“
„Aaaach..“
„Pepooo!“
Spermie se vydávají k cíli. S ohledem na jejich velikost je ta cesta strašlivě dlouhá. Spermie, která by mohla být Pepíčkem, se blíží k cíli velice rychle. Ale tenhle maratón má desítky milionů závodníků. Cesta je náročná, spermie by sice byla ráda Pepíčkem, ale sil jí ubývá.
Nestihla to.
Novákovi budou mít třetí holčičku.

She writes slowly, her hand trembling a little, the scribbles hardly readable.
I don't think two people could have been happier than we have been.
She thinks of the late mornings in their Bloomsbury apartment, the smell of cigarettes and freshly cut flowers, Leonard's warm hands caressing her soft skin.
Always the years between us.
She thinks of the thick wrinkles in his face. The constant worry, the helplessness. Her madness became his to bear.
Always the love.
Virginia takes a deep breath and steps into the cold water of the Ouse. The voices. Silent at last.
Always the hours.

Ucítil chlad kolem sebe. Obklopila ho ledová voda. Nic neviděl a brzo se mu zastavil dech. Přestalo mu bít srdce a on se jen bezvládně potápěl hlouběji.
A přesto ho z té nečinnosti něco vytrhlo. Otevřel oči a pomalu se dostával na hladinu. Spatřil měsíc. Krásný a zářící. Nevěděl, kdo je a co se stalo. Jediné, co mu měsíc řekl, bylo jeho jméno. Jack Frost.
Po tři sta letech mražení ulic zjistil svou minulost. Už jí ale nepotřeboval. Stačila mu přítomnost, kdy mohl mrazíkem rozveselit děti, které ho konečně viděly. Ale hlavně, kdy mohl pohlédnout do krásných očí Víle Zubničce.

Potkal jsem ji na představení ve Fleet Hall. Zpočátku jsme si vyměnili jen několik letmých pohledů, ale brzy nezůstalo jen u nich. Letmé pohledy brzy nahradily letmé dotyky při našich procházkách pod rozkvetlými stromy Arcadie. Když jsem od pana Ryana obdržel dvě vstupenky na oslavu nového roku v restaurantu Kashmir, ihned jsem věděl, kdo bude mou společnicí.
Tuto noc jsem byl tím nejšťastnějším mužem v Rapture, v objetí s mojí milovanou na tanečním parketu.
Co to je? Střelba? Výbuch?
„Smrt Ryanovi!“
„Atlas žije!“
Kdo to je? Co se to děje?
Po čem to sakra střílí?
Ale ne! Praská sklo!
„Utíkej!“

Opustil jí. Řekl, že pro něj není dost dobrá a odešel. Zmizel. "Bude to, jako bych nikdy nebyl..." slíbil, ale zatím Bella cítila jen strašlivou bolest a prázdnotu.
Hledala ho, chtěla ho zahlédnout ve svých vzpomínkách..nebo alespoň zaslechnout jeho hlas.
Takže teď stála na pokraji útesu a shlížela do vln, které vztekle narážely do skal.
"Nedělej to!" uslyšela jeho sametový hlas. Chtěla ho i vidět a proto musela skočit.
Ledová voda jí sevřela krutě a nelítostně. Chvíli bojovala, ale pak ho spatřila..byl s ní a usmíval se tím svým pokřiveným úsměvem. Tentokrát žádný Jacob Black na pomoc nepřišel.

Přešel jsem oceány času, abych tě našel.
Kdokoli to zopakuje, bude už jen nápodobou muže, který pro mě trpěl po desítky lidských věků. Neboť co je život věčný bez milovaného člověka? Jen temnota.
Objevil mě a přiměl si vzpomenout.
Nesvedl mě nějakým kouzlem, jak si myslela ta slavná společnost vrahů. Nemusel mě klamat, věděla jsem vše, chtěla jsem vše. A oni mi to vzali.
Milovala jsem každou jeho podobu, shrbeného starce i zelený pel na blatech, víc, než jsem kdy mohla milovat Jonathana.
Vrátím se na tu skálu, z které jsem před čtyřmi sty lety skočila a odejdu za tebou.