Vzteky bez sebe

Když jsem vyšla ze stájí, neohlížela jsem se ani nalevo ani napravo. Kdyby přede mnou někdo stál, tak bych ho smetla, aniž bych si ho všimla. Krev mi vřela v žilách, chtěla jsem vybuchnout, pořádně si zařvat, ale nehodlala jsem nikomu dopřát možnost vidět mě v tomto stavu.
Jeho štěstí bylo, že mi to neřekl sám. Takové lidi mám nejradši. Mají vždycky pravdu, hrají si na mistry světa a přitom kolikrát ani nevystrčili nos z města, kde se narodili. Jako bych nevěděla, co dělat. Pomalu jsem opouštěla zahrady, když jsem do něj málem vrazila. Kdyby pohled zabíjel, byl by mrtvý.