Příšeří

Doktor nadzvedne víčko a rozsvítí baterku. Stažení zornice, ucuknutí hlavou. Od alarmu uplynuly tři minuty. Poškození mozku nehrozí.
„Co tě to napadlo?“ oboří se na telepata. „Chceš vysvětlovat Němcové, že jsi jí zabil konzultanta?“
Němcová je postrach. Předloni Marášek třikrát zvoral nějaké papírování a zdrhal před ní záchodovým oknem na fasádu, kde si teprve vzpomněl, že to umí i jinou dimenzí.
„Takhle slabý elektrošok neublíží ani člověku. Čaroděj přece vydrží víc.“
„Ne v tomhle stavu.“
„Nebyl čas. Našel Dauschingerovou, ale někdo ho chytil.“
„Kde je?“
„Žádné orientační body.“
„Až si odpočine pokračujeme. Jestli někdo dokáže najít Dauschingerovou, je to on.“

„Chtěl jsem tě vidět. Za příliš velkou cenu.“ Adamův odraz bere za ruce můj odraz. „Jsi v bezpečí?“
„Ano,“ vzlyknu.
„Dochází čas…“ Zírá na něco, co já nevidím. „Musíte zmizet. Nemáte moc času.“
„Kde jsi?“
„Nemůžu mluvit.“
„Aspoň napověz.“
Vedle mě se objeví Roman. Jeho odraz popadne Adama za čelo. „Ukaž mi, co vidíš. Soustřeď se na cokoli nezvyklého.“
Adam zamrká. Rychle otočí hlavu do stran. Pak sebou trhne a zmizí.
„Co to sakra…“ zamumlá Roman. Načrtne na zrcadlo čáry. „Vážně? Zrcadlová magie dva metry ode mě? Zatracení amatéři. Sabino, můžeš se přesunout do auta? Našli nás. Musíme okamžitě vypadnout.“

Chytrému napověz. Klidím se z doslechu. Roman nepotřebuje nakopnout.
Opřu se o umyvadlo. Tady, sama, si dovolím myslet na Adama. Přitisknu čelo k chladivému zrcadlu a zavřu oči.
Když je otevřu, nejsem tady sama.
Vypadá jako Adam. Může být kdokoli. Cokoli. Sáhnu za sebe. Neodvažuji se spustit z něj oči. Nenahmátnu nic. V zrcadle se moje prsty proplétají s jeho.
Vztekle otřu slzu.
Pronesu: „Ukaž mi svou pravou podobu.“ Slova mně rezonují v lebce. Nepříjemné, ale aspoň poznám, kdy formule fungují.
Pořád je to Adam. „Hledám tě celé ráno,“ řekne. Vypadá příšerně. Kruhy pod očima. Pobledlá kůže. Varování ve tváři.

Sednu si na linoleum vedle Romana. „Poslyš, kolik kafí denně vypiješ normálně?“
„Tohle je decaf.“
„Jak dlouho znáš Jachi?“
„Od mých čtrnácti let,“ odpoví. „Moje jednotka je jako rodina. A teď… jsem možná zůstal jen já. Úřad je celý můj život. Nic jiného neznám ani neumím. Chtěli jsme s Jachi najít důkazy a vrátit se… domů.“ Hladina decafu se zavlní. Roman postaví hrnek na zem a opře se o kolena. „To čekání mě zničí.“
Chvíli mlčíme.
„Ví Sabina, co přesně dělám?“
„Nevím. Možná ano. Stejně do toho kyselého jablka budeš muset kousnout.“ Než začne být toxické. „Čím dříve, tím lépe.“

Hackování je několikahodinová nebetyčná nuda u monitoru. Pokud nemáte zadní vrátka do systému.
„Takže jdeme na to.“ Napíše jméno Jana Jáchimová. Jachi. Romanova kolegyně z Konstanty. „Stále hledaná, nic nového od včerejšího rána.“
„To není možné,“ řekne Roman.
„Systém asi zase začíná glitchovat. Budu ho muset o víkendu resetovat.“
„Zkus ještě vyhledat Adama Tichavského,“ navrhne Roman a mě polije horko.
„Mám ho… moment, ne, to je nějaká pět let stará prkotina.“
„Musí sakra být v systému, i kdyby… tam oba zůstali.“
„Jestli je někdo omylem smazal, budou v systému stopy do příštího resetu. Dejte mi… minimálně hodinu. Tohle bude piplačka.“

Tady budu muset poskočit v ději o pár drabblí dopředu. Ale až scéna v seriálu přijde, poznáte to hned :)

„Ty… se jmenuješ Roman Marášek?“ vypadne ze mě.
Běs – Roman – se tváří, jako by nejradši zalezl někam do kanálu. „Ano.“
„Jak jste se vy dva našli?“
„To bude na dlouho,“ řekne rychle Roman. „První dojem už jsem stejně stihl spektakulárně podělat. Moje specialita.“

„Počkej, návod říká deset sekund. Pak minutu počkat.“
Kávovar se rozsvítí. Heuréka! Konečně se můžu proměnit z příšery v člověka.
„Vy dva jste se hledali,“ konstatuje Sabina od notebooku.
„Jak to vypadá u tebe?“
Sabina se vítězoslavně protáhne. Zavadí o touchpad a na monitoru problikne tapeta. Superumělecká gumička na poušti. „Moje zadní vrátka do systému stále fungují.“

Sabina je moje nejlepší kamarádka prakticky odjakživa. Bydlely jsme dvě patra od sebe a chodily spolu do školky a na základku. Krize přicházely a odcházely. Přijímačky na osmiletý gympl, kde Sabina zazářila a já rupla. Puberta a moje magické probuzení. Sabinin nástup do práce ke stínařům.
„Jak ses sem dostala?“ V krku mám sucho a oblepeno jako od žvýkačky.
„Jedu za Romanem. To je můj… kolega. Tamten. Nasedni si.“
Zastavujeme u chaty. Sabina se rozběhne ke dveřím.
Zůstanu sedět. Nedokážu myslet.
Sabina zaklepe na okno. „Chtěla jsem vás dva seznámit za lepších okolností, ale když už… Nora Dauschingerová. Roman Marášek.“

Pět kilometrů trvá člověku hodinu. Gepardovi méně než deset minut. Ještě se neproměňuji. Magie se dá stopovat. První kilometr půjdu po svých. Aspoň bude čas v klidu přemýšlet. Potřebuji to jako sůl.
Doufám, že mi vlak neujede před nosem. Nemůžu kouknout na jízdní řád. Mobily se stopují ještě snadněji než magie.
Na příjezdovou cestu zabočí tyrkysový Hyundai. Takový má Sabina. Ještě v pátek jsme si lámaly hlavu nad blbým daňovým přiznáním a plkaly o chlapech. Život umí jít do prdele pěkně rychle.
Natáhnu si kapuci, vrazím ruce do kapes a pohled do dáli.
Auto projede kolem mě a přibrzdí.
„Noro?“

„Tohle je sakra velká věc,“ shrne Běs. „Proč jste nepřišli za námi?“
Upiju instantní kafe bez chuti. „Ty se taky nechceš vrátit na ústředí.“
„Úřad odstavil celou jednotku. Jachi – moje kolegyně – se dověděla o anonymním tipu na podezřelou aktivitu pod vedením jedné z dvaceti nejmocnějších mágů Evropy. Šli jsme tam na vlastní pěst, ale nikdy by mě nenapadlo, že to skončí takhle.“
Lovců mi opravdu líto není. Dopiju kafe. „S vysokými hrami velemágů nechci mít nic společného. To si vyřešte mezi sebou. Teď s dovolením odejdu na nádraží.“
„Posluž si. Je pět kilometrů daleko a vlak jede každé dvě hodiny.“