Bratrstvo krve (František Kotleta)

Poznámka: Vulgární a brutální (jako předloha). Omlouvám se nekrvelačným duším, ale bolí mě zub. Už třetí den, takže pomalu ale jistě začínám chápat a propagovat násilí. :D (modlím se v pořádně nabroušenou sekeru)
Nastalo ticho, jen kapky odměřovaly vteřiny, který nám v týhle místnosti zbývaly. Podíval jsem se do jejích vytřeštěných očí a odplivl si.
„Měl jsem tě radši jako děvku než jako upírku,“ řekl jsem. Na kratičký, sotva postřehnutelný, okamžik jsem si vzpomněl, jak přede mnou poprvé klečela a rozepínala mi kalhoty. Bylo mi jí skoro líto. Skoro. Pak jsem si vzpomněl na její kurevský sviňárny. Jak kvůli ní má „matka“ zemřela, jak jsem několikrát málem zhebnul já. Jak mě chtěla dát tomu žluťáckýmu zmetkovi na pokusy. Lítost zmizela.
Odtrhl jsem pohled a s temným uspokojením její uříznutou hlavu odhodil do kouta.

Poznámka: Vulgarismy. AU, protože po konci prvního dílu.
Jsem ráda, že Franta Kotleta žije, protože kdyby nežil, nejspíš by se otáčel v hrobě. Sorry, pane autore. A neberte na mě sekyru...
Nevím, jak se těm zmrdům povedlo najít mou vilu v kopcích nad oceánem, ale vyčmuchali nás pár týdnu po příjezdu. Možná nás prásknul někdo z našich jihoamerických „přátel“, které jsme pro boj se žluťáckou okupací oslovili, nebo jsme prostě měli smůlu. Každopádně nás zase jednou čekal masakr. Asi jsme jim v Polsku nezatopili dostatečně. Kurva! Pro příště si budu pamatovat, že dvě atomovky jsou málo. Teď je ale čas, abych vzal kulomet a rozstřílel pár kartanskejch prdelí.
„Herr Bezzemek, loď čeká!“ volal Gerhard a vyhodil barák do luftu. Naskočili jsme do auta.
„Sbohem Argentino!“ řekl jsem a naposledy zmáčknul spoušť.