Dvaatřicet

“Květinu?” ptá se. Kupují. Chtějí se před tváří Boha slušivěji přiodět.
“Květinu?” Sedí před vraty Chrámu. Prodává. Těm, kdo přijdou vzdát poctu, modlit se, sledovat konec světa z první řady.
Výstup ke Chrámu zmáhá. Dělá to už dvaatřicet let.
“Květinu?” Dnes si naložil dvojitou dávku.
Má ženu. Další děti přišli až po letech. Musí se ohánět, aby je všechny uživil.
Když v koši zbývá dvaatřicet rudých květů, zavrtí na zákazníka odmítavě hlavou.
Pozdní příchozí se květinou neozdobí. Má na prodej monopol. Zaplatil. Draze.
“Květinu?” zeptá se, když je pokládá k náhrobnímu kameni. Její oblíbené. Za každý rok neprožitého života jedna.