DMD č. 18. pro 18. 4. 2026. Téma: Zcela zbytečné věty

Poněvadž lidská paměť jest křehká a věk věku ustupuje jako stín na stěně, hrozí, že skutkové slavní i zbožní v zapomnění upadnou, nebudou-li hlasem písma upevněni. Já, Jindřich starší z Minsterberka a z Poděbrad, kníže a pán na pantví Náchod, uvažuje v mysli své o posledních věcech člověka a chtěje duši své i předků svých, i otce mého, krále Jiřího blahé paměti, budoucího pokoje v nebesích dobýti, rozhodl jsem se statek pozemský, jenž mi byl od Nejvyššího propůjčen, v dílo svaté obrátiti, protož činím tímto listem, že s dobrým rozmyslem a vůlí svobodnou, pro čest a chválu Všemohoucího Boha daruji...
 

Říká mistr na stavbě novému učni: „Hele, nepotrpím si na velký řeči. Spousta lidí tady vykřikuje zcela zbytečný věty, v tom rachotu to nejni slyšet, často to někdo špatně pochopí, jsou z toho průsery. Takže já když budu něco chtít, tak hvízdnu a dám ti jasnej pokyn. Když ti takhle ukážu ruku dlaní nahoru, podáš mi cihlu. Když takhle naznačím že piju, přineseš mi kafe. Když takhle tlesknu, zapneš stavební výtah. A když takhle zakejvám ukazováčkem, tak přijdeš, jasný?”

Učeň na to: „Dobře, pane mistr, tak teď abyste rozuměl vy mně. Když já takhle zvednu prostředníček, znamená to, že nepřijdu.”

Žádná otázka prý není hloupá a lepší je se hloupě ptát než hloupým zůstat. 

Dobře. 

Proto jsem sepsali Obecný odpovědník zbytečných otázek a reakčník na zbytečné větičky: 

• Ano, jsme hebouččí. 
• Ano, jsme inteligentní. 
• Ano, jsme roztomilí a KDO O TOM SAKRA POCHYBUJE? 
• Ne, nesnášíme vejce, jste padlí na hlavu? 
• Ne, s myší toho máme společného méně než s člověkem. Myši rodí desítky dětí ročně, my jedno a staráme se o ně důkladně jako lidi.
• Ne, nezamotáváme se do vlasů. Vrážíte snad vy každou chvíli do domů?
• Ano, chceme hladit. Ne, teď nechceme. Ano, hladit. Ne, o milimetr vedle. Ano, mrmrmrmmrrrrrůůůůůůůůmrrrrrr. 

"Vy dva se znáte?" vydechla. 
Jan vzdychl. "Napřed objednávku. Dortík je na mě, budeš ho potřebovat." Pak oslovil studenta: "Tobě jako obvykle?"
Bez odpovědi.
"Že se ptám." Nalil do čajové konvice čtvrt litru vody a změřil teplotu. Přidal vrchovatou lžíci zeleného čaje, natáhl minutku a přisunul ji, čaj i teploměr k Ctiborovi. Ten jen kývl.
"Medovník mám i karamelový... fajn, klasik. Na čtvrtky?"
Oslovený vzdychl.
"Prosím." Jan rozkrojil medovník, přidal vidličku a postavil zákusek před Ctibora.
"Sedneme si do boxu," kývl na kantorku. "Než dojí, nebude chtít být rušen. Takže mám čas ti všechno vysvětlit. Pokud ti to samotné nedocvaklo."

"Já jsem nevěděl, že je to napuštěné tím sajrajtem a musí se to napřed umýt." (Strana 3, druhý odstavec, první věta.)

"Ty hodinky mají úplně poškrábané sklíčko!" (Nemají, je to ochranná fólie, kterou je nutno sejmout. Strana 1, druhá věta, dokonce s obrázkem.)

"Ta krásná výšivka se spálila na uhel!" ("Žehlete naruby" je věta holá, a očividně také zhola zbytečná.)

"Ty hřebíčky úplně zničily dýhu na čelní straně." (Tohle už není ani věta, jen zvětšený detail obrázku s všeříkajícím piktogramem - špatně: mračící se panáček, správně: smějící se panáček.)

Takových vět jsou plné návody, však marnost nad marnost, všechno je marnost.

Najednou byla strašně nervózní. Připadala si jako chudá příbuzná, která se drze vetřela na návštěvu. A co hůř, obojí byla pravda… 

Norbert Alexandr ji vzal jemně za paži. „Pojď. Mammá bude mít radost, až tě uvidí.“

Radost byla slabé slovo.

Antonie Louisa, starší sestra její matky, ji objímala, líbala na tváře a dokola opakovala: „Tak jsi přece tady! Přece jsi přijela! Tys přišla!“ Také několikrát prohlásila, že vypadá docela jako Hanička. A pak obě plakaly bez ohledu na to, že se na ně dívá nejen Norbert Alexander, ale i ten cizí pán, o němž služebná mluvila jako o doktoru Lefebvrovi.

„Nejsi to ty, jsem to já.“
„Zasloužíš si někoho mnohem lepšího.“
„Ty jsi pro mě prostě moc dobrý.“
„Měla bych si najít někoho, kdo je víc jako ty.“
„Musím teď zapracovat hlavně na sobě.“ 
„Zůstaňme kamarádi.“ 
„Cítím to k tobě jinak, než bys asi chtěl.“
„Teď není ten správný čas, jsem v životě jinde.“ 
„Potřebuju jenom trochu prostoru k nadechnutí.“
„Musím se teď víc soustředit na svou práci.“ 
„Všechno se děje z nějakého důvodu.“ 
„Prostě jsme se jeden druhému odcizili.“ 
„Jednou mi za to poděkuješ.“ 

Od alibismu po aroganci - slyšel jsem všechno. Už nechci a pevně doufám, že nikdy neuslyším.

Kdykoliv byl Matthew nervózní, hrál si s pečetním prstenem. Nikdy nezapomněl na den, kdy mu jej otec předal. Rodinný prsten, ten s masivním F mezi párem vílích křídel, náležel Charlesovi, ale Henry trval na tom, že i jeho mladší syn bude nosit důstojný šperk, a věnoval mu ho ke dvanáctým narozeninám. Tehdy mu sotva držel na palci. 
Matthew si stáhl prsten z malíku.     
Díval se na Sylvainovu zamyšlenou tvář. Miloval ho tolik, až srdce bolelo. V hlavě měl tisíce vět, kterými by ho mohl zahrnout. Ale všechny mu najednou připadaly zbytečné a prázdné.
Opatrně mu vtiskl svůj prsten do dlaně.