Invaze rušivých elementů (Tess)

Bledý úplněk pomalu šplhal na oblohu a vrhal své pableskavé světlo na majestátní hrad.
Stojíme na místě s dobrým výhledem, jak je naším zvykem.
Měsíční paprsky se odráží v temných vodách jezera, po němž občas proběhne vlnka, jak se oliheň protahuje.
Úplně ta nejlepší scenérie, aby se objevil upír.
A právě proto tu čekáme. Bohužel se zdá, že zbytečně.
„Nechoděj za úplňku spíš vlkodlaci?“ projeví své pochybnosti Gwen.
„Taky bych myslela, ale dostala jsem tip,“ povídám. „Prej bude dneska nějaká divná noc...“
„To teda je,“ ukáže Gwen k jihu. „Hele.“
Slabě, ale přece tam poblikává Jižní kříž.
„Houstone, máme problém.“

Hihňání.
„Co to tam mají teď?“ ptá se San.
Vykouknu za roh.
„Malfoye,“ povídám. „Draca,“ dodám a San zhasne nadějeplný výraz.
„Prováděj tokání,“ objasňuji situaci.
„Kozeny.“
„No, moc jim to nejde,“ k pozorování cvrkotu se přidává i Gwen. „Bylo by to úsměvný, kdyby... jejda.“
„Udělala krok dozadu a někoho porazila? A když se zvedala, opřela se o jeho svaly?“ odhaduju.
„Tak něco. Šílený. Doufám, že to není nakažlivý.“
„Ša po nádraží...“ mumlám si začátek onoho pofidérního citátu, „ale ne, to není nakažlivý, snad. Neboj. Já vim, co s tim je.“
„Je to rozbitý,“ pokývá hlavou San.
„Ne. Je to puberta.“

Pluje před námi a je k nepřehlédnutí.
Vysoká postava, zdůrazněná nadměrnými podpatky. Zasmušilá tvář, využívající existence mrtvolně bledého makeupu. Černě podmalované oči. Rty, zkřivené v pohrdavém úsměšku.
Aspoň má styl.
„Jsem zlý, jsem zlý, jsem zlý,“ cituje Gwen pradávný komiks.
„Až na věky věkův, kámen,“ přikývnu.
„To je jen póza, to známe,“ odhaduje San.
„Vyzkoušíme,“ pokrčím rameny a vytáhnu... plyšové kotě. Vypadá jako živé.
Umístím návnadu, je heboučká a milá... musíte být vtělené zlo, abyste nezačali ťuťat.
Kopne do ní.
Prskání.
Paní Norrisová si to vzala osobně.
Mela.
„A je hotovo,“ povídám.
Tenhle svět se o sebe dokáže postarat sám.

„To jsem zvědavá, jestli tohle zabere,“ mířím hůlkou zpoza rohu na smíchy hýkající studentku Jiskropšouku.
„Pokusy na studentech jsou neetické.“
Kdo jsi a proč se jmenuješ Snape?
(Je vám jasné, proč hodlám na oné dívence páchat nezměrné brachiální násilí.)
„Nebojte se, pane profesore,“ užívá Gwen momentu, kdy lze Snapea beztrestně popleskat po rameni, „my to napravíme.“
„Kdo chce kam, pomozme mu tam,“ mumlám a probírám své možnosti.
„Smrtící zaklínadla nezabírají,“ upozorňuje San.
„Nepotřebuju. Jen ji brutálně rozptýlit...“
Zašeptám zaklínadlo.
Jeho oběť okamžitě odhazuje tužku a začíná dokonce podnikat amatérský striptýz.
Tak snadno se jich ale nezbaví.
„Modrý blešky zaberou vždycky.“

Pištění zleva.
Pištění zprava.
Pro změnu nadšené.
„A co je zase tohle?“
„To bude drak! Černej!“ vysvětluje nám spolupracující studentka Jiskropšouku. „Jen je musíme nechat správně vylíhnout!“
„Kolik jich máte?“
„Pět!“
„Tess, Tess,“ Gwen do mě nenápadně strká, „to nemůžeme dopustit.“
„Já vím,“ odpovídám šeptem.
Následné hodiny tedy krademe černá vejce.
A likvidujeme.
„Dračí vejce chutnají nějak obyčejně.“
„To jsou kachní,“ poučuju San.
Čtyři snědené. Ale poslední nemůžeme najít.
„Aby se nám tak tady vylíhl plivník...“ strachuje se Gwen.
„A třeba ne,“ napadne mě. „Je nějaká šance, že se žádná z nich nebude devět dní krášlit?“
„Není.“
Dobrý to bude.

Papírek k papírku, co nechávají válet studentky Jiskropšouku, a máme docela solidní sbírku.
Ano, jsem masochista. Proto ji občas prolistuju a úpím.
„Nemůžu se koukat, jak pořád trpíš,“ povídá Gwen. „Nechceš ten materiál využít nějak účinějc?“
„Jako jak, účinějc?“
„Otop. Podestýlka sovám. Ém...“
„Origami?“ navrhuje San.
„Já ale netrpím... teda, já ale trpím ráda. I když...“ oko mi padne na naprostou zhůvěřilost, „chtělo by to probrat. Tadytu věc s těhotným Snapem klidně recykluj.“
Zazní hlasité ticho, které přehluší veškeré zvuky. Otočím se, ale zahlédnu už jen mizící stín.
„To nebyl on, žejo. To určitě neslyšel.“
„Jak bych ti to řekla...“

Piúúú, piúúúú...
Cožeto? Tohle zní jako blastery.
Opatrně vykouknu zpoza rohu.
Generál Grievous s droidy dobývá Velkou síň. Co je na tomto obrázku špatně?
„Máme crossover,“ zamumlám. „zpacifikujem, voberem a nakonec zjistíme, o co jde. Chci světelnej meč .“
„Nemám tu kluky,“ upozorňuje Gwen, „To nebude jednoduchý.“
„Ale já mám... eh, dřevěnej bokken. A dvacetikorunu.“
Nadechnu se a vyrazím do akce.
Grievous se zachechtá, vezme meč... do nohy...
„Jejda!“
Málem mě přesekl.
Bims! Bims!
Trefuju kloub.
Grievous prodniká manéver Beruška a po všech šesti peláší do...
Buch.
McGonagallová aktivovala kamenné rytíře.
„A je klid.“
Z trosek nohy vypáčím meč.
Zbytek zrecyklujeme.

Kvílení.
Tentokrát to není ani Ufňukaná Uršula, ani Mary Sue chudinka. Je to, pouze a jedině, nová příchozí.
„Nefunguje mi ajfooooun!“ štká. „Jak mám poslouchat podkásty?“
„Ani hudbu si nepustíš,“ upozorňuje Gwen.
„Mizérie. Občas trpím, že mi nejede MPtrojka,“ povzdychne si San.
„Discmana jsem ani nezkoušela,“ pokrčí rameny Gwen, „ten je jasnej.“
„Můj starej soňák jede. Magič taky,“ vytáhnu dotyčný předmět.
„Akorát tenhle má rozbitý přetáčení. Chceš hudbu?“ podám Mařence kazetu a tužku. „Druhá strana je lepší. Přetáčej.“
„Cože?“ kouká, jako by viděla latimérii. Podivnou.
Tak kazetu radši přetočím sama.
„Pojďte, holky, vohulíme to.“
We will, we will rock you!

Postava1
A ani se na ty květiny nepodíval. Asi jsem vybrala špatné barvy, nešly mu k očím…

Postava2
Počkej, tys mu jako do lektvarů nacpala kytky?

Postava1
Do lektvarů ne, jen do ingrediencí. Bylo to nutné, ten lektvar měl strašně špatnou auru…

Postava2
Já se picnu. To snad předčí bitku mločíma očima, co jsem rozpoutala v jeho studovně.

Postava1
To ne, tak zlé to nebylo. Jen se na mě podíval, jako bych měla ve vlasech škrkny.

Postava2
A mělas je tam?

Postava1
Ne, jmelí se zásadně vyhýbám. Ale ten věnec si ode mě mohl vzít…

Postava2
Bože, já potřebuju lízátko…

„On nebude tak zlý.“
Bude, bude, myslím si.
„Nikdo mu nerozumí.“
To je pravda.
„Potřebuje jen opravdovou lááásku.“
Takže asi tebe?
„Dám mu děťátko!“
Povzdechnu si. Navrhnout zdejším mařenkám, aby se pokusily rozebrat si objekty milostného zájmu přes sofistikovaný způsob dražebních nabídek se ukazuje příliš náročné pro mé nervy. Teď se, prosím, předhánějí o Voldemorta. Voldemorta!
„Já mu dám dvojčata!“ kontruje druhá přihazující.
„Já sedmerčata!“
Šokované ticho.
„Sedmerčata poprvé...“
„Sedmerčata? Jak sedmerčata?“ zuřivý šepot.
„Sedmerčata podruhé...“
„Normálně, sedmerčata.“
„Ty chceš mít sedmerčata?“
„Ne, já to jen plácla...“
„To jsi ale v háji!“
Buch!
„Voldemort přiklepnut dámě v růžovém.“
Reklamace nebereme.