Tři mušketýři

Celé hodiny se modlil, aby mu Bůh seslal znamení.
Doufal. Obával se. Tápal.
Nezabiješ! pravil Hospodin zástupů, jehož slova jsou jako kov znějící a kámen pukající.
Je však také psáno: Poženete své nepřátele, takže padnou před vámi mečem! blouznil zaníceně, bije se pevně sevřenou pěstí v prsa.
- Ano, Johne Feltone, mečem - nikoli dýkou ukrytou v záňadří -
„Ach, Bože, pomoz mi,“ sténal ve chvílích mučivých pochybností, stravujících jeho duši jako plameny samotného pekla. „Jak odlišit hranici mezi oddaností Tobě a mrzkým zločinem?“
- To rozhodnutí náleží pouze tobě, Johne Feltone -
Nakonec si vybral.
S vědomím, že některé hranice lze překročit pouze jednou…
***

První muž, který mi zkřížil cestu, byl kněz. Pod příslibem pozemských rozkoší však na svou zbožnost celkem rychle zapomněl.
Další byl prosťáček. Syn žalářníka. Ani nevím, jak skončil.
Ten třetí… Dal mi své jméno, ale více než mne miloval svou čest. To směšně prázdné slovo…
Čtvrtým byl hrabě de Wardes. Krom vznešeného titulu mi však nedokázal nabídnout nic.
A nakonec lord Winter. Jak mne zbožňoval ten večer, kdy pozvedal ke rtům pohár otráveného vína, aby jím připil na mou krásu.
Chudáček. Neuvědomil si, že krása dokáže být stejně zrádná jako ty masožravé rostliny, které odpoledne tolik obdivoval v královských sklenících…
***

PŘIDEJTE SE K NÁM!
Nikdy více nebudete terčem posměchu!
Nábor do setniny královských mušketýrů.
Požadavky:
Věk 18-26 let, 2 roky vojenské praxe, týmová spolupráce nutností,
gaskoňský nebo béarnský původ vítán.
Nabízíme:
Prestižní zaměstnání v prostředí královského dvora,
pravidelný plat, přátelství na celý život.
JEDEN ZA VŠECHNY,
VŠICHNI ZA JEDNOHO!

Miloval ji. Toužil po doteku jejích rtů, hebkých jako plátky rozvité růže. Toužil naslouchat jejímu smíchu, nesoucímu se červnovým podvečerem.
Jenomže byl král.
Milovala ho jako nikoho. Byl zářivým sluncem jejího života.
Nepocházela však z královského rodu.
Jejich ruce se co chvíli setkávaly v náhodném dotyku a v myšlenkách jim zněly verše Corneillova Cida:
Však v lásky nadvládě ač zoufalá se chvěji,
já neptám se jí přec, za povinností spěji…
„Nikdy se vás nevzdám, Marie.“
Něžně položila ukazovák přes jeho ústa.
Najednou ji držel v náručí.
Oba věděli, že naposled.
„Vy jste král,“ zašeptala zlomeně. „Vy pláčete a já odcházím…“
***

Kardinál Richelieu naposledy sklouzl pohledem po nákresech nového stroje. Soustava ozubených kol, válce s hřeby, strakatý poník zajišťující pohon… Ten vynález údajně dokáže oddělit obilná zrna z klasů stokrát rychleji než běžné cepy.
„Váš názor, Giulio?“ obrátil se na svého sekretáře.
„Převratné, Vaše Eminence. Mechanický cep ušetří sedlákům celé týdny namáhavé práce.“
Kardinál zamyšleně pokýval hlavou. „Přesně tak.“
A rozhodným gestem vhodil nákresy do plamenů v krbu.
„Eminence -“
„Giulio, jednou zaujmete mé místo. Proto pamatujte: přílišná volnost škodí. Musíte všechny něčím zaměstnat; sedláky, chudáky, šlechtu i duchovenstvo…
Protože je mnohem snazší vládnout rukám, které pracují, než hlavám, které svobodně myslí…“
***

Z dopisu, přiloženého do košíku s dítětem, vyrozuměl, že tříměsíční chlapeček se jmenuje Raoul.
Raoul August Julius.
Teď už byl o pár měsíců starší. Smál se na něj z kolébky a prohlížel si ho velikýma jasně modrýma očima. Jeho očima…
„Ga!“ prohlásilo dítě, když v nestřeženém okamžiku chňaplo po jeho nose.
Sotva se vyprostil, drobné prstíky neúprosně sevřely jeho palec.
„Pívá,“ dožadoval se chlapeček další pozornosti.
Chvíli mu něco tiše broukal.
„Mata!“ souhlasil jeho syn spokojeně.
Posuzováno přísným měřítkem vznešených pařížských salonů, ta rozmluva zoufale postrádala cokoli z jejich preciózně vycizelovaného ducha.
Naštěstí pro ně oba jí však nescházela duše…
***

Sněhové vločky ladně vířily nad střechami Louvru.
Takové počasí hrabě Rochefort nepamatoval. Zimomřivě přešlápl.
Jeho muži si v úkrytu dýchali na ruce.
Konečně se dočkali.
Ani nevykřikla, když jí přitiskli dlaň na ústa.
„Máme ji prohledat?“
Královnina švadlenka vypadala rozkošně. Ten Gaskoněc rozhodně nemá špatný vkus…
„Netřeba,“ chopil se Rochefort příležitosti.
„Hrabě?“ Kardinál Richelieu se svraštělým obočím pohlédl na zmuchlaný kousek papíru. Jediné rychle načrtnuté slovo. „Čekal jsem ledacos, ale zrovna MRKEV?“
„Vaše Eminence, určitě je to heslo nebo tajná šifra…“
Constance vzdychla. Bylo jasné, že se pan Bonacieux i tentokrát bude muset namísto mrkvového koláče spokojit s kapustovou polévkou…
***

„A jak jste s tou vaší sličnou švadlenkou daleko?“ vyzvídal Porthos po třetí láhvi společně vypitého šampaňského. „Procházky při měsíčku, květiny z královských zahrad a všechny ty sladké řečičky okolo jsou sice pěkná věc, ale –“
„Vůbec ho neposlouchejte, příteli!“ přerušil Porthosovu indiskrétní řeč Aramis. „Láska jest ušlechtilým a posvátným citem, inspirací a věčnou proměnnou, přinášející do našich životů potřebnou vášeň a vzrušení,“ horoval nadšeně.
Mladičký Gaskoněc stočil pohled ke třetímu ze svých přátel.
„Co o tom soudíte vy, Athosi?“
Posledně jmenovaný zkušeným gestem vyprázdnil zbytek láhve.
„Že jsem ve svém životě s abstraktními matematickými pojmy jednou provždy skoncoval!“ pronesl filozoficky.
***

Aramis uvažoval: Kardinálových gardistů bylo pět. Oni tři.
Čtyři s tím bláznivým Gaskoňcem.
Athos zraněný…
Opravdu neradostné vyhlídky.
Leda snad…
Gardisté spolu vyměnili zmatené pohledy.
„Co to dělá?“
„Modlí se, abychom ho zabili jako prvního,“ ušklíbl se de Jussac při pohledu na mušketýra, jehož rty se bezhlesně pohybovaly.
„Pane, slibuji, že ta teologická studia dokončím. Hned, jakmile bude příležitost. Teď se ale, prosím, raději chvilku nedívej. Tedy - ne, že bychom Tvou pomoc nepotřebovali…“
Když gardisty o pár minut později sbírali ze země, Athos nenápadně zašeptal Jussacovi do ucha: „Propříště, brigádníku, v Aramisově případě bych spíše než modlitba použil výraz vyjednávání…“
***

V jedné z londýnských hospod seděli kolem stolu čtyři muži a zaraženě hleděli před sebe.
Tíživé ticho nakonec přerušil pobouřený hlas s výrazným gaskoňským přízvukem.
„Mordieu! To je co?!“
Hostinský se uctivě zlomil v pase. „Dušené jehněčí, tuřín, jalovcové pivo –“
„U všech ďasů, když si vzpomenu na tu vynikající paštiku a ústřice v Parpaillotu…“
Aramis obezřetně pozdvihl korbel.
„Nemůžeme se z toho otrávit?“
„Těžko,“ zavrčel Porthos, „já už totiž otrávený jsem! Odpudivá země! Hnusné počasí, divný jazyk, beznadějně nepoživatelné jídlo…“
„Ale pánové,“ pokusil se jejich rozhořčení mírnit Athos. „Všichni jsme přece věděli, že tuto cestu podnikáme výhradně na vlastní nebezpečí.“
***