Historické RPF

Pokojný den ruší jen vířivý rachot. Kostelní zvony se nechtějí dát zahanbit. Právě bijí poledne. Slunce nesměle nahlíží dovnitř.
„Oběd! Děvčata, přestaňte si hrát,“ volá matka.
„Elvíro, neslyšela jsi? Nech už toho bubnování! No, nenechávej bubínek na zemi. Aspoň ho zavěs na židli,“ jeden pokyn střídá druhý.
Elvíra poslechne, ale paličku už nezdvihne. O té přece maminka nemluvila.
„Umýt ruce a rychle k obědu. Polévka stydne. Ještě se musíte pomodlit.“
Kolem se rozlévá klid a vůně jídla. Matka se láskyplně podívá na dívky. Sedí u stolu, ruce sepnuté, děkují Bohu.
„Hodné děti,“ pomyslí si a v nitru jí poskakuje radost.

She writes slowly, her hand trembling a little, the scribbles hardly readable.
I don't think two people could have been happier than we have been.
She thinks of the late mornings in their Bloomsbury apartment, the smell of cigarettes and freshly cut flowers, Leonard's warm hands caressing her soft skin.
Always the years between us.
She thinks of the thick wrinkles in his face. The constant worry, the helplessness. Her madness became his to bear.
Always the love.
Virginia takes a deep breath and steps into the cold water of the Ouse. The voices. Silent at last.
Always the hours.

Vrznutí vrátek probudilo naději.
„Pojď malá, přivítáme tátu,“ pohladila stařenka vnučku a vzala ji do náruče. Děcko je na ní trochu těžké, ale co je to proti tíze života, kterou má vráskami zapsanou do tváře.
Stanula na prahu.
„Ale ne,“ řekla si. To jen vítr otevřel branku.
„Ještě budeme muset čekat,“ odevzdaně skloní hlavu.
Na chvíli se zamyslí.
„Dvířka vržou jako mé kosti. Odešly jimi všechny mé děti. Než se naděješ, půjdeš taky. Já ale asi dřív, miláčku.“
Dívenka se k ní přitulí.
Všechno své štěstí drží teď na rukách a díky němu zapomíná na ztížený dech a bolavé klouby.

New York, 193-
„Kopnem ťa do členka!“ vyhrážal sa mu polohlasne Aziraphale.
Crowley sa zhrozene chytil za srdce. „Anjel! Násilie?“
Albert nad nimi tolerantne pokrútil hlavou.
Aziraphale naňho sprisahanecky žmurkol.
„S tvojím mozgom by si mohol ovládnuť svet!“ pokúšal Crowley neoblomného génia.
Aziraphale ho kopol do členka. Zachoval si pritom dokonalo nevinný výraz tváre, ktorý mu Crowley štipku... možno... závidel.
Albert sa zasmial a mávol rukou. „Na čo by mi bol svet?“
Crowleymu na okamžik zamrzol úsmev. Potom si odfrkol, uškrnul sa, a dvihol svoj novozhmotnený pohár Merlotu v nemom prípitku Aziraphaleovi.
Keby Peklo zakaždým vyhralo, bola by to nuda.

"Co teď, tati?"
"Tam ten plíšek."
"Ten rezavý?"
"Ano, ale je to měď, synku."
"A dál?"
"Teď já. Tohle musím vzít pinzetou, poleptalo by ti to ruce."
"A co můžu udělat já?"
"Podej mi den druhý."
"Ten stříbrný?"
"Ano, ale je zinkový. A teď zase já."
"A teď?"
"Zas ten měděný."
"Tati, už to bude hotový?"
"Vydrž ještě, chci to mít co nejvyšší."
"Tati, a k čemu to bude dobré?"
"To ti povím, až jestli to bude fungovat. Podívej, tady se dotknu jednoho konce, tady druhého ... JAUVAAAAAAAJSSSSSSS!!!!!"
"Nefunguje to."
"Naopak, funguje to výborně. Měl jsem pravdu. Žábami to prokládat nemusíme."

Umělec tvoří. Ohebný jazyk plazí se v inkoustových řádcích, chvějí se slova v mechovém podrostu. Doteky špičkou pera. První věty nové hry se s úsměvem matným klikatí na pergamenu, zručné prsty hladí po hřbetě hada pochybností.
*slova*
Hamlet: Ó, nejvýš prostopášná, zvrhlá ženo! Ty zmije, já tě sklátím!
přítel *nahlížející přes rameno umělce*: Drahý Wille, to jest vskutku nešťastný výběr slov. Klátit zmiji, jež je mu matkou?
*lehké pousmání*
*škrt*
William *odkládá brk*: Ó, jedový jazyku rozeklaných smyslů, budiž po tvém. Což však hádě, jež je mi přítelem? Ta věta se mi vpravdě zamlouvala.
Odpověď syčí spalujícím ohněm. Vody netřeba.

Oheň v krbu vydával příjemné teplo a světlo z něj se měkce lesklo na broušených sklenkách s vínem. Joséphine se nakláněla ke svě společnici, která obracela karty. Snažila se vypadat klidně, ale v přítomnosti Marie se vzduch v místnosti vždy stal nedýchatelným a její srdce hrozilo vystřelit z těla ven.
„Dítě nad horou je tím problémem. Dítě, které mu nemůžeš dát. Zmije už čekají na svoji šanci, okolo prstenu obtáčí se. Hledají kudy se dostat k pánově srdci. Kořeny manželství trhají ze země, klátí tvůj život. Císař tě miluje, přesto tě zapudí, opustí pro jinou,“ řekla Marie a Joséphine zbledla.

To nedomrlé princátko, s kterým ji právě oddali, nenáviděla celou vášnivou silou svých čtrnácti let. Přitom ho kdysi měla ráda.
Když ho tenkrát přivezli z Čech, připomínal jí vyděšené ptáčátko vypadlé z hnízda. Probudil v ní něhu a touhu ho chránit.
Jenomže za čas ho přistihla, jak baví rozesmátou družinu. Ohrnutý ret a vyceněné zuby ji nenechaly na pochybách, koho zesměšňuje.
Hrdlo se jí sevřelo lítostí a ponížením. "Zubatá!" zněla jí v uších stará bolest. "Zubatá, zu-ba-tá!" duněly její kroky, když utíkala prázdnou chodbou pryč.
To ještě nevěděla, že budoucnost jí přiděli ještě horší přezdívku. A ještě mnohem potupnější pověst.
Markéta Korutanská zvaná Pyskatá
Má pověst mimořádně šeredné ženy, i když ve skutečnosti prý byla celkem pohledná.

Natáčecí studio. V rohu stojí květináč s uschlým rododendronem. Přes něj visí černý potrhaný šátek, opírá se do něj vítr. Okno je otevřené.
Kousky šedé pásky, válející se na betonové podlaze. Na některých je vidět oko, kousek tváře, slza.
Shrbená postava muže. Černý oblek a klobouk. Hůlka.
anonym: Je tu někdo?
Muž se schovává za květináč.
anonym: Jsi tu? Čekáme na tebe! Točíme!
Ticho. Anonym odchází.
Malý Tulák sbírá kusy pásky. Pak je zapálí. Štiplavý dým. Kašel. Přistupuje k oknu a pouští popel po větru. Ten se okamžitě rozplyne.
Němý film minulý týden umřel. Byl zpopelněn. Requiescat in pacem.

Tahle byla blond, modrooká, jmenovala se Ilse. Skoro dokonalá, ale moc velký nos. Bála se mě. To bylo dobře. Nakonec jsem si to užil.
Tahle byla ještě lepší. Nos akorát, cizokrajné jméno Rosana, ale divné protáhlé oči a pořád se hádala. Vždycky chtěla víc a neuměla se smát, jen slzy uměla dobře. Taky šla.
Co tahle? Rebeka se jmenovala, myslím. Měkká, poddajná, myslela si, že to bude stačit. Nestačilo.
Krysztyna. Vybledlá Polka, divně mluvila, měla ohavný přízvuk, takhle němčina znít nemá, wissen Sie. Taky ne.
Žádná mi nezůstala.
Všechny shořely.
Dnes jsem však potkal Annu.
U příkopu.
Možná neshoří.
Uvidíme.