DMD č. 15 pro 15. 4. 2024. Téma: Nápověda

Jednou takhle kluci onemocněli. Naštěstí ne zápalem plic, kterým jim vyhrožoval kocour v dobách nepřátelství.
Ani otravou krve... kterou jim taky vyhrožoval asi minutu poté.
Měli prachobyčejnou rýmu, nezbylo jim než zůstat doma a vzpomínat na dobrodružství v zahradě.
Vtom vyplul zpoza mraků měsíc, ozářil dvůr a ze stínů vyplul slon se spodkem koštěte na hlavě.

„Jsem princezna smutná.
Sudička ukrutná
proklela mě, že se píchnu
o trn – o trn – o trnííí,“ zazpíval.

„Brabo!“ jásal chlapec, který díky slonům posledně objevil kouzlo poezie.

„Kdo mě jenom zachrání
před...“ Slon zaváhal.

„... beblahým bobáním!“ napověděl nadějný poeta.

Slon–princezna se zatvářil vyloženě zoufale.

"Víte, co je to liposukce?"
"Tuším, mám nápovědu?"
"Ne. Studoval jste obor nutriční?"
"Ano, tak napůl. U testů jsem měl taháky a podváděl."
"Takže nápovědu jste nikdy neměl? Jenom taháky?"
"U maturity jsem měl přítele na telefonu. Naštěstí na to nepřišli."
"Dobře, výsledky na klientech jsou vidět, takže vás zaměstnáváme hned."

"Jelikož prý po operaci nemáte moc cvičit, omezíme jídelníček. Ono hezky vypadat neznamená zdravě se cítit."
"Děkuji, mohu vám napovědět, že mám velké množství peněz a jsem pro každou dietu. Proč myslíte, že jsem tady, a ne ve fitku?"
Napovíme vám, že co se dělo dál, bylo velmi příjemné.

Díval se na něj jak sedí a odpočívá. Ocelové oči na chvíli zavřené.
"Měli bychom najít ukryt. Vyspat se."
Zavrtění hlavou.
"Musíme dál."
Rozhození rukama. "Podívej se,..."
"Konvoj je v bezpečí, pro svou vlastní bezpečnost nemohl zastavit. To co udělali bylo rozumné. Tu bandu jsme pocuchali, ale pár jich přežilo. Pokud zjistí, že jsme dva..."
"Jsme v hajzlu."
"To jsme i tak."
"Ty umíš potěšit."
"Ani nevíš jak."

Šli. Stmívalo se.
"Musíme tam, na ten kopec."
"To je blbost, tam přece..."
"Věř mi."

Našli tam malou jeskyni, skrytou pohledům okolí. Ideální ukryt.
"Jak jsi...?"
"Zdálo se mi o ní."
"Vole."

"Krvácím. Nejsem zabit."
"Tím líp. Jsem tomu rád. Chci, abys žil. Jak já to cítím, je to blaho umřít!"
Dva herci stojí na jevišti. Jejich oči jsou plné vášně a citů. Divadlo je ponořené v tichu, jsou zcela sami.
"Okay, tak dobrý. Myslím, že tady zkoušku můžeme utnout, lépe už ty repliky neprovedeme. Nechtěl by sis se mnou teď zajít na vínečko, co, 'Othello'?"
Jeho herecký kolega zvedne obočí, ale pak přikývne. 'Jago' mu dá polibek na tvář a oba odchází.
Dole v budce sedí zapomenutá suflérka, oči navrch hlavy.
"Tomu kostymérky neuvěří! Minulý týden ten kanec randil s 'Desdemonou..."

„Tady jsou papíry,“ přisunul k ní paklík dokumentů. „Jméno je po mé kočce, příjmení jsem slyšel v telce.“
„A fotka? Tady jsem pořád já…“
Mávl rukou. „Změny podoby jsou pro děcka. Dneska frčí změny vnímání. Postav se.“
Trochu roztřeseně poslechla. Rozkašlala se, když na ni chrstnul hrst zeleného prášku. Totéž, ale v menším množství, udělal i nad jejími doklady.
„Nikdo tě nebude schopnej poznat ani popsat. Aplikuj měsíčně podle příbalovýho letáku,“ hodil jí zbytek piksly.
„Děkuju,“ špitla.
„Jo a kdyby si někdo myslel, že se chováš divně,“ řekl, když ji hnal ze dveří, „řekni, že jsi vyrůstala v sektě. Zdarec.“

Hoj, vím že mám něco koupit, ale nevím co, datloval Ivan do telefonu. Obvykle si vytvářel sofistikované nákupní seznamy, ale protentokrát jaksi zapomněl.

Je to jedna věc, vzpomeň si, odpověděla Líza.

Napověz mi první písmenko.

R.

Retsina?

Ne.

Rakije?

Ne.

Ještě jedno?

RU...

Rum!

Ne.

Nevím, Rulandské šedé?

Ne.

Russijskoe igristoe?

Ne.

Tak už fakt nevím, dám se podat.

Je to zelený, napovídala dál Líza.

Nevím a už mě to nebaví. Nic zelenýho, co začíná na RU, neznám.

Je to rukola. A když už budeš v Bille, kup tam nějakej ten rum, Saša říkal, že tuhle měli v akci Legendario.

Když tentokrát Sirius našel Hermionu doma, zavalenou štosem knih, nijak ho to nepřekvapilo. Ač hrdá a odvážná Nebelvírka, nebyla zvyklá vrhat se do dobrodružství bez rozvahy.
„Asi jsem nadělala víc škody než užitku,“ utrousila na jeho dotaz o stavu věcí, ale nezněla tak zoufale jako minule.
„Můžu hádat? Nejhůř to dopadlo v Pánovi prstenů, zato u Martina se ti změna zamlouvá.“
„Jak to víš?“ vykulila oči a dodala podezíravě: „Nemá ten artefakt vlastnosti, o kterých ses zapomněl zmínit?“
„Kdepak. Ale že Glum je pro příběh stěžejní, to je přece jasný. Pokud si vzpomínám, snažil jsem se ti to dokonce naznačit…“

Městské divadlo uvedlo novou hru, neveselou, zlou a výsměšnou, plnou neurvalých vtipů a lží. Nekorektní humor, pyšnil se režisér. Lidé chodili do divadla zvědaví a z divadla hořcí, posměvační a krutí.
Stará nápovědní budka byla už léta prázdná, jednoho večera z ní však herci slyšeli slova, kterým nemohli odolat. Okouzleni opakovali věty, pohybovali se po jevišti, jako by tančili.
Publikum spatřilo svět, jaký by mohl být, hravý a něžný, divoký a vášnivý, laskavě rozmanitý.
Na konci lidé chvíli plakali, dlouho tleskali a pak odcházeli do vináren, ještě spolu pobýt.
Pan Grenadin a slečna Inkognita šli poslední a tiše se usmívali.

Bibinka zůstal s Toníkem, tak jsem to vzal zase za Ferdou. Zrovna s Rudou (a Alešem) dorazili do práce.

Služba jim hned potutelně hlásila: „Váš šéf je na koberečku. Přijel nějakej papaláš z Prahy, prej je to známej nějaký ženský z toho vašeho případu.“
„Míla?“ Ferda koukl na Rudu.
„Vypadala na to,“ povzdechl Ruda. „Jdem tam. Zkusíme ho z toho nějak vytahnout.“

Vlastně mě to nepřekvapilo. Ruda vždycky kopal za tým. Novej šéf možná potřeboval jen šanci, jen trochu napovědět a věci se mohly vydat správným směrem.

„Promiňte, že ruším. Pane majore, tak jsme sebrali toho Aleše, jak jste říkal.“

Je to myšlenka, která se objevuje postupně, vkrádá do vědomí. Přichází ve chvílích, kdy je toho moc, kdy po čtyřiceti hodinách ve škole trávím dalších deset nad protokolem a vůbec nechápu proč, kdy se o přednášce rozbrečím, protože prostě nevím, nechci to dělat, nerozumím… Vyskakuje na mě v nejméně očekávaných momentech, napovídá, vábí. Možná bys nemusela… vždyť kdysi jsi přece chtěla…
Trvá mi dva roky, než sama sebe přesvědčím, že trpět další rok jenom kvůli titulu, společenskému uznání a pochvale od rodičů fakt nemusím.
Že změnit školu není konec světa.
A budovat si život, který chci, není selhání, ale výhra.