DMD č. 03. pro 3. 4. 2025. Téma: Masážní techniky

„No vidíš, hodnej chlapík…“
Persefona drbala chvíli jednu, pak druhou, a nakonec i třetí hlavu. Od oušek přešla k zátylkům, pak pod bradičky a nakonec hladila, hnětla a promačkávala celá záda.
Opakovala celý postup stále dokolečka. Jednu hlavu, druhou hlavu, třetí hlavu, záda, občas přešla až na bříško. Netrvalo dlouho a objekt jejího zájmu totálně zvláčněl.
V tu chvíli se na scéně objevil Hádes. Nevěřícně zíral na obraz před ním. Zuřil.
„PERSEFONO!!! Jak to, že náš hlídač spí?!! Takhle se do podsvětí dostane každý! Už jsi zapomněla na Orfea?“
Persefona se jen mlčky usmála.
„No ne, ta masáž fakt zabrala…“

Soumrak hladí rozpálenou dívčí tvář. Hlubokým hlasem šeptá do uší sladké nepravdy. Louka se zastaví a opatrně vyčkává. Přichází. Kytarové pouzdro se pohupuje v rytmu tichých kroků. Odřené kanady vydupávají cestičku.

Horký dech se sráží v nočním chladu.
Plameny přitahují. Můry si odevzdaně pálí hebká křídla, jiskry se mění na popel.
Dívka krouží kolem kytaristy a v očích se jí odrážejí žhavé uhlíky.

Miluje.
Tu písničku samozřejmě.
Vilík se sklání nad kytarou, vlasy mu padají do obličeje, prsty probíhají mezi strunami.
„Neblbni, Kristo,“ šťouchne do ní Dáňa. „Jen další brnkálista, co preluduje na kytaru!“
Kristina přivře oči a usměje se.

Člověk si pomyslí, něco tu nehraje...
internet ovládla čokoška z Dubaje.
Reklamy na sítích nutí nás utrácet,
úspory začínaj bolestně krvácet.
Strýček Google rád vyhledá všechny tvoje dotazy,
při návštěvě opětovné reklamu hned zobrazí.
Nabídek se hrne tolik,
že je z tebe shopaholic.
Masážní techniky reklamy na míru
sají tvé úspory jak banda upírů.
Bojkotuješ kryptoměny, blokuješ si šmejdy,
rozhlas, telka, vše je plné té reklamní kejdy.
V pauzách mezi filmy myješ nádobí a chrup
a snažíš se myslet na vše, jen ne na nákup.
Bez reklam by DiCaprio o hoďku dřív chcíp,
jestli bez těch udělátek nebylo nám líp!

„Kam zase mizej?“ pozoruju podezíravě studentky Jiskropšouku.
„Do tý prázdný učebny u knihovny dotáhly masážní stůl,“ povídá San. „Prý masáž pro všechny, studenty, profesory...“
„Doufám, že ne se šťastným zakončením,“ podotkne Gwen.
„Tantrickou. To bych třeba zkusila,“ zamyslí se San.
„No to teda ne!“ vyhrknu. „Spoustě z nich ještě nebylo osumnáct! Ohrožování mravní výchovy mladistvých! A co hůř, když to napíšou, je to dětský péčko! No počkejte, děvenky...“ sáhnu do poličky a vytáhnu...
„A co je zase tohle?“
„VUML. Vulkanický Učitel Marxismu Leninismu. Jsem našla v devětavosumdesátym. Ty uviděj,“ povídám a poklepu si policejním obuškem do dlaně.
„Masáž jako masáž.“

"Objednala jsem se do lázeňského centra na vakuoterapii."
"Nabízejí i pijavice a pouštění žilou?"
"Ne. Jdu na masážní baňkování. Budou pohybovat lehce přisátou baňkou a odbourávat mi stres."
"Spíš ti nadělají modřiny."
"Kecáš."
"Nekecám. Prostě fyzika. Vakuová terapie funguje na principu podtlaku. Kousek vaty namočíš do lihu, hodíš do baňky, zapálíš a baňku hned přitiskneš na pokožku. Teplý vzduch se rozpíná, část uteče z baňky ven, a až zbytek zchladne, vcucne dovnitř kůži. Tak razantně, že popraskají vlásečnice pod jejím povrchem."
"Fůůůj."
"Přesně tak. Pojď ke mně. Znám levnější a jemnější způsob, jak odbourat stres. Zvládnem to i bez cucfleků."

Dvě rybářské lodě na klidné vodě vedle sebe, tak jako já a ty. Bok po boku.
Ty však děláš drahoty.
Loď vpravo jsem já. Na stožáru je hrdě vztyčená vlajka stejně jako mé sebevědomí.
Tvá střízlivost však nad ním rukama lomí.
Tvoje snění se odráží v zrcadlení nás dvou na vodní hladině.
Žiješ ve snech, tak jako básník při víně.
Mírně se k tobě skláním. Moje masáž je ti pro legraci. Trochu se o tebe bojím, proto tě tisknu k navigaci. Snažím se ti tak zabránit v odplutí.
A ty mi říkáš: bláhový, žít s někým jiným nikdo mne nedonutí.

Sssssss ob-ob-lu-lud-lud-ný-ný-ným-m lo-lo-lo-moz-moz-moz-em-em-em se-se-se vla-vla-vla-vlak-k-k na-na-na-natřá-sá-sá-sá na-na-na ko-ko-ko-lej-lej-lej-ích-ích-ích.
Na-na-na-kle-kle-kle-p-p-pán-pán-n je-je-st-st pá-á-á-n ja-a-a-k Wi-i-i-i-e-e-e-ne-ne-ner Schni-it-ze-el.
Pa-a-a-ak vla-vla-vla-vlak-k brr-brr-brrz-dí-íííííí v-v-v nádr-až-íííííí.
Uuuf!

Je to sen. Jenom sen. Sen o synovi. Zdá se mi sen. Dubnový sen. A ten sen. Právě teď. Dospívá. Z kakofonie vlaku. Do ticha alpských vrcholků. Do sanatoria. A na hřbitov.
Už bude konec.

Vlastně ne. Promiňte.

Je to sen. Jenom sen. Sen o synovi. Zdá se mi sen. Dubnový sen. A ten sen. Právě teď. Dětiní. Ze hřbitova. Do sanatoria. Do ticha alpských vrcholků. A v kakofonii vlaku.
Konec už byl. Nechám si zdát, co bylo před ním.

Anina leží na břiše. Januš jí masíruje záda. Meda je pozoruje.
„Nikdy by mě nenapadlo, že jízda na koni tak bolí,“ sténá Anina. „Mám odřená stehna, bolavý zadek a do páteře snad zarytý bodák!“
„Buď ráda, že jsme ty dva koně, zapletené řemením do křoví, našli. Celé jmění! Škoda, že jsme nechytli i třetího. Kdoví, kde je mu konec.“
„Už na žádné zvíře nikdy nesednu!“
Meda se chytne táty za ruku a vyleze Anině na záda. Pomalu a opatrně ťape bosky po matčině těle. Od krku přes zadek k nohám. A zpátky. A znovu. Anina slastně zavře oči.
„Ještě, miláčku!“

Zub vyletěl do víru města. Řev stovek hrdel zaburácel až se otřásly základy. Kapka krve se rozplácla na betonu. Drobné tělo žuchlo na zem.

Alex zvaný Skřet dostával masážní nakládačku od kamioňáka Bena připomínajícího gorilího samce čnícího nad nehybným tělem.

Jenže Skřet měl životů jako kocour, a tak se po několikasekundové pauze sebral a jako blesk kopnul obra do kolene tak silně, až náklaďák zařval bolestí.

Pak to šlo samo, následovala druhá noha rychle odepsaná zezadu. Skřet se po oběhnutí octnul před bolestí staženým ksichtem, který dostal kolenem do nosu.

Příchuť výhry se mísila s železitým podtónem krve v ústech.

Jemná, opatrná práce s rounem, ruce vrásčité věčným namáčením.
Zápěstí bolavá z nekonečného česání, po něm lehounké obláčky a kupka smetí.
Pak její ruce, stejně jako ruce stovek dalších, denně, stále, vytrvale. Sáhy a míle nití spředených a seskaných s příběhy dávných rodů, vřetena ohlazená dotekem staletí.
Košíky napěchované listy borytu, pravidelný krok oslíka u lisu a dlaněmi mačkané šišky barviva, které teprve čas a další páry rukou promění ve skutečný pastèl.
Zázračné kádě vyhnané za město.
Konečně klapot brd a pedálů v tetině domě.

Ruka s jehlou se Biatris zadrhla. Kolik dlaní již spočinulo na šatičkách pro malou Clariu.