Historické RPF

Po dlouhém váhání, zda to sem dát či ne. Po přečtení těch vašich si teprve nejsem jistá. Neposílala jsem to, raději to přece uveřejním tady.
Tma plodí spousty slov. Proplouvají ke mně, kolem mě. Inspirují. Noci však trávím s tebou, ne se slovy.
Ráno odcházíš a mě se nechce usednout ke stolu, vzít prázdný papír, zvednout pero a namočit je v kalamáři se zeleným inkoustem. Napsat první, nejtěžší slovo. Raději slova snad využiji v konverzaci.

A/N: Mám ráda všechny své van Goghovské drabbly a zcela sebestředně si myslím, že se letos řadí k mým nejlepším. Přesto nejsilnější citový vztah mám k tomu prvnímu.
Vincente, kdybys žil, věnovala bych ti ho.

Pro budoucí choť ^_^
„Píši hru,“ zašeptal do tmy génius slov.
„Jaká bude?“ zeptala se tma hlasem mladíkovým.
„Plná elfů, skřítků a kouzel,“ zasnil se autor.
„Co budou čarovat, ta tvá kouzla?“ Sametová čerň pohladila druha po tváři.
„Očarují oči, srdce, duši. Kouzla lásky to budou.“
„I milenci budou ve tvé hře?“ Tichem zazvonil polibek.
„Krásné dívky, krásní chlapci. Královna vil rovněž propadne čarovnému mámení.“
„Čím se provinila?“ Temnota pevně objala.
„Manželovi dítě odňala. Ten však v ruce drží trumf – kvítek červený, jejž byl proklán šípem Amorovým.“
„Krásná hra,“ zašeptala tma hlasem mladíkovým.
„Bude čarovná jako téhle letní noci sen.“
Ticho objalo horký vzdech.

A/N: Věnováno Soavě, protože jí nestačí, že si napsala Zelený karafiát sama, ale ještě ho chce po mně! Tak za trest ho dostaneš dvojjazyčně, abys věděla. Stejně se mi ta anglická verze líbí mnohem víc.
Téma je Červený karafiát, ale nenahrazuju, jen bonusuju.
****
Milý zelený karafiáte.
Napadlo mne, že by možná nebylo tak od věci zajít do oněch proslulých Kew Gardens, abychom se mohli pokochat tamní barevnou nádherou.
Prý tam rostou všechny luční květiny, který se na britských ostrovech dají nalézt. Tedy na trávníku, nikoli ve sklenících.
(Karafiáty. Červené. Vtipné, ne?)
Samozřejmě je to nesmysl, ale docela hezký. Takhle asi obvykle myslí romantické viktoriánské ladies.
Ne, nejsem a nikdy nebudu romantik.
To už asi víš.
Chci si tam číst.
A budu k tobě otočený zády.
Ale když se otočíš zády i ty ke mně, budu se o tebe moci opřít.
Tvůj irský vřes.
****
A/N2:
Dear green carnation.
Trip to Kew Gardens? All those colourful bunches of roses...and all.
You can find ALL kinds of wilde flowers of British Isles there. Grass, not greenhouse.
(Carnations. Reddish. Funny, isn’t it?)
It’s a complete shit, but I like it. Lady Windermere might as well say that.
I’ve never been, I’m not and I never will be romantic.
You happen to know that, surely.
I want to read a few pages there.
And I will turn my back on you.
But if you turn my back on me too, I could lean on you.
Love,
Irish Heather

Večírky u lady Agáty probíhaly vždy ve velkém stylu. Mnoho nudné konverzace, příšerných vtipů i zajímavých lidí.
To se ostatně potvrdilo i tento večer.
„Tohle je můj synovec. Dorian Gray,“ představila ho.
Oskar se zálibně zadíval na pohledného mladíka, který stydlivě klopil oči.
„Velice mě těší,“ zašeptal.
***
„Chtěl byste se projít?“ zeptal se Oscar po chvíli zdvořilostní konverzace. Dorian měl stále ruměnec ve tvářích. Přesto kývl.
Zahrada byla plná všelijakých druhů květin.
Oscar se sklonil a utrhl několik barevných karafiátů.
Zelený založil Dorianovi do klopy. Červený mu položil na rty.
Dorian se usmál.
A závoj šeříků taktně skryl jejich polibek.
___________________________________________
Poznámka: Zelená barva je už od dob Starověkého Říma spojována s homosexualitou. Zelený karafiát se později stal poznávacím znamením pro gaye. Například Oscar Wilde si na jeho nošení opravdu zakládal ;)

Sešly se prosit o přímluvu svatou Ritu, patronku neřešitelných situací.
Po mši procházejí 5. Avenue.
Beze slova.
Se smutkem hluboko na dně očí. V rukou gladioly.
Jsou krásné ve svém odhodlání.
Dámy v bílém.
Na konci třídy se srocuje dav. Mává transparenty.
V klopě vetknutý rudý karafiát.
Plný zloby.
Křičí a skanduje hesla. Vysmívá se a povykuje.
Stařena s doutníkem si odplivne.
Hodí kámen.
Přesto přicházejí týden co týden, pokaždé zase znovu.
Smutné dámy oblečené v bílé.
Orodovat.
Za svoje manžely. Za svoje snoubence. Za otce, syny a bratry.
Za svoje lásky a za jejich svobodu.
Nevzdávají se.
Cuba Libre.
Dámy v bílém je skupina kubánských žen, které se každou neděli scházejí v Havaně k pokojnému pochodu na podporu politických vězňů a to již od roku 2003. Původně to byly pouze příbuzné vězněných mužů, později se k nim připojily i další ženy.

A žili šťastně až do smrti.
Pisatel skepticky prohlédl tečku za pohádkou a zamnul si tučný krk.
Zavrtěl hlavou.
Otočil papír vzhůru nohama a zamžoural na něj zpod kulatých brýlí.
Nepomohlo to.
Podržel list na délku paže a větu přečetl nahlas.
Ani takhle to nešlo.
Dvěma ráznými pohyby vodorovně přepůlil kudrlinková písmena a chvíli zíral z okna, okusuje sladkou násadku tužky.
Na okenici zaklepal soused.
„Zdravíčko, faráři!“ zahalekal.
„Zdař Bůh,“ odpověděl kněz Jan.
„Co to píšete?“
„Pohádku.“
„Ha. Nechte mě hádat, jak skončí. ‚A žili šťastně až do smrti.‘ Nemám pravdu?“
Jan zrudl.
„Uhodl jsem, že?“
„Neuhodl,“ pravil kazatel temně.

Snadno se řeklo „obracej katolíky na pravou víru“, ale mnohem hůře se to uvádělo do praxe. Vždyť kolik generací před ním se o to snažilo, všechny metody, co jich svět zná, už byly vyzkoušeny, a přesto zůstávali zatvrzelí katolíkové, kteří odmítali konvertovat. Kázání s nulovým výsledkem. Vyučování na dívčím institutu bez efektu. Raději sepsal knihu o svém velkém vzoru. Jan Hus se líbil. Odměnou mu bylo studium ve Skotsku. Jak se tam těšil. Skotská svobodná reformovaná církev se stala jeho druhou rodinou. A když Jan Karafiát potkal v Edinburghu slečnu Joan, začervenal se. Věděl, že našel lásku na celý život.