Historické RPF

Vzpomínal, jak se mu kdysi rozklepaly ruce, když se o něj na plese otřela bokem svých zlatem vyšívaných šatů. Byl z tohoto okamžiku rozklepaný mnohem více, než když jí o pár hodin později šaty svlékal. Korzet zpevňoval její kontury. Líbila se mu. Přešlo ho to v okamžiku, kdy si korzet sundala a odhalila své beztvaré tělo. Zjistil, že ho nepřitahuje. A tak si ji vzal.
O pár let později se mu ruce rozklepaly znovu. Náhodou se o něj po představení otřel bokem mladý sedmnáctý hrabě z Oxfordu. O pár hodin později zjistil, co ho přitahuje. A tak si ho vzal...

Co je psáno, to je dáno, říkával otec, ale ona nevěřila v osud. Byla přesvědčena, že snahou, úsilím a správným rozhodováním můžeme ovlivnit svůj život. Pokud se něco vážného stane, může to být jen souhra náhod. Někdy je jen člověk v nesprávnou dobu na nesprávném místě.
Teď sotva stála. Vyděšená, zmučená. Zkonstruovaný proces. Torturou vynucené doznání. Dav zahučel. Chtěla křičet: "Jsem nevinná!", ale neodvážila se. Soudce se na ni díval přes lorňon a myslil si své. Klepl kladívkem. Pak se rozkřikl: „Ticho v soudní síni."
Rozběsnil se.
Rozhodnuto, zapsáno....
Biřicové, chopte se té čarodějnice!", zařval a předal jim rozsudek smrti.
"Poslední proces se ženou obviněnou z čarodějnictví se konal v belgickém městě Turnhout v r. 1950. (A to mi nepřijde zase až tak dávno).

A/N: První a třetí citace v kurzívě pochází z Wikipedie, druhá z knihy Dračí krev od Jenny Nowak. Ale předstírejme, že se odkazy velice různí, dobře?
Věnované hidden_lemurovi. Protože proto.
****
Sedí v křesle a listuje knihami.
Chvíli se usmívá, pak se chmuří.
Jednou dokonce vyskočí a vzlykne.
Pak čte dál.
Zatímco v Rumunsku je pokládán za národního hrdinu...
Tenkrát ho bojarstvo zradilo. Nenáviděli ho. To ještě žil.
Neplakej, skřivánku. Nic se nezměnilo.
Takhle – tak je to správně?
Zoufale škubne hlavou. Žil?
Už si nevzpomíná.
...předloha pro hororového upíra Draculu.
Dvacáté století? Dohady, spory, obrovský zájem. Směšné.
Je ztracený ve světě z papíru.
Ve světě bez významu.
Jeho odkaz se mění v tisíc zářivých barev, tvoří tisíc já.
Vlad Bela Denszö, poutník staletími,
se utopil v knize,
kterou dosud nikdo nenašel.

A/N: Shakespearův text v překladu J. Joska.
-----------------------------------------------------
Robert Armin měl na čele výraznou vrásku. Nejprve měl radost, dostal příležitost zahrát si hlavní zápornou roli. Jenomže čím víc se nořil do scénáře, tím menší jeho nadšení bylo. Jako by nestačilo, že hraje největšího bídáka pod sluncem, celou práci mu ještě ztěžoval fakt, že ne zcela rozuměl textu.
„Já se rozhlížím po světě už čtyři krát sedm
let a ode dne, kdy jsem poprvé dokázal rozlišit
vítězství od výprasku, jsem nepoznal člověka,
co by měl sám sebe jaksepatří řád.“
Když si četl svou repliku asi po sté, rozhodl se, že od příště už bude raději hrát zase jenom blázny.

Ten dům je překrásný. Elegantní, nazdobený, obklopený zelení a poli s bavlnou.
Nábytek je vyleštěný, perské koberce tvoří tři vrstvy nad sebou.
Paní domu je drobná jižanská kráska, jemná a delikátní.
Pán domu je gentleman, který v pracovně přechovává působivou sbírku pušek a krabici s doutníky.
Jejich děti jsou vychované.
Krev rodiny Weatherbyových je červená.
Za domem stojí polorozpadlá kůlnička.
V ní bydlí černý muž se svou početnou rodinou.
Vnitřek domu nikdy neviděl.
Viděl horší věci.
Rány, padající na hlavy jeho dětí.
Svázané ruce a nohy, štěkot loveckých psů.
Pohrdání životem.
Otroctví.
Jeho krev je také červená.
Nikdo to nevidí.

Poznámka: Opět van Gogh, protože se v tomhle 'fandomu' cítím dobře. Dnes ale nebyla inspirace obrazem, nýbrž jeho výroky z dopisů, které psal svému bratru Theovi a sestře Wilhelmině.
___
Hleděl na prázdné plátno a přemýšlel. Neměl rád, jak na něj bílá plocha hleděla: „Nic nedokážeš.“ Prázdný obraz měl navrch, neměl tenhle pocit rád.
Přemýšlel o barvách. O jejich kontrastech a jak nejlépe pomocí nich zobrazit své pocity.
Nemyslel na to, co maluje, jen chtěl ukázat obrazu, že není idiot, že něco dokáže. S každým tahem štětce nebo tužky se krok za krokem zlepšoval.
Červená, skoro až hnědá, nejlépe vynikla vedle indigové a působilo to hlouběji, než s pouhou černou. Měl na barvy instinkt, kterým se vždy řídil.
Jeho barvy sice neodpovídaly realitě, ale vypadaly dobře na nyní namalovaném plátně.

Studené nohy ji tížil žal, mnohem těžší než dřeváky. Sklesle, bezradně seděla vedle rakve na voze, který se ztěžka prodíral marastem a pošmourným dnem. Neměla už sílu popohnat koně ani sílu naříkat. Zármutek urval veškeré naděje, jak vichr listí ze stromů. Sychravý smutek jako mlha jí zalézal do duše. Stejně mazlavý jako mlaskavé bláto na cestě.
Vedle vozu odevzdaně kráčel její synek, bičík v ruce. Tak malý na to, aby zastoupil otce.
Co s nimi bude? Živitel rodiny zemřel na souchotě.
Nikomu neublížil. Proč právě on? Z převelké bolesti se zrodila zlost.
Chvíli viděla rudě, potom už jen vše černě.
Inspiroval mne obraz Jakuba Schikanedera Smutná cesta známý též pod názvem Truchlivý návrat (1886). Můžete si ho prohlédnout na adrese
https://sbirky.ngprague.cz/dielo/CZE:NG.O_591/zoom
nebo také na výstavě ve Valdštejnské jízdárně v Praze od 20. 4. do 21.10.2012.

Poznámka: Tak tohle mě pekelně potrápilo. Napsala jsem asi tři drabble, než jsem objevila to pravé. Zdá se, že van Gogh dokáže zachránit celkem cokoliv. Dnešní drabble je inspirováno van Goghovou 'verzí' slavného obrazu od Francesca Goyi.
___
Sledoval křivky nahého těla na Goyově obraze. Svůdná maja se na něm natahovala a nabízela svou nahotu. Bylo to vulgární, ale přesto začal malovat i on svou verzi slavného obrazu.
Gloria. Konečně byl osvobozen od nešťastných lásek. Ženy ho přitahovaly, ale žádná pro něj nenašla pochopení.
Jenom ty na obrazech. Myslely si to, co chtěl on. Vypadaly tak, jak do nich viděl. Obvykle nebývaly tak krásné, jako ve skutečnosti. Ale nemohl si pomoci.
I ta svůdná maja měla v sobě něco zlověstného. Ženy byly nevyzpytatelné.
Gloria. Už ho nebudou trápit.
Nanášel tahy tělové barvy a těšil se, až přijede Gauguin.

A/N Letos jsem se nějak dala na lodě. To bude tou érou. Je taková... vlnivá. A ještě drobný dodatek - žádná taková neexistuje.
---------------------------------------------------------------
Vlajková loď Gloria, chlouba anglického námořnictva, byla slavnostně spuštěna na moře. Byla úchvatná a všem přítomným pozorovatelům vzala dech. Měřila přesně dvě stě padesát sedm stop. Mistr loďař přísahal, že je nejdelší na světě. Na třech stěžních se vyzývavě vlnilo dvacet tři plachet. Na hlavním stěžni samozřejmě nechyběla anglická vlajka. Pomyslel si, jaký to bude pocit, až s ní bude dráždit Španěly. Někteří přítomní kladli ruku na srdce. Jiní dokonce ronili slzy štěstí. Dokonalý vzhled lodi podtrhávala ještě umělecky vyřezávaná socha na přídi, které její autor říkal poněkud provokativně Maria. Brzy dostaneš lepší přezdívku, krasavice. Kapitán John Hawkins se zamiloval.

Když jsem byl kluk, prádelna mi připomínala alchymistickou laboratoř. Horké vlhko. Pach mýdla. V kotli klokotá voda, poklice se syčením a pšoukáním nadskakuje. Maminka ve veliké kádi tluče prádlo. Plak, plak. Pravidelný mlaskavý zvuk. Pravidelné vystříknutí mýdlové pěny. Smím ji nabrat do slámky a vyfukovat duhové bubliny. Je to jako kouzlo. Bublina se chvějivě točí a při tom mění barvy.
Horká prostěradla vydechují oblaka páry. Zadní část prádelny je jí plná. Tam pracuje služebná Marie, jen občas ji zahlédnu zarámovanou v mlžném obdélníku dveří.
Vidím ten obraz jasně, jako bych ho měl před očima. Teď ještě ho dostat na plátno.
Ten obraz skutečně existuje, autorem je Jean Baptiste Chardin. Můžete si ho prohlédnout například tady:
www.artmuseum.cz/reprodukce2_pohled.php?dilo_id=5956