Tři mušketýři

Poslední dobou míval takový zvláštní pocit. Jako by některé události z blízké budoucnosti už přednedávnem prožil. Také ho opakovaně pronásledoval jistý sen. Končíval vždy stejně, jen místo a čas byly pokaždé jiné.
Dnes však dohady nahradila jistota: Maastricht, 25. června 1673.
S hrdostí přihlížel, jak se mladí mušketýři, které sám vycvičil, i pod těžkou nepřátelskou palbou vrátili pro jeho bezvládné tělo.
Potom se ale pan d’Artagnan obrátil a bez zachvění, se stejnou odvahou, jakou dlouhá léta prokazoval na bojišti, udělal první krok…
Protože život na druhém břehu přece nemůže být špatný, když už tam na vás netrpělivě čekají vaši přátelé…
***

„Co to -“ mumlal Porthos, když o ty věci zakopl. Knihy. Výpisky. Zmuchlané papíry… Naprostá anarchie.
Aramis však ani nezvedl hlavu.
„Nezapomněl jste doufám, že máme sraz s ostatními -“
„Jistě.“ Několik posledních tahů perem než uchopil plášť a do kapsy si vsunul jednu z těch knih.
Porthos nenápadně obrátil oči v sloup.
*
Že okrádat mušketýry není dobrý nápad, poznali pouliční zlodějíčci hned, jakmile je zasáhly Porthosovy pěsti. Hned vzápětí zaskučeli další a s nechápavými výrazy se odplížili do tmy.
Aramis zálibně pohlédl na svého Svatého Augustina.
„Pořád říkám, že lidé užitečnost knih nedoceňují.
Zejména těch v kované vazbě…“ usmál se nevinně.
***

Udržovat své věznitele v domnění, že je panem d’Artagnanem, bylo docela zábavné.
Až na tu zimu. Vlhko. A dlouhodobé nevyspání.
Jenže jeho přátelé potřebovali získat čas…
Naštěstí komisaři, vedoucí výslech, používali své mozky jen zřídka. V opačném případě by tu lest museli prohlédnout už dávno.
Po deseti dnech ho z For-l’Évêque přišel vysvobodit kapitán de Tréville.
„Doufám, že jste v pořádku, Athosi?“ zjišťoval starostlivě.
Jeho mušketýr přikývl.
Se zdvořilou rezervovaností jako vždy.
Ale kdesi hluboko uvnitř cítil, že toto je jeden z okamžiků, kdy slova o přátelství přestávají být pouhými frázemi. A kdy život - alespoň na chvíli - zase dává smysl…
***

„Prý pět uncí!“ rozčiloval se Planchet nad kouskem šunky, dobrým tak pro jednoho na oblíznutí. „To za mýho mládí -“
„Planchete!“ Hlas jeho pána zněl podrážděně. „Kde mám druhou botu!“
„Vyleštěnou přede dveřmi jako vždycky -“
„Tupče! To bych se přece neptal!“
„No jo, pane, nejni tu. Ale já ji vypátrám. Vzpomínám si, jak komisař Desgrez povídal, že nejdůležitější je nepřehlédnout žádné stopy.“
S nosem u podlahy Planchet sledoval řádku blátivých ťapek.
„Jestli se nemejlím, odneslo ji to hospodského psisko.“ Planchet vrhl bleskový pohled zpátky na stůl. „Horší ovšem je, že stihlo zblajznout i tu šunku, co jsem vám chystal k večeři…“
***

Mladý Gaskoněc zuřil.
„Zabiju Porthose! To bylo pořád: Potřebujeme novou výstroj a vy máte ten prsten od královny. Vsaďte ho do hry a bude po starostech… Výsledek? Čtyři tisíce zlatých v tahu a výstroj pořád žádná!“
„Pane,“ konejšil ho Planchet. „Však ono to nějak dopadne. Neznám vojáka, co by nakonec odjel do války bez výstroje. Když bude nejhůř, pudu a voklátim pár zmijí.“
Mladý muž udiveně zvedl hlavu.
„Nevoklácený jsou pěkný bestie, ale stačí ji bacit holí… Potom je prodáme tomu apotekáři od Hladové pijavice,“ rozvíjel sluha zálibně.
„Kam to zase letíš, Planchete?!“
„Přece vohlídnout se po nějakým pořádným klacku…“
***

Soumrak, padající na zahrady Amiensu, z nich pomalu svlékal všechny vznešené tituly.
Anna Maria Mauricia, z Boží milosti královna Francie a Navarry…
George Villiers, vévoda z Buckinghamu, baron Whaddon…
Nakonec tam ve tmě pod hvězdami zůstali sami.
Jen oni dva. A vlahá letní noc, milosrdně přikrývající vše, co mělo zrakům dvora zůstat skryto.
„Přijdu si pro vás, Anno,“ šeptal naléhavě. „Pokud mne Paříž nepřijme jako vyslance, vtáhnu do ní v čele vojska!“
Úzkostí zatajila dech. „Ale to by znamenalo… Nesmím zradit krále. Nemohu svou zemi uvrhnout do války! Nikdy si nemohu přát -“
„Ani kousek obyčejného lidského štěstí?“ usmál se smutně.
***

Nový parfém pana de Chatnoir vzbudil hotové pozdvižení.
„…sto zlatých,“ šeptaly dámy.
„…indické pižmo s přídechem vanilky…“
„…neopakovatelné…“
„A vaše mínění, příteli?“ obrátila se vévodkyně de Chevreuse na rytíře Aramise.
„Raději ne.“
„Jistěže ano, vy zlý,“ třepla ho laškovně krajkovým okrajem vějíře.
Co by neudělal pro její úsměv.
„Voní to jako kočka vypraná v levandulových mydlinkách…“
*
„A kvůli tomu došlo k souboji s panem de Chatnoir?“ svraštilo Jeho Veličenstvo obočí.
„Ano, Sire,“ špitl Aramis pokorně. „Ale Vaše Veličenstvo samo uzná, že okolnosti -“
Ludvík XIII. odšrouboval drobný uzávěr.
Přičichl.
„Máte štěstí, rytíři.
Odchod!
A tu - věc - vyhoďte cestou někam do Seiny…“
***

„Planchete!“
Hlas pana d’Artagnana zněl netrpělivě.
„Pane?“
„Vzhledem k tomu, že dnes večer očekávám jistou velmi příjemnou návštěvu, budu potřebovat lahvinku nebo dvě toho skvělého vína z Beaugency.“
„Rozumím pane, hned řeknu hostinskému.“
„Ovšem je tu drobný problém. Došly nám peníze. Poslyš, Planchete, vzpomínáš, jak jste s Mousquetonem vytahovali láhve ze sklepa pomocí takového šikovného udělátka? Šňůry se smyčkou…“
„Jenže kde té je konec, pane. Myslel jsem ale -“
„Ty nemáš co myslet!“
„Kdybyste ale dovolil -“
„Kušuj, Planchete!“
Sluha pokrčil rameny.
„Já jenom, že od toho vinného sklípku mám klíč. Omylem jsem ho hospodskému vytáhl z kapsy, když se zrovna nedíval…“
***

Anna Rakouská s úctou hleděla na drobného kněze.
„Konáte velké a bohulibé dílo, otče Vincenci. Starobinec, sirotčinec, špitál…“
Vincenc z Pauly, kráčející po jejím boku, pokorně sklonil hlavu. „S pomocí Boží a velkorysým přispěním Vašeho Veličenstva.“
Zvolna míjeli vyrovnané řady lůžek.
Královnin hlas zněl laskavě, ale její oči byly smutné, když opět promluvila: „Tolik bídy, bolesti a utrpení. Jak jen to vaše srdce dokáže unést…“
„Každá válka je krutá, Vaše Veličenstvo. Tím spíše nad jejími důsledky nesmíme zavírat oči. Musíme vidět, slyšet a cítit. A pokaždé znovu v sobě nalézt dostatek síly, abychom své srdce ponechali otevřené soucitu a lásce…“
***

Oznámila mu, že v dubnu odjíždí k sestře psát jakási drabble.
Tak s touhle proměnnou ve svých plánech rozhodně nepočítal.
Po týdnu:
Dřez přetékal špinavým nádobím.
Na okně vadly její masožravky.
„Pšššt!“ odehnal kočku, mňoukající hlady.
Využil toho, že se na něj nikdo nedívá a napěchoval kůlnu součástkami ze staré mlátičky. Na dveře načmáral: „Vstup na vlastní nebezpečí“.
Když vzápětí uklouzl po namrzlé mrkvi, zaklel tak jadrně, že duch spisovného jazyka hrůzou omdlel.
Tuhle dubnovou šílenost už nikdy více, brblal, když večer padl s knihou do postele.
Jen nechápal, proč se mu mezi Tři mušketýry pořád vtírají jakési punkové nutrie…
***