DMD č. 17. pro 17. 4. 2012. Téma: Krev

Putovali už desítky sekund, náklad se jim zdál čím dál těžší a dusil je. Temně rudý průvod kráčel pomalými pravidelnými kroky.
„Hemo, vypadáš nějak špatně, je ti něco?“ zeptala se ta malá.
„Nesnáším tohle přenášení kysličníku uhličitého. Dusí mě,“ řekl ten veliký.
„Vydržte, už tam budeme,“ sykl stařík, který je doprovázel.
„Globin, já už... nemůžu. Asi... brzy omdlím. Dělají se mi mžitky před očima.“
„Hemo, vydrž, už vidím plíci! Už je to jen pár kroků! Prosím!“
„Ne, Globin, nezvládnu to. Nechejte mě tady.“
„Hemo! Ty musíš, pojď! Už jsme skoro tam! Přece mi neumřeš!“
Najednou ucítili závan čerstvého vzduchu!
„Ááááááách!“

„To není krev. Je to něco, co ji má věrně napodobit.“
„To nedává smysl. Co to tělo? Proč by to někdo dělal?“
„Nemusela to být mrtvola. Případně to byla mrtvola, avšak někoho, kdo už byl delší dobu mrtvý a pravděpodobně sloužil jako dvojník. Dotyčný zřejmě chtěl, aby si někdo myslel, že je mrtvý.“
„Není to příliš komplikovaná léčka, která mnoho pokulhává?“
„Tolik zase ne. Užije-li se jí ve zmatku, máte komplice a je to na chvíli, přijde na to málokdo.“
„Respektive prohlédnete to jen vy.“ Holmes se nepatrně usmál. Zvlášť když luštím vlastní léčku, pomyslel si. Tyhle paralelně fungující světy…

pozn. ještě jeden nesoutěžní, vytvořený ve spolupráci s Peggy
Cesta z katakomb se ukázala nad její síly. Irena si tiskla na ránu provizorní obvaz, který nepřestával nasákat krví.
Chvilka nepozornosti a upír jí z krku vyrval kus masa. Mžitky před očima houstly, jejich doktorka zrovna zůstala v Olomouci. Ironie? Smrtelná.
Z neradostných úvah ji vyrušily sebejisté, rázné kroky ženy – to podle šustění sukní a hlasu, když na tým zahartusila, ať ji nechají projít.
Prsty zkušeně ohledaly ránu, pak jí nadzdvihly bradu.
Věkovité oči v mladém obličeji si ji změřily.
Odskočila zátka, vzduch zavoněl po prosluněném letním dni.
Nesmlouvavý příkaz: „Pij.“
Úleva a čarodějčin samolibý úsměv. „Moje lektvary vždycky zaberou.“

„Žádná krev! Hlavně žádná krev, jasný?“ šéf malého vývojářského studia energicky gestikuloval na poradě. „Ti cvoci z EA se rozhodli, že potřebujeme dostat rozumnej rating, že to budou hrát i malí haranti – takže žádná krev.“
O několik měsíců později…
„Boha jeho, jak Adults Only? To v tom ESRB zmagořeli, nebo co?!“ šéf ztěžka dosedl do křesla. „Co to je za hovadinu?!“
„No… podle všeho to vypadá…“ mumlal jeden z designérů, „že jsme tam v té bonusové misi nechali plakát té nahotinky, co si tam grafici ze srandy dali. A to už je prý „graphic sexual content“, a proto ten rating…“
ESRB (Entertainment Software Rating Board) je agentura hodnotící videohry podle obsahu, výsledkem je rating zařazující hru do jedné z několika kategorií od Early Childhood (3+ let) po Adult Only (18+). Obdobou v Evropě je agentura PEGI.
Hraní násilných her obsahujících krev je řazeno do skupin Mature (17+) nebo Adult Only. Legální věk pro vstup do armády Spojených států je 17 let se souhlasem rodičů a 18 bez něj. Nahota a grafický sexuální obsah řadí hru do kategorie Adult Only. Legální věk pro sex je ve Spojených státech 17 nebo 18 let.
Pokud hra obsahuje násilí s minimálním množství krve, dosáhne na rating Teen (13+). I když však hra obsahuje jen nekonkrétní náznaky sexuálního chování nebo částečnou nahotu, nedostane se pod rating Mature.

Předposlední...
Nizozemská flauta rychle klouzala po hladině. Za pár dní měla dorazit k Flushingu a vyložit náklad. A taky pár nečekaných přírůstků, které posádka zachránila z moře.
Liam dnem i nocí hlídal toho, který býval krásným chlapcem. Když ho prvně spatřil u hladiny, musel prosit ostatní námořníky, aby ho rovněž vytáhli z vody. Uzlíček masa a krve. Zcela jednoznačně bez života.
„Alespoň kvůli řádnému pohřbu,“ zašeptal Liam.
Potom se Robin nadechl. Liamovo srdce samou radostí málem vyskočilo z hrudi.
Od té doby se ovšem Robinův stav nelepšil. Spal. Liam bděl.
Když mu vtiskl polibek do vlasů, ucítil jemné sevření v dlani.

Příběh se odehrává v alternativní realitě.
Pátek se vracel domů. Na několikadenním lovu byl sice neúspěšný, ale našel nový druh tropického ovoce, které Robinson dosud neznal. Určitě bude mít radost. Vyšel z lesa a pak to uviděl. Na břehu ležela vytažená bojová lidojedská kanoe. Proboha ne, ne znovu! Rozběhl se k jeskyni.
Nikde žádná těla. Že by Robinsona překvapili?
Pohled na zaneřáděnou kuchyni jen potvrdil Pátkovy nejhorší obavy. Na hromádku někdo srovnal několik lidských kostí a do podlahy byla zasáklá krev. Pátek zaúpěl.
„Já nikdy vám to neodpustit!“ zařval zoufale.
„No co, měl jsem hlad a oni si začali,“ řekl Robinson, který právě objevil ve dveřích.

Když jsem vyšla ze stájí, neohlížela jsem se ani nalevo ani napravo. Kdyby přede mnou někdo stál, tak bych ho smetla, aniž bych si ho všimla. Krev mi vřela v žilách, chtěla jsem vybuchnout, pořádně si zařvat, ale nehodlala jsem nikomu dopřát možnost vidět mě v tomto stavu.
Jeho štěstí bylo, že mi to neřekl sám. Takové lidi mám nejradši. Mají vždycky pravdu, hrají si na mistry světa a přitom kolikrát ani nevystrčili nos z města, kde se narodili. Jako bych nevěděla, co dělat. Pomalu jsem opouštěla zahrady, když jsem do něj málem vrazila. Kdyby pohled zabíjel, byl by mrtvý.

A/N: No jo no... ale přece víte, že jsem starý kanál!
Sally byla prosté, slušně vychované děvče. Sloužila ve velké domácnosti a vždy dbala, aby se chovala patřičně a nosila čisté spodní prádlo. Jednu slabost si ovšem nedokázala odpustit – co se jí hospodyně navyčítala vyhořelých svíček, matinka nazalamovala rukama nad jistojistě zkaženým zrakem a otec nahrozil prstem za hlavu v oblacích – Sally prostě zbožňovala milostné romány. Jak toužila býti jednou z těch dokonalých dívek křehké konstituce a éterické krásy! Protančit na plesech celé noci a odpoledně v parku kynout mladíkům ze svého kočáru! Jen jedno netušila – co si taková hrdinka počne každý měsíc, když omdlévá již při pohledu na krůpěj krve?

Sherlock Holmes, nejgeniálnější mysl v Británii – pokud pomineme existenci Mycrofta. (Jim Moriarty se narodil v Itálii, má švýcarské občanství a momentálně žije ve Spojených státech, takže ho na tento post nemohu zařadit.)
Sherlock Holmes, nejtroufalejší muž, s jakým jsem se kdy setkal. (Pokud nepočítám Doctora.)
Sherlock Holmes, člověk, jehož posunutý práh bolesti nejednou způsobil, že si absolutně soustředěn na rekonstrukci vraždy pálil prsty hořící cigaretou a druhý den z nudy dloubal do puchýřů.
Sherlock Holmes, konzultující detektiv, který prozkoumal místa těch nejbrutálnějších činů, který měl v lednici odseknutou lidskou hlavu...
Spatřil jehlu na odběr krve a sesul se k zemi.

Myslela jsem si, že mám vše pod kontrolou.
Cítila jsem, jak se démon ve mně kroutí, svítí a rozpíná.
Živil ho strach.
Bijící srdce.
Krev kolující v žilách.
Krev.
V plánech, ve všech činech, ve všech touhách.
Šlo jen o jedno.
Získat to čeho jsem se zřekla.
Můj démon se bouřil, běsnil a zuřil.
Cítila jsem, jak narůstá a sílí jeho neklid.
Pak bylo ticho.
Vyčkával.
Mělo být po všem.
Stačila jedna kapka. Jedna rudá kapka nahánějící sliny do úst.
Ale teď stojím nad mrtvým tělem muže, kterého jsem milovala.
Myslela jsem si, že jsem vše zvládla.
Mýlila jsem se.