Zeměplocha

„Je tam ještě nějaká dubová kůra?“ zeptala se Petulie, míchajíc bublající lektvar.
Tonička vysypala obsah košíku i plátěného vaku na rozprostřené plátno. Bobulky, listy, květy, jehličí, prach, třísky, ale ani kousek kůry.
„Zajdu pro ni,“ nabídla se a vyrazila ze dveří, než mohla Petulie cokoliv namítnout.
...
Donesla košík krásné dubové kůry. Petulie jí ho odebrala a nasypala trochu do připraveného kotlíku.
„Najdeš mi tam prosím jitrocel?“
Tonička zběžně mrkla na rozložené přísady a už-už chtěla vyběhnout z chalupy, když ji zastavila pevná ruka: „Pro tebe mám nejdřív hezký šálek čaje z dubové kůry.“
Nebránila se, jen natáhla ruku pro šálek.

„On jí zkrátka řekl, že nedokáže být na lidi milá a nedávat jim tolik najevo svoji převahu. Že to nevydrží ani tři dny.“
„Nešťastník! Co ho to napadlo?“
„Jako by to měla Bábi zapotřebí. Nikdo by se neodvážil zpochybnit, že je nejlepší. Ale víš, jak je umanutá. Naštěstí máme tohle,“ zatřásla Stařenka košem.
„Nastrouhat kůru z červeného lapače* pro lepší náladu?“ podivila se Magráta. „O tomhle použití jsem ještě nečetla – dělá se z ní odvar nebo výluh?“
„Nó, ono to není ani tak pro náladu, jako spíš aby se Bábi měla do čeho zakousnout, když to už nebude moct vydržet.“

"Pane, seržant Navážka se vrátil z výjezdu na Univerzitu. A přivezl dva chlapíky!", rozlehl se Karotkův hlas, jakmile rozrazil dveře do velitelny*.
"Snažili se do Hexe nacpat zlatý mravence." Ticho, které následoval tento výrok přerušilo až nadšené písknutí Nobyho.
"Kusmince! Najdi zlatýho mravence, strč ho mágům do stroje a ty zbylí mravenci z něj vykousaj pravou zlatou minci! Já to zkoušel s barvou, ale hej no nešlo to, ale co když oni...můžu víst výslech, prosim pěkně!"

*Karotkův hlas měl ve zbrojnici vlastní složku a kapitán Rudykopalsson pak oficiální zákaz přiblížit se k místní sklárně na blíž než tři ulice.

Seděla na místě, kde kdysi praštila Zelenozubou Jenny pánví do obličeje a bezmyšlenkovitě točila v ruce otrhanou sedmikráskou.
Slečno, kdy se přijdete podívat na maminku?
Toničko, kdy se u nás zastavíš?
Zítra bude potřeba převaz.
Pozítří musíme připravit novou várku masti.
Ovce budou brzy rodit, potřebují dohled.
Měly bychom zas zajít do dřevorubecké osady.
Dost.
Ostrý skřek ji přinutil zvednout hlavu. Opodál stojící volavka koukala přímo na ni. Nejdřív jedním okem, pak polkla rybu a loupla po ní i druhým okem.
Jak to říkala slečna Klíšťová? Udržet rovnováhu je ten nejtěžší pohyb na světě.
Nastal čas. Zítra jim to řekne.

Rob Kterýten spokojeně pokuřoval na mechovém polštáři a počítal oblačné ovce, když k němu dolehly vibrace nohou bušících do Křídy.
Pátravě se rozhlédl a pak vyšel běžícímu soukmenovci vstříc.
„Nemáš být náhodou na jižní pastvině?“ otázal se.
„Zlatý… mravenec… tam… špeh… musíme… zbrojit!“ namáhavě ze sebe vyrazil Malej Kvákal snaže se popadnout dech.
„Co to meleš?“
Malej Kvákal ještě chvíli lapal po vzduchu a pak srozumitelněji prohlásil: „Velkej chlape, viděli jsme zlatýho mravence a Viliam poudál, že je to špeh špičatých uchouch, tak jsem se hned vychytil, abych varoval klan, že musíme zbrojit.“
Rob zvedl obočí a pak se rozchechtal.

Vzoromil Výsměšek se s nechutí díval na přístroj na svém nočním stolku.
Rozšafín ten výraz znal. Následovalo reptání, strategická neschopnost, a následně drobná nehoda, kdy se přístroj octnul v drtiči odpadků.
“V podstatě se volavka tolik neliší od klikačky…” nadhodil. Arcikancléř zabručel.
“Univerzita je první, která ji má…” Další bručení.
“Dá se tím objednat jídlo z kuchyně…”
“Na co čekáte, sakra?”
Rozšafín opatrně zacvaknul přístroje do zdi. Vteřinu se nic nedělo… a pak se ozvalo zvonění.
Nejistý, co jinak dělat, natáhl Rozšafín ruku a zvedl mluvítko.
“Haló?”
“Dobrý den!” zabzučel hlásek na opačné straně: “Máte čas na krátký monitorovaný hovor?”

Vyběhla z domu a utíkala jako o život. Slzy ji pálily v očích. Taková nespravedlnost! Oni netuší jak velká je to zodpovědnost. Nesmí zklamat!
Běžela než se jí podlomila kolena a ztěžka dosedla na drn.
Už nemohla zadržet slzy, tak je nechala tiše kanout a prstem kreslila obrazce v kapkách, které se rychle vsakovaly do vyprahlé půdy.
Poslední kapka. Silou vůle se nadechla a stáhla ramena od uší. Pomalu se položila na záda a zvedla zrak.
Byla tam. Nezřetelná hlava v oblacích. Shlížela na ni s fajfkou v koutku úst a něžným vědoucím pohledem.
Poprvé za ten den se usmála.

Stála ve vratech do chléva s rukama založenýma v podpaží. Pečlivě se snažila udržet přemýšlivý výraz, aby na ní nebyl patrný jemný třes.
Zrovna dnes večer musí být Petulie pryč, pomyslela si trpce.
Potřetí se zhluboka nadechla, pak si dýchla na ruce a vkročila dovnitř.
Otočila se na matičku Stopkovou: „Přidržte ji, ať mě nekopne.“ přikázala přísně.
Sebevědomě si přidřepla ke koze Maruně a jemně položila zahřáté ruce na zduřelé vemeno. Svraštila čelo, v duchu si opakovala Petuliina slova a pevnými tahy masirovala podél tenkých vlásečnic. Nahoru a dolů, tu přimáčknout, tam dloubnout palcem.
Po chvíli cítila jak vemeno měkne.

Vlahoš zívl. O kousek dál se unaveně protahoval Cyprián Odmulka, jeho sekční šéf.
"Tedy pane poštmistře," vzdychl Cyprián, "mám pocit, že se mi po zádech prošlo celé osazenstvo pošty."
Vlahoš se usmál.
"Běž domů. Máme hotovo a zasloužíš si volno. Takže přijď až pozítří."
Cyprián kývl, vyšoural se ze dveří a mávl na Grácii.
"Masáž by se mi hodila," poznamenal Cyprián ještě.
Vlahoš nepřítomně pokývl hlavou, myšlenkami už zase jinde. Naštěstí jeho mozek fungoval a vytvořil mu před očima spojení masáž - Grácie.
"Cypriáne!"
Vlahoš doběhl do šatny v rekordním čase. Pozdě.
Naštěstí se to obešlo bez hospitalizace, golem změnila techniku.

Jak již bylo řečeno, železnice změnila na Zeměploše mnohé. Pro staromilce a mágy však zůstávaly některé jistoty stejně stabilní jako pyramidy. Naštěstí.
I když... je tu Hex.
A K-Prostor. A Knihovník je... Knihovník.
Ostatně mágové při své konzervativnosti jsou překvapivě nepřekvapitelní.
Kdo zažil obludy z Podzemních rozměrů, toho nemůže vytočit barevná kostkovaná podlaha.
Rozbité zrcadlo, nalepené na fotbalový míč, ukradnutý univerzitnímu mužstvu (pak se ukázalo, že byl darován osobně panem Srážem).
Později se o tom živě debatovalo po celé univerzitě.
Všichni (až na staršího pAsáka) se vzácně shodli na tom, že rozhodně takové taneční kreace od paní Vidlákové nečekali.