DMD č. 28. pro 28. 4. 2012. Téma: Červený karafiát

“Květinu?” ptá se. Kupují. Chtějí se před tváří Boha slušivěji přiodět.
“Květinu?” Sedí před vraty Chrámu. Prodává. Těm, kdo přijdou vzdát poctu, modlit se, sledovat konec světa z první řady.
Výstup ke Chrámu zmáhá. Dělá to už dvaatřicet let.
“Květinu?” Dnes si naložil dvojitou dávku.
Má ženu. Další děti přišli až po letech. Musí se ohánět, aby je všechny uživil.
Když v koši zbývá dvaatřicet rudých květů, zavrtí na zákazníka odmítavě hlavou.
Pozdní příchozí se květinou neozdobí. Má na prodej monopol. Zaplatil. Draze.
“Květinu?” zeptá se, když je pokládá k náhrobnímu kameni. Její oblíbené. Za každý rok neprožitého života jedna.

Ta květina cos dal mi ten den,
Zdá se nyní jako sen,
Byl to mezinárodní den žen.
Měli jsme se sejít a ty jsi byl jako obvykle pozdě. Když jsem tě viděla, jak ke mně běžíš, byla jsem na tebe stále naštvaná, ale když jsi zadýchaný doběhl ke mně, napřáhl ke mně ruku s červeným karafiátem a řekl jsi „Šťastný mezinárodní den žen, lásko.“ Všechno zloba mě hned přešla. Ale to nemělo být všechno, poklekl jsi přede mnou, vytáhl z kapsy malou krabičku a požádal jsi mě o ruku. Myslela jsem si, že nemohu být šťastnější. A pak tě zabili…

Táta přišel domů až když jsme už s mamkou spali, pak jsme už teda nespali, protože všude rozsvítil, do všeho vrážel a hulákal, kde je sakra mamka a proč ho nečeká, on s kolegy oslavoval MDŽ, a to je taky tvůj svátek, ty náno, já ti koupil tyhle blbý kytky, mával přitom kyticí červených karafiátů, byly pomačkané a některé polámané, a ty chrníš, to nemůžeš ani počkat, až se vrátím, příště se vyseru na to, něco ti kupovat, hodil kyticí o zem, mamka řekla, tiše, malý spí, takže já teď dělám, že jako opravdu spím a tohle všechno vůbec neslyším.

Pro Profesora. Díky za dnešní odpoledne a jméno! ;)
Milan Zoubek byl v dětství šikanovaným dítětem. Trvalo to až do té doby, než se provalilo, že při přijímacích zkouškách na střední školu dokázal na sto metrů ustřelit křídlo mouše. Pak ho všichni obcházeli obloukem. Dobrá muška mu jako studentovi vynesla spoustu střeleckých cen. Jako dospělému pak tolik zakázek, že mohli ostatní snipeři odejít do důchodu. Obzvláště se vyznamenal hned při té první. Ještě po dvaceti letech byl ve školní síni slávy k přečtení popis toho, jak perfektně dokázal hlavu oběti trefit. Tak perfektně, že když kousky mozku a kostí přistály na váze, červený karafiát v ní se ani nezachvěl.

Ten den se konečně odhodlal.
Nastudoval květomluvu a zašel do květinářství nedaleko Thames house.
Na poslední chvíli všechno zrušil a domluvil si schůzku s ní.
Muselo to být dnes. Přesně před čtyřiceti lety se vyslovil i jeho otec.
***
Ten den byl jako stvořený pro završení jeho plánu.
Při západu slunce, na břehu Temže, vznešená orchidej zkropená tou prokletou krví.
Připadal si jako Shakespeare tvořící závěr jedné velkolepé tragédie.
Věděl, že Irene nezklame. Vlastně neměla na výběr.
***
Ten den Anthea řekla Mycroftovi ano.
Ten den se na poslední chvíli postavila mezi něj a vystřelenou kulku.
A červené karafiáty zasypaly břeh Temže.

Večírky u lady Agáty probíhaly vždy ve velkém stylu. Mnoho nudné konverzace, příšerných vtipů i zajímavých lidí.
To se ostatně potvrdilo i tento večer.
„Tohle je můj synovec. Dorian Gray,“ představila ho.
Oskar se zálibně zadíval na pohledného mladíka, který stydlivě klopil oči.
„Velice mě těší,“ zašeptal.
***
„Chtěl byste se projít?“ zeptal se Oscar po chvíli zdvořilostní konverzace. Dorian měl stále ruměnec ve tvářích. Přesto kývl.
Zahrada byla plná všelijakých druhů květin.
Oscar se sklonil a utrhl několik barevných karafiátů.
Zelený založil Dorianovi do klopy. Červený mu položil na rty.
Dorian se usmál.
A závoj šeříků taktně skryl jejich polibek.
___________________________________________
Poznámka: Zelená barva je už od dob Starověkého Říma spojována s homosexualitou. Zelený karafiát se později stal poznávacím znamením pro gaye. Například Oscar Wilde si na jeho nošení opravdu zakládal ;)

„Bim-bo," pronesl pán v obleku pomalu. Slůně pokývalo hlavou, natáhlo chobot a obratně mu vylovilo z klopy bílý květ chryzantémy, který si okamžitě strčilo do tlamy, sežvýkalo a spolklo.
Pán se na slůně vyčítavě podíval. Slůně znovu zašátralo chobotem a sebralo mu buřinku.
„Bim-bo!"
Slůně si buřinku pečlivě prohlédlo ze všech stran a přes půl sálu ji hodilo na věšák.
„Bim-bo!" zvolal pán rozradostněně, ale pro buřinku si přece jen hned došel.
Zastavil se u jedné z váz s karafiáty, které dodávaly sjezdu kouzelníků ten pravý slavnostní ráz. Zamyslel se.
Může zkusit i novou barvu. Květ do klopy rozhodně potřebuje.

No dobře, nedal mi kytku na Valentýna. Přes to už jsem se nějak přenesla. Dokonce ani do toho blbýho kina mě nevzal. Ale nakonec, fakt nic tak světobornýho nedávali.
Teď má příležitost to napravit. Už fakt poslední. Jako poslední poslední.
Je první máj, lásky čas, stojím na Petříně a smrdím pod třešní s cigaretou. Doufám, že nepřijde pozdě. Teda jako později než normálně pozdě.
A hele, tamhle se sype. Nese nějaký zelí, že by naděje?
Aha. Červenej karafiát. Sakra, copak je MDŽ? To je snad zlej sen!
Červený karafiát viděti, za přítele vola míti.
Ach jo. Já jsem taková kráva...
---
Tohle byla moje první asociace a nešlo odolat. Pro fandomu neznalé:
http://www.youtube.com/watch?v=W1xrXpzYJDw&feature=relmfu

„Stalo se to třicátého dubna odpoledne začátkem osmdesátých let. Ten den jsme měli jakési dílny. Pleli jsme záhonky, zametali chodníky a dělali ještě spoustu dalších věcí, které nám soudruzi učitelé nakázali, aby bylo před zítřejším průvodem všechno perfektní.
Se spolužákem jsme zalévali květinový zákon u ředitelny. Rostly na něm karafiáty rudé tak, že snad musely být ve straně.
Tu láhev s herbicidem jsme našli v kůlně za starým polámaným nářadím. Roztok v našich konvích sice nebyl příliš koncentrovaný, ale na karafiáty stačil. A tak se stalo, že hraběcí synek málem nedokončil ani základní školu,“ uzavřel Daniel von Drak svůj příběh.

Jestli tohle není BJB, tak už nevím co. :-) Ale celé drabble bylo inspirováno vzpomínkou na tuto píseň (Kokino garifalo je řecky opravdu červený karafiát) a skutečnými zážitky.
Máme volný den. Konečně, skoro po letech. Můžeme jít večer ven! Tak to každopádně půjdem.
Jenže v té hospodě, co je koncert, se nevaří.
Tak co si dáme? Půjdeme do té drahé restaurace, kde poznají fillet mignon od nízkého roštěnce? Nebo na sushi? Nahoru nebo dolů? Nebo na tagliatelle do Balady? Do indické restaurace? Či to vyhraje domácí mexická kuchyně v Pakáži? Ne, posledně na nás zapomněli, jíst jsme šli potupně do MacDonalda...
Měli jsme balkánskou pizzu u stánku za zvuků řecké písně. Možná to zní divně, ale je to fakt. Hned vedle stánku je řecká cestovka. A naproti květinářství.