Příšeří

Konstanta je brutalistní bar kryjící pololegální tržiště a čarodějnické doupě v jednom. Sem chodíte, když si chcete popovídat nad vodnicí s partou okrajových existencí, sháníte někoho na neobvyklý melouch nebo jste nečekaně spadli do průšvihu.
„Jméno?“
Rovnou u vchodu? To je novinka.
„Nora Dauschingerová.“
„Pravé."
Znám ho. Místní trhovec. Pozná lež.
Následuje pár dalších různě divných otázek.
"Můžeš dál," řekne nakonec.
„Co to má znamenat?“
Položí si prst na ústa. „Jdi nahoru, Solnická ti všechno vysvětlí.“
Do háje. Karolína Solnická je vysoká šarže. Do Konstanty chodí jen v nejnutnějších případech. Lepší chvíli pro soukromý průšvih jsem si fakt vybrat nemohla.

Dnes dokončuji kontrolu zvířat v liberecké zoo. Zvěromágů se širokým záběrem je málo. S diplomem z veteriny ještě méně. Pokrývám skoro půlku Čech.
Veterinář mi odemyká voliéru zoborožců. Papoušci jsou načančané slepice. Když chcete ve slepičárně býti, musíte se slepicemi kvokati. Shazuji batoh a mikinu. Jedna vrstva oblečení proměnu zvládne. Veterinář se otočí. Slušnost. Rozpaky.
„Všechno při starém,“ ohlásím, když si zase nahazuji batoh. „Poslední várka fíků prý byla pěkně hnusná.“
Jedna hotová. Ještě dvě voliéry po ránu a zbytek zvládneme v zázemí během otevíračky.

Normální den.

Normální večer.

Jen to probuzení vedle mrtvoly s rukama od krve normální není.

„Tohle pošleš datovkou na sociálku, tohle na finančák, tohle na pojišťovnu. Nedoplácíš nic.“
„Díky moc. Tohle je na mě hodně vysoká magie.“
„Pořád tě Jitka chce na plnej?“
„Ještě to nevzdala. Zatím nevzala nikoho natrvalo. Vykrývá mě praktikanty, kdybych si to náhodou rozmyslela. Jak se daří tobě?“ Spiklenecky ztiším hlas. „Co ten kolega? Znám ho?“
Sabina se zavrtí v křesle. „Pracovně určitě ne. Dělá s potížisty.“
Nepohodlné ticho.
„Neřekl mi co přesně – nesmí – ale koukla jsem do HR. Myslím, že je v elitní jednotce.“
„Cože?“
„Zatím to není vážné, ale pochopím, jestli…“
„Neblbni. Kvůli jednomu chlapovi se na tebe nevykašlu.“