DMD č. 13. pro 13. 4. 2023. Téma: Tichá voda

Jindřich seděl uprostřed člunu a vesloval.

"Lepší den na Vltavě si ani nedokážu představit!"

Jana jenom s úsměvem přikývla a dál přejížděla pohledem po hladině. Voda byla skutečně nezvykle klidná a tichá. Zatím.

"Jsi moc fajn holka, tak mě napadlo, jestli bych tě nemohl pozvat..."

"Ne! Opovaž se!" vykřikla Jana a ruka vyčuhující z vody se zasunula zpátky pod hladinu.

"...na oběd s matkou," dořekl Jindřich nejistě. "Jsi v pořádku?"

"Nevím, jestli jsem na to připravená."

"Neboj, jenom by tě ráda poznala. Samozřejmě, pokud bys chtěla pozvat někoho od vás..."

Jana na sobě cítila několik párů rybích očí.

"Zeptám se."

Tichá voda snadno splývala s davem, vždycky šla s proudem, většinou ledově klidná, maximálně si pro sebe tiše bublala, když jí něco narušilo kruhy.
Když se jí ale zvedla hladinka, v tiché vodě se vzedmula stavidla a vylila se z břehů, následovaly vodopády slov a moře výčitek, bezbřehý smutek a zurčící veselí. Když se dostatečně vypařila, tak jí zkalenou jak vodáka přátelé uložili do vodní postele a nechali usnout na vlnách odplouvající noci. Ráno, v krůpějích potu, se zrakem zamlženým, utopená ve výčitkách, pila břečku a slibovala, že už jí to konečně doteklo a že zůstane už navždy na suchu.

Voda tichá jako stín
v srdci schovává si splín
dívá se na hladinu
chmurné dny nepominou
uvězněna v kolotoči
jako celý svět se točí
jestli je to celý svět
ta modrá putující tečka
ta všechny potopy přečká
a my už tu nebudem
dávno
blíží se ráno
ale jí už se nechce vstávat
už se nechce nechat zlákat
na svit dne
smrt si ruce mne
obklopí ji ze všech stran
krvácí z nejhlubších ran
jezero ji ve své náruči uvítá
obloha hvezdami zalitá
konec noci chladný, nešťastný
konec tělesné schránky
předčasný
pomalu klesla
jak její duše vyšla ven
přichází
nekonečný sen

Abychom zkoumali módu, musíme se nejprve ponořit do tichých vod studených moří. Nezapomeňte na svůj nejpůvabnější neopren! Pod hladinou se setkáme se známou mořskou designérkou. Pohybuje se s takzvaným K hejnem kosatek dravých. Její první prací byl půvabný nápad využít mrtvého lososa jako nádherný letní klobouček. Postupně se nápad rozšířil i mezi jiná hejna, a celé léto to tak dokonce nosily všechny módní kosatky. Tato móda nakonec vydržela až do příštího léta. I přes to, že to prozatím bylo její jediné dílo, tvrdí, že se nevzdá a bude tvořit dál. Popřejme jí tedy štěstí a inspiraci v další umělecké tvorbě.

Jynx znovu probudilo pípnutí telefonu. Rozespale otevřela notifikaci. "Fey: Asi budou potřebovat náhradní odvoz."
"Co se zas stalo?" pomyslela si. Zkusila Fey zavolat, ale hovor spadl do hlasové schránky. "Sakra." Dala telefon na hlasito vytáčet znova a rychle se oblékla.
Fey nezvedala telefon, tak sedla na motorku a jela za ní.
Vletěla do bytu kde se scházeli, v obýváku běžela televize, ale nikoho neviděla. "Fey?" zeptala se do ticha. Nic.
Začla procházet kuchyň, další pokoje. "FEY?" zvolala hlasitěji.
Z koupelny zaslechla tiché šplouchnutí. Nakoukla dovnitř. Fey ležela ve vaně s ledem. Kůži měla modrou a vypadala, že je v bezvědomí.

Jako klidná říčka pokojně můj život plynul Každý problém či nepokoj mě vždy ladně minul Malé vlnky mi povrch vody něžně čeřily Též žádné vrásky na mém čele vůbec nebyly

Život klidný jako tichá voda bych si přála Místo toho peřeje a vodopád mi dává Jako ve vodním víru kolem se pořád točím Kamsi do hlubin v něm stále klesám nevím za čím

S ohlušujícím rachotem mě touží zastrašit Mezi kameny v kalné vodě mě chce umlátit Balvany a těžké překážky přede mě sází Ve zpěněné vodě se mnou stále pořád hází

Kde najdu klid Já se nechci ještě utopit

Rozhodl se. Zmizí. V první chvíli to chtěl udělat tak, aby jej nenašli. Nakonec změnil názor. Udělá to jinak.

Došel na most a pohlédl dolů na tiše proudící vodu. Uklidňující.

Tohle bude ubohé, chtěl jsem to vždy víc slavněji...

Poupravil si oblek, prohrábl vlasy a následně sedl na zábradlí mostu. Opět pohlédl dolů.

Je čas činit.

Zhluboka se nadechl a naklonil. Dopadl. Ucítil bolest. Vysvobozující z tohoto světa.

Se zavřenýma očima se nechal unášet proudem. Jeho čin byl úspěšný. Pomalu upadal do bezvědomí, do takového, ze kterého ho nikdo neprobudí. Ani nechce.

Jeho cesta dál nastala...

Promiň mi, mon chérie.

Dobrý večer, milé děti.
Před časem jsem vám vyprávěla o malé Kamilce a jejích přátelích. Nedávno jsem je opět navštívila. Seděly jsme s Kamilkou a babičkou pod pergolou a najednou se mi někdo mazlivě otřel o nohu. Byla to Lízinka a už nebyla zelená, no, vlastně ještě trochu. Zadívala jsem se na jezírko, které vybudoval Kamilčin tatínek. Kolem jezírka ležely ploché kameny a na hladině se vznášely leknínové listy.
"Máte to tu moc pěkné, takové tiché místečko k odpočinku," pochválila jsem.
Babička se rozesmála: "To bys měla vidět ráno, když se tu koupou vrabčáci. To ta tichá voda jen vře."

„Má unavené oči z nadměrného užívání byakuganu. Uzdraví se, ale musí hodně odpočívat. Zrak se jí zase vrátí,“ doktor nahlédl do pootevřených dveří na spící dívku. Oči měla zakryté obvazem. „Za pár dní ji přijdu zkontrolovat. Do té doby na ni dohlédněte,“ odešel.
Neji nebyl nadšený. Mohl jedině dohlédnout na to, aby Hinata odpočívala. Nakonec za to, že si poranila oči, mohl on. Během rodového rituálu Senbon na ni zbytečně tlačil.
Teď, po letech, uznával, že se v ní mýlil. Působila jako tichá voda, klidná, plachá, ale dokázala mnohem víc. I v jeho zatvrzelém srdci byla skulina. Žil pro ni.

Bydlel jsem u nich na studiích, on byl penzionový voják, ona upjatá panička a jejich dcera, kolenaté, sotva odrostlé hříbě, klopila oči a žmoulala lem sukně, kdykoli měla promluvit. Svedl jsem ji vlastně z nudy, mlčky strpěla můj žár, jen tichá slza se vpila do sarafánu. Tolik let a žen prošlo od té doby mým životem!
Dnes jsem ji potkal, tiše mě pozvala dál: Stále stejný byt, stejný samovar, jen čaj chutnal cize, po hořkých mandlích. A ona našla odvahu a studenými prsty mě tentokrát rázně odstrčila.

Ten chlad proniká až na dno mojí duše.
A je mi nějak mdlo.