Invaze rušivých elementů (Tess)

Kvílení.
Ne, to není Uplakaná Uršila. Tentokrát ne.
„Taková hrůza, moji milí,“ štká profesorka Trelawneyová. „Viděla jsem... smrt!“
„Nevydržíme to a někoho ubezdušíme,“ přemýšlí Gwen.
„Nebo konečně bude fungovat Chcípni!“ rozsvítí se San.
„Nebo někoho sežere testrál. Jak si myslíte, že by to vypadalo?“ zasním se.
„Ach ne, Znamení smrti se objevilo... nad vámi!“ 
Ohlédnu se za sebe, ale nikdo tam nestojí, takže asi ukazuje na mě.
„Cože? Kdy? Jak?“
„Než odbije půlnoc! Stihne vás smrtící zaklínadlo! Nebohé děvče! Pamatujte na má slova, áááách, to neštěstí!“ odkvílí profesorka věštění ze scény.
„Nechci jí kazil iluze,“ pohladím dvacetikorunu, „ale jsem imunní."

Zrovna teď Páté koleji nefunguje ten trik, kdy slova po napsání ovládají Příběh, tak to zkouší jinak.
Naštěstí jim magie moc nejde.
„Imperius!“
Školní cvrkot pokračuje, jako by se nechumelilo.
„To má bejt správně Impérium,“ podotkne Gwen. „Akorát já jsem spíš pro tu Světlou stranu.“
„Impérium!“ zamávám hůlkou.
Ozvou se nezapomenutelné tóny.
Tá, tá, tá, tá-TA-dá, tá-TA-dá.
A jako by ho znělka vyvolala, ze stínů se vynoří... no ne lord ze Sithu, ale jistý profesor, můžete hádat čeho.
...
Jako já vím, že se to nemá, ale musím funkčnost nového zaklínadla přece ověřit!
O hodinu později...
„Impérium!“
Hudba.
Snape.
Funguje to.

Stojím v umývárně a hledím na... bránu. Otevřenou.
„Já vim, na co myslíš,“ vytrhne mě ze zadumání Gwen. „A říkám ti - nedělej to.“
„Chceš za baziliškem,“ odhaduje San.
„Jo,“ odpovím a čekám, že se Gwen nadšeně přidá. Ta mě ale překvapí.
„Nedělej to.“
„Proč? Je to veskrze bezpečný...“
„Nedělej to.“
Pokrčím rameny a nakouknu dovnitř...
„Nedělej to.“
A natruc jdu dál.
...
„Unk?“
...
Návrat mi zabral celou věčnost.
...
„Nechci to slyšet!“
„Co nechceš slyšet?“ nevinně se táže Gwen.
„Byl tam bazilišek?“ ptá se San.
„Jo. Byl. Bazilišek. Kompletně mrtvej. Rozkládající se. Hrozně smrdící bazilišek!“
„Já to říkala.“
Nechtěla jsem to slyšet.

Až zjistím, která z nich tohle zatracený prokletí aktivovala...
Songfic. A celej den, teda noc, pravil Brumbál, teda spíš vyděšeně zazpíval: „It will be hard days night...“ 
Nejde to zastavit.
Harry pozpěvuje „I am not afraid to keep on living, I am not afraid to walk this world alone“.
Draco sladce nyje  „I want it that way“.
„By mě zajímalo, co vypadne ze Snapea,“ zadívá se Gwen ne-ná-pad-ně na profesora lektvarů. „Doufám, že žádný lovesong.“
„Toho se snad bát nemusíme,“ střelím pohledem na dotyčného. Ani síla songficu nemůže přebít jeho vrozenou povahu.
„Du. Du hast. Du hast mich...“
No však.

Někdo pozoruje trávu růst. My recyklaci papíru.
„Co to tam máte?“ ptá se San.
„Nějakou myšenu,“ povídám.
„Křečka,“ poučuje Gwen.
„Tak křečka. Nechtěla bys ho adoptovat? Vypadá přátelsky a dokáže likvidovat výtvory Mařen.“
„Ani ne, díky,“ odmítá Gwen. „Voni dlouho nevydržej a pak bych byla smutná.“
Hm.
Nenápadně se vytrácím do sklepení. Po chvíli přemlouvání, vyhrožování a podplácení se profesor Snape nechá přemluvit.
„Jsem zpátky...“
Snape odchytí křečka dobře naučeným pohybem a cosi mu kápne na čumáček. Pak ho podá Gwen.
„Teď by vám měl nějakou dobu vydržet. Když se o něj budete starat.“
„Písk,“ souhlasí křeček.
Tak tedy písk.

„Proč to dělám?“ beru štos dalších fanfikcí.
Lily se zelenýma očima, světlou kůží, nepříliš vysoká, pihovatá (i když hezká) a věčně šprtka byla pravým opakem krásně opálené Electry...
„Fuj.“
Ohlédla se zpět, při tom pohybu jí zašustily vlasy, vlnité kadeře ropuštěné čokolády.
„Vážně?“
Měla dlouhé zářivě rudé vlasy, které se leskly v záři svíček.
„Ble.“
Její sáhodlouhé oslnivě zářící blonďaté vlasy házely z okna ještě oslnivější odlesky, které se staly osudnými třem sýkorkám a dvěma kosům, kteří zasaženi jejich září narazili do sloupů elektrického vedení.
...
...
„Moment? Tohle zní zajímavě!“
Nejsem úplně masochista. Ty nečekané objevy za ponoření do žumpy stojí.

Poručík Mary Sue dělá svému jménu čest.
Přestože je klasickou mařenou, byla zařazena do Nebelvíru, k veliké nelibosti profesorky McGonagallove a smutku profesora Snapea (toho času stále pod mařením vlivem; děláme, co můžeme).
Jsouc neskutečně citlivou a vnímající bytostí, postřehla Mary Sue už za dvanáct dní, že ji profesorka McGonagallová nemá ráda, a rozhodla se jí dokázat své schopnosti tím, že se stane zvěromágem.
„Jen si nemůžu vybrat,“ usmívá se. „Budu radši drak? Nespoutaná síla? Nebo lev? Erbovní zvíře Nebelvíru?“
Mávnutí hůlkou...
Hvězdičky...
Smích.
„Vepředu lev, vzadu drak,“ hodnotí Gwen.
„A celá koza,“ přisadím si. „Žij dlouho a v Praze!“

Její vlasy jsou zlatavé, její postava dokonalá.
Na svých patnáct a půl roku vypadá neskutečně vyspěle. Její oči planou pradávnou moudrostí, její intelekt je dechberoucí, takže ji profesor Snape okamžitě začne zbožňovat (ale pouze platonicky!) a její částečně vulkanský původ ji předurčuje k nepřekonatelným akademickým výsledkům.
Ano. O Ní ve skutečnosti mluví proroctví. To ona porazí Voldemorta. Protože se narodila, když sedmý měsíc planety Rigel XLIIM vybuchl. Tedy zemřel.
„Určitě jste rádi, že jsem dokázala vytvořit ten složitý časoprostorový portál,“ srší úsměvy, až vyletují jiskérky. „A to mě pan Spock varoval...“
„Kdo, proboha, jste?“ ptá se Brumbál.
„Poručík Mary Sue.“

Zamrkám.
Právě jsme utrpěly citát.
Sirael se s nechutí, ale podivným uspokojením stýkala se Serendirem a obden trávila večer s Nicholasem. Všichni její kamarádi se domnívali, že Simona už dávno vymazala ze svých myšlenek, ale právě to byl on, který jí chyběl ke štěstí. Serendira nemilovala, jen ho potřebovala a Nicholas byl jen výborná fyzický společník - o její psychice neměl ani ponětí. Simon a Sirael si vyhýbali, bylo to jako telepatické rozmlouvání a vyhýbání se.
„No to mě podrž,“ chytne se za hlavu Gwen. „Jak se v tom mám vyznat?“
Vytáhnu roli balicího papíru a barevné fixy.
Tohle nedělám poprvé.

To, že Gwen občas mizí ke skleníkům, je normální.
To, že jeden z nich začal silně obrůstat agresivními pichláky, bylo divné, ale potom, co průzkum ukázal vevnitř chrupkající dívenku s kapkou krve na prstu byla zároveň vyřešena záhada bujícího porostu a chybějící mařenky.
Líbat ji snad nikdo nebude.
Pak začala s Gwen mizet i San. To bylo divnější.
Přicházím ke skleníkům a jinovatka mi křupe pod nohama.
Překvapuje mě nečekaná aktivita.
„Co to děláte?“
„Sbíráme trnky,“ odpoví Gwen.
„Bude trnkovice!“ těší se San.
„Gwen, tys tu nebohou mařenku navedla, viď. Aby ti ty trnky vyrostly extra rychle.“
„Možná.“
Tak určitě.