DMD č. 18. pro 18. 4. 2026. Téma: Zcela zbytečné věty

sLOvo Slovo sloVO sLovo sloVO SlOvo, SlOVO: slovo slovo slovo
slovo "SlOVO sloVO sLovo SLOVO!" slovo slovo slovo slovo slovo
slovo slovo slovo slovo slovo "SLOVO sloVO sLOVO!" slovo slovo...
"sloVO Slovo sLOVo slovO SLOVo!" slovo slovo slovo slovo slovo
SlOVO sloVO slovo SLOVO: slovo slovo slovo slovo slovo slovo
slovo slovo slovo slovo slovo slovo "sloVO SlOvo! slOvo SLOVO?"
sLOvo SloVO Slovo? slovo slovo slovo SLOVO sLoVO sloVO slovo:
"sLOVo sLOVo sLOVo sLOVo sLOVo sloVO SlOvo sLOVo!" slovo slovo
sloVO SlOvo sLOVo! SlovO sLovo slOvo sLOVO! slovo slovo slovo
SlOVo Slovo - slOvo - Slovo: Slovo - slOvo - Slovo! Slovo - slOvo - Slovo!

Je to moje chyba. Měl jsem být rychlejší. Je mi to líto.

Věty, které Felix nikdy nevyslovil. Které stejně nemohly nic změnit. 

Dokud se zvládl nějak zaměstnat, dalo se to, ale teď mu v hlavě hučí jak rozzuřený včelí roj. A když zavře oči, přidá se obraz bledého obličeje muže, aktuálně uloženého v chladícím boxu. A tváří se tak vyčítavě, že se raději rozhodl bez spánku obejít. 

Jen kdyby ten blboun měl by alespoň nějaké kafe. No nic, asi si bude muset zajet do nějaké večerky. Alespoň odvede pozornost od úvah, jestli neměl říct alespoň to promiň, dokud ještě mohl.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či mi zasa rovnako odpovieš, keď sa ťa na to už možno aj tridsať rokov pýtam. Aj na týchto stránkach viac ako dvesto razy.
- Starý môj, ja som si už na to zvykol. Nemôžeme to predsa meniť.
- Prečo by sme nemohli, Pištík? Veď tých štrnásť slov v dvoch vetách tu byť nemusí. Päť razy už nebolo.
- Veruže nebolo. Ale aj tak to radšej necháme na dobu, keď tu už nebudeš a nahradí ťa ten krepý Američan, čo to tu celé zreštituuje.

Klony se učily jen to, co nutně potřebovaly vědět. 

Jak držet blaster. Jak pilotovat. Jak se postarat o raněného bratra  a jak poznat, kdy už to přestalo mít cenu.

Cokoli navíc by je jen zdržovalo od nástupu na bitevní pole.

I tak měl Omen někdy pocit, že je toho Kaminoanci naučili moc. Mohli jim dát jen gesta pro jdi a zastav a utíkej a střílej.

Naučili je myslet. A cítit. A mluvit.

Říkat Mám strach. A To bolí. A Ne, prosím, ne.

A pak předstírali, že jim nerozumí.

A každé to nedorozumění byla další jizva, která se nikdy pořádně nezhojila.

V následující pětiletce následujícím pracovním období hodlám zintenzivnit dopad svého osobního vkladu zejména prostřednictvím užšího zaměření a profesionalizace v oblasti interdisciplinarity a věcnosti v přístupu k požadavkům kolegstva v rámci snah o rozvoj vědecké a tvůrčí činnosti. Především se soustředím na naplňování vytyčených cílů (z nichž za nejpodstatnější považuji zejména jejich stanovení v rámci daného časového rámce). Ráda bych se věnovala také prohloubení multioborových vazeb mezi jednotlivými oborovými pracovišti, a v rámci této konektivity pak také posílení vzájemné kolaborace na projektech, které budou v budoucnu vytyčeny, a to metodou vytyčení této spolupráce v rámci konektivity při práci na jednotlivých projektech. 

Každé ráno mu s láskou chystala snídani.

Každé dopoledne s láskou vařila, nebo pekla.

Kdykoliv odcházel, zamilovaně ho políbila.

Když se zdržel ve Společnosti, přinesla košík s bábovkou nebo studenou pečení.

Dávala mu obklady, když ho bolela hlava. S nekonečnou něhou a trpělivostí snášela jeho změny nálad.

Každý večer se k němu s láskou tulila, když jí šeptal: "Anynko, já tě mám nevýslovně rád."

Pokaždé jako odpověď ucítil na rameni její rty v zachvění mezi úsměvem a polibkem. 

Nikdy ale nevyslovila ta dvě slova. Každou noc, když nemohl spát, si s větším a větším trápením uvědomoval, jak je potřebuje slyšet.

Otec je přísný ale spravedlivý, Matka pečující a laskavá, i za hříšníka se u ostatních přimluví. Ale ani jeden z nich se úplně nezaměřuje na rozvazování. Modlit se k nim by teď byla jen hromada prázdných slov. Pak je tam ještě… Lovec, Stařena, Nymfa…?

Na to, že vyrostl mezi jejich vyobrazeními, byly jeho náboženské znalosti dost mizerné. Nechtěl svůj život zasvětit uctívání figur, které mu neodpoví a možná si ho ani nevšimnou. Ale jak by se mu teď hodilo nějakého toho boha na své straně mít.

„Pomozte mi někdo, prosím,“ vydechl zoufale v poslední naději, že osud přece nějak zasáhne.

„Nebreč, oni si jenom vyměňují názory,“ Markéta objímá brášku. 

„Povím ti pohádku, chceš?“ Kluk škytá, záda se chvějí a růžová kočka na růžovém triku vlhne.

„O Supermanovi,“ holčička už si zoufá. „O Metropolis. Jak měl sílu Slunce a mohl rozbít planetu jako hračku, ale on to neudělal. Postavil se kulkám, aby ochránil ty nejmenší.“

Filip povoluje. Odlepuje se od sestry, rukávem stírá nudli. Nadechuje se. „Všechny přepral!“ 

Aspoň přestal brečet. „Nejde o vítězství, ale o spravedlnost!“ snaží se Markétka.

Filip už neposlouchá. Poskakuje po spodní posteli, prstem jako mečem bodá do vzduchu. 

„Au!“ Překvapeně se zaráží. 

Na peřinu kape tma.

„Tvému popisu odpovídá jedna Markéta, která je nezvěstná patnáct let… ne, moment. Patnáct let to bude v září.”
„Takže ještě máme tři měsíce.”
„Budeme muset sakra máknout. A informovat rodinu a požádat je o vzorek DNA.” Povzdech. „To zas bude hromada zbytečného blábolení, aby se obě strany v rámci možností cítily dobře.”
Někdo zaklepe na okno. 
„Potřeboval bych ještě, ehm… pročichat širší okolí.” 
„Jistě,” odpoví Nora a vystoupí z auta. „Jděte napřed, potřebuji pár minut.” 
Adam se zavrtí. 
„Ty už jsi udělal dost. Nemusíš se přizabít.”
Za nimi Roman otevře kufr a sáhne do batohu.
„Které hovado mi vypilo kafe!?” 

Nancy a Ryan se do sebe zamilovali, protože když společně mlčeli, bylo jim dobře. Tím samozřejmě nechci říct, že spolu vůbec nemluvili, jen že některé věty mezi nimi zazněly jen výjimečně nebo vůbec.

Nevím, co bych bez tebe dělala.

Vrátila jsi mi do života smích.

Položila bych za tebe život.

Miluji tě.

Kdybyste se jich zeptali, jestli jim nechybí vyznání lásky, jen by se nechápavě zamračili. A možná by se jim vybavila jiná slova.

Klidně tam přespi, ať nesedáš do auta unavený, já děti zvládnu.

Dáme si závod domů? Tři, dva, jedna...

Dej mi chvilku, jdu s tebou.

Chceš kakao?